Zajatec věčné noci...

Krvavě rudé slunce tiše zapadalo za obzor,jako by nebylo schopno dále žít v utrpení tohoto světa.Jeho rudé světlo vykreslovalo ve večerním šeru stíny náhrobků,které se jako vysoké hrady zrcadlily na zašedlých a rozpraskaných zdech vysokého kostela.Kostel byl velice starý a zdálo se,že i velice poškozený.Jeho sněhobílá omítka nebyla již dávno vzorem lidského úžasu,podepsal se na ni déšť i staletý zub času,který nikdo nezmění.Veliká oblouková okna byla velice zašlá a nejevila žádné známky tehdejšího života.Lesk jeho posvátných očí,pohasl v příběhu krutých dní,kdy ztratil i poslední zbytky své vznešené duše a jeho jméno navěky upadlo v zapomění.Ach jméno...jak se jen jmenoval?Veliký menhir s latinským textem před branami rozlehlého hřbitova byl značně poničen a vrstva popínavého břečťanu dokazovala,že co je ztraceno má být zapomenuto.Ledový vítr zavál,rezavá brána teskně zasténala svou smutnou píseň a na prochladlou udupanou cestu,která vedla mezi četnými náhrobky upadl drobný javorový list.Jeho srdčitý tvar i krvavě rudá barva nápadně připomínala lidské srdce i jeho zdánlivě krutý osud.Ať je lidské srdce jakékoliv,všechny jeho klikaté a nevyzpitatelné cesty zkončí na jednom jediném tmavém místě-tudíž ve světě mrtvých,v paláci smrti,v zahradě zemřelých,v chrámu zapomnění,na osamělém hřbitově.Stojíc na šeravém rozcestí,kdy se musí navěky rozhodnout zda vstoupit za černý závoj staletého spánku,nebo vykročit po křivolaké a kamenité cestě věčného života.Zlatavé slunce osvítilo temně rudá okna zapomenutého kostela,která nabyla krvavě rudé barvy.Jejich záře házela po zšeřelém hřbitově podivně bizarní stíny,které této zcenérii dodávaly značně truchlivého dojmu.Po chvíli se rudý kotouč ztratil za špičatou,mědí pobitou střechou kostela a svět zemřelých pohltila noční temnota,která brzy zahalila do černého rubáše klikaté cesty i úzké uličky pokryté drobným štěrkem.Do věčného stínu pohřbila sinalé tváře kamenných andělů s oprýskanými křídly,v ruce držíc pohřební květinu.Plačíc nad krásou noci,kamenným sdcem které nebije odpočítavajíc poslední vteřiny našeho krátkého života.Nebe se zatáhlo.Temně modré mraky v tanci s krutými blesky spustily svůj temný baryton a na kamennou tvář navěky zpodobeného anděla upadla první zkalená slza.Ztékajíc po chladné tváři se zachytí v prázdném matném oku gotické sochy.Slza zoufale vyhlížejícího cheruba dopadne na náhrobní desku hrdě nesoucí jméno Samuel de Winceress-léta páně 1754.

Kostelní zvon ohlašující půlnoc se hlasitě rozezněl.Jeho temný ponurý hlas vyvolal v mé hlavě mlhavé moře bolestných vzpomínek.Vzpomínek na můj život-na časy,kdy byl život skutečně životem.Tehdy jsem měl tolik možností,plánů,důvodů žít.Ale smrt se neřídí našimi plány.Železné srdce mohutného zvonu naráží na měděné stěny jako by se snažilo osvobodit.A právě tato pradávná píseň noci mě znovu přiměla vstát a dýchat.Chtěl jsem opět vidět modré nebe.Chtěl jsem opět cítit chladný vítr pohrávajíc si s mými vlasy.Chtěl jsem alespoň na okamžik shlédnout na odraz své bledé tváře na kříšťálově průsvitné hladině našeho Stinného jezera.Nad jeho hladinou se tyčívala prastará vrba,kde jsem často sedával a skládal básně krásnější než život sám.Psal jsem o žvotě a smrti,o kráse a samotě,o nebi,pekle a i o posmrtném životě. ...Ach jak jsem se tehdy jen mýlil....

Poprvé jsem znovu ucitil pevnou půdu pod nohama.Po dlouhém staletém spánku,který mi připoměl jen mou bolestnou minulost jsem stanul tváří v tvář svému věrnému společníkovi-kamennému cherubovi.Jeho bledou sinalou tvář lemovaly dlouhé kučeravé vlasy,které mu sahaly po pás.Obličej měl zkřiven zoufalstvím,které bylo navěky vytesáno v nestárnoucím kameni,který prozrazoval,že jeho duše přetrvá navěky.Možná se zoufalství,možná ze zoufalé touhy opět žít,objal jsem sochu v domnění,že mě vyslechne,utěší,podá mi pomocnou ruku a dotkne se mého černého srdce.Byl jsem v euforii ze svého pozdního návratu,ale potřeboval jsem společníka,přítele,někoho,kdo mi bude andělem strážným,světlem v temnotách...Byla to chyba.Teď už to vím.Byla chyba hledat útěchu v chladné náruči mrtvého anděla.Dotkl jsem se jeho dlaně,ve které křečovitě svíral šedavou růži z kamene.Pohřební květinu,která nikdy nevoní,neroste,avšak nakonec stejně uvadne,stejně jako lidské duše...Květina v rukou mrtvého anděla se rozsypala v šedivý prach a upadla na kamenný náhrobek.Přihlížel jsem chladné smrti,kterou dokáže zapříčinit jen šeravý proud času,a poté jsem pohlédl do truchlivé tváře staletého společníka.Hleděl jsem do jeho prázdých zkalených očí,s otázkou,na kterou jsem nenalezl odpovědi.Jemě jsem se dotkl jeho ledové tváře,ze které ukapávaly kapky deště do prachu z mrtvé květiny.Zdálo se,jako by pro ni plakal,pro její smrt,její ztuchlý pach,tesknou barvu,která zazářila v tomto černobílém světě naposled,jako zmírající slunce...pradávný přítel v tmách.Hleděl jsem s věcným soucitem do jeho prázdné tváře snad věčnost,když jsem zpozoroval drobnou prasklinu na jeho měsícem osvětlené tváři.Vztáhl jsem k němu svou ruku,abych ho naposledy pohladil po němé tváři.Jeho jemná tvář však nesnesla dotyk zatracence,jako jsem já.Jako popel se rozsypala na drobný prach,který se jako listí rozlétl na všechny strany.Hleděl jsem na zoufalé trosky svého přítele,do mrtvé tváře,na zemdlelá oprýskaná křídla s vědomím,že smrt tohoto staletého svatého trýznitele způsobila tíha mých nesčetných hříchů.Po tváři mi stekla ledová slza,která se zachytila na trosce jeho roztříštěné ruky.Tak začalo mé utrpení věčného života,bloudění ve věčné temnotě...