Smrt vojáka
Smrt vojáka
Anotace: Tento příběh už tu byl, stáhl jsem ho z důvodu kritiky "dějepravců", kteří vytkli co mohli. Po konzultaci s profesorem historie a ujištění, že i podobně by to mohlo skutečně být, se příběh vrací.
Sbírka: Životabudič
Smrt vojáka
Příběh je zcela vymyšlený s řadou faktických nesrovnalostí. Jedná se o příběh vložený do historie, jíž si dle své fantazie upravil autor. Děkuji za pochopení.
Píše se rok 1938. Německá armáda se chystá vstoupit na území Československa. Nikdo nemusel vydávat rozkaz k obraně. Obrana země je otázka hrdosti a cti každého občana. Pokud neuspějeme, miliony lidí zemřou. Zabijí mou manželku i dítě. Za žádnou cenu nesmí Němci obsadit Československo. Jmenuji se Radim Střep a jsem desátníkem v Československé armádě.
Rozkaz je zcela jasný. Přesunout se na pohraničí. Německý útok je na spadnutí. Zítra budu zabíjet lidi. Zítra budu smrti tváří v tvář.
23:55
Je pět minut do půlnoci. Za pouhých pět minut je tu zítřek. Odjezd z pražských kasáren je ve čtyři hodiny ranní. Ještě čtyři hodiny relativně klidného žití. Klidného. Co je to klid? Kdy naposledy jsem byl klidný? Možná při svatbě. Tedy před rokem. Kvůli válce není možný klid. Jak bych mohl být klidný, když vím, jaké nebezpečí hrozí mé ženě, Kateřině a mé tříměsíční dceři, Terezce? Má duše už zapomněla, co je to klid.
00:00
Půlnoc. Musím napsat závěť. Odkážu Kateřině vše materiální, ale co má láska, můj cit!? Jak jí mám odkázat něco takového? Jak to mám napsat na ten papír? Snad Kateřina zná mou lásku, ale co Terezka? Jak ta, podle nějakého papíru s mým podpisem, kterým jí odkazuji vše, co jsem ve svém životě nabyl, pozná, jak moc ji mám rád? Nepozná. Mohu se jen spoléhat na Kateřinu, že jí vše poví. Ale proč takhle vůbec přemýšlím? Vždyť já nechci zemřít! Chci žít. Ale závěť. Abych ji podepsal, musím se smířit s tím, že zemřu. Spíše, že mohu zemřít. Jenomže to já vím, ale proč se s tím smiřovat? Přeji si, aby Hitler musel podepsat svou závěť se strachem, že za pár hodin bude mít kus olova ve svém těle! Jistě už ji také podepisoval. Bojoval přeci v 1. světové válce. Ale co v té době měl? Rodinu? Přátele? Neměl nic! Krom nelidského štěstí, díky kterému nyní provádí genocidu na židech a obsazuje cizí státy.
Už schází jen ten podpis. Pár tahů zápěstím a je po všem. Stejně jednoduché jako stisknout spoušť a vystřelit. Jak snadné. Musím se napít. Můj milovaný bare z dubového dřeva, co tě sám děda stloukl dohromady. Co tys už musel zažít. Kolik lidí už si z tebe bralo láhev whisky, kterou si v rodině šetří jen na významné okamžiky, jako je svatba, křtiny, pohřeb. A teď jsem odhodlaný vypít ji celou, než odejdu. Alkohol už na mě dávno nepůsobí tak, jak by měl. Je to denní šťáva, na niž si mé tělo a hlavně játra už zvykly. Nenapít se, ani bych nebyl schopen podepsat tu závěť. Ruka se mi klepe, jako by mi táhlo na sedmdesát let a já už si pár let užíval v bezstarostném důchodu.
Jemná chuť whisky mi vklouzává do krku, doušek po doušku, až je sklenice prázdná. Teď už mohu podepsat svou závěť. Podepsat tímto zlatým perem s věnováním, jež mi daroval můj otec před tím, než sám šel do války. V té době mi bylo pár let a já nechápal ten pohled v jeho očích a ani jeho poslední přání a zároveň poslední slova, která vyšla z jeho úst určená pro mé uši. „Dej bůh, ať ho nemusíš nikdy použít.“ Nechápal jsem. Až teď. Konečně chápu i celé přání vyryté po hraně pera do spirály, takže se dá celé přečíst jen tehdy, když s ním pomalu otáčíte ve směru hodinových ručiček. Stojí tam: „Kéž jej nikdy nesmočíš, drahý synu.“ Nevím, jak je to možné, ale nikdy jsem s ním nic nepodepisoval. Až nyní. Cosi mě nutilo vytáhnout ho právě v tuto chvíli na tento papír. Je to náhoda? Nebo mi otec neodkázal jen pero, ale s ním i kus sebe? Ale pokud ano, jak se mu to povedlo? Kéž bych znal odpověď na tuto otázku. Kéž bych věděl, zda on tehdy tušil, co mi všechno dává, že to není jen pero.
01:00
Závěť je již podepsána. Za pouhé dvě hodiny musím vyrazit z domu. Na kasárna musím pěšky. Praha a s ní i celá zem je jakoby ochromena. Lidé jsou doma se svými bližními a ti, co tam nejsou, narukovali. Jak krásné je teplo domova. Až budu v boji, bude se mi o teple jenom zdát. Také by na nás mohli zaútočit až v létě, kdy je až třicet stupňů. Ach ta ironie, ale ta je přeci potřeba. Vždyť už se možná nikdy nevrátím domů. Mohu se sem vůbec vrátit? Vždyť už tu chodím jako tělo bez duše smířené se svou smrtí.
„Co tu děláš, Radime?“ překvapila mě Kateřina, přicházející z ložnice do obývacího pokoje, v němž už hodinu jen sedím, čtu si svou závěť a popíjím.
„Proč nespíš, zlato?“
„Nemohu spát, když ty jsi zde, přeci.“ povídá tak potichu, až téměř není slyšet, ale tóny jejího hlasu líbezně doléhají do mých uší. Jsou to ty tóny, do kterých jsem se zamiloval.
„Co tu děláš?“ ptá se mile. Odkládám sklenici s whisky, kterou jsem si před chvílí dolil, na levý roh psacího stolu. Je to poslední roh na stole, kde je ještě trochu místa. V poslední době jsem na pořádek neměl moc čas. Kateřina se na mě stále dívá a čeká na odpověď. Světlo mám v pokoji pouze ze svíček. Kateřina stojí pár metrů vedle mě a periferně vidím její levou tvář, již jí ozařuje jedna ze svící. Natahuji pravou ruku ke stolu a zvedám závěť. Ukazuji ji Kateřině.
„Závěť? Vždyť jsme se domluvili, že ji nenapíšeš. Vrátíš se domů!“ zvýšila Kateřina hlas, což je u ní neobvyklé.
„A co když ne?“
„Žádné co když není, Radime! Máš tu dceru, máš tu mě! Vrátíš se. Bůh tě nenechá zemřít.“
„Bůh s tímhle nemá nic společného, Kateřino.“
„Radime, lásko. Kam se poděla tvá touha po životě? Tvoje radost ze života? Vždyť jsi jak chodící mrtvola! Vzchop se prosím, udělej to pro nás,“ dořekla a v jejích očích se objevily slzy.
„Chci žít, Kateřino. Vrátím se. Slibuji.“ Kateřina přistupuje blíž, sklání se ke mně a začíná mě líbat. Tak dlouze a vášnivě. Je to krása. Oplácím jí její polibky. Jemně odtrhuje svá ústa od mých a přibližuje se k mému uchu. „Já ti věřím, Radime,“ šeptá.
Její slova dolehla do mého mozku a já jsem zůstal strnule sedět na svém rozvrzaném křesle. Kateřina se vrátila do postele. Já ti věřím, Radime. Stále dokola mi to zní v hlavě. Slíbil jsem, že se vrátím, ale jak se mohu vrátit, když tomu sám nevěřím? Kam se poděla tvá radost ze života? Má radost už je dávno ta tam. Pootevřeným oknem vane do pokoje průvan, který sfoukává jednu ze svíček. Z pravé kapsy u kalhot vytahuji své sirky a vstávám. Jdu zapálit zhasnutou svíčku. Stejně jednoduše, jako zhasla ta svíce, zhasla i má dávná radost ze života. Svíčka již hoří. Na stěně za ní jsou fotky. Na jedné jsem já se svým otcem, jak mě ještě jako malého kluka bral s sebou na ryby. To bylo týden před tím, než odešel na frontu a už se nevrátil. Má úsměv na tváři. Už si nemohu vzpomenout, kdy naposledy jsem se smál já. Kéž bys tu byl, tati, a mohl mi poradit. Na druhé fotografii jsem se svou máti. Příjemná to paní. Zemřela po první světové válce. Nikdy se nevyrovnala s otcovou smrtí. Pokud zemřu, čeká stejný osud i Kateřinu? To přeci nemohu dopustit.
02:00
Válka je hrozná věc. Mnoho lidí jistě zemře. Na obou stranách. Každý jednotlivec se musí soustředit sám na sebe a zároveň myslet i na svou rotu. Pro mnohé je to těžké. Pro všechny je to těžké. Za hodinu vycházím. Jdu do dětského pokojíku, ve kterém leží Terezka. Do pokojíčku oknem prozařuje měsíční svit. Terezka spí v postýlce. Je přikrytá peřinkami tak důkladně, že jí kouká jen hlavička. Spí tak klidně. Ona je jak stvoření boží. Nositelka dobra a čistoty. Nezkaženosti světem. Pro duše, jako je ta Terezčina, musíme bojovat. Pro ně stojí za to zemřít. Ale ještě více stojí za to žít. Pro ně! Nesmím zemřít a nechat ji na pospas životu. To je poprvé od doby, kdy jsem se dozvěděl o chystajícím se útoku Němců, co jsem opět dostal touhu žít.
„Spi sladce, zlatíčko.“ pohladil jsem Terezku po tváři a potichu odešel z pokoje. Vracím se do obývacího pokoje. Otvírám skříň s uniformou. Kateřina mi ji vyprala a vyžehlila. Je to pěkná uniforma, jen kdyby se používala na jiné příležitosti. Velice pomalu si stahuji své kalhoty a natahuji si vojenské. Pak košili a bundu, nebo sako. Není to ani jedno. Něco mezi tím. Nejsem velká šarže, abych nosil sako. Ještě urovnat límec, sebrat sbalenou tašku a mohu vyrazit.
03:00
Dveře nejdou zavřít zrovna nejlehčeji. Musím s nimi trochu bouchnout, aby se dovřely celé. Sotva jsem tak učinil a sešel pár kroků, už slyším Terezčin pláč. Vzbudila se. Nesmím se zastavit. Jdu dále. Kateřina otevřela dveře.
„Radime!“ otáčím se a koukám se na Kateřinu. Je jen ticho. Slyším tlukot vlastního srdce.
„Miluji tě!“
„Já se vrátím,“ odcházím pryč.
Prošel jsem několik pražských ulic zahalených do tmy. Narazil jsem na svého kamaráda z roty, Davida.
„Tak už je to tady,“ spustil David.
„Bude to dobré, máme dobrou obranu, nemohou projít!“ odvětil jsem mu.
„Já vím, Radime. To mi nemusíš říkat. Já to vím. Ubráníme se. Myslíš, že bych ty fašisty nechal jenom tak přijít do naší země a tahat nám lidi do plynu? Jestli si tohle myslí, tak to musejí být blázni!“
„Máš naprostou pravdu, Davide!“ jeho slova mi vlila do žil novou vůli a ztracenou víru.
Společně jsme došli ke kasárnám. Prošli jsme bránou, nahlásili se velícímu důstojníkovi a připravili se na nástup.
„Pozor! Pohov,“ zavelel poručík naší roty.
„Nebudu vám říkat, že se vám nic nemůže stát. Je to lež. Můžeme zemřít, můžeme prohrát, ale dokud budeme mít sílu, tak se jim nikdy nevzdáme. Chlapi, už teď jste hrdinové a pro Československo činíte poctu, za které budete vyznamenáni, ať už dopadneme jakkoliv!“ vzal si slovo kapitán stojící vedle poručíka.
„My vyhrajeme, pane!“ zvolal David. Jindy by za promluvení bez dovolení dostal tři dny žaláře a službu na záchodech na celý měsíc. Ale v této situaci to nikoho ani nenapadne.
„Ano!“ zakřičel Martin, náš kulometčík. Hned po něm se přidali i ostatní členové roty.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Poručíku, zavelte nástup do vozu,“ řekl kapitán.
„Roto! Vlevo v bok. Nastupte si do náklaďáků!“ vydal rozkaz poručík.
K náklaďákům jsme se rozběhli a odhodlaní ubránit naší zem, jsme vyrazili na cestu.
04:00
Vyjíždíme z Prahy. Projíždíme Kladnem, Litoměřicemi, Ústím nad Labem, Chomutovem. Všechna tahle města mají něco společného. Lidé nám mávají z oken. Děti křičí a troubí na trubky.
V Litoměřicích jsme projížděli křižovatkou, ve které jsme téměř zastavili a jedna starší paní, už téměř babička, na nás zavolala z okna. Udivil mě její zvučný hlas. I přes puštěné motory náklaďáků jsme ji slyšeli naprosto zřetelně: „Kluci, dejte těm hajzlům pořádně na prdel!“
Od starších lidí jsem nikdy ve svém životě neslyšel tak hanlivé výrazy, ale ta babička nám vlila do krve tolik motivace, že už to snad ani více nejde.
V Chomutově na nás volala spousta dětí. V tom David, sedící vedle mě, pravil: „Vidíš to? Tohle přece nikomu nedáme, i kdyby jich bylo milion, tak prostě neprojdou. I kdybych je měl umlátit helmou, tak je dál nepustím!“
„Rozstřílím je na cucky svým kulometem,“ přidal se Martin.
Vzpomněl jsem si na Kateřinu a Terezku. Miluji je. Jsou pro mě vším. Zemřel bych pro ně bez váhání, ale zemřít není to pravé hrdinství. Hrdinstvím, které je důležité pro mou a pro všechny rodiny všech kluků, co tu jsou, je bojovat a přežít pro ně!
07:00
Po třech hodinách zdlouhavé cesty konečně dorážíme na místo. Vlastně ještě nejsme na bojišti. Jsme na základně vzdálené pouhý kilometr pochodu od našich bunkrů. Naše rota má za úkol udržet pole v Krušných horách. Naše obrana je dobře organizovaná a armáda dobře cvičená. Máme šanci uspět i proti takové armádě, jako je ta Německá. Navíc nedaleko jsou postavena naše letiště, jež nám budou pomáhat při letecké podpoře. Každý voják tohle ví, a to je právě to, co nám dodává odvahu a sílu. Tu odvahu a sílu, co jsem ještě o půlnoci neměl a nevěřil jsem v to, že bych jí mohl nabýt.
Kapitán vychází ze své kanceláře. Všichni očekávají rozkaz k přesunu do bunkrů. Ale kapitán má hlavu svěšenou.
„Kapitáne? Co je? Zavelte k přesunu!“ křikl na něj David. Kapitán pozvedá hlavu, v očích má výraz beznaděje, takový výraz, až z něho nabíhá husí kůže. Celé mužstvo ztichlo. Všichni očekávají rozkaz kapitána. Ten jen polyká tak, až se mu ohryzek pohupuje od shora dolů po celém krku. Nadechuje se a pomalu začíná mluvit: „O-Obrana se nekoná,“ praví přerušovaně.
„Jak to myslíte? Co je to za blbost?!“ ptá se Martin.
„Což pak Němci utekli?“ přidává se David.
„Němci neutekli, máme se stáhnout. Rozkaz od prezidenta Beneše. Bez boje uvolnit pohraničí a opustit naše bunkry, letiště, prostě všechno.“
„Co je to za blbost?“
„Hovadina!“
„Prasárna.“
„To přece nejde!“
To a další věty se začaly ozývat z úst nastoupených vojáků.
„Kapitáne, to přece nemůžeme udělat, tohle nejde! Je to špatnej rozkaz a vy to víte!“ křičí na kapitána David z ani ne metrové vzdálenosti.
Já stojím jen dva metry od nich. Nemám co říct. Přestat bojovat? Co to s sebou nese? V tom zmatku se snažím urovnat si věci v hlavě. Přežiji a vrátím se domů ke Kateřině a Terezce, ale do jakého života? Do života útrap a útěků! To přece nejde.
„Kapitáne, neuposlechněte ten rozkaz. Prezident je v Anglii, co on ví, jak to tady vypadá?“ pokračuje David v naléhání na kapitána. Ostatní vojáci stále tvoří větší a větší hluk.
„Ticho!“ velí poručík. Mužstvo utichá jako jeden muž.
„Děkuji, poručíku,“ spouští znovu kapitán, „nesouhlasím s rozkazem, ale nemůžeme činit jinak.“ ještě nedořekl větu a už si rozepíná přezku u držáku na pistoli, jenž má na pravé straně své uniformy, a vytahuje pistol. Natahuje spoušť a zvedá ruku ke své hlavě.
„Ne, kapitáne!“ přiskakuji ke kapitánovi a ruku mu stahuji dolů. Peru se s ním. Snažím se otočit hlaveň pryč od jeho těla. Brání se. Otáčím hlaveň. Ostatní ve zmatku strnuli a sledují náš souboj. Výstřel – obrovská bolest na břichu, padám k zemi. Otočil jsem pistoli od těla kapitána, ale mířila na mě, když spustila.
„Radime!“ přikleká ke mně David. Chytá mě za temeno hlavy a pozvedá ji. Druhou rukou mi tlačí na krvácející ránu. Kapitán pouští zbraň a poručík ho zadržuje.
„Radime, mluv se mnou. To bude dobrý, uvidíš!“ uklidňuje mě David, ale já vím, že ne. Umírám, cítím to. Nesplním svůj slib.
„Davide, řekni – řekni Kateřině, že ji miluji a že – že se – o – omlouvám.“
„Radime! Radime!“ volá David.
Svými prsty zavírá víčka mrtvému desátníkovi, Radimu Střepovi.
Komentáře (19)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Jedná se pouze o příběh vložený do historie, již si dle své fantazie upravil autor. Děkuji za pochopení.
Kdybych v díle neuváděl toto, tak bych na tebe nikdy nezareagoval, ale tys i přesto psal, jak ty říkáš kritiku, jako by tam tato věta vůbec nebyla.
Co se týče tvé povídky. Tady na literu, tak jako všude jinde je to především o tom, kdo jak je aktivní. Komentuješ často, jsi často komentován a počet tipů. To je spíše k smíchu než k objektivnímu posouzení.
K tvé poznámce, že nepřijímám kritiku. Haha, nepřijímám tebe a to je rozdíl, akorát ty to odmítáš přijmout. Že okolo sebe kopu? Ne, nekopu kolem sebe, ale do tebe. Což je také rozdíl. Už když tu byla prve tato povídka, psal jsem ti, že o chybách a faktických nesrovnalostech vím, ale že mi nešlo v příběhu o ně... a tvá reakce? Nulová, zase jako bys to ani nečetl. Pouze si dál meleš stále své. Stejně jako teď, když je to tu po druhé. Takže mi nevyčítej mé reakce na tebe, opravdu se na ně nedalo reagovat jinak a že snesu hodně a jsem zvyklý snášet hodně. Liter je nic, psanci jsou nic. Saspi jsou drsní, okolí je drsnější, literární kritici jsou jako psi. Tam všude já přijímám kritiky, tam všude si o ně říkám. Tobě jsem si o nic neřekl, pak jsem ti řekl, že mě nezajímáš. Stejně se pořád zatvrzele vracíš a stále prostě odmítáš pochopit, že jsi mi ukradený.
A teď už skutečně, ale opravdu skutečně... končím veškeré debaty s tebou a mé večkeré reakce na jakékoliv tvé komentáře, bez tak stále píšeš jedno a to samé, nic víc. Tedy s Bohem a hodně štěstí u tvé povídky (P.S. Jak to má vypadat? On je někde návod? Vlastně já zapomněl, ty bereš literaturu jako stavebnici)
07.08.2008 12:53:00 | Miro Sparkus
Jo a nechci se chlubit, ale moje poslední povídka má 73 přečtení a 24 tipů.
Tvoje má k dnešku 116 přečtení a tip ani jeden.
06.08.2008 12:29:00 | Daniel S.
Já stojím o jediné - kvalitní autory a kvalitní díla. A víš, nám historikům se kroutí prsty u nohou, když nám historii někdo znásilňuje. A ještě horší je, když jsme zároveň i tak trochu pisálkové. To pak naše nervy dostávají teprve zabrat. Tedy alespoň ty moje.
Víš, možná se k tobě vracím proto, že jako jediný autor tady na Literu nejenom že nepřijímáš kritiku, ale ještě kolem sebe dost kopeš. Dívíš se, že se k tobě pořád vracím? Co jsi mi napsal jako odpověď na můj komentář?
Cituji:
- Haha, tady se musím jenom smát a říct, bez pardonu, že jsi asi debil.
- Pro mě jsi jen ubohý nevím kdo, kdo své ještě ubozejší komentáře není schopen ničím doložit, navíc jsou ve většině případů mylné. A co týče té tvé narážky na toho profesora, škoda, že jsi jenom pitomý jméno na literu, kdybys byl trochu fyzický, tak bych ti dal pěstí.
- kdo jsi ty chytráku?
Tak takhle jsi mi psal ty ve tvých komentářích. Najdi ode mě jediné neslušné nebo sprosté slovo... Nic. Protože já jsem sice kritický, ale alespoň věcný a slušný. A ano, možná si napravuju své ego, poté co jsi mi ho pošramotil svými výroky na moji adresu.
Vracím se k tobě, protože normální odpovědí na kritiku většinou bývá buď oprava faktografických chyb (a že jich tam máš) nebo normální odpověď slušného člověka ve smyslu: "díky, o chybách vím, ale mě šlo o něco jiného, tak to nebudu měnit".
Ale ty jsi dodnes přesvědčený o historické přesnosti svého popisu dějin a já ti znovu opakuji, že tvůj podpis dějin je úplně mimo realitu a nemá s historií nic společného.
Proto tě taky nikdo moc nečte a především nikdo nekomentuje a netipuje. I když potenciál bys na to měl a ne malý. Jen by chtělo abys začal popisovat skutečnost a nebo psát fantasy - tam si totiž můžeš s historií dělat co chceš. A víš co? Napíšu co nejdřív taky povídku na stejné téma. Abys viděl, jak to má vypadat...
06.08.2008 10:51:00 | Daniel S.
Ještě sem zapomněl na jednu maličkost. Nevím jak tobě vyhledává google, ale na tom nezáleží. Tuto povídky mám pouze na serveru psanci.cz, kde působí takřka ti samí autoři, co jsou zde na literu, tudíž srovnávat úroveň je přinejmenším hloupost. Nehledě na to, že na psancích mám pouze dva komentáře a jeden je od ženy téměř šedesáti let (věk je pravdivý, neboj) a osmnáctileté dívky. Z toho mi plyne, že jsi žádný google použít nemohl, respektive, že jsi ho použil špatně, a co je horší (i když pro mne to není žádné nové překvapení), že se řadíš do řady rádoby umělců, kteří si svou neschopnost slušné tvorby léčí kritizováním tvorby druhých. Pouze jsi mě utvrdil ve svém již dávno získaném názoru, snad bych měl říct, děkuji, ale řeknu jen jedno. Není mi tě líto, jak by řekli alibističtí blbci - řeknu, nic se neděje bezdůvodně, nikdo se nijak nechová bez předchozí příčiny způsobující dané počínání. U tebe je to opětovná reakce. Netuším, zda i u jiných děl se vracíš ke komentování, ale vím, že hodnotíš často a hlavně, že hodnotíš v podstatě vše stejně. Pokud si pamatuješ, já sám jsem tě kdysi požádal o komentář. K mému malému překvapení přišla téměř na vlas totožná kritika, kterou jsem od tebe četl u zcela odlišného díla. Snad sám pochopíš, jak silná mi proto tvá slova přijdou, a jak vážně tvé názory vnímám. Tedy opravdu řeknu poslední slovo (pokud o něj tolik stojíš, ponechám ti to potěšení), Sbohem a šáteček pán mistr.
27.07.2008 18:35:00 | Miro Sparkus
Napadá mě jen jedno rozumné vysvětlení tvého počínání. Léčíš si nějaký komplex, protože takhle se normální rozumný člověk a čtenář nechová. Ten napíše svůj názor a jde dál, ty se sem vracíš a stále dokola opakuješ jednu a tu samou věc, akorát ji vždy napíšeš jinak. Jestli ti to dělá dobře, pak budiž. Uzdravuj se dál... ;)...
26.07.2008 14:58:00 | Miro Sparkus
Dík, vygoogloval jsem si tvůj text i jinde... Co si budeme povídat, pár pochval od autorů, kteří jsou na začátku svého snažení a nebo jim je 13 a půl... To Liter měl vždycky vyšší úroveň...
Je mi líto, znalost sedmi tónu stupnice z tebe ještě nedělá Mozarta a fantazírování o neexistujícím světě ještě neznamená,že to má v sobě něco hlubokého.
25.07.2008 13:20:00 | Daniel S.
Tvůj názor mě skutečně nezajímá... a tím bych to ukončil... starej se o sebe... díky... komentářů k tomu mám dost... liter není jediný literární server, měl bys trochu rozšířit obzory...
19.07.2008 16:18:00 | Miro Sparkus
No myslím, že je načase přiznat barvu ne? Máš to tady už měsíc, žádný tip, žádný jiný komentář... Čím to asi je? Tím, že jsem tě kritizoval, nebo tím, že to za moc nestojí?
24.06.2008 08:51:00 | Daniel S.
Prosím každého čtenáře, který otevře tyto komentáře, aby nečetl komenáře níže. Jsou to jen řádky o ničem, které ovlivní váš osobní názor, navíc tím ztratíte zbytečně čas, ovšem máte-li potřebu číst, dělejte si co chcete. Já vás upozornil...
22.05.2008 16:44:00 | Miro Sparkus
Mám z tebe vážně dost.
1) Jedná se pouze o příběh vložený do historie, již si dle své fantazie upravil autor. Děkuji za pochopení.
Rovnou jsi mohl napsat, nechápu.
2) Zamyslil jsem se nad tím, co je mi vlastně vytýkáno.
- Takže, měli jet vlakem. Nechci, chci aby můj hrdina jel náklaďákem, aby ho lidi viděli - co nechápeš?
- Nemaj bránit Krušné hory, já chci. Chci aby bránili Krušné hory, protože je mám rád. - Je to špatně?
- Lidé mají křičet v Praze a ne v Chomutově. Chomutov je mi blízký, proto jedou právě Chomutovem. - děsný co?
- Neuvedl jsem název jednotky, proč? Protože to pro příběh není důležité.
- Nepopsal jsem výstroj, proč? Ze stejného důvodu.
- Nemohl psát závěť bez notáře, ale mohl. Dle práva ne, ale kdyby znal nějakého notáře blíže a byl s ním domluvený, proč by ne?
- Profesorovi (profesorce) jsem dal příběh přečíst a otázka zněla, mohlo by to tak být? Odpověď zněla ano, a já s ní souhlasím. Mohlo. Neptám se, bylo to tak? Ale mohlo by to tak být? Mohlo. Že to tak nebylo, hold osud. Že plán obrany byl jiný? Je to možné. Já se vůbec nezmiňuji o tom, jakým způsobem má být země chráněna. Radim Střep mohl být jen vojákem, který má provést vpad do německého týlu a tudíž by určitě nebyl v Praze.
3) Pořád jsem nepochopil o co ti jde? Baví tě poučovat? Dělá ti to dobře? Nebo prostě co? Cítíš ze mě, že bych o tvá slova stál? Asi ne, tak proč je stejně dáváš? Co ti to přináší? Vlastně to ani nechci vědět.
4) Nikde tento článek nevydávám jako historickou učebnici, dle které by se měl někdo řídit, či učit.
5) Přijde ti to jako imaginární válka? Dobře, je to imaginární válka. Každý normální čtenář pochopí o jakou válku se jedná. Ví, co to pro Čechy a pro lid znamenalo, ví jak nás to poznamenalo. A to je vtom příběhu hlavní.
6) Vím, stačilo by málo, aby se to líbilo i tobě, ale já to málo nechci. Kdybych chtěl opisovat historická fakta, tak si otevřu encyklopedii.
7) Já ti děkuji za tvůj darovaný čas, ale mohl jsi si ho ušetřit pro něco užitečnějšího, jelikož tohle mi nic nedalo. Nevím, snad proto jsi všechno napsal, abych řekl ano, souhlasím s tebou. Příště to napíšu jinak. Jinak opravdu nevím jak si to vysvětlit.
8) A opravdu tě žádám a prosím, aby jsi už na tento komentář nereagoval, a pokud opravdu máš takovou touhu po reakci a po posledním slově, napiš mi prosím tě, do pošty. Nechci, aby jakýkoliv čtenář po otevření komentářů byl nucen vše pročítat, než pochopí, že jde jen o veliké fiasko a nic víc. Děkuju.
22.05.2008 16:43:00 | Miro Sparkus
Jo a poslední věc. Jmenuji se Daniel Sterzik, Loučky 130, 357 35 Chodov. Klidně si přijeď, abys mě tou pěstí bouchnul. A vezmi sebou i toho tvého profesora.
22.05.2008 14:18:00 | Daniel S.
Takže je mi líto, bez těchto znalostí píše o jiné válce v jiném pohraničí a jiné zemi. A ohledně závěti... notář musí být přítomen u podpisu stejně jako svědek. Manželka by to zařídit nemohla...
Nekritizuju tě proto, že bys neuměl psát, ale proto že děláš zbytečné chyby. Není zapotřebí mnoho a bylo yb to dobré. Například kdyby nejeli do krušných hor, ale třeba do pevnosti Bouda a Hanička u Králického sněžníku. A kdyby na ně lidi pokřikovali v Praze a ne v Chomutově. A kdyby nepsal závěť, ale osobní dopis pro případ smrti. A kdyby jeli vlakem...
No a navíc bs mohl přidat jen tak mimoděk pár pěkných místopisných názvů, použít jméno skutečné jednotky, zmínit se o výzbroji a já bych nepsal, že je to blbě, ale že jsi dobrý...
22.05.2008 11:35:00 | Daniel S.
No a já ti přidám to základní, co tedy o českém opevnění nevíš.
Čeksé opevnění nemělo smysl v tom, aby zastavilo německou armádu. Každý tehdejší český generál si byl vědom, že není technicky možné celou republiku obtáhnout věncem pevností. A tak udělali tu nejrozumnější věc. Na severu republiky postavili řadu bukrů, které se táhly od ostravy k liberci. Pevnostmi zabezpečili průsmyky mezi horami a tím si zajistili bezpečnou hradbu na severu.
Strategický plán byl mšlen tak, že němci zaútočí ze západu a snadno dosáhnou Prahy. Zastaveni budou až na pomezí čech a moravy, tedy na čáře Náchod - Havlíčkův brod, Jihlava.
V té chvíli provede česká armáda obchvat pod ochranou pevností a dostane se němcům do týla, přičemž německou armádu obklíčí.
Plán měl několik much. Jednak Rakousko a Polsko by musely být neutrální a jednka by nám musela pomoci Anglie a Francie. Protože došlo k německému "Anšlusu" Rakouska, začala se rychle budovat i linie bunkrů na jihu, ale v době mnichovského diktátu to ještě nebylo ani zdaleka hotovo.
Ty bunkry, které tedy občas můžeš vidět v západních čechách nebyly součástí obranného systému, ale pouze místní obrana určitého vojenského zařízení. Silnice, křižovatky, polní letiště, apod. Neměly klást odpor německé armádě, ale umožnit, aby nějaký diverzant nevyhodil do vzduchu most... Na tomto místě ale nesloužila rota, ale sotva četa nebo poločeta a nezřídkakdy i místní četnictvo.
22.05.2008 11:31:00 | Daniel S.
Omlouvám se za svou chybu, pochopitelně zmiňuji rok 1938, byl jsem zmaten z pročítání historie, ke které si mě opětovně po několikáté donutil. A opět jsem nezměnil svůj názor. Jednoduše věřím tomu, co jsem si kdy přečetl. Stránky military znám, a stránky města Chomutova více než dobře. Učitelům dějepisu a posléze profesorům historie věřím též. Toť poslední má obhajoba na tvé narážky, že jsem si nic nezjstil a neopodstatnil. A to opravdu konec.
22.05.2008 10:41:00 | Miro Sparkus
Abych si zachoval svou soudnost. Spíše bych v úvodu měl uvádět rok 1938, než-li 1939, jelikož vtom roce už bylo České pohraničí víceméně obsazeno.
S tou závětí, máš pravdu. Ale on ji nechal doma, svědkem tedy jeho žena a notářské ověření obstará jeho žena v případě, že se nevrátí domů. Takových chyb by se alespoň průměrně dobrý kritik nikdy nedopustil.
A teď něco z mých textů:
Připojení československého pohraničí znamenalo pro Hitlera velké strategické vítězství. Ve střední Evropě to posunulo rovnováhu sil výrazně v německý prospěch. Československo přišlo o 75 % svých obranných pozic. Přestože československá armáda zůstala nedotčena, českou rovinatou kotlinu nebylo možné hájit vzhledem k tomu, že německý obr svíral to, co ze země zbylo, ze všech stran.
- a neříkej mi, že Krušné hory nehrajou roli.
Na druhé straně však, když na vlastní oči viděl československý obranný systém, uvědomil si, jaké vlastně měl štěstí, že mnichovská krize nevylstila ve válečný střet. Dokonalost a mohutnost československé obrany ho velmi překvapila. Konečně si možná uvědomil, že generálové neměli tak docela nepravdu, když hovořili o nepřipravenosti země na válku. Po uzavření mnichovské dohody prohlásil generál Keitel: "Jsme (generálové) nesmírně šťastni, že nedošlo k válečným operacím, protože …naše prostředky k útoku proti československému pohraničnímu obrannému valu byly nedostatečné. Z čistě vojenského hlediska jsme neměli k dispozici technické prostředky, které by umožnily proniknout přes systém pohraničního opevnění."
- 75% obrany byla v pohraničí, a bunkry tam vyrosli asi za pak, že jo? Ten výrok generála Keitel je historicky podložen a jestli mi chceš říct, že bych tomu neměl věřit, tak už nevím, co ti na to víc dodat.
A ještě poslední, k té německé většině, já vím, že jich bylo hafo. Taky to byly oni, kdo tady němce vítali tak, že měli co dělat, aby poznali, že už nejsou v Německu.
Toť vše a i z tvé strany bych uvítal konec této debaty.
22.05.2008 10:36:00 | Miro Sparkus
No a co se týče tvého uměleckého záměru, jak vidíš, ten jsem nijak nekritizoval a nic proti němu nenamítám. Snažil ses vypsat pocity jednoho konkrétního člověka v jedné konkrétní situaci. Nic proti tomu ani v nejmenším. Jen to nemá nic společného s rokem 1938. Píšeš o pocitech imaginárního člověka v imaginární době a imaginární válce. Žádné historické reálie neodpovídají skutečnosti a proto považuji tvůj náhled na tuto nedávnou historii za naprosto mylný a nereálný. Není možné si z něj ani v nejmenším udělat obrázek o skutečném stavu věcí v roce 1938 těsně před mnichovským diktátem. Je mi líto, ale autor, který se pokouší o historický příběh a z jakéhokoliv důvodu opomíjí hromadu snadno zjistitelných skutečností, ten si chválu nezaslouží. Až si tyto skutečnosti pročteš, napíšeš to znova třeba lépe... ALe do té doby ti nebudu lhát do očí, že je to dobré dílo. Není.
22.05.2008 10:32:00 | Daniel S.
Takže zaprvé, přečti si něco o českých opevněních na www.military.cz Hned v úvodu se dozvíš, že nebyly kolem celých českých hranic a hlavně se tam dozvíš, kde stály, kolik jich bylo a kde byly. Včetně fotek, názvů, jednotek, co v nich sloužily, apod. Také se tam dozvíš, že opevnění neměla za úkol zadržet německou armádu, ale po jejím porniknutí na území čech, měl být pod ochranou bunkrů (které mimochodem byly v použitelné a rozumné míře jen podél severní hranice) proveden obchvat.
A samozřejmě by ses tam dočetl spousty dalších velmi podstatných informací, které by trochu poopravily tvůj velmi neodborný pohled na tehdejší události.
Jinak pak doporučuji stránky města Chomutov a Litoměřice a využít jejich odkazy na dobu předválečnou o složení obyvatelstva. A dověděl by ses, jak velká byla vlastně ta německá většina a jak se před válkou projevovala. Dále doporučuji se obránit na konfederaci politických vězňů a další organizace pamětníků a probrat to i s nimi, aby se ten tůj obraz trochu ucelil.
Do třetice pak doporučuji některé ze stovek stránek o naší předválečné československé armádě, aby jsi měl nějaké zprávy o tehdejší vojenské technice (například náklaďácích) a hlavně, měl bys nastudovat tehdejší mobilizační plán.
A ještě si rýpnu, měl bys nastudovat i předválečné dědické právo, protože k závěti ti nějak chyběl notář a svědek.
Tolik formální chyby, kterých by se alespoň průměrně dobrý Literák nikdy nedopustil.
22.05.2008 10:26:00 | Daniel S.
Já opravdu nepotřebuji pochvalu od někoho, jako jsi ty... svými kritiky jsi na literu více než proslavený, a abych tě opravil. Už zprvu jsem psal, že se jedná pouze o příběh osazený do historie, který jsem si sám poupravil, abych mohl zachytit hlavně pocity onoho vojáka, takže je mi naprosto jedno, jestli jeli vlakem, pěšky, nebo náklaďákem a je mi úplně jedno, jestli měl čas na to, něco psát... kdo jsi ty chytráku? Tys tam žil? Jak můžeš vědět, na co měli čas a na co ne? Sám si toho asi taky moc neprostudoval a moc jsi toho neviděl. A nemáš třeba dědečka? Kterej to zažil? Upřímně, slova lidí z té doby jsou pro mě mnohem důležžitější, než tvoje nic neříkající řádky, při kterých si asi zvedáš ego, jinak si je neumím vysvětlit. A co se těch tvých měst týče. Jsi v trochu jiné době. Hlavní obraný systém byl uspořádán po celých hranicích. A ty mi budeš tvrdit, že v Krušných horách žádné bunky nebyly? Haha, tady se musím jenom smát a říct, bez pardonu, že jsi asi debil. A kdy myslíš, že je tam postavili? Němci? Haha. Nebo naši po druhý světový válce jenom tak na parádu? Haha. Byl jsi se tam někdy podívat? Asi těžko viď. A ten tvůj Chomutov a Litoměřice se stali ryze německými městy až po obsazení německými armádamy. A abych tě vyvedl z omylu. Ano němečtí občané tu žili, ale češi je tu moc nechtěli a ve chvíli, kdy věděli, že se chystá útok, jelikož to se ještě o obsazení nevědělo, raději se stáhli. Tady to růžové neměli, ty jeden velikej chytráku. Myslíš, že rusové by zůstali ve Varech, kdyby se na nás chystala invaze? Kde žiješ proboha.
Takže poslední vzkaz ode mě, k tobě. Pro mě jsi jen ubohý nevím kdo, kdo své ještě ubozejší komentáře není schopen ničím doložit, navíc jsou ve většině případů mylné. A co týče té tvé narážky na toho profesora, škoda, že jsi jenom pitomý jméno na literu, kdybys byl trochu fyzický, tak bych ti dal pěstí. Kde vůbec bereš soudnost a odvahu navážet se do někoho, koho neznáš? Asi si přijdeš jako hrdina viď? Pro tvou informaci, ten profesor je poměrně starý a tu dobu zažil. A jak u tebe vidím, máš též velice zkreslené informace, které si nejsi schopen vůbec doplnit. Kde žiješ a co si myslíš, že jsi?
A vzkaz nezávazným čtenářům: Tuhle debatu jen přeskočte a udělejte si svůj vlastní názor na dílo. A přečtete-li přeci jen tuto debatu, udělejte si též svůj názor a prosím, nevyjadřujte se, ač už budete chtít říct cokoliv ve prospěch kterékoliv strany. Děkuji a pokuste se zachovat trochu úroveň literárního serveru. Děkuji.
22.05.2008 10:09:00 | Miro Sparkus
No a zkritizuju ti to znovu... A na toho tvého profesora historie bych rád měl jméno a telefon, protože nevěřím, že se kdy zabýval novodobou historií. Takže si to probereme znovu.
1. Litoměřice i Chomutov jsou města v té době s převahou německá. Takže moc českých vět by tam nikdo neprohodil bez následků.
2. V krušných horách nikdo žádné postavení nedržel. První záchytná čára boje je na úrovni Liberec - Žatec - Lubenec - Stříbro. Tam se přesouvala česká armáda po mobilizaci. Nikoliv do Krušných hor. V Krušných horách žádné bunkry nebyly.
3. ČSR mělo v té době nejdokonalejší mobilizační systém na světě. Dokázalo zmobilizovat do 24 hodin. A rozhodně by se tvůj hlavní hrdina nemohl opájet doma a psát závěť, protože mobilizace byla svolávána nikoliv na stanoviště, ale do operačních prostorů. Takže okamžitě po vyhlášení mobilizace by měl co dělat, aby dorazil včas. Rozhodně už by nespal a neloučil se se ženou.
4. Nákladních aut před válkou česká armáda moc neměla... Rozhodně se vojáci nepřesouvali jako dneska na korbách, ale většinou vlakem, koňmo, nebo pěšky. Takže představa vrčících náklaďáků jak jedou přes město je realitě mnohem vzdálenější než vlaky na nástupištích.
Co dodat? Vzal jsi dílko, které ti bylo už jednou zkritizováno pro chyby faktické a věcné, ale nijak jsi ho neopravil, nic jsi nenačetl, neudělal jsi pro povídku nic pořádného. Pouze jsi někde vyhrabal nějakého "profesora" aby sis to nechal schválit. Jestli čekáš, že tě za to jako autora pochválím, tak jsi na omylu.
22.05.2008 07:49:00 | Daniel S.