Proč je lepší držet hubu I.

Pořád jsem ji viděla před sebou.
Jeho odpudivou tvář s velikými drzými ústy a vodově modrýma očima, připomínajícíma oči slepců.
Jeho řídké tmavé vlasy, vysoké čelo, jizvičku na pravém ušním boltci- vzpomínku na sázku v hospodě, a ruce s krátkými hranatými prsty.
Pak moje mysl automaticky přešla k baseballu.
Chňapla jsem po pálce, pevně sevřela prsty kolem její rukojeti a vložila všechny síly do jediného úderu.
Cílem byl bratrův roztlemený ksicht.
Zásah!
Skvělý odpal, vážení!
Tribuny šílí.
Utkání je u konce.
Skóre je…..
Otevřela jsem oči a zalapala po dechu.
Ve sprše bylo nedýchatelno.
Ve vzduchu visel jako mrak vlhký opar, který byl cítit po chlóru a broskvovém šampónu.
Jehličky horké vody mi bubnovaly do kůže a stékaly po ramenou.
Poslepu jsem otočila kohoutkem.
Poté jsem chňapla po ručníku a vytírala vodu z vlasů tak dlouho, dokud mi nevrzaly mezi prsty.
Přistoupila jsem ke zrcadlu a dlaní z něj otřela páru.
Můj vlastní odraz mhouřil oči a provrtával mě pronikavým pohledem.
Tváře jsem měla lehce narůžovělé, lemovaly je mokré černé vlasy, které mi jako myší ocásky visely na ramena.
Popadla jsem z umyvadla kartáč a snažila se je co nejrychleji rozčesat.
Na to, abych si je vyfénovala, nebyl čas.
Hodinky, které jsem si před sprchováním položila na pračku, ukazovaly čtvrt na deset.
Strávila jsem ve sprše víc času, než jsem původně chtěla.
Hodinu jsem stála pod proudem vařící vody a přesto jsem ze své kůže stále cítila ten pach, podobný pachu soli a železa.
Pach krve.
S ručníkem omotaným kolem hrudníku jsem vystřelila z koupelny, prohnala se chodbou a vtrhla k sobě do pokoje.
Padla jsem na kolena vedle postele a vylovila z ní starou prodřenou sportovní kabelu, kterou jsem v sedmé třídě nosívala na plavání.
Hodila jsem ji na postel a poté trhla dvířky od šatní skříně.
Vylovila jsem z ní několik čistých triček a jedny starší džíny a bez ladu a skladu je napěchovala do tašky společně se spodním prádlem, kosmetickou taškou a slunečními brýlemi.
Ještě jsem sáhla do poličky nad postelí, popadla z ní knížku povídek od Edgara Allana Poea a přihodila ji mezi oblečení.
Poté jsem na sebe natáhla svoje nejpohodlnější džíny, starou mikinu s kapucí a černou péřovou vestu.
Mokré vlasy jsem si nacpala pod kšiltovku s logem místního fotbalového klubu.
Ze školní brašny jsem vylovila peněženku a zastrčila si ji do zadní kapsy u kalhot.
Mobil, zbrusu novou Nokiu, kterou jsem dostala teprve před měsícem, jsem nechala ležet na psacím stole.
Nepotřebovala jsem ji- věděla jsem, že už nikomu nezavolám.
Obula jsem si plátěné tenisky, kterým se říká ,,kurtovky“, a přehodila si tašku přes rameno.
Měla dlouhé popruhy, takže se mi dobře nesla.
Uvnitř jsem měla všechno, co jsem potřebovala.
Byla jsem připravená.
Vypochodovala jsem z pokoje a zamířila po schodech dolů.
Náš dalmatin Artuš seděl přede dveřmi do bratrova pokoje a žalostně kňučel.
,,Artuši!“
Pes na mě lhostejně pohlédl.
Chtěla jsem ho podrbat za ušima, ale jakmile jsem k němu natáhla ruku, zacouval.
Z hrdla mu vyšlo hromové zavrčení.
Stáhla jsem ruku zase zpátky.
,,Já vím, že mě teď nenávidíš.“ řekla jsem klidně. ,,Zabila jsem ti páníčka, viď?“
Zvíře se ode mě odvrátilo a začalo škrábat na dveře od pokoje.
Chudák pes, pomyslela jsem si, aniž bych pocítila jakoukoli lítost.
Lítost!
Co to vlastně je?
Chápala jsem lítost jako něco, co se podobá vysokoškolské matematice- spousta vzorců a přesto tolik výjimek.
Tím se dostáváme k části, o které jsem nikdy s nikým nemluvila.
Nevěděla jsem totiž, jak tu….tu ,,věc“ popsat.
Kdybych to všechno měla shrnou do jedné věty, zněla by takhle:
Já NEMÁM city.
Poprvé se tahle úchylka projevila, když mi bylo jedenáct let.
Už tenkrát jsem se podstatně lišila od ostatních dětí- učitelky mě popisovaly jako chladnou a netečnou, neschopnou navázat s někým nějaký vztah.
Nedokázala jsem se zasmát veselému vtipu ani politovat chlapečka, který spadl z prolézačky a zlomil si ruku.
V zásadě jsem ignorovala všechny kolem sebe.
Tenkrát naši znervózněli a než jsem se nadála, už jsem seděla za skleněným stolem v ordinaci psychologa, který mi ukazoval obrázky, z nichž byl jeden debilnější než druhý, a nutil mě říkat, co z nich cítím.
A diagnóza?
Utlumené emoce či jejich úplná absence.
Máma s tátou to považovali za podpásovku a odmítali se s něčím takovým smířit.
Jejich dcera že je jen prázdná skořápka?
Nikdy!
A tak mi začali kupovat hromady knížek o citových projevech- nejspíš doufali, že se z nich dokážu všechno nabiflovat a pak budu jako všechny ty normální dětičky, co pobíhají po hřišti s úsměvem od ucha k uchu.
Ale naučit mě citům, to je jako vyládat někomu, kdo je od narození slepý, co jsou to barvy- jen těžko si dokáže představit takovou žlutou nebo zelenou.
A já city nechci.
Bez nich je všechno snažší.
,,I zabíjení.“
S těmito slovy na rtech jsem ještě jednou pohlédla na psa a poté za mnou navždy zaklaply dveře domu číslo 14 na Four Line Street.