Listí

Listí
Červené listí dopadalo na mou tvář. I když venku bylo chladno, mě bylo úžasně, tak krásně lehko u srdce. Jakoby neexistovalo nic víc než já a ta kouzelná příroda. Žádné problémy, žádné trápení, žádná bolest. Seděla jsem na studené zemi v opuštěném parčíku pod mým oblíbeným stromem a nevnímala nic jiného než tu atmosféru. Až teprve když se setmělo, jsem se zvedla a vyrazila na to nehostinné místo, které jsem měla nazývat domovem.
Hned, jak jsem přišla domů, jsem se pohádala s rodiči kvůli nějaké hlouposti. Vždycky jsme se hádali kvůli absurditám, ale nikdy to nezačalo mnou. Snažila jsem se být zticha, ale když už nadávali, nevydržela jsem a začala se vzpouzet. Často to končívalo jizvou, ne-li několika jizvami. Už hodně dávno jsem si nakoupila kapesní nožíky, zápalky a žiletky, abych měla pokaždé něco při ruce. Rodiče o tom věděli, ale neobtěžovali se s tím nic dělat, jako by jim na tom vůbec nezáleželo. Bylo to tak odlišné od té chvilky v přírodě. Tak jiné.
Krev se mísila se slzami a odplavovala tak každodenní bolest. Žiletka v mé ruce mi alespoň na chvíli přinesla úlevu. Byl to svět, ve kterém jsem již tři roky přežívala. Svět, který jsem tak nenáviděla. Pohrdala jsem rodiči za to, jak se ke mně chovali.
Ve škole už mě všichni, až na nejlepšího přítele, ignorovali. Nebylo divu. Vždy jsem si před nimi hrála na nepochopenou. Bavilo mě to, ale s ním se mi to vůbec nedařilo. On jediný mi rozuměl, chápal mě. Myslím, že to bylo částečně tím, že na tom byl taky dost špatně. Pokaždé, když jsem mu nějak ublížila nebo mu nedokázala pomoct, přibyla ne mém těle další jizva. Ubližovalo mu to, ale já si nedokázala pomoci. I když začal jednat stejně, nedonutil mě, abych přestala, ba naopak. A já si to vyčítala čím dál víc.
Ten den mi opět tiše spílal, že o mě má obrovský strach. Byl to poklad. Milovala jsem ho, ale nikdy mu to neřekla. Bál se, že mi jednou přeskočí a já překročím mez. Bál se, že se podřežu a vyhrožoval mi, že jestli toho nenechám,nakonec se podřeže on, protože se nedokáže koukat na to, jak pomalu "umírám". Nevěřila jsem, že by to myslel vážně.
Vím, že asi o dva měsíce později, když na tom byl moc špatně a řešil to pitím a rodiče se mnou zabývali víc, než bylo zdrávo, jsem na tom nebyla psychicky nejlépe. Vlastně jsem na tom byla dost špatně. Ruply mi nervy a já se dost ošklivě pořezala a na stěnu nad postelí jsem tím kvantem krve napsala PEKLO. To rodiče šíleně rozzuřilo. Dali mi spoustu zákazů a zbili mě. Té noci jsem nespala. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co dělám. Zabavili mi totiž všechny žiletky a ostatní věcičky. Tak jsem si rozdrásala stehna nehty až do krve a vykradla se do pokoje pro nějaké pití. Nevím, proč jsem to dělala. Neměla jsem. Ale chtěla jsem té bolesti ulevit. Do rána jsem vytáhla celou flašku vína. Nikdy jsem moc nepila, takže se to na mě dost podepsalo, ale přesto jsem vyrazila do školy. Byla jsem dost opilá, ale nikdo si toho nevšiml nebo to nedal najevo, kromě něho. Všechno jsem mu vyklopila. Neměla jsem před ním žádná tajemství. Dost ho to vzalo, ale snažil se to na sobě nedat zdát.
Bylo mi dost špatně a děsila jsem se návratu domů až rodiče přijdou na to, že jim zmizela láhev vína. Taky, že oprávněně. A tak jsem mu zavolala, protože jsem dostala domácí vězení. Měla jsem strašný hysterický záchvat, v sobě nějaké to pití a ruce rozryté klíčema. Mohl se zbláznit. Brečel do telefon se mnou. Byl totálně na dně. Z toho jaké to má doma on a ze mě. všechno bylo v háji. Opakoval to pořád. Slyšela jsem v telefonu rány, jak rozbíjel, co mu přišlo pod ruku. Pak se mi omluvil. Strašně tiše, hlas překypující něhou. A zavěsil.
To bylo naposledy, co jsem s ním mluvila. Skončil to. Prostě se zabil.
Kdybych nevězela v té svěrací kazajce v té vypolstrované cele, šla bych za ním.
Ale nemohou mě tu držet věčně.