Upír

Upír

„Bell! Anno! Bell!“, volá na mě moje sedmiletá sestra a já sedím u počítače, za chvíli přibíhá s její kamarádkou, asi si se mnou chtějí hrát, babička nemá čas a rodiče nemáme, ale mě to nevadí, jse s babičkou šťastná. „Nejmenuju se Bell, Anna ani Annabell, zapamatuj si konečně, že jsem Annabella.“, „Dobře Annabello a půjdeš si s námi hrát?“, „Ne teď hraju Zoopaloola.“, odpovídám Anetě a vyhodím jednoho ze soupeřových slonů. „Už běž Aneto, budu s si vámi hrát zítra. Aneta i s kamarádkou odešla, konečně klid. „Hi.“, píše mi člověk, se kterým hraju Zoopaloola, má přezdívku Vapire. „Hi.“, odpovídám. „How old are you.“, „16. And you?“, „17. Where are you from?“, „Czech republic. And you?“, „Tak si můžeme psát česky.“, navrhuje a já přijímám, chvíli hrajeme Zoopaloola a potom si píšeme normálně přes ICQ. Máme hodně společných zájmu, hlavně o upíry a já nechápu jak toho o nich může tolik vědět. „Ve kterém městě bydlíš?“, ptá se mě a já mu odpovídám, dozvím se, že bydlí ve stejném městě. „Nechceš se sejít na hřbitově?“, „Už je docela tma a sestra si všimne, že odcházím.“, „Ale babička to pochopí, když řekneš, že jdeš ke kamarádce. Ne.“, „Asi jo, za chvíli tam budu.“, odpovídám a vypínám počítač, beru si boty a černý vlněný kabát.

Stojím před bránou hřbitova a čekám, za chvíli přichází postava ve dlouhém černém plášti s kapucí, kterou ale nemá přes hlavu, trochu mě mate, že vychází ze hřbitova, myslela jsem, že přijde odněkud z města. „Ahoj. Ty jsi Annabella?“, „Jo jsem. A ty ji určitě Vampire.“, „Ve skutečnosti se jmenuju Patrik, ale jsem to já.“, všímám si, že má hrozně bledou pleť a divné oči, takové staré, jako by toho už hodně zažil. Vcházíme branou na hřbitov a držíme se za ruce, má je jako led. Procházíme kolem starých ozdobených i když pomalu se rozpadajících hrobů. Tohle je starý hřbitov, už dávno na něj nikdo nechodí. Prý jsou tady zlé síly…
Už jsme došli na druhý konec hřbitova k malé brance a jdeme jinou cestou, menší něž tou kterou jsme šli teď. Svítí měcíc a hvězdy a všechno je tak záhadně krásné, nahánějící hrůzu a nádherné.
Došli jsme k soše anděla, Patrik bere mé ruce do svých líbá mě, za chvíli přestává a já si všímám, že nemá studené jen ruce, jako by v jeho těle neproudila krev. Procházíme se dál. „Muselo to tady být úplně jiné, když to nebyl jen starý hřbitov a lidé sem chodili k hrobům svých mrtvých příbuzných.“, vyslovuju nahlas svou myšlenku. „To bylo, ale jen do doby než tento hřbitov prohlásili za prokletý. Déšť smyl jména na kamenech a hroby popraskaly pod sílou plevelu.“, vypráví mi Patrik, jako ba to všechno zažil. „Mluvíš jako bys to prožil.“, „Já vím. Všechno jsem to zažil.“, „Ale to ti musí být nejmíň…“, „Tři sta let? Je mi 317, přesně před tři sta lety jsem se stal upírem.“, ne to není pravda, já tomu nevěřím, on prostě nemůže být upír, nebo ano? „Chceš se podívat na zuby?“, „Jo, chci.“, říkám a dívám se Patrikovi do pusy, zuby jsou špičaté a o něco delší než ostatní, jsem trochu zklamaná. Přicházíme ke kostelu a Patrik míří dovnitř. „Počkej, tam přece nesmíš.“, volám na něj. „Proč ne?“, „Protože jsi upír, v kostele je svěcená voda a kříže.“, „To upírům neublíží, je to jen voda a kříž.“, „A co slunce a rakev?“, ptám se a vcházíme do kostela. „To je pravda, Annabell.“, „Nejmenuju se…“, končím na začátku věty, od něj mi nevadí, že mi říká Annabell. V kostele si sedáme na lavici, přemýšlím, myslím, na to že chci být upír, že nechci žít s lidmi, chci žít věčně a živit se lidskou krví, žít s Patrikem. Zvedáme se a odcházíme z kostela, nevím jak dlouho jsme tam byli. Procházíme hřbitovem. „Udělej ze mě upíra.“, vyhrknu. „Původně jsem to měl v plánu, ale teď ne.“, „Ale já to chci! Ty myslíš, že na to nemám?“, „Nezasloužíš si to, budeš mít věčnou žízeň, být upírem je utrpení.“, „Prosím.“, „Tak dobře.“, dávám hlavu na stranu a cítím píchnutí na krku, pak už nic. Patrik se kouše do ruky a dává mi pít jeho krev, cítím bolest. Moje tělo umírá, stává se ze mě upír, stvoření noci, už nikdy neuvidím slunce a spát budu v rakvi. Ale jsem šťastná a to je hlavní.