Farma

„Ahoj mami, tak už jsem vyjela. Na nádraží budu kolem osmé.“ Řekla Anna a pokračovala v neklidném přešlapování po nástupišti místní malé zastávky. Vypnula mobil a hodila ho do kapsy. Bylo krásně, slunce svítilo a ona se zrovna vracela z tábora, po 21 dnech na ostrově se jí stýskalo po teplé vaně. Byl to její poslední tábor na, na který jela jako dítě. Za několik měsíců měla oslavit své šestnácté narozeniny. Vlak měl přijet asi za půl hodiny a tak se šla schovat do stínu za drážní budovu. Byla to odlehlá stanice mezi poli a vesnice byla asi půl kilometru daleko. Sedla si na patník a čekala. Zdálky se ozýval zvuk motoru. Po místní kodrcavé komunikaci se k ní blížilo auto. Byl to černý Passat, myslela že jen tak projede kolem, ale zastavil přímo u ní. Vystoupili z něj dva asi třicetiletí chlapi ve slušném oblečení, vypadali, jako by se chtěli zeptat na cestu. Jenže jakmile přišli blíž tak ji popadli a i s věcmi jí nacpali do auta. Snažili se jí svázat, ale bránila se, po chvilce usilovného kopání se dostala ke dveřím a sáhla po klice. Podařilo se jí je otevřít, ale nestihla vyskočit. Jeden z chlapů mezitím namočil kapesník do čehosi a zatím co jí dva drželi tenhle jí ho nacpal k nosu. Zadržela dech a přestala sebou mrskat. Jenže to nevydržela dost dlouho a stejně se nadechla, po chvíli se jí zamotala hlava a upadla do bezvědomí.

Probudila se když se už začalo stmívat, dělala že spí ale občas se koukla z okýnka. Projížděli jakousi vesnicí, jmenovala se Březnice. Po chvilce už zahnulo auto z cesty a jelo polňačkou do lesa. Cítila že jsou již u konce cesty. Pak viděla jen obrovský a plotem obehnaný objekt, který vypadal skoro jako pevnost. Byl to asi bývalý vojenský prostor. Brána se otevřela dokořán a auto vjelo dovnitř, dělala, že se právě probudila narovnala se a posadila. Projeli druhou bránou do jakéhosi nádvoří. Dva chlapi, kteří seděli vedle ní ji hned chytili za ruce, ale ona nehnula ani prstem. Auto zastavilo před šedivou budovou podobnou krabici se zamřížovanými okny. Nechali ji vystoupit, ale hned ji zase ti dva chytili. Odvedli jí do budovy a jeden jí s posměchem přivítal. „Tak vítej, princezno, na zámku!“ Začal se řehtat a ona se jen nevrle usmála. Hned jak ji dovedli do místnosti plné dětí, které byly asi tak staré jako ona a seděli na postelích a různě se mezi sebou bavili tak začala ječet: „Můžete mi laskavě vysvětlit, kde to jsem a co tu se mnou jako chcete dělat vy zabedněný pitomci?!“ Začala rudnout v obličeji a znovu se nadechla aby mohla říct něco dalšího. Jeden se usmál a slizce řekl: „To se brzo dozvíš děvenko.“ Dveře kterými vešla dovnitř se zavřely a někdo je zamkl. Prohlídla si místnost, kde byla spousta postelí jako v kasárnách a také spousta dětí. Muselo jich tam být asi kolem padesátky, vypadali trochu vyhuble, ale jinak docela zdravě a hlavně se na ní všichni upřeně dívali. „Můžu se vás zeptat, kde to sakra jsem a co tu se mnou jako hodlají udělat?“ zeptala se dosti nahlas s mírně nervózním tónem. Přistoupil k ní jeden z nejblíže stojících. Byť o trochu starší a o hlavu vyšší kluk s tmavými a kudrnatými vlasy a zelenýma očima, byl moc hezkej. „Jmenuju se Tom a byl jsem tu jako jeden z prvních. Je nás tu přesně 57 i s tebou. A důvod našeho přebývání na těchto pozemcích je prostý. Většina holek pracuje v továrně a všichni kluci na poli, jsme tu jako otroci. Většinou s námi zacházejí docela dobře, teda pokud je mimořádně nenaštveš. To tě potom odvedou do takový místnosti hrůzy jak jí lidově říkáme, tam většinu lidí zmrskají, ty zvířata používají biče jako ve středověku. Máme tu tři sorty těch co nás tu drží. První jsou dohled. Kromě této místnosti sprchy a záchodů jsou všude, na poli v jídelně, v továrně a tak. Všude tě voděj. Dávají na nás pozor, abychom neutekli. Někteří nejsou tak strašní, jeden nám dokonce nosil čokoládu a jiný věci a normálně si s náma povídal, jenže pak na to přišli a bůh ví kde je mu konec. Druhá kategorie jsou gorily to jsou ty, kteří tě přivedly, vykonávají tresty a hlídají celej prostor. Těch se všichni bojíme. Většinou u sebe mívají bouchačku nabitou ostrejma. A pak je tu třetí klasa, to jsou lidi se kterejma se nechtěj ani potkat. Je to především hlavní doktor a šéfové. Když se dostaneš na marodku tak ti tam většinou moc nepomůžou, ten člověk je řezník a ne doktor. A šéfové ti si o tebe klidně típnou cigaretu když se jim naskytne možnost. Ale nejsme na tom nejhůř. Všechno tu musíš brát s optimismem. Alespoň poznáš gulag zevnitř!“ domluvil a usmál se. Anna měla otevřenou pusu a byla vyděšená a to jí ještě ani nikdo nic neudělal. Dosedla tvrdě na židli a byla myšlenkami mimo. Přišli k ní další lidé a začali s ní konverzaci. Snažili se jí to ulehčit. Do konce života zavřená tady! Bylo jí do breku.

Přidělili jí jednu z mnoha postelí a ona si na ní sedla nevěděla co má dělat. Ti lidé tu byli hrozně dlouho, někteří skoro rok. Všichni drželi pohromadě a byli jedna velká rodina, nikdo tu nebyl povýšený nebo nafoukaný, všichni táhli za jedno lano. Ani si nevšimla že si k ní někdo přisedl. Byl to Tom, byl hrozně hodnej, líbil se jí. Sakra jak můžu myslet na kluky zrovna v takové situaci! Zaklela si sama pro sebe a začala si s ním povídat o tom, co tu zažil.

Bylo ještě šero, nevěděla co ji vzbudilo, ale bylo to jedno, stejně by ji za chvíli probudili. Je to možné že jsem tu už víc než měsíc? Měsíc tvrdé práce a odříkání. Zamžourala na okno které do místnosti, kde všichni spali pouštělo jen poskrovnu světla. Začínalo se jí stýskat po rodičích a po lidech, které znala. Nechtěla si připouštět, že by je už nikdy neviděla, ale ta myšlenka ji hlodala pořád častěji a častěji. Jediné co ji tu drželo při životě bylo přátelské chování všech lidí kolem, už teď měla pocit, že tu našla přátele na celý život. Najednou jí z myšlenek vytrhlo pronikavé houkání, každý den to znělo stejně, byl to totiž budíček. Vyhrabala se ze spacáku a oblékla se, dneska vstala jako první. Během pěti minut začal být v místnosti pořádný rámus. Tady bylo totiž zvykem vstávat dosti nahlas. Jeden kluk se postavil na posteli a řekl pořádně nahlas: „ To nám dneska začíná zase jeden podělanej den!“ pak skočil z palandy na zem a málem si při tom namlátil. Po snídani, ke který byl zase chleba a čaj se všichni rozešli po své práci. Anna jako jedna z mála holek pracovala na poli, celé dny promrhala pouze tím, že okopávala nějaké kytky. Dneska byla na práci oprava zavlažování, museli krumpáči vykopat znova strouhy, které se časem zanesly. Myslela, že se práci s krumpáčem vyhne, ale bohužel ji to neminulo. Po dvou hodinách práce už nemohla, bolelo ji úplně všechno, byla zvyklá na hodně, ale tohle bylo na ni moc. Položila krumpáč a sedla si. Hned se jí za zády objevil chlap kterému říkali Dráb, byla to dost opodstatnělá přezdívka. „Kdo ti dovolil si sednout!“ zařval a probodl ji očima. „Já už nemůžu, fakt! Bolí mně úplně všechno,“ řekla tiše a podívala se mu do očí. „ To je mi úplně jedno co ti je nebo není, buď okamžitě vezmeš ten krumpáč a budeš kopat dál, nebo tě odvedu k šéfovi a budeš mít průser. Tak si vyber,“ řekl skoro sladce a ironicky. Věděla, že tenhle chlap nemá slitování a proto okamžitě vzala krumpáč a kopala dál, jenže on nad ní stál dál. Jakmile jen trochu polevila, začal jí nadávat. Když znovu položila krumpáč a sedla si, ač stál přímo za ní chytnul jí prudce za rameno táhl pryč, celou dobu na ní řval. Chtělo se jí brečet, jenže věděla, že by to akorát dokazovalo jeho převahu a choval by se k ní ještě hůř. Když jí dotáhl do budovy, které se všichni vyhýbali obloukem, tak se jí rozklepala kolena, najednou se začala bát o svůj vlastní život, lidé kteří tam někdy zavítali se většinou vrátili v dost špatném stavu, sotva schopní chůze. Když jí zavedl do kanceláře hlavního šéfa, zbledla a viděla se už někde na nebi.

V potemnělé a veliké místnosti, která byla vybavena jako luxusní byt, seděl starší již dosti prošedivělý muž s přísným obličejem. Mohlo mu být tak kolem padesáti a taky nebyl o moc větší než ona. Dráb ji posadil do křesla hned naproti šéfovi. „Tak co slečno, co jsi provedla, že tě poslali až za mnou?“ řekl vcelku klidně a podíval se na ní. Znělo to docela mile, tak proč se ho všichni tak bojí? Nevypadal, že by jí chtěl něco udělat. „Já nemůžu za to, že nevydržím tak dlouho kopat s krumpáčem,“ špitla nedůvěřivě a podívala se mu do tváře. Prohlédl si ji od hlavy až k patě a sám se zvedl ze židle a pomalu se k ní blížil. Celou dobu z ní nespustil oči. „Dívky jako ty se nehodí k těžké práci, ale to jim člověk nevysvětlí, musíš je omluvit, jsou trochu omezení.“ Stál za křeslem na kterém seděla. Poslední slova jí zašeptal do ucha. Najednou cítila jak se dotýká jejích vlasů, začala se naplňovat jedna z jejích největších obav. Ohnul se k ní a ona viděla jeho pobavený obličej. Ztuhla a pár okamžiků se nemohla hýbat, konečně jí došlo, co s ní tenhle odpornej chlap zamýšlí. Beze slova se dotknul jejích ramen a pak jí jen chtěl sundat tričko. Vyskočila z křesla a snažila se dostat od něj co nejdál. „Neboj se už za chvíli zapomeneš na všechno, co se ti tu stalo, za chvíli budeš v sedmém nebi.“ Blížil se k ní zase strašně pomalu a ona nevěděla co má dělat. Už byl úplně u ní a dotýkal se jí zase těma hnusnejma rukama. Už trochu rázněji se z ní snažil sundat její oblečení. Snažila se bránit, jenže i přes jeho pokročilejší věk měl stále spoustu síly. Podařilo se jí z jeho sevření vymanit. Utekla na druhou stranu místnosti. „Nechte mně prosím! Já nechci!Prosím!“ tiše naříkala a do očí jí vhrkly slzy. Jenže šéf se zase začal přibližovat. Asi ho to přestávalo bavit. A tak jakmile se k ní přiblížil tak se jí snažil prudkým škubnutím zbavit oblečení, její tričko povolilo a do půlky se roztrhlo. Snažila se dostat od něj co nejdál, ale v tom přítmí si nevšimla židle a jak couvala, tak o ni zakopla. Padala k zemi, byla vyděšená a taky odhodlaná zabránit tomu, co po ní tenhle člověk chtěl. Dopadla na koberec a šéf si kleknul vedle ní. Začal si rozepínat kalhoty. Věděla že je zle. Rozhlédla se kolem sebe a o zeď se opírala nějaká dřevěná tyč. Aniž by si toho všiml malinko se posunula, tu tyč chytila pevně oběma rukama. Pak se posadila a prudkým švihnutím se ho snažila trefit do hlavy. Jenže minula, praštila ho jen do ramene pak se snažil vzít jí tyč z ruky, jenže jí držela pevně, pak jí pustila a běžela ke stolu, když se k ní znovu blížil tak vzala do rukou velikou vázu a hodila jí po něm. Trefila se. Spadl na zem a na hlavě měl velikou krvácející ránu. Nevěděla jak se z té místnosti hrůzy dostane, jenže šéf se probudil, zvedl se a zmáčknul červený knoflík pod stolem. Dveře do kanceláře se okamžitě otevřeli a dva chlapi jí chytili a táhli pryč. Šéf za nimi jen zařval: „Udělejte s ní to, co si zaslouží!“

Ti dva ji odtáhli do tmavé špinavé místnosti s jedním stolem u kterého byly přidělané popruhy. Snažila se jim vykroutit a opět začala mít pocit, že se její život pomalu chýlí ke konci.. Ještě se vzpínala, když jí pevně přidělávali ke stolu obličejem dolů. Nevěděla co s ní chtějí dělat. Jeden se nakonec začal smát, začal jí nadávat a nakonec vytáhl černý bič, který jí podrobně popisovali ti, kteří si již tímto prošli. Slyšela jen švihnutí a pak jako by jí někdo opřel doběla rozpálené železo o záda. Po dvou dalších ranách se jí nahrnuly slzy do očí. S každým dalším švihnutím se víc a víc utvrzovala v tom, že odsud musí utéct, že i kdyby ji při tom měli zabít, bylo by to lepší než tohle. Nebrečela, jen slzy jí stékaly samy po tváři. Po patnácté ráně přestali a pustili ji. Nemohla se hýbat, měla pocit jako by jí někdo strhal kůži z celých zad. Když se konečně sesunula ze stolu tak se nemohla postavit. Skoro ji museli donést do místnosti, ve které byli už úplně všichni, protože se kvůli obrovskému dešti museli vrátit z pole.

Jakmile otevřeli dveře a Annu doslova hodili do místnosti, tak se kolem ní seběhli všichni, kteří to zaregistrovali. Tomáš ji pomalu zvedl a odnesl do její postele. Věděl, co se jí stalo, ale byl rád, že jí neudělali něco horšího. Mohla zemřít a on si to uvědomil, možná víc než bylo zdrávo. Teď poprvé viděl v jejích očích slzy. Nikdy nebrečela, jen když byla sama, ale teď toho na ni bylo moc. Z posledních sil se zvedla na posteli a obejmula Tomáše, který seděl vedle ní. Tiše začala plakat. To bylo poprvé co si uvědomila co všechno pro ní Tomáš znamená. Na nic se jí neptal jen tiše naslouchal jejímu vzlykání. Došlo mu, že byla zranitelnější, než se na první pohled zdálo. Po dlouhé chvíli promluvila: „ Bylo to strašný, už nikdy na to nezapomenu, bude mně to strašit do konce mýho života.“ Jakmile to dořekla roztřásl se jí hlas, ale i přes to mu tiše vyprávěla co všechno se jí v domě hrůzy stalo. Když skončila, tak byl Tomáš stále zahleděný někam do dálky. Pak se na ní podíval a pevně řekl: „Už nikdy nedovolím, aby se ti tohle opakovalo, slyšíš nikdy!“ Pak ji opatrně položil zpět na postel, dal jí pusu do vlasů a popřál jí dobrou noc.

Seděla v jídelně a dosti nedůvěřivě se dívala na večeři. Byla to kaše udělaná z čehosi, co se nedalo ani pořádně identifikovat. Všichni seděli u jednoho stolu a povídali si. „Víte, že už před čtrnácti dny začal nový školní rok?“ zeptala se a všichni se na ní otočili. „Jinak všechno v pohodě, jsi tu zavřená a využívaj tě jako otroka a tebe zajímá škola? Tak tohle nepochopim!“ rozesmála se Tereza na celé kolo. Když po jídle všichni došli do jejich místnosti tak si k ní přisedl Tomáš. „Ty by ses opravdu chtěla učit? Víš nevim z čeho, ale kdyby to šlo učil bych se taky.“ „No, na táboře, po kterém mně potom trochu nedobrovolně odvezli sem jsem měla některé učebnice pro prvák.“ Anna začala hledat něco v krosně se kterou jí přivezli a po nějaké době vyndala tašku s knihami. „Tak se můžeme začít učit,“ prohlásila s úsměvem. A začala zandávat věci, které předtím vyházela z krosny zpět. Jak zvedla hromadu oblečení tak z ní něco vypadlo. Byl to povědomý zvuk, jako když spadne mobil na zem. Její oči se upřeli na zem, tedy spíš na jednu jedinou věc která na ní ležela. Všechny věci jí vypadly z náruče. Popadla mobil a začala jak smyslů zbavená skákat a objímat všechny, kteří byli na blízku. Když si dosedla vedle Toma tak se na ní díval nechápavým pohledem. Vlastně nebyl jediný, skoro celý pokoj jí se zájmem sledoval. Pak jen natáhla dopředu ruku s mobilem. Pak začala porada jakou ještě nikdy nezažila. Seděli v jednom kruhu ještě půl hodiny. Chtěli napsat jednoduchou sms jejím rodičům. Měla v ní být napsaná poloha, kde se zrovna nacházejí. Ujala se toho čestného úkolu napsat tu zprávu. Všichni jí drželi palce aby se mobil nestihl vybít dřív než to stihne odeslat. Zapnula ho a když byla v půlce zprávy už potřetí mobil hlásil, že je baterie vybitá, zrychlila psaní a na poslední chvíli sms poslala. Jen doufala, že rodiče pochopí, co jim tím chtěla říct. Nevěděla, že je policie hledala, ale nemohli je najít. Ještě ten večer za ní přišla Tereza, byla to po Tomášovi druhá jí nejbližší osoba. „Víš, jsi tu jediná komu tohle můžu říct,“ začala a se sklopeným pohledem pokračovala: „Jde o Tomáše, ty ho znáš dobře, rozumíš si s ním. Víš já… já ho mám ráda, myslím, že hodně ráda. Nikoho jsem nikdy neměla radši. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli mi s ním pomůžeš, nebo jestli mi alespoň nějak poradíš. Já vůbec nevim, co mám dělat nevim co mám říct, nevim vůbec nic.“Když skončila, tak se na ní podívala zoufalým pohledem. Nemohla jí odmítnout i když pro ni samotnou byl Tomáš víc než jenom pouhý kamarád. Ale nikdy nedoufala, že by jí měl rád někdo ke komu chovala stejné city. Snažila se jí pomoct i když někde v hloubi duše chtěla přesný opak. Vždyť Tereza je přece její kamarádka ať pro ní Tomáš znamená cokoli. „Terko jenom se nesmíš bát, jsi hezká moc hezká. Máš pěknou postavu krásnej obličej, určitě se mu líbíš už teď,“ řekla Anna a usmála se, nebyl to sice moc upřímném úsměv, ale aspoň se snažila.

Byla zase jedna chladná noc a Anna se probudila zimou, klepala se tak dlouho dokud se nerozhodla vstát a trochu přiobléct. Podívala se ven oknem do zasněžené krajiny, bylo to neuvěřitelné, skoro čtyři měsíce jí už drží na tomto odporném místě. Po tom, co po dlouhé době sebrala Terka odvahu a snažila se být s Tomášem co nejčastěji, tak si ona neměla s kým povídat. Stála u okna pozorovala hvězdy na nebi, nevěděla proč se jí zase začalo chtít brečet, ale věděla, že to musí zadržet. Podívala se zpět do temné místnosti kde na kovových palandách tiše oddechovalo víc než padesát dětí. Uvědomila si, že už jí hodně dlouho lezou krkem ty rozhovory s Terkou, jak vždycky vypráví, jak ten její plán pokračuje dobře, že co nevidět bude s Tomášem chodit. Nechtěla to vědět, ale říct jí to nemohla. Už se chtěla vrátit zpátky do postele, ale najednou si vedle ní někdo stoupnul a chytnul jí kolem ramen. Vyděšeně sebou cukla, ale pak ve tmě poznala Tomáše. Instinktivně ustoupila a chtěla odejít, ale on jí nechtěl pustit. Sklonil se k ní a tiše se zeptal: „Proč se mi poslední dobou tak hrozně vyhýbáš, co jsem ti udělal?“ Podíval se jí přímo do očí. Nemohla mu lhát. „Jistě jsi si všiml toho, že tě má Terka radši než kamaráda a já… Já se prostě jen nemůžu dívat… nemůžu se dívat na to jak jste spolu šťastní?“ sklopila oči a dívala se někam minimálně pár metrů pod zem, jak jí to jen mohla udělat a říct to? Z výčitek jí probral Tomášův hlas. „Ale co to prosim tě povídáš? Jak jsme šťastní, já beru Terku jenom jako kamarádku. Nehledě na to, že já mám rád už někoho jiného. Mám jí rád už od tý doby co jsem jí poprvé uviděl.“ Zasněně se zahleděl někam do dálky. Nevěděla jestli má být ráda. Nebo jestli jí má být hůř než doposud. „Já vim, že mi do toho nic není, co je mezi tebou a Terkou, ale nějak jsem to nezvládla přenést přes srdce, chovala jsem se hloupě. Promiň.“ Malinko se pousmál a zase se na ní zadíval tak jako dřív. „Možná ani nevíš jak až je to tvoje věc, protože ta, kterou mám tolik rád, je blíž než si myslíš!“ Hned co domluvil tak vážně jako ho nikdy neslyšela tak jí obejmul. Takhle tam stáli ještě pár minut, ale nikomu z nich to nepřišlo dlouhé. Do ucha jí jen zašeptal: „ Možná ani nevíš co pro mne znamenáš.“ Zase se usmál tím svým zvláštním úsměvem a lehce jí přejel po obličeji. Naklonil se k ní, když už cítila jeho teplý dech na tváři tak se mu vyškubla a ustoupila o krok. „Bude lepší když budeme jenom kamarádi,“ řekla pevně a pokračovala: „Dobrou noc a krásný sny!“ Sama se potom sebrala a odešla k posteli lehla si, ale nemohla usnout. Chvíli jen tak ležela a potom Tomáš odešel od okna, ale místo toho aby rovnou vylezl nad ní na palandu se k ní znovu sklonil, políbil jí do vlasů a zašeptal: „ Proč mi to jenom děláš tak těžký?“ Pak se vyhoupl lehce na žebřík a lehl si do svojí postele. Proč? To byla dost těžká otázka, bála se, že by to dopadlo stejně jako vždycky, když začala s někým chodit, po měsíci se s tím člověkem většinou rozešla. Na to aby to mohla riskovat ho měla moc ráda. Po těchto úvahách jí přemohla únava a ona usnula spánkem spravedlivých.

Již mnoho dní a nocí uteklo od té doby, co se dostala na Farmu. Skoro celá zima byla pryč. Byla to krutá zima, hodně krutá. Mezi věcmi neměla skoro žádné teplé oblečení, takže vždycky když pracovali na něčem venku, což bylo skoro pořád, tak měla pocit, že jí umrznou ruce, skoro každý měl za tu zimu omrzliny i když jen 1. stupně. Ale už roztál sníh a i zima v noci už nebyla taková. Našla si spoustu přátel a už se cítila členem rodiny. Konečně poznala jaké to je někam patřit a jaké to je mít rád. Byla přesvědčená, že konečně našla toho pravého, kterého hledala takovou dobu. I Terka si našla někoho, ke komu se hodila víc a navíc s ním byla i šťastná.

Jednou v noci když zase nemohla spát tak jenom ležela v posteli a přemýšlela, co jí pobyt tady dal a vzal. Najednou se otevřeli dveře a do místnosti vešli dva chlápci a vytáhli kus látky. Něco na něj nalili a potom přišli k posteli jedné z holek a látku jí drželi před nosem. Pak jí vzali a odnesli pryč. Myslela, že je to jen sen, ale když se s ní dlouho nevraceli, tak se začala bát a vylezla potichu do postele k Tomášovi, nevěděla jestli ho má vzbudit, ale nakonec se rozhodla. Chytla ho za ramena a zatřásla s ním. Otevřel oči a nechápavě se na Annu podíval. „Před chvílí omráčili Janu a odnesli jí pryč, já se bojím, že nebude jediná. A co když jí nepřinesou zpátky!“ Přemýšlel co jí na to má říct. „Ráno to probereme s ostatními a teď tě budu hlídat, aby ti nikdo nic neudělal, jo?“ Přikývla a lehla si vedle něj, položila si na něj hlavu a usnula. Pak ještě dlouho přemýšlel o tom, co by po Janě mohli chtít, až nakonec usnul.

Tohle se opakovalo ještě tři noci, dohromady zmizely čtyři holky a tak se všichni shodli na tom, že jestli neutečou, tak tu může jít o život a ne jen jejich, ale taky těch čtyř.

Po dlouhých večerech kdy promýšleli jak to udělají se shodli na jedné verzi. Protože Annin táta byl zámečník, tak věděla, jak poškodit zámek, aby i po zamčení šel otevřít, každý kdo měl nějaké znalosti, které mohli přijít vhod tak je pověděl, ale nechtěl se přihlásit nikdo, kdo by utekl z hlavní budovy a dostal se do strážní věže, kde by zničil kamerový systém a dostal se k vysílačce tím, že by zneškodnil hlídače ve věži. Tomáš se po chvilce přihlásil. Když to viděla Anna tak ho v tom nechtěla nechat a přihlásila se taky. Snažil se jí to vymluvit, ale nechtěla to slyšet. Skoro všichni říkali, že holka se pro tenhle úkol zrovna nehodí. Jenže nikdo jiný se nechtěl přihlásit. A tak se rozjel jejich zoufalý plán.

Když šli druhý den z pole, tak si podle plánu vzali sebou nějaké nářadí. Někdo vzal kladivo, páčidlo a taky kleště. Když to propašovali, tak se mohli pustit do další fáze. Pokaždé když je pouštěli z místnosti, tak šel někdo první a oni za sebou jenom zavřeli, nikdo je víc nekontroloval. Nepředpokládali, že by si někdo myslel, že z této pevnosti uprchne. Poslední tři co šli tak měli chvilku času na to, aby pokaždé, když odcházeli vzali kladivo a páčidlo a ohnuli kus kovových futer takže po několika pokusech se jim to povedlo natolik, že zamykání nemělo smysl. Když jednou večer šli z večeře tak vzala Anna kousek ustřižené Tesa pásky a přelepila jazýčky u venkovních dveří a u dveří do jejich místnosti, takže i když normálně nešly bez klíčů otevírat, tak teď stačilo jen pořádně zatlačit do těžkých dveří. Anna se bála, že zklame, ale snažila se to skrýt. Tomáš tušil, co se v ní zrovna odehrává a naposled se jí snažil přemluvit, aby nechodila. To odmítla a oba se oblékli do vypůjčeného černého oblečení. Anna si vzala do kapsy zbytek Tesy a pár jídelních nožů a šátek si omotala kolem krku. Z okna se naposled podívala na nebe s tím, že jestli existuje nějaký bůh, tak ať jí pomůže s útěkem a ať se nad ní slituje. Pak si ještě jednou prošli plán a se všemi se pro jistotu rozloučila. Zase si připadala smrti tak blízko. S Tomášem oba strčili pořádně do dveří a vydali se na nejděsivější pouť svého života. Tiše se plížili hlavní budovou k východu a snažili se vyhnout kamerám. Strčili do hlavních dveří a ty se před nimi ochotně otevřely. Oba vešli bok po boku do jarní tmy, nad nimi zářilo nebe poseté hvězdami a oni se snažili držet ve stínu, aby je neviděli další kamery. Obešli strážní věž z druhé strany, kde nebyli kamery a kamenem rozbili okno, snažili se bez zranění dostat dovnitř, celou dobu nikdo nepromluvil ani slovo. V chodbičce, málo osvětlené jen několika žárovkami, byla malá skříňka. Jídelním nožem jí vypáčili a kleštěmi přestřihli pár drátů. Kamery okamžitě zhasly. První úkol byl splněn. Tiše otevřeli dveře do strážní místnosti a vklouzli dovnitř. Místnost byla rozdělená na dvě části, byla tam malá chodba a potom až dál větší hodně osvětlená místnost, kde seděli dva hlídači. V té chodbičce bylo pár skříní a jedna, která měla místo dveří červený závěs. Anna i Tom se do ní schovali. Anna popadla svou oblíbenou tyč a Tom kus železné trubky, kterou tam našli. Otevřeli hlasitě dveře a jeden ze strážců je šel bezelstně zavřít, přičemž oba neslyšně vylezli ze skříně a praštili hlídače do hlavy. Ten se skácel k zemi. Anna mu zalepila pusu Tesou a svázala mu ruce. Tom mu vzal klíče a pistoli. Položili ho do skříně a zamkli na malý klíček. Druhý hlídač si toho ani nevšiml a dál se díval na fotbal, který šel v televizi. Anna se vydala jako předvoj, ale zakopla a dopadla přímo hlídači pod nohy. Vytřeštil oči a namířil na ní pistoli. Zařval: „Postav se a ani se nehni.“ Udělala to. Slyšel Toma, který se ho snažil obejít z druhé strany. Viděl jeho odraz ve skle. „Pokud nevylezeš do tý doby než napočítám do deseti tak ji odprásknu!“ Zařval a pak začal nahlas a výhružným tónem počítat, „Raz! Dva! Tři!“ jenže dál to nestihl, protože Tom, který stál za ním ho trefil pistolí přímo do nohy. Jenže tím, že stál moc blízko kulka proletěla skrz hlídačovu nohu a trochu škrábla Annu do stehna. Hlídač se složil k zemi. Anna ho odzbrojila a svázala mu ruce i nohy. Pusu mu přelepila Tesou a zavázala mu nohu obinadlem, aby nevykrvácel. Odnesli ho do další skříně, kterou zamkli a Tom zamknul dveře vedoucí do strážní místnost, aby je nikdo nerušil. Anna našla něčí mobil a zavolala policii. „Dobrý den, dovolali jste se k policii české republiky, co potřebujete?“ Ozvalo se z telefonu. „Dobrý den,“ řekla Anna a pokračovala, „Prosím vás já se nacházím v lese kousek od Březnice někde v jižních Čechách a jsem na nelegální farmě, kde pracuje 56 unesených dětí v dosti špatných podmínkách. Je to v bývalém vojenském prostoru. Hlídají nás muži s pistolemi, kterých je asi 20. Někteří tu jsou uvězněni již více než jeden a půl roku a všichni se cítíme v ohrožení života. Trestají nás bičováním a některé dívky znásilnily. Můžete sem poslat přepadovku?“ Žena na telefonu chvíli mlčela a pak dlouho trvalo než jí Anna přesvědčila o pravdivosti jejího tvrzení. Nakonec žena slíbila, že tam někoho pošlou. Jejich úkol skončil, ale rozhodně ne jejich boj. Z okna vyvěsili bílé prostěradlo, na které čekali všichni v místnosti. Celá padesátka dětí se vyhrnula ven z místnosti a všichni se snažili dostat do předem promyšlených a připravených úkrytů. Nemusel to být problém, kdyby si jich nevšiml jeden člověk, který to poté nahlásil šéfovi. Ten to nahlásil všem poskokům a ti si vzali svoje zbraně a vyšli ven z budovy. Bylo mu jasné, že ty děcka zavolali policajtům. Jediná Tereza nestihla dojít do svého úkrytu, takže jí jeden ten chlápek chytnul a odvedl za šéfem. Ten jí dal pistoli k hlavě a začal řvát do megafonu. „Jestli se ti policajti dozví jen jedinou věc, tak tu holku, která se jmenuje Tereza zastřelim.“ Věděla, že by to udělal a bylo by mu to úplně jedno. Zapnula mikrofon a celým prostorem kolem věže se ozval její hlas. „S těmi policisty budu mluvit já a vysvětlim jim to, ale prosím vás pusťte Terku.

Před branou se ozval další megafon: „Policie české republiky, otevřete bránu a odložte zbraně!“ Anna zmáčkla tlačítko pro otevírání brány a otočila se na Tomáše. „Já to jdu dolu vyřešit, ty se tu zamkni a opatruj se!“ Strojeně se na něj usmála a připravila se na to, že ho možná vidí naposled. Otočila se a Tomáš jí šel odemknout dveře, ale než vyšla ven ještě se na něj otočila a podívala se mu do očí. Přiblížila se a poprvé v životě mu dala pusu. Když zase kousek poodstoupila tak mu s výmluvným tonem řekla: „Kdyby to náhodou bylo naposled.“ Znovu se pousmála a odcházela tmavou chodbou pryč. Vyšla před strážní věž, kde už čekal nějaký policista. Chytla ho za rameno a vedla ho branou pryč za zdi Farmy. „Poslouchejte mně!“ řekla zoufale, „Pokud teď začnete někoho zatýkat, tak jedna z mých nejlepších kamarádek zemře, teď musíte dělat, že odjíždíte a potom s posilou přijet a přes zdi se sem dostat, já vám možná budu moct potom otevřít bránu, ale nevim co se mnou bude po tom, co jsem udělala. Dám vám vědět kdy budete moct vtrhnout dovnitř, když mi dáte mobil.“ Díval se na ní dost nevěřícně a ona už ztrácela naději, že jim pomůže. „Vy mi nevěříte, ale jestli vám nestačí moje slovo, tak se podívejte na tohle!“ řekla už trochu naštvaně a prudce si sundala triko a otočila se k němu zády. To co viděl ho přesvědčilo. Chápal, že ty rudé šrámy si neudělala sama. „To jsem se nechtěla nechat znásilnit hlavním šéfem, a dopadnu tak možná i dneska, ale je mi to jedno, hlavně když se odsud dostanu!“ policajt se na ní díval vyjeveně, ještě když si oblékala triko zpátky. Pak si s ní ještě krátce promluvil o dalším postupu a na svetr jí přidělal skrytou kameru s mikrofonem a pak se rozloučili. Vešla dovnitř a brána se za ní neprodyšně zavřela. Hned co přišla blíž k ní přišli zase ti dva namakaní chlapi a chytli jí a nesli pryč, za šéfem. Ten si jí prohlédl a pak jen tak jakoby nic řekl: „Tak co, ty malá šmejdko, už zase se setkáváme a ani podruhý to není při pěkný příležitosti. Po pravdě řečeno mi už pěkně lezeš na nervy!“ když dokončoval větu, tak už skoro řval. Chtěl jí někam poslat, ale najednou se tam přede všemi objevil Tomáš. „To já jsem všechny pustil a zavolal policii, ona za nic nemůže, potrestejte toho pravého a ji pusťte!“ domluvil a díval se šéfovi vzpurně do očí. Ten pokynul jeho směrem a dva bodyguardi ho popadli a odnesli ho pryč. „S tebou jsem ještě neskončil!“ Snažil se jí chytnout a zatáhnout do hlavní budovy, ale ona se mu vytrhla a začala utíkat směrem na pole. Šéf vytáhl z opasku pistoli a namířil na ní, zmítal jím hněv. Jakmile mu zmizela z dohledu, tak po ní začal pálit. Jedna kulka jí prosvištěla kolem hlavy. Šéf zavolal na jednoho poskoka a něco mu pověděl. Ten zařval na psi v kleci a otevřel dveře výběhu. S obrovským štěkáním vyběhli za Annou do tmy. Slyšela jak se k ní psi blíží, a tak ještě přidala do běhu. Pár desítek metrů před ní se rýsovala tmavá silueta starého topolu. Slyšela ty psy úplně za sebou, už nemohla dýchat, ale strach ji hnal dopředu. Už byla úplně u stromu a za ní běžela smečka psů. Vyskočila a chytila se větve. Jeden pes se jí zakousl do kalhot. A ona na poslední chvíli vylezla do bezpečí větví. Lezla co nejvýše to šlo. Nebyla tam sama. Někdo se dotkl jejího ramena a ona málem spadla dolů. „Terko, jsi to ty? Oni tě pustili?“ Oči se jí zalily slzami a obejmula svou kamarádku. Najednou viděla jak se po zdi dolů spouští na laně nějaký člověk a nebyl sám. Najednou na poli stálo šest lidí a šli jejím směrem. Přišli blíž ke stromu a každý vystřelil uspávací šipku na nějakého ze psů. Ti padli skoro jako mrtví. Anna i s Terkou slezli ze stromu a jeden z těch policistů se zeptal, jestli jsou v pořádku. Anna přikývla a jednomu z nich řekla: V té největší budově ve druhém patře ve dveřích 308 je jeden člověk, který možná brzo zemře pokud mu nepomůžete, prosím běžte tam. Je tam kvůli mně.“ V jejím hlase bylo cítit zoufalství. Dva z těch mužů se ujali toho úkolu a vydali se směrem k budově. Přesně v těch dveřích, které Anna popsala našli dva muže s bičem a jednoho chlapce jak leží přivázaný ke stolu a má celá záda zalitá krví. Před strážní věží se ozvala střelba. Všichni ti, kteří je věznili se snažili dostat k vrtulníku, který byl zaparkovaný na střeše jedné budovy. Pochopila, co zamýšlejí a tak doběhla k jednomu z policistů. Pokud je nechytíte, tak odletí vrtulníkem, který je zaparkovaný na střeše tamhleté budovy. A ukázala na barák kde předtím přebýval šéf se všemi kumpány. Policista něco řekl do vysílačky a běžel k budově. Po hodině, kdy chytali ještě zbytek těch co se ukrývali nakonec v celém areálu rozsvítili světlo a vyzvali všechny k tomu, aby přišli před hlavní budovu. Všech padesát dětí vylezlo naráz ze svých úkrytů a shromáždili se tam. Byli špinaví, zanedbaní, ale šťastní, že to peklo konečně skončilo. Anna hledala Tomáše, ale mezi všemi nikde nebyl. Odpojila se od skupiny šťastných lidí a běžela do místnosti s číslem 308. Tam nikdo nebyl. Jen prázdný stůl od krve a louže krve mimo. Byla si skoro jistá, že ho zabili, kvůli ní. Po tváři jí začaly téct slzy a nemohla s tím vůbec ni dělat. Vyšla před budovu, kde se ještě všichni radovali a ona si jen sedla na schod a nemohla zastavit pláč. Všichni se spárovali a byli šťastní, protože teď mohli být spolu, konečně svobodně. Jen člověk, který se obětoval kvůli ní již není mezi živými. Konečně jsem jednou potkala člověka, kterého jsem měla opravdu ráda a on zemřel. Seděla schoulená na schodě a nevěděla jak bude pokračovat celý její život. A pak si k ní někdo přisedl, někdo známý a obejmul jí. Tak jako objímal jenom Tomáš. Podívala se na něj a najednou se radovala i ona. „Kde si sakra byl, myslela jsem, že se ti něco stalo?“ řekla tónem jakým kárá matka své dítě, které se ztratí. „Doktor mě musel ošetřit.“ řekl tiše jako by se jí omlouval. Položila mu hlavu na rameno a nechtěla ho pustit. Strávili spolu celý zbytek noci, jenom tak seděli a pozorovali hvězdy a nemohli uvěřit tomu, že už je po všem. Policisté jim oznámili, že si pro ně zítra přijedou rodiče a že všichni budou předvoláni kvůli výpovědi u soudu. A taky že už začali pátrání po těch čtyřech co se ztratili.

Auta rodin, které si jeli pro své potomky se nahromadila na příjezdové cestě a pak proběhlo hromadné vítání znovu nalezených dětí. Bylo to krásné ráno. Anna se bála, že už Tomáše nikdy neuvidí. Když se všichni loučili, tak za ní přišel na rozloučenou jí objal a chtěl jí dát pusu. Vyškubla se mu a podívala do jeho modrých vodnatých očí. „Víš, to včera bylo jenom kvůli tomu, že jsem myslela, že umřu, nic víc, ani nic míň.“ Řekla to ovšem dost nepřesvědčivě. Naoko smutně kývl a promluvil: „ Domluvil jsem se s rodiči, že se přestěhuju do našeho pražského bytu k babičce a najdu si tam nějakou školu, takže kdybys o nějaký věděla, třeba bychom mohli být spolužáci?“ Usmála se a vrhla se mu kolem krku. Zkusím to zařídit. Můžeš mi prosim tě povědět, jakto, že jsi včera dokázal trefit toho hlídače do nohy. Já osobně bych tu pistoli ani neuměla odjistit.“ „No to je jednoduchý, já jsem totiž do tý doby než mě tu zavřeli chodil na vojenský gymnázium a tam jsme se učili střílet.“ Ještě chvilku si spolu povídali a každý se potom musel vrátit domů. Bylo to zvláštní, ale nikomu se domu ani nechtělo, protože si na sebe příliš zvykli.

A jak Tomáš slíbil, tak se taky stalo. Přestěhoval se do prahy a oba dokázali doklasifikovat celý školní rok, takže Anna i Tomáš mohli pokračovat normálně dál ve studiu. Anna si konečně měla ve třídě s kým povídat. Z velikého přátelství se (jak už to bylo jasné od začátku) vyklubala veliká láska a jakmile bylo oběma osmnáct tak se vzali. Jejich manželství bylo hezčí než spousta jiných manželství. Měli spolu tři krásné děti. Soud odsoudil všechny pachatele podle jejich zásluhy, jen hlavnímu aktérovi se bohužel podařilo utéct. No co naplat, ale život šel dál. Život Anny a Tomáše se ubíral krásným směrem až do doby, kdy slavili patnácté výročí od propuštění z farmy. Slavili to společně s dětmi. Udělali si krásný večer a vypadali jako pravá dokonalá rodina. Jenže se stalo něco, čeho si ani jeden z nich nevšiml, a to byla chyba. Byl večer a před jejich krásným malým rodinným domkem kousíček od Prahy zastavilo veliké černé auto a v něm seděla nevyžádaná návštěva…