Proč je lepší držet hubu IV.

,,Chceš svézt?“
Z okénka tmavého volva vykoukla blonďatá hlava.
Co to…..vždyť jsem se ani nepokoušela stopovat!
Asi jsem vypadala fakt zoufale, když jsem si to štrádovala po kraji silnice promočená až na kost a zkroucená pod tíhou tašky.
Pokusila jsem se narovnat. Nepěkně mi přitom ruplo v zádech.
,,To je dobrý. Někam se zaparkuju a počkám do rána.“
,,Těžko se někam zaparkuješ ve tři ráno.“
To už byly tři? Zapomněla jsem si vzít hodinky, takže jsem neměla nejmenší ponětí o čase.
Každopádně měl pravdu. Uprostřed noci bych sotva našla místo, kam bych mohla složit hlavu.
,,No tak dobře.“ souhlasila jsem nakonec a obešla auto ke dveřím na straně spolujezdce.
Nesedej do auta k nikomu cizímu! ozval se mámin hlas v nejzazším koutku mé mysli.
No jo. Máma. Představila jsem si ji, jak sedí v obýváku na gauči a vzlyká a táta sedí vedle ní, mírně se předklání dopředu a mlčí.
Tou dobou už musel být náš dům plný uniforem a blikajících majáčků.
,,Tak na co čekáš?“houkl blonďák netrpělivě.
Vmžiku jsem se probrala z transu.
,,To fakt není nutný…“
,,Neprndej a nasedej!“
Nechtělo se mi s ním hádat, a tak jsem ztěžka dopadla na sedadlo spolujezdce a přibouchla za sebou dveře.
,,Mám zapnout topení?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou a začala se soukat z nacucané vesty i mikiny.
,,To je dobrý.“
Zařadil a sešlápl plyn.
Volvo se pomalu rozjelo po silnici.
,,Mimochodem, já jsem Jesse.“ představil se a zablýskal oříškově hnědýma očima.
Ne tak děsivě jako Cháron, nýbrž měkce, vřele.
Škoda, že jsem to teplo nemohla cítit taky.
,,Jo Ann.“
,,Pěkný jméno.Co znamená?“
,,Nemám šajna.“
,,Fajn, Jo Ann, kam to bude?“
Vlastně jsem neměla ani tušení, kam chci jet.
,,Vyhoďte mě někde po cestě.“ zahuhlala jsem lhostejně a zabořila hlavu do opěradla.
Zvláštní. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mě všechno bolí. Třeštila mi hlava a klesala víčka.
Stěrače kmitaly sem a tam a do toho tiše hrálo rádio.
Neposlouchala jsem ho však. V mysli mi pořád dokola hrála jedna a ta samá melodie.
~Ain´t no sunshine when she´s gone….~
,,Policie pátrá po devatenáctileté studentce Faith Weldonové. Okolo desáté hodiny večerní opustila dům na Four Line Street číslo 14, kde žila s rodiči a starším bratrem Thomasem…“
~…and she´s always gone so long….~
,,….který byl nalezen mrtvý ve svém pokoji jeho matkou Alexandrou Weldonovou ve třičtvrtě na jedenáct.
Faith je běloška štíhlé postavy, měří asi 170 centimetrů, má dlouhé černé vlasy zastřižené těsně pod lopatkami a šedomodré oči. V pravém uchu má tři náušnice…“
~…anytime she goes away.~
,,….Dívka je podezřelá ze spáchání trestného činu vraždy. Pokud máte jakékoli informace o tom, kde by se mohla v nejbližší době zdržovat, zavolejte k nám do studia nebo na veřejnou linku policie….“
~Anytime she goes away....~
Zdálo se mi, že hořím.
Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka jsem měla jako z olova.
Natáhla jsem ruku před sebe. Nahmatala jsem něčí tvář.
Tome…..
Z vyprahlých rtů mi však nevyšlo ani hlásku.
Něčí studené ruce mě hladily po tvářích.
,,Faith…..ty jsi Faith, že ano?“
A pak jsem ztratila vědomí.