Vrah

Vrah

Ruce mi lepí čerstvou lidskou krví.
Je to tak, tak strašně dávno co jsem tento pocit zažil poprvé. Byli časy, kdybych zvracel a umíral zhnušením jen při pouhé představě nože nořícího se do těla.
Ušel jsem skutečně pozoruhodnou cestu.
Poslední pohled na tu bezduchou hmotu, která leží u mích nohou.
Ani ho neznám.
Z jeho pohledu to asi vypadalo tak, že šel v nepravou chvíli po nepravé cestě.
Z mého pohledu je tak neuvěřitelně podobný té zrůdě.
No podobný ?
Tak se to ani nedá říci.
Je starší, menší, tlustší, ale přesto tak děsivě podobný.
Otřu nůž o trávu.
Musím jít k řece. Tam se opláchnu.
Rozhodně nechci jít do vězení než splním svůj úkol.
Jak ho mám však charakterizovat ?
Jak ho vyjádřit ?
Chci a musím zničit všechna ty chlapy podobné té zrůdě.
Jsou jich tisíce.
Denně jich potkávám desítky a ze světa se mi jich zatím povedlo sprovodit jen šest.
Teď do basy jít nemůžu.
Maskovat stopy, ale nebudu. Nejsem přece zločinec. Já dělám dobro a ne zlo. Kdybych je nezastavit mohli udělat to samé co ta příšerná zrůda.
Chladivá voda řeky se zbarvila krví jen na malý okamžik. Jen po pár vteřin krev z mích rukou dokázala zbarvit alespoň nepatrnou část líného toku řeky.
Stopy krve mám i na kalhotách s tím tady nic nenadělám musím se nějak dostat domů.
Tam to snad vyperu.
Pomalu kráčím temnou ulicí k mému bytu. Pohled z ulice do tmavých oken se úplně bezútěšný.
To už dávno není domov. Je to jen a jen obyčejná noclehárna.
Chodba, schody, dveře a studená předsíň. Ani nerozsvěcím jen hodím kalhoty do koše na špinavé prádlo. Prát nebudu dnes a asi ani zítra. Je dost času teď už není kam pospíchat.
Pro dnešek je můj úkol splněn.
Lehnu si na sedačku v obýváku už dávno jsem nespal v ložnici. Přesně od toho děsivého dne. Velká manželská postel mi nahání hrůzu. Jak je smutné a hrozné spát ve velké posteli sám si umí představit jen ten, kdo to osobně prožil.
Pokoj je osvětlen pouličními lampami a v jejich ospalém svitu vidím jako na plátně kina obrazy svého života.
Stačí zavřít oči a slyším hlas a smích své Lenky.
Jakoby tady byla se mnou.
Laskám si v hlavě myšlenku na její návrat.
Jakmile otevřu oči vše mizí. Zbyl jen tichý a zpustlý pokoj.
Nad ránem konečně usínám. Můj neklidný spánek provází stereotypní sen

Jako v minulé, předminulé i všech dalších nocích kam mi sahá paměť.
Lenka se mnou mluví.
Lenka se směje.
Lenka odchází.
Chci běžet za ní, ale nejde to. Ať dělám cokoli vše je jen marnost nad marnost.
Mizí a já se budím s hrůzou v duši propocený jakoby na mne vylili vědro vody.
Otevřu si konzervu hovězích kůží a odřezků a bez chuti hltám.
Musím dnes udělal ještě jednu důležitou věc.
Pomalu se obléknu a do kapsy kabátu dám svého hlavního spojence. Dýku z kvalitní oceli. Jdu poloprázdnou dopolední ulicí. Pátravě si prohlížím všechny chlapi, které míjím.
Každý druhý je podobný té stvůře.
Vší silou se ovládám jinak bych spravedlnost nastolil přímo tady a teď.
Prsty svírám dýku v kapse až mi krvácí celá dlaň pořezaná o dokonale nabroušené ostří.
Má bolest je utlumena a vnímám ji jen úplně vzdáleně. Jakoby mi o ní někdo jen vyprávěl. Brána hřbitova je pro mne vysvobozením. Cestičky mezi hroby jsou úplně pusté.
Jdu asi jen pět minut, ale ta doba mi na místě odpočinku celých pokolení připadá jako věčnost.
Konečně vidím cíl své cesty.
Nízký hrob z umělého kamene.
Nápis říká: ,,Lenka Petrová“ a pak datum narození 25.5.1985 a úmrtí 18.1.2007.
Dívám se na smutný obrázek veselé dívky. Hladím tu podobenku a přitom rozmazávám krev ze své dlaně.
Chci se otočit k odchodu a proti mně stojí muž asi čtyřicetiletý, který jakoby z oka vypadl té stvůře.
Je mi, ale dost povědomý.
Služebním tonem spustil: ,,Dobrý den já jsem major Brabenec. Určitě se na mne pamatujete dělal jsem na vraždě Vaší manželky.“
Tak je to on.
To on dokázal chytit tu stvůru co zabila Lenku.
On se pak jen díval na to jak ten hajzl skončil v blázinci místo ve vězení.
Soudce byl lidumil a měl pochopení pro těžké dětství a dědičné zatížení Petra A.
Co mi ten policajt chce ?
Major Brabenec odpověděl na nevyslovenou otázku:,,Chci Vám jen oznámit, že vrah Vaší ženy utekl z blázince zabil další ženu. Poté se pokusil zmizet, ale jeden z policistů ho na útěku zastřelil.“
Teď slyšel z úst policisty to po čem toužil tolik dní, že by je ani nespočítal.
Ta stvůra je po smrti. Čekal, že ho zasáhne proud úlevy, ale ten nepřišel.
Jen jeden pohled ho vrátil do chmurné reality.
Ten major je tak neuvěřitelně podobný té stvůře.
On nechce.
On vzdoruje.
On se brání.
Ale nemůže odolat. Musí splnit své poslání. Dluží to Lence.
Major Brabenec se zběžně podíval na hrob mladé ženy.
Vidí krev na fotce.
Překvapeně se otočil a ucítil řezavou bolest v boku.

Ví, že se právě stal posedmé vrahem přesto cítí nával úlevy.
Polední slunce zalilo tragickou scenérii.
Pustý hřbitov a umírající muž. Nad ním stojí jeho vrah.
Cítí úlevu, ale pohled dolů ho sráží do hlubin zoufalství.
Schovává zbraň a dává se na útěk.
U vchodu na hřbitov narazí na policejní vůz.
Major Brabenec nepřijel sám. Jeho kolega nemohl přehlédnout muže s krvavýma rukama. Chtěl ho zadržet, ale on vytáhl zakrvácený nůž.
Mladý policajt jen křikl:,,Já Vám nechci ublížit !“
Zoufalý muž věděl, že je na konci a tak napřáhl dýku a vyrazil na zteč.
Nechtěl bodat. Ten co tu stál nebyl vůbec podobný té zrůdě.
On už chtěl jen opustit svět bolesti.
Třeskli dva výstřely a byl konec.
Pohřební vozy odvezli dva mrtvé.