Dřevěný most

Byl teplý pozdní podzimní večer. Ulicemi Vancouveru ve větru poletovalo, ze stromů spadané, různobarevné listí a město tak, společně se svým večerním osvětlením, hrálo všemi barvami. Říká se, že tohle kanadské město je jedním z nejkrásnějších na světě. Z jedné strany obklopené hustými pobřežními lesy, z druhé studenými vodami Tichého oceánu a v dáli za městem se tyčí sněhem pokryté vrcholky Skalistých hor. Je to město s mnoha zelenými parky, s mnoha lidmi různých kultur, kde na vás na každém kroku dýchá historie.
Slunce rychle zapadlo za obzor a setmělo se. Všude v okolí se rozprostíralo ticho a klid, občas narušené jen lehkých zašustěním listí prohánějícím se ve větru vanoucím od moře. Teplý večerní vzduch byl provoněn divokými květinami a mořskou solí z nedaleké English Bay.
Všechen ten klid přerušovalo jen rychlé rytmické klapání podpatků po asfaltem pokryté Stanley Park Drive, která se klikatila celým parkem. Chytla si dlouhou nabíranou sukni a její pravidelné oddechování doprovázely vzlyky. Proplétala se mezi řadami stromů, proběhla kolem palouku s vysázenými indiánskými totemy, na jejichž kmeny pokryté malbami, ve kterých se skrývala starodávná tajemná historie původních obyvatel, se teď ani neohlížela. Normálně by se zastavila, aby si všechnu tu krásu znovu vychutnala a snažila se jí uchovat v paměti jako fotografii, ale dnes ne… Dnes večer to nešlo. U Ztracené laguny zatočila a podvědomě zamířila na ono místo.
Měla v parku spoustu oblíbených míst, ale jen jedno kam chodila s ním. A právě tam ji teď nohy odnesly. Opřela se o zábradlí a ztěžka oddechovala. Slzy jí ve slabých potůčcích stékaly po tvářích a ztrácely se v hloubce pod ní, kde se mísily s divokými vodami řeky. Společně se slzami její mysl opouštělo spoustu myšlenek, nebyla schopná soustředit se ani na jednu z nich. Jen tam tak stála a dívala se dolů, do temnoty.
Nevěděla co ji to napadlo. Asi se chtěla na malou chvilku osvobodit od okolního světa, připadala si jako opilá. Přelezla zábradlí a posadila se na něj. Co se může stát? Přemýšlela. S Rafem jsme takhle sedávali často…asi až příliš často. Naše nejoblíbenější místo. Zase o něm přemýšlela, tolikrát si to zakazovala. Jenže její srdce bylo silnější než mozek a dávalo jasné příkazy. Nikdy nevěřila, že bude někoho tak moc potřebovat. Stále byla ve svých očích tak nezávislá a on byl jen kamarád. Jen… Ale dnes v noci, na plese, jako by se v jediném okamžiku to ‚jen‘ změnilo. Začala se na něj dívat jinak. Měla dojem, že i on to tak cítí, ale potom co viděla už si ničím být jistá nemohla. Hlavou jí vířilo neskutečné množství myšlenek a ona nebyla schopná ani jedinou z nich zachytit a uspořádat. Jak jen mohla být tak hloupá? Možná se prostě jen spletla to je vše. Rafael jí neustále říkal, že dokáže udělat z komára velblouda. Jak se mu teď bude moci podívat do očí? Trávili spolu tolik volného času a teď by se to všechno mělo změnit? Pod tíhou myšlenek zavřela oči. Pak je otevřela a zvedla hlavu. Chtělo se jí létat. Vznést se k nebesům, letět a nezastavit se. Možná až někde hodně daleko odsud.
Našel ji. Přesně věděl, kde ji hledat. Tohle místo, tenhle starý most, obklopený řadami stromů a nádherně barevných květin, byl jejich oblíbeným místem. Často sem chodili. Jen se opřeli, dívali se a někdy si prostě sedli na zábradlí a povídali si.
Pomalu se k ní přibližoval. Nechtěl ji vylekat, proto se na chvilku zastavil a jen ji pozoroval. Seděla na dřevěném zábradlí, pevně se rukama držela a zády se opírala o jeden z mnoha sloupů. Její dlouhé tmavé vlnité vlasy čechral podzimní vítr a nesl k němu jejich vůni. Měla na sobě ty nádherné šaty, ve kterých dnes v podvečer přišla na ples. Byly tmavě červené, s bohatou sukní posetou spoustou drobných perliček. Cítil ale, že něco není v pořádku a on přesně věděl, co se děje.
Obloha se zatáhla a v dálce se zablesklo. Vzduch byl dusný, teplý a provoněný přicházejícím deštěm. Na její holá ramena začaly dopadat první těžké dešťové kapky. Zvedla obličej k nebi a nastavila ho slaným kapkám. Chtěla ze sebe smýt všechny ty myšlenky, všechno co jí trápilo. Z jejích sevřených úst se vydral tlumený povzdech.
‚Jsem tu.‘ Ozvalo se za jejími zády.
Prudce sebou trhla a všechny svaly v jejím těle se bolestivě napnuly. Křečovitě sevřela zábradlí prsty, jako by se bála, že spadne. Neotáčela se, bála se mu pohlédnout do očí. Bála se, že v nich uvidí skrytou krutou pravdu.
‚Proč jsi utekla?‘ Zeptal se. Ale ona mu neodpovídala. Nedokázala mu odpovědět, nevěděla co říct. Nechtěla mu říct pravdu, na to byla moc hrdá. A naopak od něj chtěla slyšet, že všechno zas bude v pořádku a že i nadále mohou být přáteli, že se mezi nimi nic nezměnilo. I když věděla, že to není pravda.
‚Něco se změnilo.‘ Ucítila jeho teplý dech na svém krku. Byl u ní tak blízko, že cítila teplo, které vyzařovalo z jeho těla. Chtěl se jí dotknout, přesto svou ruku v poslední chvíli nechal klesnout zpět podél těla.
‚Není nikdo jiný, … jen ty Vit.‘ Jeho slova však stále zůstávaly bez odezvy. ‚Chtěl bych být s tebou. Ale pokud si to nepřeješ.‘ Zašeptal, chvíli ještě postával a čekal a pak se otočil k odchodu. ‚Asi jsem se spletl.‘
Po té co vyslovil těch pár slov se celá roztřásla a po tvářích jí stekly další slzy, které se mísily s dešťovými kapkami ulpívajícími na její tváři. Její srdce bušilo na poplach ať ho nenechá odejít. ‚Nespletl.‘ Řekla roztřeseným hlasem.
Zastavil se a otočil svou tvář k její. Jejich pohledy se střetly. Usmála se na něj. Popošel k ní blíže a prohlížel si jí. Byla celá promočená, vlasy měla zplihlé a slepené deštěm a po čele a tvářích jí stékala voda, která svými kapkami ulpívala na jejích dlouhých řasách. Upírala na něj své velké oči barvy tmavé čokolády. ‚Jsi nádherná.‘ Zašeptal a došel až k ní. ‚Slez dolů.‘ Poprosil ji.
‚Ráda.‘ Odpověděla. Podal jí ruku, aby jí pomohl přelézt zábradlí bezpečně na druhou stranu. Pak už to byl jen okamžik. Ztrouchnivělé zábradlí bylo od deště dost kluzké. Než si to kdokoliv z nich stačil uvědomit, Vittoriina noha se smekla po lemu její dlouhé sukně, ruce sklouzly po mokrém zábradlí, když se ho snažily zachytit. Konečky jejích prstů se dychtivě dotkly jeho nabízené ruky. Jejich ruce už se dotkly tolikrát, ale dnes… všechno přece mělo být jiné. Mělo… I když se k ní okamžitě sehnul, nestačil jí zachytit. Vše co následovalo bylo jak ve zpomaleném filmu. Vittoria jen hlasitě a překvapeně vykřikla a padala vstříc té temné hlubině pod sebou, která jí již očekávala s děsivě rozevřenou náručí. Nebyla to žádná výška, ale proud řeky byl velice silný a voda neskutečně ledová, vlévající se opodál do studených divokých vln Pacifiku. Když dopadla do řeky, chvíli se ještě snažila bojovat, ale její šaty postupně nasákly vodu a staly se nesnesitelně těžkými. Nemilosrdně ji stahovaly pod hladinu. Celé tělo jí od pádu neskutečně bolelo a zima se do něj zabodávala tisíce neviditelnými jehličkami. Pomalu jí docházel vzduch, tolik se chtěla nadechnout, ale věděla, že jediný nádech jí zabije. Síly jí opouštěly a pomoc nepřicházela. Pevně se rozhodla a … už to nemohla vydržet, nadechla se. Voda jí vnikla přes průdušnici do plic a pomalu jí zabíjela. Tělo se zmítalo ve smrtelných křečích a pak, v jediném krátkém okamžiku, její život uhasl. Její tělo se přestalo škubat, už se jen tichounce nechalo unášet proudem. Oči měla doširoka otevřené a husté vlasy ji vlály kolem obličeje. Celá ta scenérie v nádherných šatech vypadala zvláštně a hrůzně zároveň. A pak pomalu klesala až k samému dnu.
Nemohl tomu uvěřit. Stál u zábradlí a díval se dolů. Nic tam neviděl. Neviděl, že bojovala o život, nevěděl, že jí třeba mohl pomoci. Říkal si, že kdyby za ní skočil, neměl by šanci ani on, i kdyby byl kdoví jaký plavec… Ta myšlenka, že už ji nikdy neuvidí mu vehnala slzy do očí, a déšť a vítr mu je nemilosrdně kradly z tváře. Byla pryč. Byl konec….všemu.