Sama v temné uličce

Jednou večer jsem koukala s bráchou na televizi a dost mě to nudilo! Mému bratrovi je teprve šest let a rád sleduje pohádky, takže asi chápete, proč mě to nebavilo. Mně je šestnáct a chodím do druhého ročníku střední školy.
Asi po hodině nesnesitelné nudy jsem to nevydržela. Musela jsem vypadnout!
„Jdu ven a nevím, kdy se vrátím,“ oznámila jsem bratrovi.
Bylo už dost pozdě, tak jsem si vzala na sebe teplou bundu a vyrazila do temné noci. Hodiny jsem bloudila po našem malém městečku.
Najednou jsem zbystřila! Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje.
„To se mi jen zdá,“ uklidňovala jsem se.
Tak jsem šla dál. A zase! Zase ten pocit! Otočila jsem se. Na ulici nikdo nebylo, kromě starého, špinavého bezdomovce, který zrovna vybíral popelnici. Všiml si, jak na něj zírám. Radši jsem se rychle otočila a pádila co nejrychleji pryč. Už jsem si přála být doma. Měla jsem strach! Co když mě bezdomovec dohoní a ublíží mi? Po chvilce jsem se zastavila a ohlédla se. Nikde nikdo. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Co mě to vůbec napadlo? Zamířila jsem za roh a těšila se domů. Do teplé postele.
„Kampak jdeš, holčičko?,“ ozval se za mnou hrubý mužský hlas.
Otočila jsem se. Kde se vzala, tu se vzala, stála za mnou vysoká mužská postava v dlouhém černém plášti. Rukavice barvy temné noci jí přiléhaly k velkým mohutným prackám.
„Takovéhle holčičky by neměly chodit tak pozdě ven.“
Ani na minutu jsem nezaváhala a okamžitě se rozběhla směrem domů, co to jen šlo. Slyšela jsem za sebou dunivé kroky. Z očí mi začaly padat kapky slz. Co mě to napadlo chodit ven takhle pozdě večer?! A sama!
Najednou jsem si všimla úzké uličky po levé straně. Zahnula jsem do ní a schovala se za velkou žlutou popelnicí na plasty. Srdce mi bušilo jako o závod! Hrozně jsem se bála!
Chvíli jsem seděla skrčená za popelnicí a ani jsem nedutala. Teď už bylo hrobové ticho. Začala jsem se uklidňovat: „Je to dobrý. Utekla jsem mu.“
Pomalu jsem vylezla ze své skrýše. Rychle jsem sáhla do kapsy pro mobil, abych zavolala policii. Ale v roztřesených rukách jsem sotva něco udržela. Mobil mi spadl na zem. Snažila jsem se ho zvednout, ale něčí noha ho odkopla stranou.
„Co jsem říkal. Neměla bys chodit tak sama. Nikdy nevíš, na koho narazíš,“ řekl muž v černém plášti a v kožených přiléhavých rukavicích. Tentokrát ale neměl prázdné ruce. V levé držel velký řeznický nůž s krátkou dřevěnou rukojetí.
„Co chcete?!,“ začala jsem na něj řvát. Muž se přibližoval stále blíž.
„Prosím, neubližujte mi,“ zoufale jsem naříkala. Muž už byl skoro u mě.
„Prosím, neee!,“ zakřičela jsem….
A pak jsem ucítila teplo a uviděla, jak něco rudého stéká po mé sametově bílé bundě. Najednou mi bylo všechno jedno. Cítila jsem se unavená, oslabená. Chtělo se mi spát.
A pak, na konci uličky, jsem spatřila kužel zářivě bílého světla.
Pomyslela jsem si: „Už mě nic netrápí. Nikdo mi neublíží. Všechno je naprosto v pořádku.“