Samota

Nedávno jsem oslavil dvacáté narozeniny. Je to už rok, co jsem narukoval do armády. Naše rota už několik měsíců plní mise ve Vietnamu. Právě tehdy se mi stal nejhrůznější zážitek v mém životě.
Dnes jsme měli za úkol vypalovat podzemní systém bunkrů, které Vietnamci pečlivě budovali a kde se i tři dny ukrývali. Když vtom najednou... Několik desítek nepřátelských vojáků vylézá z úkrytu. Co teď? Je třeba utéct a hodně rychle. Odhazuji celé vybavení a utíkám do džungle pouze s puškou na zádech.. Najednou mě něco kouslo do nohy. V bolestech padám k zemi. Ta bolest je nesnesitelná. Nedá se to vydržet. Z plných plic křičím na svět, abych zmírnil to utrpení. Z rány stříká jasně červená krev. Nemůžu se hýbat. Najednou mě dožene strach. Přemýšlím, co bude dál. Vykrvácím? Najde mě nepřítel? Kéž by mě našel někdo z našich! Minuty se zdají být nekonečné. Slyším šustot. Někdo sem jde. Je jich víc. Něco si povídají Mluví jazykem, kterému nerozumím. To snad ne! Přichází ke mně dva vietnamci. Stuhnul jsem jako kostka ledu. Ohledávají, jestli jsem mrtvý. Najednou strašná bolest. Jeden z nich mě kopl do hlavy. Chce se mi křičet, ale ovládnu se. Hlasy utichají. Oni odešli. Uvěřili, že jsem po smrti. to už je na mě moc. Sahám po pušce. Chci to ukončit. Mířím si hlavní na spánek. Už už mačkám spoušť, Když na mě někdo zařve: ,,Nech toho! Polož to!" Otevřu oči a spatřím jednoho z našich. A přibíhají další. Jeden mi ošetřuje ránu, druhý mě drží za ruku a uklidňuje mě slovy: ,,Neboj, už jsi v bezpečí!" To už mě nesou na náklaďák a odváží mě neznámo kam. Upadám do bezvědomí. Probouzím se v nemocnici. Já to přežil! Nemůžu tomu uvěřit!
Tento příběh dopadl dobře, ale realita je daleko horší. Každý den vojáci umirají, sami v cizí zemi. Lidé by měli zastavit válku a zapomenout, jak se dělají války.