Šeptající urna

Byla noc.Spala v podkroví rodinného domu.V tom pokoji byla urna černé ovce rodiny-stála na prosklené skřínce.Spící se probudila a přitáhla si deku až ke krku.Byla tu najednou zima.Topení u její postele hřálo,ale jakoby ne dost.Proč?Ta urna,něco s ní je.Co jí vlastně probudilo?Šepot.Hloupost.Urny nešeptají.
Pokusila se usnout,ale něco jí drželo při plném vědomí.Nemohla spát.
Proč?Vždycky přece usínala dobře.
Přivřela oči. Vzdala to.Byla otočená zády ke prázdnému prostoru.Měla pocit,že za ní někdo stojí.Převalila se zády ke zdi.Tyhle pocity neměla ráda.Očima plaše přejela po skřínce.
Urna-hýbla se.To se mi asi jenom zdálo.Nezdálo … jako by vibrovala.Třeba někdo pode mnou luxuje.Ale to by přece slyšela.Potila se děsem vyvolaným něčím neznámým.Měla čím dál větší strach.Nevěděla přesně z čeho,vždyť zpopelněný byl její nejmilejší,otec dětí,které teď vychovává,ale tušila,že se něco zlého stane…
Urna tepala teď již docela zřetelně.Strachem ochromená sledovala tu pohřební nádobu.Čekala,že se každou chvilku probudí.Mezi mraky prosvitl úplněk.Bylo světlo jako ve dne,ale přesto bez barev.Jako by zase slyšela ten šepot,šepot, jež se ozýval z urny…
,, šánečto….. ŠÁNEČTO!'' (otčenáš pozpátku…)
Děsil jí ten chladný hlas,hlas který navždy utkví v mysli…
Cítila se ohrožená,schoulená pod dekou jako malé dítě.Ovanul jí zatuchlý vánek prosycený spáleninou,oznamující něčí přítomnost.
Zvedla se.Chtěla pryč.Udělala pár krůčků.Strach jí svázal nohy.Všimla si,že v zámku nejsou klíče.Večer se zamkla.Se zorničkami zúženými strachem pohlédla na vibrující nádobu.Pocítila náhlé nutkání jít blíž.Poslechla.Teď byla v úrovni jejich očí.Opravdu vibrovala.Opatrně se jí dotkla prstem.Začala tepat jako srdce,přesto velmi pomalu.Přišlo další nutkání,tentokrát silnější,skoro jako rozkaz.Otevři to,otevři to!
Mysl strnula,ale tělo poslechlo.Odklopila víko.Spadlo na zem a rozbilo se.Z urny vyletěl šepot spolu se spáleným nebožtíkem.
,,ŠÁNEČTO! ŠÁNEČTO!!!''
Popel se vytvaroval do tvaru postavy, jež by bez popela nebyla vidět.
Ona,sledujíc tuto příšernou scénu chtěla křičet.Nešlo to.Spolu s jejím zdravým rozumem odešel i její hlas.Postava vztáhla ruce k jejímu krku a pevně jej sevřela.Vyděšená se začala dusit.A pak,po této nepopsatelné hrůze,pocítila teplo,zalévající každý kousek její mysli.
Policie vyrazila dveře.Týden pohřešovaná ležela na zemi.V místnosti se nedalo dýchat.
Poručíkův hlas zazněl do ticha.
,,Vražda…''