Proč je lepší držet hubu II.

~Tak pojď….. a zabij mě.~
Právě jsem se chystala přejít přes ztichlou silnici vzdálenou tři bloky od domova, když jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb.
Ohlédla jsem se přes rameno.
Listí zašustilo a něčí rozostřená silueta se vyřítila ven.
Tryskem přeběhla ulici a zmizela ve stínu budov.
Nejspíš to byl úchyl, který prostě nedokázal odolat černovlásce s naditou peněženkou v kapse.
Zpomalila jsem.
~Zabij mě.~
Chtěla jsem, aby mě dostal. Chtěla jsem zjistit, jestli pro mě bude umírání stejně snadné jako zabíjení.
Lovec a kořist. Přežije jen ten nejsilnější.
~Zabij mě, než já zabiju tebe.~
Znou jsem ucítila v zádech jeho pohled.
Zastavila jsem a obrátila se čelem k němu.
Byl přibližně stejně vysoký jako já, podsaditý a poněkud neohrobaný.Tvář mu zakrývala vlněná kukla. Jakmile mě spatřil, sáhl do kapsy absolutně nevkusné oranžové větrovky.
Ve tmě se zalesklo ostří. Že by břitva…?
Vrazila jsem si ruce do kapes a můj hrudník tak zůstal nechráněný.
~Bodni.~
Vypadal, že váhá.
~Ale no tak. Jsem jenom malá holka. Čeho se bojíš?~
Nakonec přece jen napřáhl ruku a já konečně poznala, co v ní vlastně drží- lovecký nůž s deseticentimetrovou čepelí a rukojetí z jeleního parohu.
Pěkný kousek. Nejspíš ho šlohnul z tatínkovy sbírky.
Už už se chystal vrazit mi ho do srdce, když v tom ho kdosi popadl za krk a smýknul jím doleva.
Současně mě silná ruka odstrčila z cesty tak prudce, že jsem ztratila rovnováhu a upadla na chodník. Na okamžik se mi zatmělo před očima.
A pak……
KŘUP. PRASK.
Při tom zvuku mi začaly brnět špičky prstů, čímž si moje tělo nahrazovalo pocity strachu.
Zavrtěla jsem hlavou, abych si trochu pročistila mysl, a vzhlédla.
Pobuda ležel zhroucený na zemi.
Kukla se mu svezla na jednu stranu a odhalila tak zakrvácené ucho a čelist posunutou o několik centimetrů doprava.
Měl rozdrcenou lebku.
Nad ním se tyčila rozostřená mužská silueta s obličejem zahaleným ve stínech.
Zamrkala jsem.
Vtom kolem projelo auto a ostré světlo reflektorů na okamžik ozářilo jeho tvář.
Stačila jsem si všimnout jen jeho očí.
Měly tvar mandle a byly dokonale černé a chladné, bez jakékoli jiskry.
Vypadaly, že by dokázaly pohltit i slunce.
Znovu jsem ucítila mravenčení v bříškách prstů.
Auto ostře zahnulo za roh a okolo nás se opět rozhostila tma.
Pak promluvil:
,,Proč jsi před ním neutekla?“
Hlas měl tichý a jako by trochu chraplavý. Jeho tón byl uklidňující.
Přesto jsem nebyla s to mu odpovědět.
Možná to ode mě ani nečekal. Namísto toho se sklonil a natáhl ke mně ruku.
Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu přec jen podala tu svou.
S překvapivou silou mě vytáhl na nohy.
Poté se na mě zahleděl těma chladnýma černýma očima a mě nepříjemně bodlo nalevo od žaludku.
Po zádech mi přeběhl mráz a špičky prstů brněly jako o život.
Chvěla se mi kolena.
Moje tělo jako by najednou zešílelo.
Co to, do prdele, je?! blesklo mi hlavou.
V tu chvíli se mi neovladatelně roztřásla ramena. Zavrávorala jsem a málem zakopla o vlastní nohy.
Zachytil mě.
,,Je ti ně…..hernajs, ty jsi ale těžká.“
Odstrčila jsem ho.
,,Jsem v pohodě.Už můžete jít.“
Ani se nepohnul.
,,Nebudeš v pohodě, dokud do sebe nedostaneš kofein a cukr.“
,,Jakej……“ začala jsem.
,,Kafe.“ skočil mi do řeči. ,,Zvu tě na pořádnýho lomcováka.“