Ode mě pro Tebe

Z šedivých mraků za oknem padaly dešťové kapky, skrápěly suchou půdu a smývaly z ní prach a špínu. Každou chvíli temnou oblohu ostrým světlem rozzářil blesk a osvítil střechy a zdi okolních domů. V dálce bylo co chvíli slyšet burácivý zvuk hromu.

Seděla v křesle, četla svou oblíbenou knihu a netrpělivě čekala až se Marian vrátí domů. Odjel na služební cestu a měl by se každou chvíli vrátit. Neviděli se skoro celý týden. Bylo jí zvláštně, cítila se zamilovaná, ačkoliv si to sama nechtěla připouštět. Opravdu zamilovaná snad ještě nikdy nebyla. Už aby tu byl. Pomyslela si. Chtěla ho mít u sebe, chtěla vedle něj jen tak ležet a cítit jeho blízkost. Společně by poslouchali jak dešťové kapky dopadají na střechu domu. Choulila by se v jeho náručí a věděla by, že je v naprostém bezpečí, že se jí nemůže nic stát, protože on je tu s ní. Chtěla ho líbat, dotýkat se ho…

Usrkla z hrnku kávu a pohodlněji se usadila v křesle. Znovu otevřela knihu, snažila se opět ponořit do děje, ale jako by se písmenka ze slov pomíchala a rozletěla se po celé stránce. Nemohla se soustředit. Zavřela knihu a odložila ji na stolek. Rozhlédla se po místnosti. Byla u Mariana doma. Byla tu už několikrát a měla pocit, že by i poslepu poznala kde co je. Zavřela oči a vnímala klid, který se tu rozprostíral, chvílemi z dáli narušovaný zvukem doznívající bouřky.

Vzpomínala na chvíli, kdy pochopila, že Marian je pro ní nejspíš mnohem víc než jen přítel. Na ten večer, kdy se k němu při tanci tak tiskla a on ji pevně svíral v objetí, aby jí ochránil před ním… Před jeho pohledem. Naháněl jí strach. Jmenoval se Christopher. Byl hezký, inteligentní a byl to upír. Upír starý několik stovek let. A jak se o něm také později dozvěděla byl velmi nebezpečný. To, že je upír vycítila hned jak si s ním poprvé potřásla rukou. Už výraz jeho tváře, jeho arogance a sebevědomé vystupování ho prozrazovalo. Jako by na ty pravé upíry měla šestý smysl. Marian se divil, že to dokázala vycítit. Normální lidé většinou nepoznali, že se jedná o upíra.

Ze snění ji vyrušilo zaklepání na dveře. Trhla sebou a otevřela oči. Prudce se napřímila a naslouchala. To je divný, Marian má přece klíče, neklepal by… Kdo to může být? přemýšlela. Došla ke dveřím, odemkla je a otevřela. Nikdo však za nimi nestál. Rozhlédla se do obou stran, ale ani tam nikoho neviděla. Chodba byla prázdná. Už se chtěla vrátit zpět, když něco upoutalo její pozornost. Shlédla ke svým nohám a spatřila na zemi nádhernou žlutou růži. Jen tam tak ležela, bez vzkazu bez náznaku od koho je. 'Mariane?!' zavolala polohlasně. Vyšla do chodby a došla až ke schodům, které vedly k domovním dveřím, ale tam také nikdo nebyl. Zvláštní, pomyslela si a zašla zpět do bytu. Zavřela za sebou dveře a už se pomalu chtěla usadit zpět do křesla, když v tom se klepání ozvalo znovu. Tentokrát ale znělo mnohem naléhavěji.

'Co když to vůbec není Marian', řekla si pro sebe. Chvíli tam jen tak stála a její předchozí klid byl nenávratně pryč. Přemýšlela co dál. Co udělám? Klepání se změnilo v intenzivní bouchání. Jako by se někdo chtěl dostat dovnitř. Rozbušilo se jí srdce.

Musela se rychle rozhodnout co dál. Pomalými kroky došla ke dveřím a prudce je otevřela. A vykřikla. Za dveřmi stála temná postava, která se sotva držela na nohou. To nemůže být pravda! Pomalu k ní natáhl zakrvácenou ruku a pak se jí zhroutil k nohám. Nemohla uvěřit tomu co vidí. Uchopila Mariana za ramena a vtáhla ho dovnitř. Zabouchla za nimi dveře. Sklonila se k němu a všimla si krvavé stopy, která po něm zůstávala. Nedokázala potlačit tlumený výkřik, který jí unikl z křečovitě sevřených úst. Zabrala ze všech sil a otočila ho na záda. Ztěžka dýchal a měl doširoka otevřené oči. 'Mariane!' zatřásla s ním. Stiskl jí ruku. Podivila se, jeho ruka byla podivně studená. Kam se podělo jeho teplo? Vždycky tak krásně hřál. Snažila se na jeho těle najít zdroj krvácení. Rozepnula mu bundu a roztrhla zakrvácenou košili. Teď už vykřikla nahlas. Našla co hledala a to co viděla bylo strašné. Nechápala, že ještě žije. Do hrudníku v oblasti srdce měl zaražený nějaký kus kovu, který měl podobu dřevěného kolíku, takového, jakým se zabíjí nemrtví.

'Je to… stříbro.' Zašeptal.

'Co mám udělat?' Zakřičela na něj a po rozrušených hořících tvářích jí začaly stékat první slzy.

'Už nejde dělat nic, umírám.' Odvětil jako by se nic nestalo.

Ne to nesmíš. Před chvílí jsem byla tak šťastná, že tě mám, že jsem tě konečně našla a teď tě mám ztratit? To nedovolím. Dívala se mu do obličeje, ale měla pocit, že se dívá do tváře smrti. Nesmí zemřít.

'Jak tě můžu zachránit? Mluv se mnou prosím, nesmíš to vzdát. Já to vzdát nechci. Co pomůže?'

A pak jí to došlo. Hlavou jí prolétlo vše co o upírech ví a vše co jí Marian kdy vyprávěl. Měla před sebou možnost se rozhodnout, zvolit to co je správné. A věděla, že tentokrát se rozhodne srdcem.

'Dám ti svou krev, Mariane! Musíš se ze mě napít! Rozumíš mi?' Tázavě se mu zadívala do očí.

Prudce se od ní odtáhl a zasténal bolestí. 'To ti nedovolím, nikdy nebudu pít tvojí krev, zemřela bys.'

Nenechala se odbýt. 'Nemusíš přece vypít všechnu krev, stačí jen to množství co budeš potřebovat k tomu, abys přežil!!?'

'Ty to nechápeš, v tomhle stavu bych nepoznal, jestli jsou to dva litry nebo pět… Zemřela bys. Nechci tvou krev, nechci ti ublížit.' Křikl na ní z posledních sil.

'Ale nikoho jiného už neseženem. Nechci abys zemřel, ale já sama pro tebe nikoho zabít nedokážu.' Plakala. Nedokázala to pochopit. Hlavou jí proběhla jedna jediná myšlenka, vlastně takový záblesk. Jak se může člověku během deseti minut tolik změnit život? Jak? Ale ona prostě udělá to co udělat musí. Věděla, že je to, to nejtěžší rozhodnutí v jejím životě. Přemýšlela jestli ho má opravdu natolik ráda a zároveň jestli má tolik odvahy na to co se chystala provést. Ne, nemusím nad tím přemýšlet dlouho. Stačil jediný pohled na něj, na jeho třesoucí se tělo, které bylo každou chvíli slabší a zranitelnější. Nedokázala přijmout myšlenku, že by ji opustil, že by prostě nebyl….

Vzpomněla si, jak jí Marian jednou vyprávěl, že pokud je upír těžce zraněn nebo snad na pokraji smrti, stačí mu ucítit třeba jen malou kapičku krve a touha přežít ho přemůže. Doufala, že to tak bude i u něj.

Pomohla mu se posadit. Znovu zasténal bolestí a upřel na ní své hluboce temné oči. Odvrátila se od něj a ze všech sil se kousla do rtu. Sykla bolestí, ale i ta se postupně pomalu vytrácela. Cítila jak se jí v ústech rozlévá slaná chuť její vlastní krve.

'Můžu tě ještě naposledy políbit?' Znovu se rozplakala. Chladné slzy jí po tvářích stékaly proudem a padaly k jejím nohám.

Marian se z posledních sil napřímil, zvedl ruku k jejímu obličeji a něžně jí z tváří setřel slzy.

'Neplač, moje ledová vílo, zase se setkáme. Třeba někde jinde, někde kde bude svět jiný a nám to bude přáno.' Zašeptal a jejich rty se setkaly. Přitiskla své rty na jeho a vroucně a vášnivě ho líbala. Tahle nádherná chvíle však trvala pouze pár vteřin. Marian ji od sebe najednou prudce odtrhl a ona si byla jistá, že její malá lest vyšla…

'Cos to udělala, proč jsi to…' Nestačil to ani doříct. Pocítil záchvěv nové energie a síly. Věděl co bude následovat a nemohl se proti tomu nijak bránit. Nemohl proti té změně nic dělat.

Pozorovala jak se jeho tvář začíná měnit, jak se přeměňuje v tvář upíra. Jeho oči ztrácely svou původní barvu a opět divoce žhnuly jako plameny ohně. Z tmavě modré se měnily do odstínů oranžové až postupně do červené barvy.

Hrozně se bojím. Třásla se strachy. Najednou jí to všechno nepřišlo jako dobrý nápad, ale jako ten nejhloupější na světě. Z jeho hrdla se ozvalo zvířecí zachrčení. Snažil se s tou proměnou bojovat, ale nemohl. Pohlédla na něj a nemohla od té probíhající proměny odtrhnout oči. Co když už to vůbec není on, co když už je to jen zvíře, co chce její krev, aby si zachránilo život??! Nebála se ani tak smrti, jako spíš toho jak to bude probíhat.

Přesto si někde ve skrytu duše uchovávala naději, že to bude zase ten zdravý, usmívající se a hlavně živý Marián, kterého znala a kterého…. nejspíš milovala. Chytila ho kolem krku a přitáhla si ho k sobě. Hrozně si zase přála cítit jeho teplo. Podívala se mu do očí, ale jako už by to nebyl on. Přesto si stáhla rukáv od mikiny, odhrnula si vlasy z ramen a odhalila nahou pokožku… Snad aby ho nasměrovala, aby věděl kam… Naklonila hlavu a přitáhla si jeho hlavu co nejblíže k sobě. Zavřela oči. Teď už to celé nechá na něm.

Nedokázal normálně uvažovat, chuť krve rozplývající se v jeho ústech byla mnohem silnější a on své přirozenosti nedokázal vzdorovat. Pach krve ho přitahoval stále blíž a blíž k ní. Jednou rukou ji objal a druhou jí obtočil kolem pasu. Přibližoval se k jejímu krku a pomalu rozevíral ústa.

Nejdříve pocítila prudkou ostrou bolest jak jí jeho zuby pronikaly kůží a vrstvami pod ní. Cítila jak jí po krku stéká pramínek její vlastní krve. Najednou se ale bolest proměnila v něco jiného. Celé její tělo zachvacoval pocit slasti a vzrušení a rozléval se jí až po konečky prstů. Měla pocit, že se jí podlomila kolena. Z jejích úst uniklo zasténání, pevně ho objala a přitiskla k sobě.

Svíral ji v náručí a hltavě pil z jejího těla. Cítil jak mu hrdlem proudí ta chutná vazká tekutina a dodává jeho tělu tolik potřebnou energii. S novou krví přicházela nová síla. Zatímco s každým douškem její krve jeho tělo sílilo, ona svou energii ztrácela. Jeho rány se rychle zacelovaly, rána nad okem zmizela téměř okamžitě. Hojila se také rána na jeho hrudi.

Jeho znovu nabyté smysly ale zachytily také něco jiného. Vnímal nezvykle rychlý a nepravidelný tlukot srdce, který se s narůstající ztrátou krve zpomaloval a utišoval. Slyšel jak se její pravidelné dýchání mění v lapání po dechu. Odtrhl od ní svá ústa. Svíral v náručí její bezvládné tělo a díval se na ni. Pomalu, s hrůzou v očích, si uvědomoval co vlastně dělá…

Pocit slasti vyprchal, zmizel. Najednou pocítila prudký závan chladu, byla jí strašná zima. Cítila se tak slabá a vyčerpaná jako nikdy. Snažila se s tou únavou bojovat, ale nemohla. Chtěla ho od sebe odtrhnout, ale její vlastní ruce jí neposlouchaly. Bylo už příliš pozdě. V jediném okamžiku vše kolem ní zmizelo a utichlo. Propadala se do temnoty, ale už se jí nesnažila vzepřít, věděla, že to nemá smysl. Zcela se jí poddala.

Svou krví zacelil ránu na jejím krku, ze které ještě stále prýštila krev. Jemně ji položil na podlahu a zhroutil se vedle ní. Ještě než ztratil vědomí, všiml si papírku zastrčeného v jeho zakrváceném saku. Vytáhl ho a rozevřel. Přečetl si vzkaz a bylo mu jasné, že nebyl určen jemu, ale Emmě. Na papírku stálo: 'Ode mne pro tebe. Chris.' To on měl být ten dar…