Bratříčku

Muž, sedící u vína, muž hledící do rozpáleného polena dřeva, který olizují jazyky ohně, si opět, už poněkolikáté upije z poháru rudého cosi, co vypadá jako víno.
Víno, ach to víno. Den za dnem zde sedí a dívá se na ten samý, ale přesto jiný plamen. Na ty jazyky ohně, den za dnem sedí na ošoupaném křesle, drží v pravé ruce pohár čehosi, co vypadá jako víno, ale víno, chutná jinak.
Muž, tak starý, ačkoliv mladý. Jak asi vypadá? Muž s černými vlasy, rudýma, žhnoucíma očima, toužící po ní, po té krásce v rudých šatech, s rudými vlasy, rudýma očima, rudou pokožkou, rudými šperky.
Co to je za ženu? Je to žena? Která to je? Kdo to je?
Vzdychne, nemá na výběr, musí, musí ji najít, ať je v komkoli, kdekoli, stejně jí najde, pořád ji cítí a on, on si jí najde. Je, lačná bestie, která bez ní nemůže být. Nemůže vůbec žít, nemůže, existovat, protože on, on je tvor, který v našem světě nemá existovat, přes to existuje. Kdo je ten muž? Kdo je ten tvor? Muž vzhlédne od plamene, nad krbovou římsu, kterou zdobí stoletý prach a pohlédne na šedou fotografii, tak starou, jako on sám. Je na něm on, on, tak mladý, mladý, šťastný, živý a svobodný. Je zachycen s ženou, ne, ne s ženou, na ni je až moc mladá, s dívkou, dívenkou s růžovými tvářemi. Černými vlásky, černýma očima a růžovými rtíky, jak se usmívá na něj, jak je šťastná. Drží jej za ruku, na svých nožičkách své nejmilejší střevíčky tmavě modré barvy, jako hluboké moře.
Už je to tak dávno, tak dávno, dávno, sto let, dvě stě let…snad i víc.
„Sestřičko.“ Zamumlá ten muž, ta osoba, ten tvor. Zavře své červené, ne, rudé oči a vzpomínka, na ni by mu vehnala slzy do očí.
Dívčin křik. „Bratře, bratře! Maminka! Otec! Bratře!“ křičel pisklavý hlásek. Mladík, kterému nemohlo být více, jak dvacet let se na ni usmál. „Já vím, neboj se.“ Zašeptá.
Dívenka pláče, její slzy zalijí celý její maličký, jemný obličejík. „Bratříčku, já, já se bojím, ty plameny, plameny, bratříčku, bratříčku!“ křičí dívenka.
„Neboj se, Evangeline, neboj se, moje sestřičko, ony ti neublíží.“ Řekne. „Bratříčku, zachraň mě.“ Piští dívenka. Plameny, ji olizujíc útlé nožky, jí začínají brát její spací košilku. Bratříček ji naposledy obejme. „Mám tě rád, Evangeline.“ Zašeptá a podívá se jí lačně po krku. Oči se mu změní, už nejsou bratrsky milé, něžné, nyní jsou krvelačné, prahnoucí po krvi, po její krvi. Zuby se těší, až se zakousnou do jejího měkkého masa.
Špičáky se zarývají do křehkého krčku, útlé ručičky stisknou mládencův župan tak křečovitě a její maličká, růžová ústa vydají poslední křehoučký sten. Ještě se chviličku drží, ovšem potom, se její tělíčko, jako z gumy spustí a on jej odhodí do plamenů, jako by bylo její tělíčko jen další poleno do ohně.
Otevře své oči, kdyby mohly, plakaly by? Nejspíše ne, muž se chladně usměje a dívajíc se do ohně opět usrkne další doušek, tekutiny.
Ach ta žena, žena beze jména, rudá žena, bez které nemůže být. Uslyší prásknutí větvičky. „Jdou si pro mě, Evangeline.“ Řekne a vstane. Odloží pohár vína, vezme si fotografii ve stříbrném rámečku, pohladí malou dívenku a schová si obrázek do vnitřní kapsy svého černého pláště, na místo, kde má své dlouho mrtvé srdce. Dveře se otevřou a do nich vstoupí osoba v rudém plášti.
Muž strne a místo útěku, zvolí vyčkat ještě chvíli. Dvě ručky, schované v bílých rukavičkách chytí kápi a odhrnou ji z obličeje.
Rudé vlasy, rudé oči, rudá pokožka, rudé rty. Muž zalapá po dechu.
„Evangeline.“ Zašeptá a z očí se mu vydrásá rudá slza. Žena k němu přistoupí, sejme mu bílou rukavičkou rudou slzu a podívá se na ni.
„Bratříčku,…“ zašeptá a usměje se. Z jejich rudých vlasů jsou černé, z rudých očí černé, Z rudých rtů růžové a z rudé kůže je bílá.
„Sestřičko.“ zašeptá a dívka, tak půvabná, jako jeho potrava mu vběhne do otevřeného náručí.
Muž vdechne její nebeskou vůni jejího hrdla. Oči se více rozzáří rudou, krvelačnou barvou, tesáky připraveny k použití a již se dívce vkrádají do měkkého těla.
Dívka zaryje nehty do mužova těla, ten se ani nehne a saje. Saje tu mocnou ženu, která ho nenechá nepokoji. Kterou miluje nadevše, miluje jen ji, stále ji. Dívka se šťastně usmívá. Oči se jí zavírají, zrak kříží.
„B-Bratříčku…“ zašeptá a sesune se mu do náruče. Jeho studené rty se ještě chvíli tisknou k jejímu teplému tělu, potom se odlepí, ze rtů spadne jediná kapka rudé tekutiny a dívčino tělo spadne na zem.
Krev, to je ona, Evangeline, žena, kterou miluje a které se bojí.
„Bratříčku…“