Nejhorší práce

Vždycky na mě zůstala ta nejhorší práce. Odjakživa. Když jsem byl ještě na škole, vyfasovával jsem pravidelně všechny možné funkce, a hlavně ty, které jsem nesnášel. Takže na mně bylo, abych utíral tabuli a nosil třídnici. Sice jsem při tom přišel nejvíc do styku s učiteli, ale to nic neměnilo na tom, že jsem tyhle věci ze srdce nenáviděl.
A tohle prokletí se se mnou táhlo jako morová nákaza až do dospělosti. A vygradovalo touhle situací, kdy jsem musel říkat to, co nikdo nerad slyší. Protože co může být horšího, než oznámit pozůstalému, že někdo z jeho rodiny to má za sebou. To snad i ta morová nákaza má něco do sebe, ale tohle.... tohle je pakárna. Člověk neví, jak se tvářit, aby u toho nevypadal pitomě. Tedy alespoň já to nevěděl. Nevěděl jsem, kam s očima a s rukama. To první jsem zabodl do kuchyňské linky za jejími zády a to druhé zastrčil do kalhot, ať už to vypadalo jakkoli nepolicejně. Tady jde snobství stranou.
Mohlo jí být kolem pětatřiceti a jmenovala se Kateřina Čmelíková. Fajn jméno. Káťa je v poslední době docela populární, stejně jako Nikola a Veronika. O Verunce jsem přemýšlel, tak by se mohla jmenovat moje dcera. Tedy pokud to samozřejmě nebude kluk. Ten už má předplaceného Libora, ten se u nás dědí.
Nakoukl jsem jí přes rameno, protože jsem nechtěl mít v záběru její slzy. Měla poměrně hezky zařízený byt. Vkusně rozestavěný nábytek, promyšlené osvětlení....buď má na to školu nebo má zatraceně šikovného bytového architekta. Na pohovce v předsíni se povalovala rozečtená kniha a na stole ležela nedopitá káva. Pochybuji, že se k tomu teď vrátí.
Nakonec jsem jí přece jen pohlédl do očí a snažil se jí dát najevo, že je mi to vážně hrozně líto. To byl můj první úkol. Uklidnit ji. Zkusit jí vysvětlit, že takové věci se zkrátka dějí a nemá smysl se ptát, proč zrovna jí. Mohl to být kdokoli jiný.
Můj druhý úkol se mi povaloval v kapse a vzhledem ke stavu majitelky bytu, se mi zdál absolutně nesplnitelný. Sice mne nakonec pozvala dál, ale celá se klepala a mně bylo jasné, že je v tuto chvíli všude jinde, jen ne na pevné podlaze vlastního bytu. A já ji tam potřeboval dostat.
„Říkáte zblízka do hlavy?“ promluvila když se usadila. Odsunula vystydlou kávu a lokty opřela o stůl. „Předpokládám, že nevíte, kdo to byl.“
Zavrtěl jsem hlavou.
Znovu vzlykla a hřbetem ruky si utřela místo pod očima.
„Víte, já ho neviděla patnáct let. Od té doby, co nám umřel otec. Ale pořád to byl můj bratr. Prostě starší bráška. Nedokážete si představit, jak jsme se vyblbli. Do patnácti let to byl můj vzor. Vždyť to byl proboha jen účetní. Kdo může chtít zabít účetního?“
„On vedl účetní firmu. Měl spousty zakázek.“
„Myslíte někdo z nich?“
„To netušíme. A vlastně proto tu také jsem. Potřebovali bychom od vás jistou pomoc.“
„Vy nechodíte moc okolo horké kaše, co?“
Povzdechl jsem si a sáhl do kapsy. „Na to bohužel není čas, paní Čmelíková. Mám tady na papíru něco napsáno.“ Položil jsem před ní kopii kusu ohořelého listu a ona ji vzala opatrně do ruky. „Je to vzkaz. Nebo my se alespoň domníváme, že je to vzkaz.. Jenže nevíme, komu je určen. Dokonce si ani nejsme stoprocentně jisti, jestli ho psal váš bratr. Ale našel se na místě činu. Domníváme se, že ho pachatel chtěl ihned po vraždě spálit, ale byl vyrušen. Opět nevíme kým, nikdo vraždu nehlásil. Ale ten papír jsme našli u okna a jak vidíte, zůstala ho s bídou čtvrtka. Jste jediný žijící příbuzný, tak nás napadlo, že byl ten vzkaz možná určen vám. A i kdyby ne, zmiňuje se tam o vás a je tam nejspíš náznak kódu, asi ho napadlo, že by se to mohlo dostat do špatných rukou.“
„Domníváte se toho docela hodně.“
„Jistě nevíme skoro nic.“
„Nemám tušení, proč by mi měl psát dopis. Patnáct let je dlouhá doba.“
„Možná vás chtěl varovat. Nebo na něco upozornit.“ Naznačil jsem jí, aby si prohlídla zbytek dopisu. „Schválně na to koukněte, je to dopis. Psaný rukou a ve spěchu, schránka byla vypáčená. Pořád to není důkaz, ale je víc než jisté, že ho tímto způsobem získal pachatel. A pokud to udělal, měl k tomu důvod. Asi tušil, že má váš bratr důvod dopis napsat a hlavně někomu ho napsat. A jestli to nevěděl, tak když si přečetl dopis, určitě to zjistil. A jestli ví, že dopis neshořel úplně – a on to pravděpodobně ví, dal si práci, aby ho získal, tak by si dal práci i s jeho zničením – tak také ví, že tam je vaše jméno.“
„Chcete říct, že bych se měla bát?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nic takového. Nemyslím si, že by vám něco bezprostředního hrozilo.“
„Tak proč mi to všechno říkáte?“
„Abych vás poprosil o pomoc. Nechám vám tu ten list, jak dlouho chcete, ale pročtěte si ho. Třeba stokrát. Je tam napsáno něco, co nás dovede k tomu, proč váš bratr zemřel. Já jsem o tom přesvědčený a vy budete taky, až to uvidíte. Je tam popsáno nějaké místo, které znáte jen vy. Co tam je, to netušíme, na tom místě je papír ohořelý, ale dost možná jsou to důkazy nějaké černoty, kterou v poslední době zjistil.“
Kateřina položila papír na stůl a přejížděla po něm rukou.
„Po patnácti letech mi napíše a já si to ani nemůžu celé přečíst. Není to pech?“ Bylo vidět, jak jí vlhnou oči. Vytáhl jsem z kapsy papírové kapesníky a jeden jí podal
„Ono to přebolí, věřte mi. Vždycky to přebolí.“
„Já vím,“ usmála se na mě a já až teď spatřil, jak krásná žena vedle mne sedí. Smutek jí dodával na přitažlivosti, ať už to znělo jakkoli absurdně. „Tak se na to mrkneme.“


en tu ne, jsem přesvědčený, že v tom
aby se tobě něco stalo. Ať už mezi námi
pší chvíle za tím vším udělat tlustou čáru. Já v duchu
o říkám. Pamatuješ na to jediný místo? To jediný, kde
á tehdy myslel, že to je konec, že je po tobě. To je snad
tálo mě to dost sil, ale dokázal jsem to tak,
ři dny. Maminka mi to namáčela celou
smáli. Znáš děti, cizí neštěstí je baví. Teda
rátka tam. Víš to jen ty a nikdo jiný. Je to za těch
isfakce, jiný přirovnání mě nenapadá. Tak si těch
luju. Vím to teď a věděl jsem to i tehdy. Ta roztržka mi za
estra, už vím.


hem. Robert.

Sledoval jsem ji při čtení. Nebyla vůbec vystresovaná, plně se ponořila do textu, nebo tedy do těch několika málo slov, která na papíru zůstala. Pořád si strkala za levé ucho pramen hnědých vlasů. A dělala to tak, že bych se na to vydržel dívat snad do rána.
Trochu mi připomínala mou bývalou ženu. Sebevědomá, elegantní, silná. Cílevědomá. Žádoucí. Prostě typ poloviny mužů na téhle planetě, mě nevyjímaje.
Příštích pár minut mi vysvětlovala, že vůbec nemá tušení, o co v tom dopise jde a dalších deset jsem napnutě sledoval, jak se snaží vyměnit vodu takové podivné příšerce v kleci. Jak jsem pochopil, jmenovalo se to Skip a byl to burunduk páskovaný, nějaký asijský výtvor. Moc se ve zvířatech nevyznám a tohle jsem vážně slyšel poprvé.
Trošinku pookřála, ale jen do té doby, než jsem jí naznačil, že bychom měli vyrazit.
„My někam jedeme?“
Trochu mne zarazila. „Já se o tom nezmínil?“
„O čem?“
„Musíte tělo svého bratra identifikovat. Jste jediná příbuzná.“
„Hm, to je mi tedy večer.“
„Je mi to vážně líto.“
„Ne, tohle já chápu.“
A kupodivu tak také vypadala. Rozhodla se moc dlouho nezdržovat, pronesla pár slov se Skipem (měl jsem pocit, jako by jí nahrazoval manžela) a netrvalo jí ani deset minut se připravit k odchodu. A já jí byl vděčný. Jak už jsem jí řekl – každá minuta dobrá....

Musel jsem ji nechat trochu vydýchat. Stála vedle kopírky, opřená o stěnu a ruku měla před pusou. Nemyslel jsem si, že by se chystala zvracet, ale dobře jí být nemohlo. Tělo jsem viděl a jeho horní polovina byla v nezáviděníhodném stavu. Doktoři na něm sice trochu zapracovali, ale kulka je neřád, tím spíš, když ji dostanete z pár centimetrů do spánku. To můžete být odkojení Matrixem třeba stokrát, stejně uvidíte funebrácký pytel zevnitř.
Opatrně jsem k ní došel a přestože jsem věděl, že přibližně před hodinkou jedno kafe dopila, nabídl jsem jí další. A ona ho přijala. To skvělé automatové, načichlé plastem a potem z mincí. Ale budiž. Skoro jsem si popálil prsty, když jsem jí ho stavěl k sobě na stůl, ale jí evidentně chutnalo. A já potřeboval, aby se jí po těle rozlilo trochu tepla, na výletě do márnice ho moc cestou nepobrala.
Všiml jsem si, že za mnou stáli oba mí kolegové, asi vycítili, že teď je ten pravý čas na seznámení. Vážně netuším, kde na to přišli. Pohladil jsem Kateřinu po rameni, nijak osobně, spíš naléhavě.
„Jen jsem vám chtěl představit své kolegy. Pomáhají mi s případem.“ Zdvihla hlavu a zahlédla jednoho menšího plešatého policistu, který jí podával ruku a představil se jako nadporučík Horst a ten druhý, dobře stavěný, s kouty a orlím nosem, se šibalským úsměvem a pátravýma očima, to byl nadporučík Silový. Pro mne David a Kryštof, pro ni dva neznámí policisté.
David držel v podpaždí čepici a rukou si hladil plešku. Dělal to vždy, když byl nervózní. Snažil jsem se ho to odnaučit snad deset let, od té doby, co se známe, ale marně. Kateřina přijala jeho ruku a on s ní opatrně potřásl. „Je mi to vážně líto.“ Stočil pohled ke schodům. „Nikomu se tam dolů nechce dřív, než musí.“
„To máte pravdu.“
A pak bylo pět minut trapné ticho přerušované srkáním kávy a hlazením holé lebky.
Raději jsem chlapům vysvětil, jak se to má s tím ohořelým dopisem, a že si slečna Čmelíková nedokáže představit, o čem tam může být řeč. Text znali nazpaměť, tak jsem jim ho nemusel tlumočit. Nějak jsem zkusil odlehčit atmosféru, chytl jsem Kateřinu zezadu za ramena a prstem jí ukazoval jednotlivé policisty v rozlehlé místnosti.
„Vidíte tu krátkovlasou ženu v kabátku? To je naše Jiřinka. Je to neuvěřitelná pedantka, ale když ji o něco poprosíte, tak to do pěti minut máte. Ale s tím puntičkářstvím je to vážně hrůza. Má na stole všechno podle pravítka a chce to naučit i ostatní. Je to jako mor. Zkusíte někde nechat válet tužku a už vás prošpikuje skrz naskrz těma oříškovýma očima. Ale jinak fajn holka.
A tady okolo nás prochází Pepíček, naše děvečka pro všechno. Ne že bych mu tak chtěl říkat, on si to vymyslel sám. Chodí nám pro obědy, na poštu, je to takový nás maskot. Když se mu pořádně podíváte pod ty krátký rukávy, tak uvidíte, jak neskutečně má chlupaté ruce od lokte nahoru. Všechny ženy od nás z toho kvetou a teď to vážně nemyslím dobře. Asi mu někdo ukradl holící strojek, protože jinak nemám vysvětlení, proč si to nechává, když jinak nemá na těle chlup.
Tak – támhle v rohu u telefonu postává Milan, další kolega, ale nemá na starosti náš případ. Váží třicet kilo i s postelí a ten špičatý nos mu taky nepřidá. Ale když je s vámi v akci, dýchá se vám až neskutečně dobře.
A tady hned u stolu je Bob. On se tak samozřejmě nejmenuje, ale zbožňuje Boba a Bobka a Bobek být nemůže, to uznejte, nemá na to figuru. Tak je z něj už roky Bob a je zavalený papírama na sto let dopředu.“
Chytl jsem Davida za ruku a sundal mu ji z hlavy, protože mě to znervózňovalo.
„To je tak čtvrtina všech lidí, jen abyste měla představu.“
Mrkla na mne očima a já konečně uviděl trochu zájmu. Kafe už měla dopité a kelímek v ruce od hraní úplně promáčklý. Vzal jsem jí ho a odhodil do koše.
„Nepůjdeme se projít?“
„Ráda.“
„Můžete vybrat směr.“
„Nechám to na vás, určitě se tu líp vyznáte.“
Tak jsem ji navedl do dětského parku. Pomalu jsme procházeli mezi stromy, okolo nás skákaly děti, které z dálky sledovali rodiče a za námi se držely dva stíny, jeden plešatý a druhý hromotlucký. Vzpomínal jsem na to, že jsem kdysi taky chtěl mít děti, ale ta myšlenka se už někde ztratila. Nahradily ji dávno jiné, mnohem naléhavější a v mé pozici mnohem lépe realizovatelné.
Ona šla s rukama v kapsách a vyprávěla, jak si na takových místech hrála s bratrem. Trhali odkvetlé pampelišky, foukali do nich a potom pořád kýchali, jak jim chmýří létalo do obličeje. A v zimě prý bylo v jejich parku nejživěji, protože tam bylo spousta skvělých schovek, takže sněhové bitvy, pořádané v jejich čtvrti, byly vyhlášené.
„Sem,“ ukazovala do míst pod pravým uchem, „přímo sem mne Robert trefil, když mi bylo asi jedenáct, jemu mohlo být tak patnáct. Byl o čtyři roky starší. Měsíc jsem s ním pak nemluvila. A jednou ráno jsem vstala a ze sklenic od okurek bylo pod oknem udělané velké srdce. Nedokážete si představit, jak jsem tehdy brečela.“
Pokývl jsem hlavou. „Musela jste ho mít hodně ráda..“
„Jak jsem vám říkala, byl do patnácti můj vzor.“
„A od patnácti?“
„To už je jiný příběh.“
„A povíte mi ho?“
„Snad někdy.“
„Nemyslíte, že je čas odkrýt tajemství? Kdy jindy, když ne teď?“
„Jak to myslíte?“
Zvolnil jsem trochu krok a sledoval ji. Hleděla stále před sebe, nohy zvedala těžko, jako by byla myšlenkami úplně někde jinde a hlavou se jí míhaly ty nejčernější obrazy. A já tušil, co se v nich asi odehrává, kdo hraje hlavní roli a co dostal místo honoráře...
„Proč jste se s bratrem rozdělili?“
„Odjel studovat do Brna.“
„To přece není důvod.“
„Je to dálka.“
„Ale stejně....“
Ostře se ke mně otočila. „O co vám jde?“
„Zjistit fakta.“
„Nejsou zajímavá.“
„To jsou fakta vždycky.“
„Tak tahle ne.“
„Ubližoval vám?“
„Vy nedáte pokoj?“ „Zastavila se, ruce stále v kapsách. „Prostě se něco stalo, on odjel a už jsme spolu nemluvili.“
„Co se stalo?“
„Nic, o čem by se mi chtělo mluvit.“
„Zkoušel na vás něco?“
„Dejte mi pokoj!“ Rychle poodešla dopředu a potom zahnula přes trávník k nedaleké lavičce a sedla si na ni. Loudavým krokem jsem se k ní dostal a jedním okem jsem sledoval Davida s Kryštofem, kteří si v povzdálí něco vykládali.
„Kolik že vám to bylo? Jedenáct? To by se složila každá dívka. Co dělal? Osahával vás? Chtěl po vás orální sex? Nebyla byste první ani poslední.“
„Zkazil jste mi den.“
„To udělal váš bratr. Jednou v dětství a podruhé teď, když vás donutil jít po schodech dolů do márnice a koukat na jeho studené tělo.“
„Jste nechutnej.“
„Tak už mi to řekněte.“ Posadil jsem se vedle ní a nechal ji chvíli zpracovávat můj útok. Nechtěl jsem ji rozzuřit, jen přimět se otevřít. Doufal, jsem, že neuteče s brekem, ale nebyl to ten typ ženy. To se spíše bude do krve bránit.
„Není to tak drastické, jak si myslíte.“
„Tím líp.“
„Prostě to byl puberťák.“
„Já už jich pár zažil, ale žádný to nezkoušel na svoji mladší sestru. Trošku divný projev lásky.“
„Vážně to nebylo nic zvláštního. Bylo to dva dny před Vánoci. Byl se mnou v pokoji, ukazoval, co koupil mamince. Byl to nějaký drahý parfém. Netušila jsem, kde na to vzal, ale on byl už od mládí spořivý, nedivím se, že dělal potom to, co dělal. Tím parfémem mne trochu nastříkal a říkal, jak krásně voním. Měla jsem tehdy takovou bílou sukýnku, nosila jsem ji všude. A on mi pod ni sáhl a řekl, že tam to voní úplně stejně. Nebylo mi to moc příjemné, ale že by to bylo až tak divné, to zase ne. Bylo mi jedenáct.
Byl tam se mnou v pokoji hodinu, rodiče byli na návštěvě. A když odešel, už jsem nebyla panna. Stačila mu na to jeho patnáctiletá ruka. Jste spokojený?“
„To nezní zrovna jako banalita.“
„Je to už dlouho.“
„Evidentně vás to poznamenalo, nejste vdaná.“
Trochu vyprskla a ukázala mi prsteníček. „To soudíte podle toho? To, že tam není teď, nic neznamená. Už jsem se se dvěma manželi rozloučila, nebyli ti praví. Jen škoda, že jsem to zjistila, až když jsem dala slib.“
„Přijdete mi hodně uzavřená. Možná v tom je ten problém.“
„Těch je víc.“
„Ale nebudeme je teď řešit, viďte?“
„Nechcete?“
„Je na to moc hezky.“
„A jak bylo před chvílí, když jsem vám povídala a zručnosti svého bratra?“
„To je moje práce.“
„Nezávidím vám.“
„To já někdy taky ne. Vezměte si třeba támhle Davida. Jeho synovi je osmnáct a už má cukrovku. A to není záležitost na pár let, už se s ním potáhne pořád. Spoustě lidí připadá jako chudák a podle toho se s ním baví, litují ho. A on přitom chodí na thajský box a klidně všem okolo nakope zadek. A já s ním trávím tolik času, kolik bych trávil se svým synem, kdybych ho měl. Jenže nemám. A někam musím rvát peníze, když mám doma tak malé polštáře.“
„Není žádná paní policajtová?“
„Ne, žádná se mnou nevydrží.“
„To máme podobný problém, já taky s žádným nevydržím.“ Zasmála se a pak zvážněla. „Ale ještě k bratrovi – abyste si nemyslel, že se už nikdy neozval. Volal rodičům, jezdil za nimi, ale já nějak neměla touhu ho vidět. Do dvaceti jsem od něj dostala snad padesát dopisů, odpověděla jsem jen na ten první. A to jsem mu ještě napsala, aby mi už žádný neposílal. Stejně to nebylo nic platné. Psal je rok co rok. Vždycky mi v nich vyprávěl, jak pokročil ve škole, jak se mu daří na vojně, jak si našel první práci...jen o ženách nikdy nemluvil.“
„A nikdy se nestavil?“
„Co se napevno přestěhoval, tak ne.“
„Stýskalo se vám?“
„Svým způsobem ano. Byl to můj bratr. Neprovedl nic, čím by mi ublížil. Dopustil se trestného činu, to ano, ale do dneška si nejsem jista, jestli se tomu dalo říkat znásilnění. Nebyl zlý...možná ani sám pořádně nevěděl, co dělá a proč to dělá.“
„Když se na něj nezlobíte, proč jste o tom s ním nepromluvila?“
„To není tak snadné. To není krádež žvýkaček.“
„Ale řešit se to dá.“
„Nechtěla jsem oživovat staré rány.“
Vstal jsem z lavičky a oprášil kalhoty. Nad městem se pomalu kupily mraky a za kostelem docela strašidelně. Jestli z toho nebude déšť, tak už nikdy.
„Asi vás chápu. Ne možná úplně do detailů, ale trochu ano. A měli bychom se pohnout, bude pršet.“
Otočila se ke kostelu a upravila kabelku na rameni. „Asi máte pravdu. Odvezete mě domů? Zamrkala řasama a já chtě nechtě musel roztáhnout rty do úsměvu. „Když pěkně poprosím...“
„No když pěkně poprosíte...“
„Pěkně prosím. Skip už určitě okusuje klec.“
„Tak hybaj a nasedat.“
Někde v dálce zablesklo a než odezněl hrom, doběhli ke mně David s Kryštofem a oznámili mi něco, co jsem měl vědět už dávno. Byli jsme už skoro u auta a Kateřina to nejspíš neslyšela, jen otočila hlavu a já za jejími zády spatřil první kapky rozpleskávající se o střechu vozu.
„Moment.“ Otočil jsem se k ní a poprosil ji, ať vleze do auta. Zavřel jsem za ní dveře a upravil si čepici na hlavě, která už začínala povážlivě moknout.
Kryštof mi mezitím vše zopakoval
„Jaktože jsem to nevěděl?“
„Bob to vysledoval až teď,“ vysvětloval trochu zbytečně. „A ty se máš postarat o tuhle svědkyni –“
„Není to svědkyně.“
„To je jedno. Zbraň se našla ráno a to vysledování netrvalo moc dlouho. Teď tam s Davidem zajedeme.“
Otočil jsem se a viděl jsem, jak žena sedí v autě, upravuje si účes a mně došlo, že si s ní rozumím. Poznal jsem to během jednoho dne. Přijde mi normální. Nezasažená „modernismem“, uchovalá ve své skořápce. Nebýt toho, že se ocitla v tomhle případu, asi bych uvažoval, že ji pozvu na rande.
Vytáhl jsem dvě sirky, z nichž jedna byla kratší a nechal je oba si jednu vytáhnout. Tu seříznutou si vytáhl David. Pohladil si plešatou hlavu a zakořenil se.
„Nesnáším tenhle zvyk.“
Poplácal jsem ho po tváři a sirku mu sebral. „Policejní práce není med. Jednou ses upsal, tak makej.“
Díval jsem se za nimi, jak nasedají do Kryštofova Seatu a nastoupil jsem taky. Čeká mne ještě spousta náročných dní a nehodlal jsem ztrácet čas.

Ráno jsem až neskutečně sprostě nadával na to, že jsem si nechal telefon u ucha, protože teď vyřvával s takovou razancí, že jsem ho chtě nechtě musel zvednout. Číslo jsem neznal, ale hodlal jsem ho poznat. Odhrnul jsem peřinu, vzal telefon ze stolku a po cestě do kuchyně jsem stiskl tlačítko.
„Ano.“
„To jsem já, mám pocit, že už vím?“
„Cože?“
„Asi jsem –“
Dal jsem telefon od ucha a kouknul na displej. Co to je kruci za číslo?
„Kdo volá?“
„Tady Kateřina Čmelíková.“
Hergot!
„Slečno Čmelíková, já... nepoznal jsem vás.“
„To je v pořádku. Mám pocit, že tuším, o čem se v tom dopise píše.“
„To mi ani neříkejte, protože jestli to je pravda, bude to mé nejhezčí ráno. Totiž raději povídejte. A kde jste vlastně vzala mé číslo?“
„Dal mi ho váš kolega, ten menší. Ten bez... hmm...bez vlasů.“ Došlo mi, že je na stanici a David je nejspíš u ní.
„Jste u nás?“
„Ano.“
„Jsem tam za deset minut.“
Ani jsem se nemyl, jen jsem si z lednice vzal jednu bagetu, zakousl se do ní a bleskově se oblíkl. Na stanici jsem byl za čtrnáct minut, čtyři minuty přes limit. Seděla u mne v kanceláři, Kryštof byl u nástěnky a David seděl naproti ní a něco si zapisoval. Když jsem vstoupil, zvedla hlavu a nesměle zamávala. Kryštof vykročil od nástěnky a oznámil mi, že včerejší akce byla k ničemu, že mi o tom poreferuje později.
David mi uvolnil místo a já se posadil místo něj.
„Tak povídejte.“
Měla na sobě modrou košili, nahoře rozepnutou a světle modré džíny. K sežrání, napadlo mne......
„Možná to nic nemusí být,“ začala, „ale udělali jsme si s Robertem takovou schovku. Teda ona to nebyla klasická schovka, jen jsme se tam rozhodli zakopat naše cennosti. Každý jednu a chtěli jsme to zalít naší krví. Z toho nakonec samozřejmě sešlo, ale ty věci jsme zakopali. Robert tam dal svůj nůž a já krabici svých oblíbených fixů. Tehdy nám to přišlo strašně vzrušující. Je to samozřejmě dětinské, ale tehdy to pro nás dost znamenalo. Nebo aspoň pro mne. A taky jsem to bratrovi řekla. Že je to nejdůležitější den v mém životě. A on na to, že tohle místo nikdo neobjeví, že ho odkryjeme zase jedině my dva. On už to ale neudělá.“
„Mylíte, že to tam může být?“
„Netuším, CO tam může být, takže to tam dost dobře být může.“
„A co to je za místo?“
„Je to kus za městem, za bývalou prádelnou. Bylo tam v dolíku pár břízek a jedna byla pokroucená. Zakopali jsme to metr od ní na sever. Pokud si to pamatuji dobře.“

Pamatovala si to dobře.
Podupával jsem měkkou hlínu a byl jsem na sto procent přesvědčený, že tu někdo v nedávné době musel něco kutat. Trošku mi zrychloval tep, tak jsem se snažil uklidnit a Podal Davidovi jeden rýč..
„Hlavně neházej prasátka.“
„Blbý fórky.“
„Snažim se jen odlehčit situaci.“
„Na to je už trochu pozdě.“ Vrazil nástroj do země a kyprá hlína i s naskládanými drny vyskakovala sama. Kateřina stála opodál a mohutný Kryštof vedle ní. Kráska a zvíře.
Práce nám šla od ruky, za chvíli byla jáma docela hluboká a netrvalo dlouho. Rýč narazil. Bylo to pár decimetrů od pařezu. To byla ta zmíněná pokroucená břízka, ale po dvaceti letech.
Vytáhl jsem rýč ven, položil ho a došel ke Kateřině.
„Teď vás musím poprosit, abyste odešla do auta.“
„Ani nápad, chci vidět, co tam je. Proto to přece děláme.“
„To sice ano, ale to zjistíte až za chvilku. Může tam být jen plechovka s fixy, ale taky tam může být výbušnina. Neviděla jste bratra dvacet let, už ho vlastně neznáte. Nevíte, co se mu odehrává v hlavě. Tohle auto má neprůstřelné sklo, kdyby se něco stalo, budete v bezpečí.“
Zvedla starostlivě oči. Doufám, že starostlivě. „A vy máte neprůstřelné tělo?“
„Budu opatrný.“
„Zavoláte pyrotechniky?“
„Když to bude potřeba, tak ano.“
Znovu jsem ji ujistil, že budu opatrný a vrátil se k chlapům. David zatím ven doloval hliníkovou skříňku a já vytáhl z kapsy krabičku sirek. Jednu kratší, seříznutou, jsem schoval do ruky a přidal k ní dvě normální. Jednu jsem nechal vytáhnout Kryštofa a pak jsem si podřepnul před Davida. Hlavu měl úplně zborcenou potem. Rýč odpočíval v klidu na hromadě hlíny a on prsty odhrabával hlínu.
Za minutu byla krabice venku.
Podal mi ji a jen co si utřel kapesníkem pot z lebky, vzal si jednu ze dvou zbylých sirek. Já už se nemodlil hodně dlouho, ale teď jsem začal. Přepokládal jsem, že mne ty peníze budou hřát, ale nebylo to tak horké, jak bych čekal. Tentokrát ne.
A samozřejmě byla sirka krátká.
„Ježiši....teď ne.“ Znechuceně jsem ji odhodil. Proč zrovna dneska?“
David poklepal na skříňku. „Zapoměls? A někdy to na tebe padnout muselo, vyhýbal ses tomu dva roky. Tolik štěstí nemá nikdo.“
„Ale proč zrovna dneska?“
„Ta děvka toho ví tolik, že bysme dohromady dostali milion let. Když si to dá dohromady. A ona blbá není. To na ní poznám. A ty taky, tak mi nekecej.“
„Můžeme to vyřešit jinak.“ Opravdu jsem věřil, že tentokrát by se to dalo vyřešit jinak, něco bychom mohli vymyslet.
Kryštof ke mně došel a vzal mi skříňku. „Víš, kolik tady je?“ Sepjal ruce. „Není to dělitelný třema, ale je to taková částka, že se posereš. Za to trocha krve stojí, věř mi. Tím spíš, že nebude tvoje.“
Doprovodili mne k autu a mně se vůbec nechtělo dovnitř.
Zvláštní.
Řekl bych přímo směšné.
Když uvážím, že jejího bratra bych zabil bez mrknutí oka. Tedy je pravda, že mi neměl nějak možnost přirůst k srdci. Jediné, co jsem na něm měl rád, byly jeho kontakty a peníze.
Poprvé jsme se s ním setkali, když jsme dělali čistku v jednom bordelu. Dnes už neexistujícím bordelu. Důvod je prostý. Prodávali tam nezletilé dívky. Od desíti do patnácti, račte si vybrat, občanky nevedeme. A pan Robert Čmelík, obyvatel pokoje číslo sto osmnáct, si zamluvil jednu, které do průkazu totožnosti zbývaly dva roky. Dost důležité dva roky. Což milému Robertovi ale nebránilo v tom, aby děvče proškolil tím, co má poznat až na střední. Chtělo se mi z něj zvracet.
Ale neudělal jsem to, protože to nebyl první člověk, kterého jsem načapal v nezáviděníhodné situaci. Už jich pár bylo. Nebudu je vypočítávat, nemělo by to smysl, ale není to zrovna malé číslo. A nebyly to malé ryby.
Takže mi hned před očima naskákaly bankovky a já už se viděl s kufříkem v ruce.
A první penízky se také přikutálely rychle. Neměl v tom problém. Devadesát tisíc. Rozděleno na tři části, třicet pro každého. Nemohl jsem ošidit Davida s Kryštofem, děláme spolu už dlouho. Možná je to víc černota, než policejní práce, ale parťáci jsme.
Druhá várka byla trošku náročnější. Když jsme mu oznámili sto padesát tisíc, cukal se. Ale stačilo předčíst pár odstavců z trestního zákoníku a druhý den se nám všem povážlivě zvýšila částka na účtu.
A pak přišel David s tím seznamem lidí, pro které Rob spravoval finance. Až se mi z těch jmen zamotala hlava. Chvilku jsme nad tím společně spekulovali, ale pak jsme vyplivli částku, která našemu pedofilovi skoro přivodila infarkt. Kde prý má sehnat patnáct milionů, že to nepřipadá v úvahu. Trestní zákoník už nezabíral, tak jsme to zkoušeli s lámáním prstů a zapůsobilo to někde u prsteníčku. Dušoval se, že to zvládne, že peníze budou do týdne.
Peníze byly.
Jenže on se zastřelil.
To byla ukrutná čára přes rozpočet. Zřejmě mu došlo, že nemá šanci se z toho vykroutit a že ho nenecháme vydechnout. Nikdy nás nenapadlo, že ho napadne tohle krajní řešení. A taky nás nenapadlo, že peníze někam schová. Jediné štěstí bylo, že jsem ho objevil já, protože na ten den jsme měli domluvenou schůzku. Prohledal jsem byt a vypáčil schránku. Tam jsem našel dopis, adresovaný jeho sestře. Zmiňoval se tam o tom, že se omlouvá za to, co jí udělal v mládí, že je hnusný pedofil (proto jsem tehdy v parku nemusel dvakrát hádat, co se Kateřině stalo) a že se jí revanšuje penězi, které ukryl na jejich společném tajném místě. Věděl jsem, že až ji najdu, nemůžu jí ho ukázat. Byla tam zmínka o penězích. Tak jsem ho opálil, aby to vypadalo, že ho chtěl někdo zničit a doufal jsem, že to jeho sestře secvakne a vzpomene si.
A díky bohu se tak stalo.
Sednul jsem dozadu do auta a David se posadil vedle mne. Opatrně do mne strčil a já se na něj znechuceně podíval. Nemusel mne pobízet, moc dobře jsem věděl, co musím udělat.
Kryštof si vepředu zapnul pás a nastartoval auto. Nechtěl jsem, aby se na mne otáčela, ale stejně to udělala a zeptala se, jestli jsme něco našli. Jestli někdo tehdy věděl, co na to odpovědět, tak mlčel. Mne nenapadlo vůbec nic. Cokoli bych řekl, by situaci ještě zhoršilo a nic nemohlo ospravedlnit to, co jsem chtěl udělat.
Odjistil jsem zbraň a přiložil ji hlavní k zezadu k sedačce.
Vážně fajn jméno. Káťa.
Vždycky jsem říkal, že na mě zůstává ta nejhorší práce.





V Jiřících dne 9.5.2006

Zdravím vás, Kateřino Čmelíková.
Je dost možné, že tento dopis vyhodíte dřív, než ho vůbec otevřete, ale přesto nelituju toho, že ho píšu. Stejně tu nemám co dělat, tak si aspoň vyčistím mozek a vysvětlím vám, proč jsem udělal, to, co jsem udělal.
Nejdřív ale chci říct, že doufám, že si užíváte ty peníze. Je toho spousta, dá se s tím krásně vyžít do konce života, jen správně investovat. Asi nemáte bratrovy kalkulační schopnosti, ale stejně věřím, že si s těmi miliony poradíte.
Ale už nebudu chodit okolo horké kaše.
Vážně si myslíte, že bych vás byl schopný zabít?
Tak si to myslíte správně. Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že to udělám. Ještě pět minut před tím, než jsem nastoupil do auta. A nejspíš ještě ve chvíli, kdy jste měla pistoli pár centimetrů od těla.
Ale když se to pak celé zvrtlo a já viděl, jak David vytahuje zbraň a přikládá vám ji k hlavě, všechno se mi to v hlavě pomotalo. Najednou byly peníze až na druhém místě.
Nechci, abyste mi odpustila, není důvod. Zastřelil jsem své dva kolegy. Sice proto, abych vám zachránil život, ale to nic nezlehčuje. Záměr byl špatný, jádro je tedy špatné. Jen doufám, že až budete mít třetího manžela, nebude policista...
A mimochodem – to, že jste nastrčená volavka, mne vážně sebralo. Tušil jsem, že donekonečna nám to procházet nebude, ale ve vás jsem zádrhel nehledal. Ale mohlo mi to dojít. Rozpovídala jste se o bratrovi až moc rychle, a to, jak jste si přes noc najednou vzpomněla na zakopané cennosti....nevím, kam jsem dal mozek.
Ale asi to je nakonec dobře.
Policisté zasáhli sice pozdě, ale to je nejspíš v pořádku, protože jak jsem znal Davida s Kryštofem, někdo by přišel k úhoně. Stříleli by jako blázni.
Nejspíš víte, že mi dali mírnější trest. Za ty roky, co jsme společně vydírali, jsem nikoho nezabil. Měl jsem štěstí a pokaždé vytáhl dlouhou sirku. Paradox je, že moje první krátká sirka byla zároveň poslední. A pomohlo i to, že jsem Vás zachránil a ke všemu se přiznal. Ale stejně budu mít hodně šedin, až mne pustí.
Tak to je vše.
Nemá cenu psát dlouhý dopis, slova nic nevyřeší.
Byla jste první žena, kvůli které jsem zabil. A udělal bych to znovu.
Přeji Vám šťastný a plnohodnotný život. Vám i Skipovi.


S pozdravem

Libor Zach