Dar posedlosti

Stála uprostřed osamělé ulice, v nekonečné temnotě noci jen zlehka osvícená jemnou září pouličních lamp. Osvícená, jako světice. Ulice byla prázdná, v brzkých ranních hodinách celé město spalo, ulice ovládlo ticho, tma a samota, nekonečná, zmírající, pevným, ledovým stiskem neviditelné ruky svírající vnitřnosti, němě vřískající v agonické předzvěsti konce.
Stála uprostřed opuštěné, do tajemné tmy zahalené ulice, velkýma, slzami zalitýma očima hleděla vpřed, do prázdna, do tmy, jako by něco nebo někoho očekávala. Po bledé, žlutým světlem osvětlené tváři jí z koutku oka stekla jediná slza, opuštěná, jako ona sama. Sklonila hlavu a pečlivě si prohlédla vychladlou, asfaltovou silnici. Světlo lamp zjasňovalo její šedou, ponurou tvář, jí však nepřipadala o nic přívětivější. Viděla její kruté, ledové oči bez lesku, se zlomyslným mrknutím se odvracející od ní, od jejího těla, od jejích bílých chodidel, ztrácejících se v její hloubce.
Pozvedla ruku a sáhla si do záňadří. Vytáhla maý, stříbrný křížek na tenkém řetízku, který lehce přetrhla a teď jej držela ve vzduchu, v ruce natažené co nejdál, jako by to bylo ďáblovo znamení. Přemohla nutkání odvrátit tvář a zpříma pohlédla na ten prokletý křížek, na ten pekelný předmět, který jí v životě způsobil tolik bolesti. Jediná slza už nebyla sama, sotva zaschla tenká cestička, kterou způsobil ten žalostný čůrek, její tvář zvlhla přívalem slz. Byly jich tisíce, celé moře slz. Tekly jí po tvářích a padaly dolů, na nepřívětivou silnici.
Zhluboka se nadechla. Musí to udělat, teď nebo nikdy. Jestli to udělá, způsobí jí to spoustu bolesti, jestli ne, připraví ji to o život. Nechtěla zemřít, i když by pro ni smrt byla slastným vykoupením z pekel života, z toho krutého očistce, z toho žaláře věčného mučení. Navzdory všemu chtěla žít protože věděla, že pro její hříšnou, slizkou duši by smrt nebyla vykoupením, nýbrž začátkem konce. Věčného konce, který však nikdy nenastane, bude trvat dál, a dál, a dál…
Sklonila se ke kovaným mřížím kanálu, vězícím jako bolavý vřed v dokonalé rovnosti silnice. Řetízek s křížkem protáhla skrz mřížoví, a zaváhala. Před očima viděla osamělou kamennou studnu, zapomenutou sochu neznámého keltského boha, ustřihnutý cop lidských vlasů havraní černi, bílou holubici ležící na vyprahlé zemi, zlámaná křídla zkrvavená… Všechny její noční můry náhle viděla před sebou, prolínaly se, proplétaly, rdousily navzájem, až místo nich viděla jen změt hlasů a barev, z kterých ovšem cítila stále tu samou, neutuchající a mrazivou tíseň, jako ze všech zlých snů. Zapotácela se, jako by do ní cosi neuvěřitelnou silou vrazilo. Vykřikla, a uvolnila prsty. Cítila, jak jejich stisk povoluje a stříbrný řetízek se odlepuje od zpocené dlaně. Vyklouzl jí z ruky tak snadno, jako by ho nikdy nedržela. Stále ještě měla ještě zavřené oči, nechtěla vidět nic z toho, co se dělo. Byl pryč. Už navždy. Už ho nikdy neuvidí, ten prokletý dárek od samotného Satana, tu kletbu, kterou na sebe dobrovolně uvalila, už je pryč. Zmizel v smrdutých potrubích, kde ho nikdy nikdo nenajde. Ať shnije ve svém mokrém, krysami přeplněném hrobě!
Pomalu otevřela oči a pohlédla na svou ruku. Ještě před chvílí v ní držela malý křížek na řetízku, ten byl však pryč a když otevřela dlaň, byla prázdná. A mokrá. Ve tmě, za chabého osvětlení lamp jí chvíli trvalo než si uvědomila, že je to krev. Ano, krev, lepkavá a teplá. Mstil se jí. Krev na dlani má být pomsta za to, co provedla, za to, že zahodila jeho dárek. Pozvedla obě ruce do výše, jako bájný prorok ke svému lidu. Z obou rozevřených dlaní jí po nahých pažích stekl proud krve, smočil její bílou noční košili do poslední nitky. S hrůzou si prohlížela své dlaně. Jejich kůže byla neporušená, jemnými póry pokožky však ven prosakovala krev, pryč z jejího těla. Stékala jí po hrudi, po břichu, po nohách, až na asfaltovou zem, kde tvořila krvavou louži, stále se zvětšující. Věděla, co to znamená. On ví, co provedla, a mstí se jí za to. Teď, ve vteřině její zrady. Byl tam, cítila jeho přítomnost i v nejposlednějším koutě podmaněné mysli. Ano, byl tam. A zuřil.

Mračna na horizontu se právě protrhávala prvními slunečními paprsky, když jí z dlaní skápla poslední kapička krve. Slunce přicházelo, aby zlatavým leskem ozářilo bílou, prázdnou kůži, ležící uprostřed silnice. Oči, upínající se k nebi, byly pryč, místo nich bylo vidět jen dva prázdné otvory. Kůže byla suchá a svraštělá, působila dojmem svlečené kůže bájného plaza. Nezbylo nic z její původní, lidské podoby.
Jediné, co se u podivné, prázdné kůže našlo, byla sněhobílá noční košile, a malý, stříbrný křížek na řetízku, zachycený v mřížoví kanálu. Chybělo málo, a skončil by v potrubí městské kanalizace. Přivolaný policejní vyšetřovatel usoudil, že by to byla škoda.