Punčocha, ovečka a rybíz

Pepa měl na sobě šortky, mikinu, batůžek a hlavně ponožky, vytáhlé do půli lýtek. Do batůžku si dal bundu, kdyby začalo pršet, dalekohled a mrkvový džus s medem. Já měl taky mikinu, ale místo šortek kalhoty, ve kterých jsem chodil na pivo, do práce i na sjezdovku. Byly tedy tak využívané, až mi u pasu praskla guma, a tak jsem je musel vyložit tričkem, aby mi nepadaly. A batůžek jsem měl také a v něm bundu, kdyby začalo pršet a mrkvový džus s medem. Byl to ten Bio výrobek, ale při pití jsem měl pocit, že do toho rozemlely použité pneumatiky, nebo možná hlínu. Ale med tam cítit byl.
Šli jsme na procházku. Minuli jsme pár koních hromádek, odpoutali se od jiskřících drátů elektrického vedení a již panickou přírodou po traktorem rozjeté lesní cestě pokračovali voňavým lesem, prosluněným svěžím jarem. Byla to opravdu taková idylka pro maloměšťáky. Sem tam jsme narazili na seřezanou plastovou láhev, nebo pytel s odpadem, ale jinak to byl moc pěkný pochod. Čím dál od Strašecí jsme byli, tím míň bordelu jsme viděli. Až potom u chatek na Punčoše se začala rojit další taková naleziště. Ale nebylo to tak hrozné. Většinou bylo všude kolem opravdu hezky.
„To by byla taková pohoda bydlet v nějaké té chatce. Myslím opravdu bydlet,“ začal jsem opatrně.
„Hmm, kolik tak může stát taková chatička? Dvě stě tisíc? To by se docela dalo.“
„Já myslím, že víc, tak jeden a půl milionu.“
„Tolik snad ne. Jen taková malá, pár metrů čtverečních.“
„No, možná že malá šest set tisíc, nevím.“
Nechali jsme projít dvě tlusté ženské.
„Ale byla by to fakt pohoda,“ pokračoval Pepa. „Nemusel bych ani nikam jezdit. Prostě bych jen překládal na počítači a pak to odeslal. Měli bysme tam zahrádku…“
„…a kravičku, která by nám dávala mléko. A králíky a slepice.“
„Jó, slepice, každé ráno vajíčka. Ale to by nebylo moc zdravý, tak vajíčka bysme prodávali…“
„…a za to kupovali chleba. Nebo si chleba sami dělali. Už jsem jeden domácí dělal.“
„Jako u vás? Vy tam máte pec? Nebo jen tak v troubě?“
„Jen tak v troubě, jen takový malý bochníčky. To dáš do mouky kvásek, vodu a koření… kmín, rozmarýn, teda tymián, jo, tymián, ten to úplně provoní, to bys viděl.“
„To jo, to by bylo dobrý. A topili bysme tam dřevem, takže ráno vstávat, nanosit dříví, pak odpoledne zase naštípat. Na tom by se i vařilo, babička má takový kamínka.“
„Na zimu bysme vždycky udělali zásoby dříví…“
„…obložili s tím chajdu. A pak si na tom dříví udělat čaj, seděli a četli si.“
„To by byla pohoda.“
„To jo. Pak třeba k obědu si ulovit rybu, projít se po lese, to by byla pohoda.“
„Ale chtělo by to nějakou větší chajdu, aby se tam vlezly i dvě holky.“
„No, ale teda nevím, jaké by tam s námi šli.“
„Kdyby nešli, tak bysme si pořídili ovečku. Byla by i na vlnu, ale u zadku bysme trochu vlny nechávali, aby jí bylo za co chytit.“
„To já spíš nějakou holku, přeci jenom bych se chtěl přitulit a recitovat jí báseň od Keatse.“
„…‘Ovečko, chceš přečíst Keatse?‘“
„‘Beee.‘“
„‘Ano, chceeeš!‘ …no jo, takový holky tam mít, to by bylo lepší než ovečka. Ále, holky jsou na nic.“
Chvilku jsme přerušili náš rozhovor a zadívali se na letícího vrabce, který krákal jako z počítače. Možná, že to vrabec nebyl, ale ani jeden z nás jsme nevěděli, co to je. A ty zelené květinky vystupovaly z jehličí a byly tak svěží jako umělé.
„Holky že jsou na nic?“ Vytrhl nás Pepa ze zamyšlení. „Vím teda o pár věcech, na co jsou.“
„Leda tak na vaření, ale už ani na to ne. By to pořád postávalo, kvokalo a malovalo si hubu.“
„No jo, lepší by byla ta ovce. Ale ta by taky neuměla vařit.“
„To by se nějak uvařilo. Já umím chleba, ty umíš hrách.“
„Jo, to zvládnu. Už umím udělat hrách na spoustu způsobů…“
„…jo, hrách se solí, hrách s pepřem, hrách bez ničeho…“
„Ne, fakt…“
Teď jsem chvilku vysadil a opět se zamyslel, jestli by bylo opravdu možné žít v takové dokonalosti. No což, proč by ne. Dneska už mají chatky i elektřinu a i bez ní by to bylo pěkné. A fakt, holky by tam ani nemuseli být, časem by se našly.
„Ale ty holky by tam fakt nemusely být,“ převedl jsem myšlenky na skutečnost.
„Časem ale třeba jo. Bysme seděli venku před chajdou a teď by se tam objevily dvě osamocené, uměly by vařit a starat se o slepice.“
„A byly by hodný.“
„Jo, a byly by hodný.“
Šli jsme už okolo rybníku. Do toho teplého slunce se nyní přidávala svěžest zpěněného břehu a vlhké půdy.
„Hele, kachničky,“ ukázal mi někam do zarostlé bažiny. A opravdu, po hladině se tam kolébaly tři černé kachničky.
„A chodili bysme krmit tyhle kachničky.“ Navrhnul jsem.
„A nebo bysme mohli mít i kachny u chaty. V Číně se normálně jedí kachní vejce jako tady slepičí.“
„To jsou tam kachní nosnice, nebo něco takového?“
„Hmm, kachní nosnice.“
No, to mi připadalo trošku jako utopie, mít kachní nosnice.
„A mohli bysme tam pěstovat třeba rajčata“, řekl jsem.
„Jo, to bysme tam pěstovat spoustu věcí. Rajčata, rybíz.“
„Rybíz? To je takový to.“
„No, takový keříky s černými bobulemi.“
„Jo rybíz, ten mi moc nechutná.“
„Tobě nechutná rybíz? Ale vždyť je dobrej.“
„Moc ne.“
„Tak dva keříky jen pro mě.“
„Tak jo,“ usmál jsem se.
To už jsme šli osadou, kam jsem jako malý capart jezdil s babičkou a dědou na chatu. Ukazoval jsem Pepovi, kde kdo měl chatu a jestli byli hodní, nebo ne. Pak jsme chvilku pozorovali naší bývalou chatu a ohrnovali nos nad nevkusným altánkem, který tam noví vlastníci postavili. A u každé chaty jsme si říkali, že „ta by stačila“.
Potom jsme pokračovali polem až do Třtice. Zašli jsme tam do hospůdky, kterou tam ani nepamatuji, ale možná proto, že jsem jezdil na Sobi 20 jen do minimarketu pro potraviny a do takové budky pro noviny a něco od cesty, někdy i pro domácí, ještě teplé, mléko do jednoho statku. Hospůdka byla trošku dál, ale přivítal nás takový příjemný vesnický výčepní. Já si objednal pivo a párek a Pepa si objednal pivo a klobásu. Posadili jsme se k tomu ven.
Přišel tam ještě jeden místní taťka s dcerkou a vlčákem, ale nedbali jsme na ně.
„A někdy bysme zašli i sem do vesnice na nějakou zábavu,“ začal Pepa, když se napil toho piva z našeho kraje, řízného jako křen. Piva s velkým P.
„I holky by sem chodili, tak možná by se nějaké našli.“
„Jestli by se jim líbili takoví podivíni, tak proč ne?“
„To jo, to bysme tady byli fakt za takový ty lesní týpky…“
„…o kterých si lidi myslí, že jsou teplí.“
„Jo!“ Rozesmáli jsme se. Párek byl jako nic, jenom zasyčel, když se dotknul jazyku a úplně se vypařil někde na cestě do ledvin. Pepa si pochvaloval, že ta klobása mu dobyla energie, co spotřeboval z celé cesty.
Zpátky jsme ještě vzali půlku krajíce, že ho rozdrobíme kachničkám. Když jsme došli na ono místo, kde jsme je předtím viděli, už tam byla jen jedna a nějak si nás nevšímala. Možná, že to byl jen kořen. A tak jsem chleba snědl.
Jeden z úmyslu této cesty byly lískové keře, z jejichž klacků jsme si chtěli udělat dva oštěpy a pak jimi házet na louce do dálky jako před léty. Bylo to pro mě něco jako přenést se na chvilku na jatka. Místo prasat jsem však usmrcoval keř. Upižlali jsme dva oštěpy a rychle, s pocitem viny, jsme odtamtud zmizeli netradiční cestou napříč lesem do kopce. Bylo to dost vysilující a při každém „hupu“ už jsme tušili cestu, ale ta ne a ne přijít. Dolezli jsme z borového lesa do smrkového. Stromy byly blíž u sebe a světla se tam dostávalo také méně.
„Tady měla být cesta, ne?“ zeptal jsem se.
„Asi jo, už támhle někde skončila, tak jdeme tím směrem.“
A tak jsme šli. Zkoušeli jsme za chůze oštěpy, jak padnou do ruky a předpovídali, jak budou létat. Šli jsme dlouho směrem, kde jsme tušili cestu, ale nikde nebyl ani náznak. Nebylo se ale čeho bát. Přibližný směr jsme znali a v nejhorším jsme se mohli vrátit zpět ze svahu a jít po té staré osvědčené. Ale co, všude kolem bylo hezky a nikde žádné odpadky. Dokonce i les byl takový uklizenější, že se tam nepovalovaly uřezané větve a na mnoha místech rostl měkký mech, občas políčka lístků borůvek.
„Tak tady je hezky,“ podotknul jsem.
„To je, tady jsem ještě nebyl,“ řekl Pepa.
„Kdyby byl ještě čas, ale za chvilku se začne stmívat.“
A pak už jsme jen šli a mlčeli, až nás ta cesta přeci jenom našla. Ale nebyla zvrásněna traktorem, ani jinými koly a v dálce, tam, kde končila, byl půlkruh světla, jako zapadající slunce v temnotě, jako by ta plátna nejlepších malířů byla skutečností.
„Zkusíme to tam?“ zeptal se.
Já přisvědčil, a tak jsme se vydali po travičce, zprava a zleva sevření stromy, vstříc světlu. Předtím se zdála cesta dlouhá, ale za chvíli už jsme byli na konci a pár metrů před východem jsme viděli čistou chaloupku. U ní byla ohrádka, ve které se praly hloupé slepice o jednu kopřivu, i když jich tam byla celá hromada. Za ohrádkou stál dřevěný chlívek, za kterým vystrkovala hlavu přežvykující kravička. Na druhé straně chaloupky byly dvě králíkárny a u nich kůlna se senem. Také tam vprostřed dvorečku rostla jabloň a okolo ní naskládané naštípané dříví a u toho špalek se sekyrkou. Před chaloupkou seděla na lavici zlatovlasá dívka, která v míse zadělávala těsto, nejspíš na domácí chléb. Když nás spatřila, usmála se a zavolala:
„Maruško, máme tu návštěvu. Přines jim něco na občerstvení.“ Položila mísu vedle sebe a ukázala na stůl z kulatin a pařezy místo židlí, abychom si sedli. Jak jsme dosedli, vyšla z chaloupky usmívající se Maruška a nesla ošatku s chlebem, máslo a džbán mléka.
„Pánové vypadají unaveně, asi mají za sebou dlouhou cestu,“ řekla. Narozdíl od Zlatovlásky měla vlasy černé jak uhel, stejně jako oči. „Tady si vezměte domácí chlebíček. Je sice ze včerejška, ale přijde k chuti. Mléko je od naší kravičky a máslo také.“
„A odkud jste přišli?“ zeptala se směle Zlatovláska.
„Zdaleka,“ zahuhlal jsem s plnou pusou namazaného krajíce.
„Velmi zdaleka,“ potvrdil Pepa se smetanou na divoce rostlých vousech.
„Máte to tu hezké,“ řekl jsem.
„To máme,“ přisvědčila Maruška. „Je tu ale smutno, jsme tu sami dvě, nikdo sem nechodí.“
„A v chaloupce tolik místa,“ sklopila oči Zlatovláska.
„Ale bojíme se chlapců. Dnes každý chodí na diskotéky, lakuje si vlasy, chodí do posilovny, ale na lesy už každý zapomněl.“
Podívali jsme se na sebe s Pepou. Ano, škoda, že tyhle dívky nemohly nikoho najít. A přitom byly tak hodné.
„Jestli chcete,“ ozvala se sladkým hlasem Maruška. „Můžete ještě někdy přijít na návštěvu.“
„A pomoci nám očesat rybíz,“ dodala Zlatovláska.
„To bysme mohli, že jo?“ podíval jsem se na Pepu.
„To jo, to bysme mohli,“ řekl Pepa jako v transu.
Ale sluníčko už opravdu nesvítilo tak jako odpoledne, a tak jsme se museli vydat cestou, kterou nám ukázali Maruška a Anička, jak se zlatovláska jmenovala, zpátky do Nového Strašecí. Rozloučili jsme se nimi, i se slepičkami, i s kravičkou, i s králíky, i s kočičkou, která se nám při odchodu připletla pod nohy. Já vím, to by bylo moc pěkné, ale takhle to nebylo. Život není pohádka a nic tak dobrého se po cestě neobjeví. Buďme realističtí, ušetříme si tak spoustu zklamání a zahořklosti nad nespravedlností světa. Sami rozhodujeme o tom, jak se máme, jak jsme spokojení. A i když jsme na žádnou takovou chaloupku nenarazili, usínal jsem s úsměvem na rtech. A jako špalek.