VLK

Zase ji viděl. Stejně jako tenkrát. Schovával se za větví plnou jehličí, která ho stejně jako tenkrát píchala do očí a do tlamy, a pro ten pohled by vydržel cokoliv a stejně jako tenkrát s perverzní chutí pozoroval její rozpustilé dovádění.
Nezměnila se, měla stále ten samý výraz, uhrančivý pohled velkých očí, úhledně sčesané vlasy do roztomilých culíků. Jen klobouček ztratil svou zářivou barvu a Karkulka se proměnila z drobounké dívčiny ve zralou ženu krev a mlíko.
Nedočkavá slina mu stékala po suché kůře. Při vzpomínce na její chuť se mu postavily chlupy vzrušením, drápy se zaryly do duše stromu a jizva na břiše připomněla starou křivdu.
Nepěstěnými tlapami si přerostlými drápy podrbal zarudlý šrám, schoulil se pod strom a v agonii se snažil vymazat vzpomínku na soudný den. Zrovna ten den, který každý večer provází miliony dětí do světa snů.

Slunce ten den bylo vysoko, obloha bez mráčků, ptáčci měli naladěno na veselou notu a tráva byla samým štěstím zelenější. Mladý vlk si to šupajdil k zaječí noře pro snídani. Tak krásný den prostě nahrával tomu, že mu nepozorní zajíčci sami skákali do huby. Po dobrém jídle se šel osvěžit do studánky. Smyl ze sebe zbytky krve a zaječí chlupy, o starý strom obrousil udržované drápy, podrbal záda a z dálky k němu přivanula zvláštní člověčí pachuť. Leopardím stylem se v tichosti připlížil k místu odkud vůně přiletěla. Jakousi pískavou řečí lidská fena vyprovázela svoje mládě na cestu k moudré stařešině. V tlapě to maličké s nádhernými kukadly a sčesanými chlupy na hlavě do dvou vodopádků dřímalo zvláštní věc, která voněla po lahůdce, kterou ani tak zkušený vlk, jakým vskutku byl, nikdy nejedl.
Stará fena mládě ještě upravila, na hlavu mu přivázala nepříjemně pichlavý předmět a packou naznačovala, kudy se má vydat na cestu.

I nelenil vlk, který tušil, že mládě je na cestu ještě moc malé a s tou červenou věcí na hlavě lehce napadnutelné a zranitelné, rozhodl se, že je bude sledovat, aby jemu a voňavému pokladu, které neslo, nebylo ublíženo. Šel a šel, cestou si vyposlechnul vytí mláděte v jakém si rytmu, mnohokrát se zastavil, když se jim do cesty připletl palouček s rozkvetlými květy a mockrát strkal čenich do mechu, když mládě vykonávalo potřebu. Přes všechna ta úskalí došli k doupěti, z kterého vycházely nelibé, životu nebezpečné vzdechy. Chrrrrr pšt, chrrrrr pšt

Vlka napadlo, že se blíží nebezpečí a aby zabránil lidskému neštěstí, sám se vydal do jámy lvové. Než se stačil vzpamatovat nevoňavá fena na sklonku stáří ho přepadla zákeřně zezadu, dřevěným předmětem ho mlátila do hlavy a nedala si vysvětlit, že někde v doupěti číhá chrápající nestvůra. Musel ji sežrat, už pro její dobro. Vybral ji krásný konec, lepší než umírat v samotě a pořád vědět si pro něj zrůda ze záhrobí jednou přijde. Byl na sebe hrdý, že dokázal už v tak útlém vlčím věku rozeznat, co je pro jinou rasu to nejlepší. Náhle si uvědomil, že nesnesitelné zvuky jeho příchodem do doupěte ustaly. Taková divná nadzemní nora, všude různá dřeva seskládaná do různých tvarů. Vykouknul z větracího otvoru ven, aby zjistil, jestli si mládě neublížilo. Zaradoval se, když jej viděl zdravé a živé poskakující ve vzrostlé trávě.. Na hlavu si uvázal tu věc co měla stařešina, na nos nasadil zvláštně ohnutý drátek a kroutil hlavou nad všemi těmi věcmi okolo něj, Jedna ho přece jen zaujala . To teplo, které z ní plynulo ho svedlo natolik, že se rozhodl v té věci odpočinout. Fena už byla přece jenom staršího data a ležela mu nestrávená v žaludku.

Po chvíli se ozvalo jemné zaťukání na dveře. Do doupěte vstoupilo mládě a nevěřícně koukalo kolem sebe. Sedlo si k vlkovým tlapám a s pokrčeným nosíkem začalo vydávat divné zvuky, jako by se vlka na něco neustále ptalo. Vlk vždy odpovídal srozumitelně a jasně, ale mládě bylo nějaké retardované a nedokázalo pochopit, že s tím nechutně zbarveným koláčem na hlavě nemůže mávat vlkovi před tlamou. Několikrát mládě varoval jemný zaštěknutím či mírně zvýšeným zavytím, ale nedalo se to vysvětlit ani po zlým ani po dobrým. Mládě zvýšilo hlasovou frekvenci a to nemělo dělat. Vlka už to věčné poštěkávání a mentálně zaostalé dorozumívání přestalo bavit.Pokusil se o sebeobranu. Odkousl mláděti z hlavy tu příšernou věc, znechuceně ho vyplivnul na zem a na jeden zátah si ho nasoukal do žaludku. Nebylo to jednoduché, to mi věřte, takový vlčí žaludek, když spořádá sto kilo živé váhy, je mu těžko a ouvej. Řádně nepokousaná strava tlačí a dusí život. I usnul spánkem spravedlivým. A v tom zaslouženém odpočinku trávil a trávil, trávil celý ten překrásný den.

Po několika měsících se probudil ve středisku Greenpeace s oholeným a laicky zaštepovaným břichem. Netušil co se stalo, kde mohli jeho učitelé z východu udělat chybu. Že by mu něco špatně vysvětlili???
Propadl se na samé dno, poznal pachuť zajetí i tvrdou školu i řeč lidské rasy. Po několika letech pochopil svůj omyl a byl za dobré chování propuštěn na svobodu. Sebou si nesl hněv společnosti a na bedrech se mu uhnízdily lži vštěpované lidským mláďatům. Zestárnul nejméně o sto let, šedivé zpocené chlupy vytvořily na jeho srsti dredovou alej a on s křížkem po funuse vydal se hledat svoje ztracené lidské mládě.

Stál stejně jako tenkrát u stromu a nedočkavá slina padala gravitací k zemi. Chvěl se nedočkavostí, až ji přitiskne ke své mordě a olízne její buclatou zmalovanou tvářičku. Tentokrát, již řádně poučen životem, si věřil. Věřil, že už neudělá tu stejnou začátečnickou a snad i nesmyslnou chybu. Nesmí, kdo ví, jestli by za pár let byla ještě stravitelná. Slíbil si, že svoji malou Karkulku řádně několikrát pokouše, aby mu už nikdy žádná nepříjemná jizva neztrpčovala život.