Dům

Dům

Máma (mám jenom matku) někam odjela a jsem doma sama, nemám náš nový dům ráda, cítím se v něm hrozně, jako by mě něco sledovalo… Dnes je bouřka, ležím v posteli a nemůžu usnout, dívám se na budík a je přesně 23:46, dnes už neusnu… Můj pokoj právě rozsvítilo světlo blesku, mám pocit, že jsem na stěně viděla stín holky, blbost, ale stejně se bojím.
Zdá se mi, že slyším kroky na chodbě, asi to potrubí, náš dům je hodně starý.
Mám žízeň, musím se jít napít, je 00:00, nechci tam jít teď, právě začíná hodina duchů.
00:27 vážně se musím jít napít, asi umřu žízní. Vstávám z postele a otevírám dveře na chodbu, ne bojím se tam jít, slyšela jsem ty kroky, beru si deku a dávám si ji přes ramena jako plášť. Teď už můžu jít, je 00:31. Vycházím ze dveří na chodbu a třesu se, přestože je docela zima, je mi hrozné horko, bojím se. Jdu chodbou ke schodům a asi v polovině cesty ozáří celou chodbu blesk, vidím nějakou holku, jak jde za roh, zapomínám, že mám žízeň a jdu za ní. Když zajdu za roh, poznávám podle jejího stínu, díky světlu měsíce, který právě vyšel, že šla za další roh, jdu tam a… slepá ulička, dál nemůžu, na konci chodby je jen balkón a otevřený, to je divné. Vcházím na balkón a deku nechávám na zemi, dívám se z balkónu a zdá se mi, že někdo dopadá na zem, asi jen hra stínů… Jdu zpátky a beru si deku, teď se můžu jen vrátit zpátky nebo jít na druhou stranu, do části domu původně určené služebnictvu, dnes je k ničemu, nikdy jsem tam nebyla. Chvíli ve mně bojuje zvědavost se strachem, vítězí zvědavost a jdu do části domu pro služebnictvo.
Cítím se docela dobře, až do doby kdy vcházím do nějakého velkého pokoje, pravděpodobně je to jídelna pro šlechtice, kteří tady kdysi žili. Všechno je pokryté prachem a pavučinami. Procházím kolem dlouhého stolu a u dveří je část dřevěného obložení světlejší než zbytek, to prostě musím prozkoumat. Odhrnuju pavučiny a prach, jsou to dvířka! Otvírám je, je tam jen prach a… vyletěl z tama stín a letí přímo ke mně, vletěl do mě, nic zvláštního necítím a jdu se konečně napít.
Procházím domem a vcházím do kuchyně, beru si sklenici vody a jdu do svého pokoje.
Vcházím do dveří a hned se dívám na budík, je 00:46, přesně před hodinou to začalo. Beru si mobil a chci někomu zavolat, to ne, vybitá baterka. Sedám si k počítači a přihlašuju se na ICQ, nikdo není on-line. Najednou si vzpomínám na jeden blog, byl na něm článek o nějakém zámku… Zapínám blog a hledám článek, super, tady je. Čtu článek a je v něm příběh o nějakém hraběti, který schoval svou knihu stínů do nějaké skrýše v jídelně, než ho zabili, předtím skrýš opatřil kletbou, aby každý kdo ukradne tu knihu zemřel… O pár století později nějaká rodina, holka z té rodiny to našla a knihu vzala, potom se zcvokla a svoji zlou polovinu duše nechala ve skrýši, každý kdo ji otevře umře, potom skočila z balkónu, přesně v 01:34, 14. srpna 1908, skoro na minutu přesně před sto lety… Na konci je kresba domu, teď poznávám, že je náš, začínám chápat hroznou pravdu, umřu, vím kdy umřu, ne to není pravda, nemůže to být pravda, budu bojovat, chci žít! Rozhodnu se napsat e-mail, ne na ICQ se teď přihlásila Kristen, píšu jí všechno co vím, „Ale Cat, je to jen shoda náhod, běž si lehnout.“, jmenuju se Catherine a přezdívka Cat se mi líbí. „Je 01:00, já za 34 minut umřu, musíš sem přijít, prosím.“, „No tak já přijdu.“, řekla Kristen a odhlásila se z ICQ. Přihlašuju se na e-mail a píšu… píšu co vím, omlouvám se za své chování, jsem rozmazlená bohatá holka, chovala jsem se hrozně a teď je mi čtrnáct a počítám minuty do své smrti… E-mail odesílám všem lidem, které mám v adresáři. 01:12 jdu do té jídelny, zachránit si život.
V jídelně je plno stínů pohybují se a já běžím, hrozně mě bolí hrudník, nemůžu dýchat, je 01:13. Otevírám skrýš a nemůžu nic najít, nic už mi nepomůže. Odcházím cestou, kterou jsem z jídelny odešla poprvé, slyším hlasy, to asi ty stíny, říkají: „Zůstaň s námi Catherine.“, nebo tak něco, ale já je nevnímám a běžím dál, už jsem v kuchyni, je 00:16. Beru si vodu, ale v mých ústech se mění v krev, teče mi z pusy a z očí, co se děje? Běžím na balkón a za mnou zůstávají stopy krve.
Dveře od balkónu nejdou otevřít, lomcuju s nimi, snažím se rozbít sklo, všechno je marné, je 01:19. Otáčím se a vidím tu holku, která všechno zavinila, „Proč, proč, proč?!“, ječím na ni. „Abych se dostala do nebe, zachrání, mě jen, když někdo umře jako já a ty jsi ta, která zachrání mou duši.“, vysvětluje chladnokrevně, dveře na balkón se otvírají, vcházím na balkón a déšť ze mě smývá krev, cítím se… volná.
01:33, už třináct minut stojím na balkóně a vím, že už se nezachráním, slyším přijíždějící auto, Kristen si ho “vypůjčila“ od rodičů, bohužel pozdě. 01:34, padám z balkónu a píšu SMS: „Miluji tě.“, jen dvě slova. Najednou se zastavím v polovině pádu, holka křičí: „Jsem volná!“, a padám dál a ječím: „Já budu taky a kvůli mně nikdo nezemře!“, cítím se divně, jako bych právě vyřkla kletbu. Dopadám na zem a umírám, jsem mrtvá, dostanu se do nebe, chápu svoje chyby…

Catherine dopadla na zem, Kristen zavolala policii a Catherininu matku, všichni se všechno dozvěděli a dům byl zbořen.

Pršelo a Zac stál u nádherného hrobu z černého mramoru, ležela v něm Catherine, dal jí na hrob lilie, potom jen stál a déšt se smísil s jeho slzami. „Taky jsem tě miloval.“, zašeptal a zastřelil se… Teď budou spolu, napořád.