Vyrovnat účty

Znáte takový ty dny kdy máte pocit že se pomalu vaříte ve vlastním potu? Mluvím o jarních a letních dnech v Egyptě. Měl sem na sobě sportovní bermudy a lehký bavlněný tílko a beztak sem se šíleně potil. Seděl sem v jedný zakouřený kavárně na kraji bazaru. Ani klimatizace na tohle vedro nezabírala. Arabové vesele pokuřovali vodnici a sem tam po mě pokoukli. Pil sem kávu z malých kalíšků přesně podle jejich zvyku. Byla až nechutně silná s pronikavou hořkostí. Doufal sem že přijde. Jinak bych ho asi zabil. Abyste rozuměli, v Egyptě probíhá život poněkud jinak. Obyčejní lidé žijí režimem modliteb a střídáním dne a noci. Hajzlové jako já nebo Diego žili jen okolo poledne a v noci. V noc prodávaj dealeři drogy, pasáci svoje zboží a i normální vrstvy si užívaj. Ale když chcete po grázlovi vážně nějakou perlu, pozvěte ho ven v poledne. Nikdo kdo má kousek mozku neleze ven. Proto se v poledne v Káhiře a vůbec všude v arabskejch zemích prováděj nejšpinavější obchody a machinace.
Konečně do dveří vešel Diego. Kouknul na mě a kývnul hlavou směrem ven. Ani sem se nehnul. Věděl sem že není moc fajn hned se hnát za vidinou vyřízené zakázky. Diego si ke mně přisednul a mezi zuby procedil : „Je to venku na dodávce. Nakul prachy.“ „Klid Diego. Napij se tý jejich nechutný břečky a buď milý. Nechceš přece aby ti přišli na tvojí bokovku.“ Najednou byl Diego samej úsměv. „To bys přece svýmu kámošovi neudělal že ne Johny?“ „Nech si to bratříčkování. Sem tady v tom pařáku jen kvůli zboží. Brzy odlétám.“ „Jak to dostaneš do Států?“ „Nikdo neřek že to povezu sebou. Železo prodám dál a tu holku… to tě nemusí zajímat.“ prohlásil sem. Diego beztak veděl. Písek v poušti uměl skrýt mnoho stop…
Dopili jsme „kávu“ a já zaplatil. Vylezli jsme před kavárnu a já už z dálky viděl dodávku. Diego mi hodil klíčky a já vytáhnul z kapsy přeloženej šek na požadovanou částku. A že byla vysoká. Pro mě byly ale peníze nepodstatný. Diego chňapnul po šeku a rychle se ztratil. Věděl že by neměl být poblíž až otevřu dodávku. Otevřel sem přední dveře dodávky a na sedadle našel mojí oblíbenou kombinaci – Thomsona a vyhazovací nůž z chirurgický oceli. Obojí sem vzal a přešel k zadním dveřím. Prudce sem je otevřel. Vepředu stály srovnaný bedny. Tvářily se jako dodávka zboží ale byly to jen dobře maskovaný zbraně. Nějaká výbušnina, sem tam přihozený ákáčko a další věci. Musel sem se zasmát. Diego si myslel že chci tohle dostat do Států. Za krabicema se ozval nějakej pohyb. Upřímný smích vystřídal cynický a ledový úšklebek. Prošel sem mezi bednama a už sem zahlíd holku kvůli který mě málem zabásli. Ležela na zemi dodávky, značně potlučená a když mě viděla jak nad ní stojim, jako pán nad jejím životem a smrtí, vyděšeně vyvalila oči. Měla je hnědý ale teď byly plný strachu. „Nazdar Anne“ řek sem cynicky. „To je ale náhoda že tě vidim. Změnila ses. Asi si potkala moje kámoše. No jo svojí práci dělaj dobře. Taky za ní dostali pěkně zaplaceno.“ Zavrtěla se. Kdyby neměla pásku přes pusu možná by mluvila a prosila mě o svůj kurevskej život. „Uděláme si malou vyjížďku co ty na to?“ Anne zavrtěla hlavou, z očí jí plál strach. Přišel sem k ní ještě o krok blíž. Vrazil sem jí pěstí do obličeje a vystoupil z dodávky. Zavřel sem zadní dveře a nasedl. Během chvíle sme se vymotali z Káhiry a vyjeli do pouště. Když se mi zdálo že už sme dost daleko, zastavil sem. „Tak co slečno novinářko?“ zeptal sem se cynicky. Strhnul sem jí pásku z pusy aby mohla odpovědět. „Ahoj Johny“ řekla prostě. Nevim co se dělo ale během jízdy z ní vyprchal všechen strach. Prostě tam stála, zmlácená uprostřed pouště a čekala až jí sejmu. Vytáhl sem nůž. Přišel sem až úplně k ní a do ucha jí zasyčel : „Teď tě zabiju.“ Pak sem jí přiložil nůž ke krku. Jenom lehce sem neřízl tepnu. Hned se vyvalila krev. Už teď pomalu umírala. Složil sem jí na zem a pomalu jí nožem řezal do těla. Hlubší nebo menší rány postupně na prsa, břicho, stehna a nakonec na obličej. Křičela. O nic se neprosila. Když mě tahle hra přestala bavit otřel sem nůž a stoupnul si. Začala ztrácet vědomí. Vytáhnul sem pistoli a namířil. „Jednoho krásnýho dne… chcípneš a… přijdeš do pekla.“ řekla potichu. Odjistil sem a řek : „Já vím.“ Pak sem dvakrát rychle vystřelil. Její tělo sem schval do písku a odjel sem. Čekala mě ještě jedna schůzka…