V objetí mrtvé

Stoletý hřbitov se téměř ztrácel v nekonečné temnotě půlnoci. Její smuteční závoj přikryl něžným dotykem kamenné náhrobky, kované, časem zrezivělé kříže a bohatě zdobená mauzolea, vykládaná mramorovými deskami a střežená sochami andělů, místa posledního odpočinku příslušníků madridské smetánky.
Zrezivělá brána hřbitova se se zlověstným zaskřípěním pomalu pootevřela. Zvuk těžkého řetězu dopadajícího na zem na chvíli ochromil vše kolem, nevzalo však noci a smrti nic z jejich ticha, chladu ani věčného klidu. Jedno křídlo brány se otevřelo dokořán a do zapovězené říše vstoupil Lucero se starým, kulhavým správcem hřbitova v patách, který sípaje houpal zaprášenou parafínovou lucernou na revmatismem skrouceném předloktí. Snažil se krokem vyrovnat mladému, energickému Lucerovi, jeho snaha však přišla vniveč a jeho staré nohy nesnesly námahu v podobě rychlé chůze. Lucero se nenamáhal s čekáním, využil jeho služeb v podobě odemčení hlavního vchodu hřbitova, teď mu starý správce nebyl nic platný, na hřbitově se velmi dobře vyznal i bez něj. S neochvějnou jistotou jemu vlastní mířil do severní části, která byla z většiny zasvěcena rodinným hrobkám věhlasných, bohatých rodů.
Po hodné chvíli chůze mezi kamennými pomníky a náhrobky skýtajícími pohled tváří v tvář smrti, stanul před překrásným mauzoleem, bezpochyby jedním z největších, jaké kdy viděl. Jeho stěny byly od základů až po střechu z čistého, panensky bílého mramoru, přední části vévodily dva majestátní sloupy v jakémsi antickém slohu, který Lucero neznal jménem. K vchodu zdobenému freskami zobrazujících bájné bytosti, vedly tři dokonale rovné, souměrné schody, na znamení povýšenosti rodu de Rojez, kterému uchvacující hrobka patřila. Zmocnilo se ho vzrušení, které pocítil pokaždé, když byl tak blízko svému vytouženému cíli, neodolatelné výzvě skrývající se mez čtyřmi zdmi zatuchlého doupěte smrti.
Správce došel s těžkým, sípavým dechem až k němu. S očividnou námahou se sehnul a opatrně položil lucernu na jeden z mramorových schodů. Zachřestil s těžkým svazkem klíčů a přistoupil ke vchodu hrobky.
„Dneska to bude de Rojez, done Lucero?“ zachraplal hvízdavě a vzápětí vychrchlal nahnědlou, páchnoucí tekutinu. Lucero s odporem odvrátil zrak.
„Radši s tím pohněte. Nemám na to celou noc.“
Stařec se usilovně snažil najít správný klíč od masivního zámku, jeho slabý zrak mu to však nedovoloval v takové rychlosti, jakou by si byl přál. Lucero otráveně poodstoupil a s ironií odhadoval, jak dlouho to bude starému správci trvat tentokrát. Upřímně doufal, že to nedopadne jako minule a hrobku se mu nakonec podaří otevřít. Konečně uslyšel cvaknutí oznamující, že zámek povolil. Vydechl úlevou a opatrně, s posvátnou úctou vstoupil do mauzolea. Váhavě se zastavil na prahu a s téměř bázlivým údivem si prohlížel jeho stěny a kulatý strop, bohatě zdobený reliéfy zobrazující magické rostliny a řecké bůžky. Přímo proti němu stál dobrý tucet kamenných podstavců, na každém položená deska ukrývající v kryptě některého ze zesnulých členů rodiny de Rojez. Byl tím výjevem, zosobňující věčný klid, fascinovaný. Otočil se, sáhl si do náprsní kapsy a vytáhl nemalý svazek bankovek. Podal je staříkovi čekajícímu před vchodem, ten po nich lačně natáhl pahýlovitou ruku a schoval je do kapsy urousaného kabátu.
„Za tři hodiny, ne dřív, rozumíte? Tři hodiny.“ Správce přikývl. Za peníze, které od Lucera za tuhle drobnou službu dostal, by ho byl nechal v hrobce de Rojezových klidně až do rána. Když si pán přál tři hodiny, měl je mít. Opět sáhl po klíčích a téměř bez hluku uzavřel vchod hrobky. Poslední, co Lucero slyšel, bylo zachřestění klíčů, vzdalující se šouravé kroky, a pak už nic. Osaměl v temné hrobce. Slyšel jen ticho. Ticho smrti, které měl tak rád, a které s takovou láskou po nocích vyhledával.
Postupně přistupoval k jednotlivým náhrobkům a četl si jména vytesaná do tvrdého kamene. Joaquín de Rojez, 1832 – 1904. Ana María de Rojez, 1824 – 1908. Federico Nicolás de Rojez, 1851 – 1919. Vera Luisa de Rojez, 1891 – 1923.
Členů rodiny de Rojez bylo v monumentální hrobce rovných deset, dvě kamenné rakve zely prázdnotou a čekaly jako hladoví supi, až jim do tmavého chřtánu uloží další zesnulé tělo. Poslední v řadě obsazených náhrobků se skvěl zlatým nápisem Vellorita de Rojez, 1907 – 1925. Jak Lucero věděl, dívka obývala kamenný palác teprve tři dny, byla pohřbena poté, co nešťastnou náhodou spadla ze splašeného koně a na tragické následky svého zranění zemřela.
Pomalu obešel kamenný podstavec a zkušeným okem vykradače hrobek odhadoval, kudy bude nejjednodušší se k mrtvole dostat. Rozhodl se pro klasický způsob, který doposud nikdy nezklamal, a to pro vypáčení těžkého víka. Bylo to jednoduché a přesto důmyslné, nikdo s jeho zkušenostmi, koho znal, si nejstarší metodu nemohl vynachválit. Vykasal si nohavici pracovních kalhot, v kterých nepůsobil uprostřed noci příliš nápadně, a co bylo nejdůležitější, do vysoké boty pod nimi se dalo bez nejmenších problémů skrýt železné páčidlo. Vytáhl ho a přejel dlaní přes jeho dokonalou, kovovou strukturu. Každá práce s ním pro něj byla malým svátkem. Obdivoval ten jednoduchý, a zároveň perfektní nástroj, který byl jeho nejlepším přítelem a spolupachatelem ve všech jeho zvrácených dobrodružstvích. Ještě jednou jej pohladil a jeho zploštělý konec opatrně zasunul pod kamennou hranu do mezery, oddělující podstavec od víka. V této chvíli skončily křehké hrátky umělce, aby udělaly místo hrubému násilí, nutnému pro vnik do uzavřené hrobky. Stiskl zuby a zabral. Bylo to velmi namáhavé, posunutí těžkého víka byť jen o centimetr vyžadovalo, i přes použití páčidla, ohromnou sílu. Náhle se víko pohnulo. Lucerovi se velmi ulevilo, první pohyby byly to nejnáročnější, pak už to šlo téměř samo.
Po deseti minutách se víko s ohlušujícím rachotem svalilo na podlahu. Před Lucerem nyní stála kamenná rakev bez víka, hrobka s odhaleným obsahem, vydávající své tajemství. Opatrně, s bázní a něhou ještě silnější než doposud, přistoupil k rakvi, aby se pokochal tím, co skrývá ve svých útrobách.
Vellorita de Rojez byla nádherná dívka plných tvarů, s jemně modelovanou tváří a hustými kadeřemi kaštanových vlasů. Její zevnějšek zatím nebyl poznamenán nejmenší stopou hniloby nebo rozkladu, což ovšem Lucero vzhledem k okolnostem ani nepředpokládal. Zapáchající, poloshnilé mrtvoly se mu hnusily. Natáhl ruku a pohladil Velloritu po mramorově bílé, voskovité kůži. Cítil její chlad, postupně prostupující jeho tělem a jako jed zachvacující i poslední kapku krve i v jeho nejposlednější žilce nejzazšího zákoutí těla a mysli. Vnímal ztuhlost jejích orgánů, nehybnost její tváře, němotu jejích rtů…
A své vlastní, postupně narůstající vzrušení.
Jeho posedlostí byla smrt. Nikoliv její bohapusté rozsévání, nýbrž kochání se jejím hotovým dílem a tiché obdivování její nesmrtelné krásy. Ve dne vážený mladý obchodník, v noci nepříčetné monstrum dávající volný průchod svým zvráceným vášním, takový byl Lucero. Dnes byla jeho cílem dívka Vellorita, přesněji řečeno její tělesné ostatky. Za živa byla jistě velmi krásná, pro něj však kýženou, nadpozemskou krásu získala setkáním se smrtí. Až její tělo bez života se pro něj stalo žádoucím.
Těch pár okamžiků, kdy stál nad dívčiným nehybným tělem a oslepen, hladil očima její hladkou kůži, se mu zdály jako několik hodin. Postupně, po opadnutí prvotního okouzlení, však stále ještě s přetrvávajícím vzrušením, se probíral z malátného transu a konečně si uvědomil, že má jen tři hodiny, jejichž vzácné minuty nemilosrdně ubíhaly a mnoho z nich už bylo nenávratně pryč. Natáhl silné paže pod nehybné tělo a s neobyčejnou opatrností jej něžně nadzdvihl. Připadala mu jako socha, vytesaná jistou rukou mistra sochaře do nejjemnějšího kamene, zároveň však lehká jako chmýří unášené větrem. Nedočkavě, přesto stále ještě s opatrností, vyžadující vzhledem k jeho stále rostoucímu vzrušení ohromné sebeovládání, položil dívčinu mrtvolu na kamennou podlahu a dychtivým pohledem si prohlížel každý záhyb jejího dokonalého, mrtvého těla. Pomalu, tak aby ani v nejmenším nepoškodil její dokonalost, loveckým nožem podélně rozřízl hedvábné, panensky bílé šaty. Na práci se velmi soustředil, jediný zbytečný pohyb by mohl poškodit bezchybnou strukturu dívčiny kůže. Po hodné chvíli před ním ležela obnažena, jako perla v rozevřené lastuře, ve své bezmocné nahotě ještě tisíckrát krásnější, než byla v rakvi. Lucero se nemohl vynadívat na bílé maso, tak otevřeně vystavené přímo před jeho očima. Skoro se bál se dívky dotknout, připadala mu jako nedotknutelný sen, víla z jiného světa, mlhavý přízrak co se navždy rozplyne pod jediným dotekem. Klekl si k ní a opatrně, bojácně ji jemně pohladil po zaobleném ňadru. Ztuhlé se ani nepohnulo, a Lucera náhle ovládla divoká žádostivost. Jeho vzrušení bylo mnohem větší než předtím a on netoužil po ničem jiném, než se zmocnit mrtvého, vychladlého těla. Líbila se mu jeho tvrdost, teď už věděl, že se mu nerozplyne. Rychle a surově líbal dívku na ústech, krku, pažích, ňadrech, břichu, v klíně. Svými slinami zvlhčil mrtvé lůno, aby se jej mohl bez problému zmocnit. Už to nebyl on, klidný a uctivý don Lucero, proměnil se v ohavného netvora, ukájející své zvrácené touhy v mrtvých tělech nevinných panen. Po chvíli usilovného snažení o zprůchodnění cesty k blahu se mu to konečně povedlo. Nyní si mohl bez překážek užívat nádherné rozkoše, kterou ve světě živých nepoznal.
Násilím si otevřel cestu do dívčiných útrob. Ztěžka na ni nalehl a hladce do ní vnikl. ak zprudka přirážel, hlasitě oddechoval, zpotil se námahou a pocitem nekonečné blaženosti. Ne, nepřipadal si zvráceně, nelidsky. Ukájel své hříšné touhy v těle mrtvé, nevinné dívky, která byla zcela v jeho moci. S každým dalším pohybem, s každým prudkým trhnutím znesvěcoval památku Vellority de Rojez. V tvrdých dlaních drtil její tuhá, voskovitá ňadra, zakousl se do jejích rtů, na obličeji a krku jeho zuby zanechávaly citelné stopy. Dorážel stále rychleji a prudčeji, jeho dech byl těžší a povrchnější. Když dospěl k vyvrcholení, prudce se svalil na bezvládné tělo té, u které nalezl tu nadpozemskou slast, i proti její vůli.
Chvíli jen ležel na Velloritině těle. Ztěžka oddechoval, jeho srdce se pomalu dostávalo zpět do pravidelného rytmu. Po chvíli se chystal zvednout a uvést vše do původního stavu. Nemohl. Při pokusu o oddělení od dívčina těla mu v tom cosi bránilo. Znovu se pokusil o rozdělení jejich těl. Nic. V panice přistoupil k násilnostem. Zaryl nehty hluboko do její kůže, ze všech sil se snažil dostat ochabující úd ven z tuhé mrtvoly, nedařilo se. Zneuctěná dívka jej uvěznila ve svém mrtvém těle.
S námahou se natáhl po kabátu, do jehož kapsy odložil zlaté, kapesní hodinky. Pohlédl na jejich ciferník, a ulevilo se mu. Za deset minut přijde hlídač, odemkne hrobku a dostane ho ven. V jeho očích bude sice v té chvíli vypadat jako zvrácený ubožák, co je mu ale po nějakém hlídači? Může si koupit jeho mlčení, ten starý ochlasta by za pár šupů prodal i svou vlastní matku.
Zaklíněný v mrtvole, čekal. Nebylo to snadné čekání. Jako by na něj najednou dopadla tíha všeho, co za branami hřbitova vykonal, postupně přicházeli duchové všech pošpiněných dívek, dívaly se mu zblízka do očí… Také Vellorita otevřela své zelené oči, v kterých se zračila němá výčitka. Lucero pevně zavřel oči, nechtěl nic z toho vidět. Stejně je viděl. Ty oči… Byly v jeho hlavě, měl je přímo před sebou.
Otevřel oči a pohlédl na Velloritu. Už to nebyla ona. Přímo před jeho očima začínala hnít a rozpadat se, po chvíli ležel na hroudě tlejícího masa, tváří v tvář jejímu znetvořenému obličeji. Sáhl po hodinkách, a téměř vykřikl hrůzou. Ručičky byly v témže postavení jako předtím, nepohnuly se ani o kousek, i když mu doba věznění v kruté hrobce připadala jako mnoho hodin. Kde je hlídač? Už tu měl dávno být!
Ochladilo se. Lucero se třásl zimou, žaludek se mu obracel při pohledu na odpornou hmotu, která byla ještě před několika okamžiky půvabnou Velloritou de Rojez.
Uplynulo několik hodin, ručičky na hodinkách se však ani nyní nepohnuly. Lucero se pokusil postavit, rozpadající se maso a kosti se však zničehonic spojily dohromady a ztěžkly. Kde jen ten hlídač může být? Kdybych tak dosáhl na svůj lovecký nůž, zoufal si Lucero.
Bylo chladno stále víc a víc. Smrdutá hmota byla najednou plná červů, provrtávajících se skrz maso, jak mrtvé, tak živé. Lucero vykřikl. Pěstmi bušil do slizkých červů, neměl však šanci je všechny odehnat nebo pozabíjet.
„No, tak, Lucero, buď klidný… To jsou mí přátelé, také si chtějí trochu užít. Nebuď tak sobecký,“ slyšel Velloritin hlas. Červi se mu postupně zavrtávali pod kůži, na místě kudy prošli, vytryskl tenký pramínek krve.
„Lucero,“ oslovila ho Vellorita. „Miluj mě.“ Červi mu prolézali svaly, ohlodávali mu kosti. Kůží se do něj dostávali další a další, žádná část jeho těla nezůstala ušetřena obludné červí invaze.
„Miluj mě!“
Cítil, jak mu rejdí ve střevech. Konečníkem se dostávali dovnitř, trávicím traktem pak lezli směrem vzhůru. Po chvíli už je cítil v ústech. Vyplivl je na zem, brzy však už nestíhal plivat, ústa se mu plnila červy, lezli z něj i nosem, v krku si vytvořili malé otvory, kterými vylézali ven.
Na sklonku smrti cítil ve tváři teplý dech Vellority de Rojez a v uších sotva slyšitelné: „Miluj mě.“