Šmoulová zmrzlina

Už nějakou dobu šla městem a poslouchala MP3. V tom jí na zádech přistála sprška studené vody. Ztuhla a otočila hlavu. Uviděla vysokého, namakaného kluka kolem dvacítky. „Hezkej, ale trapnej“ pomyslela si, ušklíbla se a odvrátila se. Zrovna jí končila písnička, takže uslyšela jeho volání: „Počkej, nebo tě poleju ještě jednou!“ Vyndala si pecky z uší a otráveně se otočila. Kluk byl dvěma dlouhými kroky u ní. „Kam jdeš?“ ptal se. Další úšklebek z její strany. „K lékaři...“ „Co ti je?! Co?!“ chytil ji s hranou hysterií za ruku a začal osahávat břicho i ňadra. Cukla s sebou. „OK. Blbej vtip. Tak co ti teda je?“ „Nic!“ odsekla. „Jdu si pro prášky na alergii.“ „A co budeš dělat pak?“ „Pak asi půjdu domů, budu uklízet a psát kroniku...“ „A to tě bude bavit?“ „Ne.“ „A nešla bys radši někam se mnou?“ „Mno... To bude zábavnější to uklízení.“ „Nebuď hnusná...“ udělal psí oči. „Jak to můžeš říct? Vždyť mě vůbec neznáš... No tak... Jeden nevinnej kopeček zmrzliny v Adélce...“ Lehce se usmála. „A maj tam šmoulovou?“ Rozesmál se. Nahlas a od srdce. „Jo, myslim, že jo.“ „Tak jo... Skáknu si pro ty prášky, tak tady někde počkej...“

Byla u lékaře sotva deset minut, ale když vyšla, čekal na ni s pugétem květin. Překvapeně se usmála. „Tak na tu zmrzlinu?“ zeptal se. Přikývla. Po cestě se snažil navázat konverzaci. „Řekni mi něco o sobě...“ „A co bys chtěl vědět?“ mrkla po něm. Usmál se. „Třeba jak se jmenuješ...“ Také se usmála. „Adéla“ řekla a podala mu ruku. „Tomáš“ špitl, něžně vzal její ruku a lehce ji políbil. Rozesmála se. Při nenucené konverzaci došli do cukrárny. „Maj šmoulovou!“ jásala. Prodavačka se na ně otočila s otázkou na jejich přání. „Tři kopečky šmoulové tady pro krásnou slečnu...“ „Ne, tři ne!“ skočila mu do řeči pobaveně. „Dobře, tak teda čtyři“ „Ne! Jeden, prosím vás...“ „Řekl jsem čtyři. Platím to já, tak já objednávám...“ Prodavačka rozpačitě koukala z jednoho na druhého. „Čtyři.“ řekl ještě jednou a rozhodně. Už neprotestovala. Se zmrzlinou se procházeli po městě a smáli se jako blázni. Už dlouho jí s nikým nebylo tak hezky... Ale po dvou hodinách už musela opravdu domů. „Nechceš jít večer do kina? Dávaj animák... Hortona...“ ptal se lehce rozpačitě. „Ráda“ souhlasila s úsměvem. „V půl osmý před kinem?“ zeptala se. Přikývl. Mávnutí na rozloučenou.

V půl osmé se sešli, koupili lístky a skočili do Billy pro pití a žužu bonbony. Dokonale si rozuměli. Jejich konverzaci ukončil až začátek filmu. Skvěle se bavili, šíleně se smáli. V napínavé chvíli ho bezděčně chytila za ruku. Už nepustila. Z kina vyšli vesele, opakovali nejvtipnější scény a znovu a znovu se smáli. Zašli na dětské hřiště. Roztočil ji na kolotoči až pískala. Když zastavila, motala se a on ji zachytil, když klopýtla. Měl tak pevnou ruku. Cítila se v bezpečí. Chtěl ji doprovodit domů. Souhlasila. Šli přes park, přes který se ve tmě obyčejně bála, ale s ním ji nic takového ani nenapadlo. Uprostřed parku, na cestičce mezi hustým křovím ji chytil za ruku pevněji. Pak s ní škubl s svalil ji pod nejbližší keř. Začal se po ní sápat. Konečně jí to došlo. Začala křičet. Ucpal jí pusu a sykl: „Mlč! Nebo bude po tobě!“ Polykala slzy, snažila se bránit. Byl ale tak silný... Vnímala jen bolest, nenávist a jeho těžké tělo, které se na ní zmítalo. Když skončil, plivl jí do obličeje a utekl. Ležela a plakala...