Svědomí

Dlouho nepršelo. Dnes ráno začalo a prší ještě teď. Jdu tmavou ulicí, myslím na ten večer a jediný déšť mě hladí po tváři. Mísí se se slzami a stéká z čela na nos, na bradu a máčí mi kabát, který jsem na sebe rychle hodila a vyběhla ven, protože jinak bych se zbláznila. Musím chodit pryč, protože ty čtyři stěny mě už svírají a nepouští pryč. Někdy se nemůžu pořádně nadechnout. Drží mě kleště stereotypu a zoufalství.

Přejdu přes Karlův most a pomalým krokem mířím k nábřeží. V tuhle noční dobu tu je jen pár lidí. Většinou nějací osamělci, ale ti chudáci mi neublíží a kdyby? Bylo by asi jen lépe. Nebaví mě sedět v tom pokojíku se stolkem a postelí a skrývat se před těmi, kteří si neváží lidí. Před těmi, kteří poslouchají rozkazy vůdců a sami nemyslí. Před těmi, kteří nedokáží milovat a nemají v sobě kousek lidskosti. Před těmi, kteří nás zabíjejí jen proto, že máme na kabátě hvězdu. Hvězdu s nápisem Jude. Já vím jak se vojákům vyhnout. Znám způsoby , kterými odlákat jejich pozornost, ale tento fakt mě nerozradostňuje. Tento fakt mě tíží jako vzpomínka na ten večer.

V hlavě se mi znova a znova točí myšlenky, které bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Najednou vidím v dálce stín. Je to vysoký muž v hnědém plášti a usmívá se na mě takovým zvláštním úsměvem lehce nakřivo. Někoho mi připomíná, vidím ho jako ten večer a já už vím. Zastavím se. Celá se třesu. Zařvu: „Pane Miller“. On stojí. Nehýbe se. Jen na mě kouká. Dojdu k němu. Podívám se do tváře. Není to on. Hlavu mám jak střep. Víří mi v ní myšlenky. Už blouzním. Jak jsem mohla myslet, že je to pan Miller? Vždyť pan Miller je mrtvý. Viděla jsem jak ho zabili, jak padalo k zemi jeho bezvládné tělo.

Najednou začnu na to všechno vzpomínat. Vidím před sebou povolávací rozkaz do transportu. Přišel mě, mým rodičům i panu Millerovi a jeho ženě. Ti dva bydleli u nás v domě. A já je neměla moc ráda. Paní Millerová byla klasická sousedka a žena v domácnosti. Když jsem byla malá, rodiče hned věděli, kdo rozbil to okno. Věděli hned, kdy jsem na někoho byla hubatá a kdy jsem někoho střelila prakem do nohy. Paní Millerová se o to postarala. Pomáhala všem rodičům v okolí s výchovou jejich dětí. Pan Miller ji dřív umravňoval, ale za poslední roky se z něj stal starý zapšklý člověk, který rád škodil svým sousedům a to ať už fyzicky tak i psychicky.

Ale to co jsem viděla ten večer bych nikomu nepřála zažít. Pan Miller byl doma sám. Byl tam už asi měsíc. Paní Millerová nastoupila do transportu sama. Tvrdila, že se přece v táboře nemohou dít tak špatné věci, že už by se to určitě šířilo ven. Pan Miller, ale nemohl opustit svůj majetek. Mě a mé rodiče povolali ten samý týden. Rodiče se rozhodli odejít. Mámě bylo téměř 60 let a tátovi 67 let. Říkali, že už nemají co ztratit. Já nechtěla odejít. Byla jsem paličatá. Tak mi přestěhovali postel a malý stolek do kumbálu co je vedle našeho bytu, za poslední úspory nakoupili jídlo, dali pusu na rozloučenou, řekli „opatruj se“ a odešli. Už jsem je nikdy neviděla. Šli oba do plynu. Matka v den příjezdu do tábora. Otec o dva dny později.

Já bydlela v tom malém pokojíčku na košťata a nepotřebné krámy a trápila se. Trápila jsem se hodně otázkami, jestli mě najdou, co mi pak udělají, a co budu dělat já. Ten večer jsem se chtěla jít opět projít. Jenže jsem měla nějaké zvláštní myšlenky a pak jsem zahlédla vojáky. Šli po schodech do našeho patra. Násilím otevřeli dveře pana Millera. Vyvedli ho ven. Stojím u dveří. Poslouchám. Skoro nedýchám. Najednou křik. Pan Miller křičí. Nikdy jsem ho neslyšela křičet. Oni ho zabijí. Určitě ho zabijí. Proč to dělají? V našem domě ještě židy nehledali a hledat už nebudou. Určitě ho někdo udal a tak vojáci ví, že by ten udavač udal i další. Jsem si jistá, že už nepřijdou. Jsem v bezpečí, ale přemýšlím kdo to mohl být, kdo mohl toho starého pána udat. Pan Miller křičí „já nechci, ne, nedělejte to, budete litovat“. Rána. Ticho. Pan Miller je mrtvý. Vnitřnosti mi svírá strach. Slyším jednoho z vojáku „další dům čistej“. Kdo proboha mohl udat souseda? Kdo mohl ochránit sebe životem jiného člověka? To já. Rodiče říkali: „Opatruj se“!