Dům

Prolog:

Seděl jsem na studené zemi opřený o zeď, která byla pokrytá plakáty z pornografických časopisů.
Rychle ze mě vyprchávaly poslední kapky života a mě nenapadlo nic jiného, než si v poslední chvíli svého posraného života, zapálit cigaretu.
Než jsem však stačil krabičku a zapalovač stačil vytáhnout, uslyšel jsem přibližující se kroky. Rukávem bundy jsem si setřel pot z čela. To však vedlo jen k tomu, že jsem si na něj napatlal krev, která ze mě lila, jak z vola.
Dveře, kterými jsem se před malou chvílí vplazil dovnitř, zaskřípaly. Ucítil jsem čerstvý zápach rybiny.
Můj vrah stále svírající motorovou pilu, stál přede mnou. Vytáhl jsem pistoli a namířil na něj. Nechtěl jsem do pekla odejít bez boje.
Místo modlení k bohu, jsem však raději začal vzpomínat na svůj posraný život…
1.

„Naval všechny prachy, ty sráči!“ Můj hlas se rozlehne po malé samoobsluze na předměstí města.
Asiat stojící za pultem se rozklepe, avšak okamžitě začne dělat, co jsem mu nařídil.
Ozve se zvuk.
Můj brácha Francis a já se okamžitě otočíme. To se jen pohne jedna z žen, které leží na podlaze.
Pak ovšem uslyšíme další zvuk, který jsme slyšeli v našich životech již několikrát. Je to zvuk nabíjení brokovnice. Francis se stihne otočit rychleji než já. Instinktivně stiskne kohoutek.
Kulka se asiatovi zavrtá do ramene. Muž vykřikne.
„Naval ty prachy, sráči,“ vyzve ho brácha a udeří jej pěstí do obličeje.
Já jen zavrtím nesouhlasně hlavou. Jak já jen nesnáším násilí.
Sotva prodavač vloží do papírového sáčku od buráků poslední bankovku, vytrhne mu ji Francis z rukou, už se oba šineme ke dveřím.
Policajti na sebe však nenechávají dlouho čekat – z dálky se k nám linou policejní sirény. Francis na mě pohlédne a já z jeho výrazu přesně vyčtu, co má v úmyslu. Koneckonců je to můj mladší bratr a já jej znám už od jeho narození.
Brácha se otočí na patě a stiskne kohoutek. Náboj udělá z asiatova obličeje nechutně nechutnou sekanou, po které by neštěkl ani ten nejhladovější pes. Tělo se sekanou místo obličeje dopadne na zem a ženy začnou křičet.
„Zmlkněte děvky,“ zařve brácha výhružně a vystřelí.
Tentokrát však do vzduchu.
„Jsi debil? Musíš hned všechno řešit pomocí bouchačky?“
Francis na mě pohlédne nechápavě.
Udeřím jej pěstí do obličeje a pravé sklíčko jeho brýlí praskne.
„Hej, rozbil jsi mi brejle.“
„Doma si je slepíš izolepou.“
„Jsem bez nich úplně slepej, kurva!“
„Jo a brzo budeš i zatčenej, pokud tady budeš ještě chvíli mlít sračky!“
Sirény policejních vozidel byly slyšet stále blíž a blíž.
Schováme pistole za kalhoty, srovnáme si saka a vyjdeme ven. Před obchodem stojí náš starý otřískaný auťák, který se mi kdysi podařilo dostat z vrakoviště. Pravda, museli jsme sice spoustu dílů nakrást z jiných aut, ale co by člověk neudělal proto, aby měl v čem jezdit.
Sotva nastoupíme do auta, už v bočním zrcátku vidím první policejní auta. Šlápnu na plyn a uháním pryč. Tři policejní auta jsou nám v patách.
Snažím se zdrhnout, ale vůbec se mi to nedaří. Dneska snad nemám svůj den nebo co. Jedno z aut jede vedle nás a snaží se nás vytlačit z vozovky.
„Ty čuráku!“ zařve Francis a vystřelí.
Kulka rozbije okýnko policejního auta…
…dupnu na plyn, a ještě před tím než se nám podaří zdrhnout, spatřím kulku zavrtanou v policajtově krku.
Uvědomím si, že tohle je kurva, nejhorší den v celém mém životě. Krom mého narození samozřejmě.

2.

Každý člověk se musí narodit. To je koneckonců jasné, jinak by jeho existence na tomto zasraném světě byla prakticky nulová.
Já jsem se narodil na jednom špinavém předměstí jednoho nejmenovaného města, které bylo plné takovýchto špinavých předměstí.
Má matka byla šlapka, tudíž píchala s každým, kdo byl ochoten za tuhle službu zaplatit. Takových mužů se našlo opravdu hodně, takže jsme se o peníze bát nemuseli. Naproti tomu otce jsem nikdy nepoznal. Matka o něm nikdy nemluvila a jediné, co se mi z ní podařilo vypáčit, bylo to, že to byl nějaký voják a já že jsem se stal nešťastným výsledkem placeného sexuálního styku bez použití kondomu. Pokaždé, když jsem mamku pořádně namíchnul, tak mi to dala náležitě sežrat.
Když mi bylo pět let, tak se narodil Francis. Francis však nebyl na rozdíl ode mě nešťastným výsledkem placeného sexuálního styku bez použití kondomu. Francis byl nešťastným výsledkem znásilnění, které spáchal mámin pasák jménem Laurel, poté co mu nedonesla hodně peněz. Dle svědků, kteří tenkrát byli v baru, kde se to stalo, přítomní, byl prý Laurel silně nalitý. Já si z té noci pamatuji jen to, že mamka byla šíleně zmlácená a neměla daleko k tomu, aby se složila. To se však naštěstí nestalo. Moje mamka byla silná žena.
Bylo mi asi šest let, když moje mamka začala s drogami. Každý feťák musí začít na nějaké droze. A nejlíp se začíná na droze, která v té době zrovna fičí. V té době bohužel zrovna fičel heroin.
Pamatuji si, jak byla matka často v rauši a nevěděla o sobě několik hodin. Také si pamatuji to, jak jsem malého Francise musel odhánět od máminých stříkaček.
Drogy vyžadují hodně peněz a heroin ještě víc. Mamka si začala vodit zákazníky dokonce i domů. Jednoho dne jsem takhle přišel ze školy, měl jsem ohromnou radost, protože jsem dostal dobrou známku z dějepisu, ve kterém jsem nebyl zrovna moc dobrý. Zamířil jsem rovnou do máminy ložnice, abych se s ní o tu radost podělil. Nikdy nezapomenu na to, co jsem spatřil.
Máma akorát souložila se zákazníkem, který ji zrovna nabíral zezadu. V očích měla takový zvláštní výraz, který jsem v té době ještě prostě nemohl chápat. Od té doby si však už mamka raději zákazníky domu nevodila.
K mému prvnímu setkání s donem Slayterem došlo v mých deseti letech. Stalo se tak v samoobsluze poblíž domu, ve kterém jsme bydleli. V té době panoval zrovna srpen a slunce, jak je v té době zvykem, šíleně sálalo. Don Slayter měl na sobě kraťasy a a havajskou košili a poblíž stáli jeho dvě gorily (ochránci, pochop), kteří byli proti své vůli oblečeni do tmavých obleků, ve kterých se zajisté vařili. Nikdy jsem se jich nezeptal, zda jsem měl pravdu. A to jsem měl mnoho příležitostí. Samozřejmě do té doby, dokud je (stejně jako ostatní mé přátele) nezabili ve službách dona. Ale to ovšem jiný příběh.
Přistoupil jsem k pultu a pozdravil jsem.
„Co si budeš přát?“ zeptal se mě prodavač.
„Rohlíky a mlíko.“
„A něco na zub, ne?“ uslyšel jsem medový hlas dona Slaytera.
Muž, vypadající jako Robert De Niro ve věku třiceti čtyř oblečený ke mně přistoupil.
„Ty jsi syn Henriety Carsnové?“ zeptal se.
„Ano, pane.“
„Víš, kdo jsem já?“
„Ano. Don Slayter.“
„Chytrej kluk. Pálí mu to.
„Jamesi, dej mu nějaký sušenky a nanuky. A taky kus salámu.“
„Jistě, done.“
„Čteš komiksy?“
„Když na to mám…“
„Tady máš nový díl Kmotra od Puza,“ řekl a podal mi nejnovější výtisk sešitového románu, který vytáhl ze stojanu.
„Ty jsi moc chytrej kluk. Pokud bys chtěl práci, tak tu jsem každý den od dvou do tří odpoledne. Myslím, že pro tebe jistě nějakou najdeme.“
„Díky, pane.“
„Jo. A teď upaluj domů.“
Za další dva dny jsem dona vyhledal a on mi dal skutečně práci. Získal jsem post hlídače – což znamenalo, že zatímco moji starší a o dost zkušenější kumpáni vykrádali po zavírací době obchody, já jsem hlídal pro případ, že by se objevili fízlové a bylo by potřeba vzít do zaječích – což znamenalo zdrhnout rychle a bez příležitosti k přestřelce, samozřejmě.
Mezi mafiány panovalo takové pravidlo – můžeš zabít někoho z vlastních řad, ale nesmíš zabít poldu. Don Slayter totiž fízly uplácel, takže nás nechali dělat prakticky vše, co jsme chtěli. Ovšem, když jsme nějakýho chlupatýho náhodou odpráskli, tak z toho byl průser, jehož velikost se nedala měřit ani s Manhattanem. Pokud mafián odpráskl poldu, tak poldové neznali s nikým slitování. To samé se dalo říct i o nás..
Půl roku jsem si žil dobře, na svůj věk jsem měl mnohem víc peněz než moji vrstevníci. Ovšem žádné štěstí netrvá věčně. To moje skončilo v den mých jedenáctých narozenin. V den mých jedenáctých narozenin zemřela má matka na předávkování heroinem.
Jelikož jsem já ani Francis neměli otce, tak s námi mohli udělat jen jednu jedinou věc: šoupnout nás do dětského domova.
Dalo by se říct, že jsem donu Slayterovi přirostl k srdci a že jsem pro něj byl skoro jako syn, kterého nikdy neměl. Takže se pokusil dostat mě a bratra do své péče. To se mu však nepovedlo. Nikdo v Americe by totiž nesvěřil dva nezletilé kluky do péče šéfa mafie, byť je jeho organizace sebevíc chráněná všemožnými známými firmami a dobročinnými organizacemi.
Pamatuji si na den svých osmnáctých narozenin, což byl den, kdy mě propustili z domova. Před vysokou bránou pokrytou ostnatým drátem mě čekal don Slayter ve své černé neprůstřelné limuzíně. Otcovsky mě objal a vzal mě do jednoho z nejvyhlášenějších bordelů, kde mě prostitutka jménem Helena zbavila panictví za dvě stě dolarů na ruku. Byla to jedna z nejlepších věcí, jaké jsem po propuštění z domova zažil.
Don mi dal práci, dal mi byt a zařídil mi trvalý přísun peněz. Měl jsem vše, po čem mé srdce zatoužilo. Za pár let pustili Francise. Dětský domov se na něm opravdu podepsal – vyrostl z něj rváč, který poslal několik chovanců domova na několikaměsíční pobyt do nemocnice, za což se mu vedení odvděčilo několika týdenní samotkou. Kdybych tvrdil, že byl můj bratr zcela normální člověk, tak bych lhal. Ano, můj bratr nebyl zcela normální, což se projevovalo na tom, že rád mlátil a zabíjel lidi, v čemž jsem se ho snažil co nejvíc krotit. Bohužel ani já nejsem Superman.
Všechno je jednou poprvé. První pětka, první výprask, první ejakulace, první opice po prochlastané noci, první sex a první vražda. Naši první vraždu jsme provedli jednoho pošmourného večera, kdy oblohu brázdila bouře.
Naší první obětí byl mámin bývalý pasák a Francisův otec. Jeho obličej jsem nikdy nedokázal nevymazat z paměti, čemuž napomohly i četné výprasky, které mi uděloval v opilém stavu svým koženým opaskem, kdysi koupeném na bleším trhu za pár centů.
Tenkrát jsme přišli do jeho kanceláře, zavřeli jsme za sebou dveře. Žádný pozdravy, žádný zbytečný kecy. Šli jsme rovnou na věc. Vytáhli jsme bouchačky a rozstříleli jsme toho všiváka na maděru. Jeho tělo jsme hodili do řeky. Můžete mi věřit, že první vražda je vždycky nejtěžší. Ta další je lehčí a ty další ještě lehčí a lehčí. Pak už vám nic v zabíjení vůbec nebrání. Všechny výčitky naprosto zmizí…

3.

To že je všechno v hajzlu, jsem poznal už podle výrazu ve tvářích stráží stojících před vchodovými dveřmi.
„Čau,“ řekl jsem.
Oni se na mě jen přísně podívali a já kolem nich prošel a vešel dovnitř.
Ocitl jsem se v obrovské osvětlené chodbě plné obrazů a květin provoněnou vůní pekoucího se malinového koláče.
Vstříc mi vyšel Artur – donův komorník oděn do černého šedého obleku.
„Pane Carsone,“ oslovil mě.
Sundal jsem si sluneční brýle a usmál se na něj.
„Pojďte za mnou.“
Šel jsem za ním.
Zavedl mě do Slayterovy kanceláře, což byla místnost naplněna přepychovým nábytkem. Za dlouhým staře vyhlížejícím stolem seděl prošedivělý don Slayter v sametově černém obleku, stále vypadající jako přesná kopie Roberta De Nira, akorát že o něco víc při těle. Cestu ke stolu mi zpříjemňoval Tony Bennet se svojí písní Rags to Riches, která se linula ze starého gramofonu stojícího na stole.
Posadil jsem se naproti donovi, ten se na mě podíval a vypnul gramofon.
„Ahoj, Harry.“
„Done Slaytere,“ řekl jsem a zapálil si cigaretu.
„Dáš si panáka?“
„Jo, proč ne. Člověk má užívat života dokud může.“
„Jo, to jsou přesně moje slova, Harry.“
Don se natáhl po skleničkách a lahvi alkoholu a oběma nám nalil. Přiťukli jsme si a kopli to do sebe.
„Ta whisky ale píše,“ pochvaloval.
„Jo,“ přikývl jsem souhlasně.
„Harry, Harry, jak dlouho se vlastně my dva známe?“
„Hodně dlouho, done.“
„Jo a za celou dobu jsme mezi sebou neměli žádné spory.“
„Ne.“
„Ne. Až teď.“
Takže už to ví, blesklo mi okamžitě hlavou.
„Nevím o čem to mluvíte, done.“
Don Slayter se zvedl od stolu, přešel ke mně a ke spánku mi přiložil bouchačku. Strachem mi vypadla cigareta z úst.
„Harry, nelži mi!“
„Ale já fakt nevím o čem tu mluvíte,“ pokračoval jsem dál ve své hře.
„Když jste včera dělali tu sámošku, tak tvůj brácha odpráskl poldu, kurva, a tím porušil náš zákon!
To si´s myslel, že se na to nepřijde? Že se to ke mně nedonese? Vlastním skoro celý tohle zavšivený město, takže se ke mně donese úplně všechno!“
„Co teď hodláte udělat?“ zeptal jsem klidným hlasem, ač jsem měl stále ke spánku přiloženou pistoli.
„Já nic. To ty budeš činit!“
„Já?“
„Ano, ty!“
„A co?“
„Popadneš toho svého zatraceného bratra a vysadíš ho na nejbližší policejní stanici!“
„To neudělám! Nezradím vlastní krev!“
„Ale uděláš!“
„Vždyť fízlové ho zabijí!“
„To si měl rozmyslet dřív než odpráskl toho policajta.“
„Ale…“
„Žádné ale! Za blbost se platí. Tak uděláš to nebo ne?“
„Udělám.“
Dal pistoli pryč od mé hlavy.
V tu chvíli se dveře otevřely, aniž by kdokoliv zaklepal. Pohlédli jsme z donem ke dveřím – spatřili jsme Carmen, Slayterovu dceru a mojí tajnou milenku. Poté jsme pohlédli na sebe a don schoval pistol zpět do podpažního pouzdra.
Kráska v černé minisukni a krátkém triku k nám kráčela za doprovodu klapaní, které vytvářely její boty na vysokém podpatku.
Její otec ji vyšel v ústrety a políbil na tvář.
„Ahoj, zlatíčko,“ řekl, zatím co ona na mě bez přestání mrkala..
Její mrkání jsem opětoval.
„To už zase pracuješ? Neříkal ti doktor, že se nemáš rozčilovat?“ zeptala se, jakmile ji přestal objímat.
„Jsi stejná jako tvoje matka,“ uvědomil si, že při vzpomínce na svou manželku jej nepříjemně bodlo u srdce, „Neboj, nepracoval jsem. Jen jsem tady s Harrym něco řešil.
Že jo, Harry, že jsme něco řešili?“ vrhl na mě přísný pohled.
„Jo, jen jsme tady s tvým tátou něco řešili.“
„Ale řešili jste to dost nahlas…“
„No, myslím, že už bych měl raději jít.“
„Taky si myslím, Harry. Tam na té věci jsme tedy domluveni.“
„To rozhodně, pane.“
„Výborně, ty jsi můj kluk,“ poplácal mě otcovsky po zádech.
„Půjdu taky, tati. Chtěl jsem do města na nákupy. Harry, svezeš mě?“
Pohlédl jsem na dona, tak aby to Carmen neviděla. Ten jen přikývl.
„Jasně,“ řekl jsem.
Jakmile jsme v mém jasně žlutém Chevroletu Camaro opustili Slayterův pozemek, Carmen se na mě vrhla a začala mě vášnivě líbat.
„Já tě tak miluju,“ řekla.
„Zlato, zlato. Já tebe taky, ale brzdi, přece nechceš, abychom se vyflákali.“
Přestala s tím.
„Co jsi to projednával s mým fotrem?“
„Ale jenom takovou věc.“
„Jakou?“
„Něco kvůli bráchovi.“
„Zase v něčem lítá? Zmlátil někoho, co?“
„No, kdyby někoho zmlátil, tak to ještě zvládnu.“
„Tak co udělal?“
„Odpráskl poldu.“
„Do prdele. Ale můj táta vám pomůže…“
„Tvůj táta? Víš, co mi řekl?“
„Ne.“
„Řekl mi, ať ho odvezu na policajty.“
„Tohle že řekl? Tomu nemůžu věřit…“
„Je to pravda. Já se mu ani nedivím. Francis dělal průsery a teď tomu nasadil korunu. Tvýho tátu prostě přestalo bavit ho z těch sraček tahat, navíc nechce riskovat válku s fízlama.“
„Takže jim ho vydáš?“
„Ještě nevím.“

4.

„Vstávej!“ udeřím Francise s položenou hlavou na kuchyňském stole.
Je mi jasné, že kouřil marihuanu, protože kuchyň je jí načichlá. Francis se ani nepohne.
„Tak vstávej!“ udeřím ho tentokrát silněji.
„Hej, co je?“ probudí se a vytáhne bouchačku.
„Brácho?“
„Jo, nemáš halucinace,“ řeknu a zapálím si cigaretu.
Francis se zvedl od stolu a své kroky vedl na záchod.
„Byl jsi za donem?“ dolehne ke mně jeho hlas doprovázený močením.
„Jo.“
„A co říkal?“
Šel jsem za bratrem. Tohle jsem na něj nechtěl řvát přes celý byt.
Brácha si akorát zapínal poklopec. Opřel jsem se o futro a pokračoval v kouření cigarety.
„Tak co říkal?“
„Fakt to chceš vědět?“
„Jo.“
„Mám tě předat policajtům.“
„Co? To si děláš prdel! Tohle určitě neřekl!“
„Jo, řekl. Nehodlá riskovat válku s fízlama.“
„Ale já to v base nepřežiju, víš co tam dělají takovejm jako já? Ostatní trestanci je šukaj do prdele!“
Pokrčil jsem rameny a típl cigaretu.
„Počkej, tobě je to jako jedno?“
„Není.“
„ Tak co s tím budeš dělat?“
„Já? To si kurva myslíš, že tě pořád budu tahat z průserů nebo co?“
Neodpověděl.
„Francisi, jsi můj bratr, má krev. Nikoho jiného než tebe už nemám,“ zapálil jsem si další cigaretu, „Ale tam to jsou mafiáni a když je neposlechnu, tak zabijí nejen tebe, ale i mě.“
„Takže mě vydáš poldům.“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne.“
„A co uděláme?“
„Zdrhneme spolu do Mexika.“
„Počkej, co je v Mexiku?“
„Mexičani.“
„Ale na to potřebujeme prachy.“
„Prachy budou.“
„A kde je chceš vzít?“
„Uděláme banku.“

5.

A tak jsme šli udělat banku. Vzali jsme si na sebe černé bundy, pod ně schovali brokovnici s pistolí a před vchodem do banky jsme si nasadili kukly.
„Někdo ani hnout, tohle je přepadení!“ zařval jsem z plna hrdla.
„Jestli se tu nějakej zkurvenej vocas jenom pohne, tak vás tu oddělám do posledního kreténa!“ doplnil mě Francis.
Celé to trvalo pět minut, mezitím co mi u přepážky dávali peníze do velkého igelitového pytle, tak brácha hlídal dav, přesně jak jsme se domluvili.
Jakmile jsme byli hotoví, popadl jsem tašku na záda a zamířili jsme si to rovnou k východu.
Naskočili jsme do auta a pádili pryč.

6.

„Pane,“ vešel Artur do donovy kanceláře.
Don čtoucí do té doby noviny, pohlédl na svého komorníka.
„Co se děje, Arture?“
„Někdo vyloupil banku.“
„Napadá tě to samé, co mě?“
„Myslíte jestli ji udělali Harry a Francis?“
Don přikývl.
„Ano.“
„Sakra, mohlo mi být jasné, že Harry nenechá bratra ve štychu.“
„Co budete dělat?“
„Tuším, že budou chtít zdrhnout do Mexika. Poblíž hranic tam mám jednoho člověka – Donovana.“
„Pane, přece víte…“
„Vím. Věř mi, že to dělám nerad. Obzvlášť v Harryho případě, víš přece…“
„Vím.“
„Navíc, tohle je vrchol.“

7.

Ráno v pět hodin jsme opustili místo, které jsme několik let nazývali domovem. Před odchodem jsem políbil Carmen, která se mnou strávila noc. Pak jsme nastoupili do auta a pomalu dávali sbohem městu.
***
Jedeme už třetí den. Od hranic jsme vzdáleni už asi jen tak dva dny. Chybí mi Carmen a já začínám litovat, že jsem ji nevzal sebou, protože už ji asi nikdy neuvidím.
***
„Je horko jako v prdeli,“ řekne Francis a setře si studené kapičky potu z čela.
„Tak si dej pivo.“
Brácha pohlédl na zadní sedadlo.
„Už žádný nemáme.“
„Sakra. Tak to budeme muset vydržet. V Mexiku si jich dáme.“
Oba dva jsme spustili v bouřlivý smích.
Jenže k hranicím jsme nedojeli, místo toho jsme v dálce před sebou uviděli velký dům.
„Hele, mrknem támhle do toho domu, jestli nemaj něco k pití,“ navrhnul Francis.
„Tak to souhlasím.“
Za deset minut jsme zastavili před domem porostlým břečťanem s bíle natřeným plotem.
Vystoupili jsme z auta a prošli brankou.

8.

Před dvěma dny…

Don Slayter přiložil sluchátko telefonu k uchu a vytočil jisté číslo.
„Tady Donovan,“ ozval se chrchlavý hlas.
„Donovane, tady don Slayter.“
„Done, rád vás slyším.“
„Já vás také, Donovane.“
„Co potřebujete?“
„Za několik dní kolem vás pojede žluté Camaro se dvěma muži.“
„Ano?“
„Dobře ti zaplatím, když odděláš oba dva.“
„S radostí, done, to pro mě bude maličkost.“
Slayter zavěsil. Jakmile tak učil, zjistil, že ve dveřích pracovny stojí Carmen.
„To snad nemyslíš vážně,“ řekla a šla k němu.
„O čem to mluvíš, zlatíčko?“
„O tom, že jsi poslal nájemného psychopata na Harryho a Francise.“
„Ale, zlatíčko.“
„Neříkej mi zlatíčko, tati. Zní to fakt úchylně,“ řekla a odešla.

9.

Zaklepal jsem na dveře. Po chvilce čekání nám přišel otevřít neoholený muž v kalhotech, propocené košili a špinavé košili s cigaretou v pravém koutku a páchnoucí rybinou.
„Přejete si?“
„Čau, jedeme do Mexika, ale došlo nám pití. Nemáte náhodou?“ zeptal se Francis.
„Jasně, pojďte dál.“

***
Posadil nás ke stolu v malé kuchyni a podal nám oběma plechovku piva.
„Omluvte mě na okamžik. Potřebuju na záchod.“
„Má to tady pěkný.“
„Hlavně neudělej žádnej průser.“
„Pro boha, neboj. Nemůžeš bejt na chvíli v klidu, brácho?“
„Nemůžu. Kvůli tobě nemůžu, brácho.“

***
Téhož dne v domě dona Slaytera…

Carmen vešla do pracovny svého otce.
„Co potřebuješ, Carmen?“
Dcera neodpověděla. Místo toho položila před otce na stůl těhotenský test.
„Co je to?“
„Těhotenský test.“
„Dělala sis těhotenský test?“
„Ano.“
„Proč?“
„Už několik dní mi nebylo dobře, tak mě napadlo, jestli nejsem v jiném stavu.“
„A jsi?“
„Jo, podle toho zbarvení jsem.“
„Pro boha s kým?“
„S Harrym.“
„Cože? S Harrym? To ne!“
„Já vím, je to průšvih.“
„To je něco mnohem víc než průšvih! To je průser.“
„Tati, musíš zabránit té vraždě!“
„Jo a ty budeš muset na potrat.“
„To ne! Proč?“
„Harry je tvůj nevlastní bratr.“
„To není pravda!“
„Ale je. Šukal tě tvůj nevlastní bratr.“
Carmen vyběhla z pracovny s pocitem hanby a slzami v očích.

10.

„Budeme mít dům někde u moře,“ řekl Francis.
„Jasně, proč ne.“
Domem začal znít telefon. Muž páchnoucí rybinou mu nevěnoval pozornost. Teď tu měl práci a nic ho při ní nesmělo rušit. Vešel do kuchyně, svírajíc motorovou pilu v ruce.
„Pozor!“ zařval jsem.
Pozdě. Cvok nastartoval pilu a ocelovým plátem zajel do kůže mého bratra. Kuchyní začala lítat krev a ruce za doprovodu bratrova bolestivého řevu.
Pokusil jsem se kolem něj proběhnout, čehož využil tak, že z bratra pilu vytáhl a ohnal se s ní po mě. Za svůj útěk jsem zaplatil pravou rukou.
Podařilo se mi upadnout na zem. Šel ke mně. Francis doposud při vědomí a jednou rukou, vytáhl zbraň a střelil jej do ramene.
Donovan mi přestal věnovat pozornost a šel opět po Francisovi. Poslední, co jsem viděl, bylo jak mu právě odstraňuje přebytečnou hlavu od trupu. Pak už jsem padal po dřevěných schodech dolů do sklepa.

Epilog:

Seděl jsem na studené zemi opřený o zeď, která byla pokrytá plakáty z pornografických časopisů.
Rychle ze mě vyprchávaly poslední kapky života a mě nenapadlo nic jiného, než si v poslední chvíli svého posraného života, zapálit cigaretu.
Než jsem však krabičku a zapalovač stačil vytáhnout, uslyšel jsem přibližující se kroky. Rukávem bundy jsem si setřel pot z čela. To však vedlo jen k tomu, že jsem si na něj napatlal krev, která ze mě lila, jak z vola.
Dveře, kterými jsem se před malou chvílí vplazil dovnitř, zaskřípaly. Ucítil jsem čerstvý zápach rybiny.
Můj vrah stále svírající motorovou pilu, stál přede mnou. Vytáhl jsem pistoli a namířil na něj. Nechtěl jsem do pekla odejít bez boje.
Připadal jsem si jako na divokém západě na opuštěné ulici o dvanácté hodině. Teď to bylo kdo z koho. Vystřelím rychleji než on nastartuje pilu? Musel jsem střílet hned, síly mě totiž rychle opouštěly.
Z posledních zbytků sil jsem stiskl kohoutek. Vzduch proťal výstřel a zároveň zvuk motorové pily…