Morituri te salutant Samuella

Velké černé kyvadlové hodiny z dubového dřeva stojící v rohu místnosti odbily půlnoc. Je pozdě. Moc pozdě. Všichni ptáci již dávno ulehly do svých teplých hnízd, květiny schovaly své květy do zelených pokrývek a děti již jistě sní o drobných radostech , které k dětství patří. Dívky o malé panence, kterou by vozily ve svém novém růžovém kočárku a chlapci o velikém modrém autíčku, které jezdí dopředu i dozadu. Ulice potemněly, lidí v nich ubylo. Obloha oblékla svůj smuteční šat a plačíc nad svou noční osamělostí, hází do kraje drobné bílé kvítky pohřebního asparagusu. Sedím u okna a sleduji celou tu fascinující scenérii s úžasem beznadějného a zasmušilého melancholika. Na ulicích svítí tiché lampy a poblikávají v nočním tichu, jako oči samotného ďábla.Osvěcující mokrou asfaltovou cestu a ta se zdá být jako ze zlata. Najednou spatřím něco, co mě dokonale probudí z mého nočního snění. V dáli za modrými a špičatými vršky majestátně se vypínajících hor snad až k nebesům spatřím tenký oblak matného šedivého dýmu. Pitvorně se na mě šklebí, jako by se mi snažil říci - ,,Tak, a je zle." Zanedlouho šedý opar zesílil a v okolních domech se začali probouzet zvědaví lidé. V oknech starých, jak v pohádce vypadajících domů se začaly rozsvěcet plameny voskových svící, doprovázející zmatené ospalé hlasy katastrofou probuzených lidí. Z jednoho z domků vyběhla obtloustlá stařena s loučí v ruce, ženoucí se rovnou k místu požáru. Tu minutu jsem spatřila plameny poprvé. Jako ohnivé moře smrti táhly se od obzoru k nebi, jako by chtěli spálit i je. Jejich zářivé a děsuplné pazoury se sápaly po okolních domech, divadlech, obchodních domech, ba i psích boudách , které v jejich okolí jen byly. Lidé zděšeně vybíhali ze svých skromných příbytků s vědry vody, avšak netušíc, že se nevědomky ženou do záhuby. Té noci požár usmrtil šestatřicet lidí, spálil polovinu vesnice i nedalekého lesa. Spálil tak i mé vzpomínky na ranné dětství na procházky zeleným hájem. Na průzračné jezero plné zlatých ryb nebo na hnědě se lesknoucí peří známých kachen, plavoucích po jeho sluncem nablýskané hladině. Po vesnici se zanedlouho od pohromy začaly šířit zvěsti o prapodivném původu mohutného požáru. Někdo tvrdil, že starý a bohatý muž neměl nic, pro co by déle žil a tak zapálil dům a utekl do hor. Jiní tvrdili, že mladí obyvatelé vesnice podlehli návykové látce zvané nikotin a nechtíc zapálili napřed stodolu, kde se před rodiči ukrývali a po té i sebe, když se zoufale snažili dostat se ven z hořící stodoly. Druhou možnost však nakonec utvrdili kriminalisté dle několika nálezů a tak teď již můžeme jen spekulovat o tom, jací zatracenci to byli. Pohřbili mé vzpomínky do horkého popela zkázy. Pokáceli vysoké zelené stromy a jejich vinou zmizela jiskra z oka poslední hnědé kachny z křišťálového jezera. A kolika nevinných duší té noci zemřelo! Ach bože! Určitě dnes stanou před posledním soudem. Dnes tu stojím. Stejně, jako té noci, co se udála ta děsuplná událost a hledím z okna. Už nikdy neuvidím ty hluboké dubové lesy plné života. Už nikdy neshlédnu na obraz své tváře v zrcadlové hladině křišťálového jezera. Na tváři se mi zatřpytí velká horká slza. ,,Proč?" šeptnu do ticha tíživé a bezesné noci. ,,proč mladí lidé tak snadno podlehnou návykovým látkám, když to často i uškodí okolí i jim samým?" Proč vědomě zabíjejí svůj mladý mozek a trýzní tak tělo i duši? Copak tím sveřepě nespečeťují svůj neblahý osud ? ,,Protože nás potřebují" stačila zašeptat vyhořelá cigareta do nočního ticha, než vyhasla úplně. Tím však vyvolala v mé hlavě ještě větší zmatek a hurikán otázek. ,,Cožpak lidé nevědí, že jsou sami proti sobě? " Vykřiknu zoufale do chodeb svého domu. ,,Pověz zbytečně prolitá mízo svatých stromů. Pověz suchá zčernalá ostřice! Tak pověz! ,,Lidé kouří, protože musí" ozve se tichý, tlumený avšak důvěrně známý hlas za mými zády. Poplašeně se otočím. Tmavý gobelín připevněný na zdi se krátce zachvěje v průvanu. ,,Není kouření známkou duševní slabosti?" Tato otázka mě dohání k nepříčetnosti. ,,Řekni mrtvé tělo zemdlelého poutníka! Tak pověz černá řeko zkalena popelem z živých a zdravých stromů! Pověz krvavá princezno noci! Volám do temné noci, jako by to byla motlitba k bohu. ,,Má to světlé i temné stránky" ozve se tlumený hlas za mými zády. Mluví poměrně klidně i když z jeho tónu poznávám mírnou nedůvěru. ,,Některým to přinese klid jiným sebevědomí a při tom se nikdo z nás ani nesnaží pochopit podstatu své závislosti" odmlčí se po té se důrazně uchechtne. Tmavý gobelín se opět zachvěje a zpod něho vypadne pár zrnek hnědého popela. Poplašně vstanu ze židle a nedůvěřivě přistupuji k podivuhodné drapérii. Černé hodiny začaly odbíjet. Jejich zvonový hlas se nesl po celém domě. Pomalu odkryji záhadu, kterou gobelín zkrývá. Opatrně odhrnu těžké plátno a to s mírným zašustěním spadne na kamennou zem. Pohlédnu vzhůru. Na místě , které dosud gobelín zakrýval,na místě, odkud se ozýval ten nezemský a povědomý hlas vyvracející mé myšlenky jsem spatřila zrcadlo. Postava. Obraz, který mi tak zpříma hledí do tváře se krátce otřese. ,,Řeší to mé problémy Samuelo" pronese skoro, až pohřebním hlasem a z cigarety odklepne popel na kamennou podlahu. Je ještě žhavý. Zvuk hodin ustal, dům opět pohltilo ticho, jako v hrobě. Avšak hodiny v odraze tohoto prokletého zrcadla stále odbíjejí. Odraz se začne smát. Směje se mírně, odměřeně, ale postupem času se změní na ostrý, nenávistný smích šílence. Zpanikařím, popadnu dřevěnou hůl z patnáctého století a vší silou udeřím do černého zrcadla. To se vzápětí rozpadne na tisíc ostrých střepů . ,,Faber est suane qestque fortunae.Morituri te salutant Samuela Gordon de Winceress" pronese hlas odeznívající v zapomění, a já vím, že má pravdu. V zadu v hlavě slyším doznívat tlukot těch pekelných hodin z mého obráceného světa v zrcadle - z tohoto světa.. A to ještě nevím, že ten svět, kterého se tolik bojím, ten svět tolik málo uzpůsoben lidskému vnímání byl vlastně skutečný…