Pěšky napříč pralesem

Nad amazonským deštným pralesem letělo světle modré letadlo s českou značkou. Hluk letadla rušil živočichy v pralese. Kdo mohl, schoval se do svého doupěte a pozoroval okolí, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Slunce pomalu zapadalo a nad pralesem se začaly tvořit tmavé stíny.
V kabině letadla seděl pilot a přírodovědec Mirek Zach. Vedle něho seděl na druhé sedačce jeho dlouholetý přítel a pomocník Václav Menšík. Spolu už procestovali všechny kontinenty, jak po souši a po vodě, tak i ve vzduchu. Na svých cestách už zažili nespočetně dobrodružství, ale dobrodružství, které je mělo čekat, předčilo všechna ostatní, která zažili doposud.
„Asi za hodinu budeme na místě,“ řekl Mirek.
„Myslíš tu malou osadu, kde žijí domorodci z kmene Urunajů?“ zeptal se Václav.
„Správně.“
„A co se tam vlastně stalo?“zeptal se znovu Václav.
„Nic, my tam jdeme zkontrolovat počet jaguárů, protože si domorodí lidé stěžovali, že jim napadají dobytek a tím způsobují velké škody,“ odvětil Mirek.
„A my máme tomu zamezit, aby jim nezabíjeli dobytek.“
„Ano.“
„A jak to chceš vlastně udělat?“ ušklíbl se Václav.
„Jednoduše,“ odpověděl Mirek ,Zkontrolujeme jejich stav, kolik jich je, a když, tak nějaké odstřelíme, protože by mohlo hrozit, že zaútočí i na člověka, a to snad nechceš dopustit.“
„To určitě ne.“
„No vidíš.“
Let probíhal klidně, ale v několika sekundách vynechal letadlu motor a začali pomalu klesat, ke korunám stromů. Mirek se snažil za každou cenu udržet letadlo ve vzduchu, ale nešlo to. Chybělo už jen dvacet metrů od toho, aby letadlo narazilo o největší koruny stromů. Už jen deset…pět…-
„Prásk,“ ozvalo se pralesem. Letadlo narazilo a rozlomilo se na několik částí. Z místa nárazu začal stoupat šedý kouř.
Pod ohořelým křídlem ležel Václav. Byl v bezvědomí, ale vzápětí se probral. Shodil ze sebe ohořelé křídlo a snažil se vstát, ale nešlo to. Zkusil to napodruhé – povedlo se, stojí. Zamyslel se, co se vlastně stalo.
Před očima se mu míjely krátké okamžiky. Letěli jsme s Mirkem v letadle do jedné domorodé osady, kvůli těm jaguárům, kteří domorodců zabíjejí dobytek. Potom ale letadlu vynechal motor a začali jsme klesat…Vím, že se Mirek snažil udržet letadlo ve vzduchu, ale nešlo to, a najednou prásk, a dál si víc nepamatuji.
„Ach, to bylo strašné,“ zasténal Václav.
Václav se rozběhl kolem trosek letadla, jestli mezi nimi není náhodou i Mirek. Nedá se říci, že běžel, kulhal. Měl totiž pohmožděnou a oteklou levou nohu.
Prošel celé okolí, ale po Mirkovi jakoby se slehla zem. Všechno prošel, ale Mirek nikde nebyl.
„To přece není možné,“ mumlal si pro sebe Václav.
Mezitím, už slunce dávno zapadlo a v pralese byla hustá tma.
Václav se posadil na nejbližší kámen a začal přemýšlet o své situaci. Je sám, bez Mirka, někde uprostřed velikého deštného pralesa, a to nejhorší, neví kudy a kam jít.
Z toho přemýšlení Václav usnul.

Slunce se pomalu vyhouplo nad koruny stromů. Jeho zář pohltila všechnu tmu, která v některých místech ještě přetrvávala. Vzduch už byl také teplejší. Václav se probudil. Nohu už neměl tolik oteklou, jako včera těsně po nehodě. Ani už tak zdaleka nebolela, jako na začátku. Spánek mu dodal nových sil, které ztratil při nehodě.
Ve snu se mu zdála příhoda, kterou s Mirkem opravdu zažil, a na kterou nerad vzpomíná. Stalo se to před dvěma roky. Tehdy byli v Aljašských horách, kvůli globálnímu oteplování. Procházeli lesem, když vtom se na Václava vy- řítil veliký severoamerický medvěd, nazývaný Grizzly. Mirek ani chvíli neváhal. Namířil puškou na medvěda a poté po medvědovi vystřelil. Jednou střelou medvěda skolil. Václav tehdy skončil jen se zlomenou rukou. Václav to Mirkovi nikdy nezapomněl a je mu vděčný dodnes.
V pralese už dávno vládl bujarý a veselý život, jako každý den. Opice skákaly z větve na větev a při tom hlasitě hulákaly. Na vysokých větvích seděli pestře zbarvení papoušci. Jeden byl světle modrý a vedle něho seděl další, žlutočervený.
Václav vstal a šel hledat mezi troskami dřevěnou bedničku, kde měli s Mirkem malou zásobu jídla a pití.
Netrvalo dlouho, a mezi ohořelými kusy letadla uviděl bedničku. Přišel k ní, vyndal z kapsy nůž, který nosí se sebou pořád a otevřel ji. Pomalu vyndával dvě dvoulitrové umělohmotné lahve s vodou, pak piškoty, šest masových konzerv, suchary a několik kusů ovoce, mezi nimi banány a pomeranče.
Jídla bylo, asi tak na týden. Bude nutno šetřit.
Václav se porozhlédl kolem, jestli mezi troskami ještě není jeho batůžek. Brzy ho uviděl a vzal ho. Uvnitř batohu byly ještě dvě lahve vody a několik sušenek. Sáhl do přední kapsy a vytáhl z ní zápalky. Určitě se budou hodit, pomyslel si Václav.
Václava něco napadlo. V kabině letadla je vysílačka, bude moci zavolat pomoc. Rychle vstoupil do rozpadlé kabiny. Hned uviděl vysílačku.
„Tady Václav Menšík, potřebuji pomoc, opakuji, pomoc!“ ozvalo se pralesem.
Nikdo se však neozýval. Václav to zkusil ještě jednou:
„Tady Václav Menšík, potřebuji naléhavě pomoc, opakuji, naléhavě pomoc!“
„U všech čertů, ten krám nefunguje!“ zakřičel zlostně Václav.
Vrátil se ke své bedničce a přendal z ní potraviny do batůžku.
„Jen tak, tak se to tam vešlo,“ řekl si Václav.
„Je čas na snídani, dám si sušenky a pomeranč, potom to zapiji vodou.“
Sáhl do batohu a vyndal si snídani. Václav se dychtivě pustil do jídla. S chutí jedl, dokud bude co.
Po snídani si chtěl Václav ještě na chvíli zdřímnout, ale dotěrní komáři mu to nedovolili. Václav se rozhodl jednat. Půjde východním směrem, kde asi po osmdesáti kilometrech teče největší řeka světa – Amazonka. Podle jejího proudu se snad dostane do nějakého civilizovaného města. Snad.
Václava trápila myšlenka, které se nemohl zbavit. Kde by jen mohl být Mirek a jestli ještě vůbec žije, ale tato myšlenka nepřipadala do úvahy.
Na cestě k Amazonce hrozí mnoho nebezpečí. Hrozí, že na Václava může zaútočit jaguár, hrozí také, že ho může zaškrtit anakonda, která dorůstá až deseti metrů. O hmyzu a pavoucích je už zbytečné se zmiňovat.
Václav se podíval na kompas. Ručička ukazuje na levou stranu, kudy se má dostat k Amazonce. Tím směrem rostly vysoké kapradiny, které bránily snadnému průniku do nitra pralesa. Naposledy se podíval na malou mýtinku, kde ho postihlo smutné neštěstí.
Václav zmizel mezi hustými a vysokými kapradinami.

Po dvou hodinách namáhavé chůze se Václav rozhodl pro malý odpočinek. Bylo pravé poledne. Slunce hrozně pálilo a bylo veliké vedro.
Václav si sundal batoh a vyndal z něho masovou konzervu.
„Vždyť já nemám otvírák,“ zasténal Václav ,,Možná se mi to podaří otevřít nožem.“
Sáhl si do kapsy, kde mívá nůž. Byla však prázdná.
„Možná bude v druhé.“
Hmátl do druhé kapsy, ale ta byla také prázdná.
„To snad není možné, přece jsem ho nemohl ztratit,“ uklidňoval se Václav.
Znovu prošel všechny kapsy, ale marně, nůž nebyl ani v jedné.Taková škoda, pomyslel si Václav. Jak jen teď otevřu konzervu.
Ve vysoké trávě se něco pohnulo. Václav zbystřil zrak. Mezi trávou se proplétalo zelenohnědé tělo. Byla to anakonda. Václava při této myšlence zamrazilo. Nesmí mě zpozorovat, opakoval si neustále Václav.
Brzy se had přiblížil k Václavovi. Byl už jen od něho asi jeden metr, ale vtom se stalo něco zvláštního. Had se najednou zarazil a odplazil se jiným směrem, než kde stál Václav, oddechnul si.
Václav si místo masové konzervy vzal piškoty, protože nemohl přijít na to, jak otevřít konzervu bez nože.
Po jídle se rozhodnul, že půjde dále ve své cestě, aby se co nejrychleji dostal k Amazonce. Na záda si dal batoh, který měl položený na zemi, a vykročil.

Asi po půl kilometru se stala podivná věc. Václav se prodíral houštím a kapradinami, až se dostal na malou mýtinku, kde na kameni, vzdáleném asi dvacet metrů od Václava někdo seděl. K Václavovi byl otočený zády. V tu chvíli nevěděl, co má dělat. Má na toho člověka zakřičet, ale co když je to domorodec, nebo nějaký šílenec.Václav se pevně rozhodl, že na toho člověka zavolá.
„Haló, Vy tam, co se…!“
Neznámý se otočil a Václav v něm poznal Mirka.
„Mirku, jsi to ty?“ zeptal se Václav a běžel k němu.
„Kde se to tady bereš?“ otázal se Mirek.
„Po té havárii jsem tě nemohl najít, kde si se tady vzal?“ vyzvídal Václav.
Václav si sednul k Mirkovi na kámen a ten začal vyprávět:
„Když jsme s letadlem narazili o zem, tak jsem vyletěl předním sklem a tvrdě dopadl na zem. Byl jsem v bezvědomí. Když jsem se probral, byl jsem svázaný v nějaké domorodé chýši. Vzpomenul jsem si, že mám v levé kapse malý nožík. Zkusil jsem ho nějak vyndat, ale nešlo to. Asi po půl hodině se mi to konečně podařilo a přeřízl jsem provazy, kterými jsem byl spoután. Potom jsem nenápadně utekl z vesnice a došel, až sem.“
„To jsi měl tedy štěstí,“ usmál se Václav.
„Najíme se,“ pokračoval ,,a půjdeme k Amazonce.“
„Souhlasím s tebou,“ dodal Mirek.

Po týdnu došli k Amazonce, celí utrmácení. Cestou zažili ještě další příhody. Přepadl je hladový jaguár, Mirka málem uškrtila anakonda, ale na poslední chvíli ho zachránil Václav, který mu tím oplatil záchranu na Aljašce. Podél Amazonky došli až do jednoho většího města, a tam odletěli letadlem zpět do České republiky, do své rodné země.