Strach, ten nepřítel.

"Škrtnutí zapalovače a dlouhý potah ze žhnoucí cigarety."

Vždycky sem býval normální, nebo sem si to alespoň myslel. Zážitky, ty hrozné oživlé noční můry z poslední doby, mě ovšem v této jistotě zrazovaly s opravdu nesnesitelnou razancí. Vše začalo jedné sobotní noci, kdy jsem se skoro jako každý víkend vracel přes celé město sám, vstříc svému bydlišti v né zrovna střízlivém stavu. Byl to večer jako každý jiný, okořeněný pouze o bandu rozjařených floutků, kteří se mě rozhodli z mně neznámého důvodu okrást. Nic se mi tenkrát nestalo, moc mi neublížili a moje peněženka už byla předem skoro prázdná, takže ani majetková újma nebyla nijak zdrcující. Druhý den jsem se podle pokynů zasahujícího strážníka dostavil na místní policejní stanici a podal skromný (díky mému stavu opravdu velice skromný) popis pachatelů. Jak by se vám jistě zdálo, vše mohlo být od té doby stejné jako dříve, jenže já jsem z nějakého důvodu myslel na celou událost stále více, zalézala hlouběji a hlouběji pod mojí mozkovou kůru, až rozbila stan někde mezi levou a pravou hemisférou mého mozku. Každý víkend, když sem se vracel tou samou cestou z hospody domů, čekal jsem vždy další nepříjemný konflikt s nějakou bandou podobných zlodějů. Časem se mé představy začaly prohlubovat a jejich výskyt byl také častější. Nebezpečí jsem tušil a očekával z úplně všedních věcí. Z každé temné uličky, z každéhou zákoutí, temného podchodu, ale i ze všech náhodných nočních chodců. Viděl jsem sám sebe neustále okradeného, nebo ještě hůře, mrtvého. Jistě si řeknete, že jsem měl neprodleně navšívit odporného lékaře, který by si s mojí paranoicky strachující se myslí rychle poradil, já sem ovšem nevidím jediný důvod. Ano, bojím se asi více než bych měl, ale vždy si uvědomuji, že z valné části existuje toto nepojmenovatelné nebezpečí jen v mé hlavě. Vždy když mě obklopí tma kdekoli jinde než v úkrytu mého bytu, zrychlí se mi dech a trochu více se potím, ale to je asi tak všechno.

"Další hluboký potah cigaretového dýmu a následný slatný výdech."

A teď tu stojím, uprostřed noci na chodbě našeho ztemnělého panelového domu. Jen pár posledních nádechů a mojé krátká cigareta značky Start vezme za své. Vím, nebo spíše si představuji, že v patře nademnou stojí ale někdo jiný. Stojí tam on, nebo oni, to neforemné ztělesnění mého obrovského strachu. Čeká tam určitě vždy, když si potřebuji doplnit pravidelnou dávku nikotinu. Občas slyším krátký šoupavý zvuk, jak přešlapuje ze strany na stranu, jindy zase něco, podobné lidskému nadechnutí. Zahazuji nedopalek do nádoby s uschlou květinou a vrhnu letmný pohled po schodech do vyššího patra. Nikdo tam není, jen všeobjímající šero. Trochu si oddechnu, i dnes se naštěstí jednalo jen o mojí děsivou představu. Pokračuji pomalou chůzí blíže ke dvěřím mého bytu...ale co to je, jako by mé kroky byly slyšet dvakrát. Stojím a netroufnu si ze sebe vypustit ani hlásku. To není možné, pořád slyším kroky a blíží se, teď už jenom pár vteřin a musí být tady, můj konec, moje noční můra. Nejsem schopen pohybu, nemohu dýchat, všechno se točí, smrt jenom smrt.

"Bolest a tma."

- "Tak jak to vypadá? Máte pro mě něco nového?"
- "Asi Vás zklamu pane vyšetřovateli, toto není nic pro vás. Pitva potvrdila moje prvotní podezření - byl to infarkt"
- "Už v devatenácti letech? No v dnešní době se není čemu divit, s jejich přístupem k životu...no nic, mějte se a nashledanou."