Stín

Kapky potu se mísí se špínou. Tvůj dech je zrychlený, sotva ho popadáš. Už nemůžeš dál. Nemůžeš, přesto však stále běžíš. Tak utíkej.
Klopýtneš o větev, zatraceně. Kde sebereš síly na to, abys vstal a běžel dál? Už žádné nemáš.
Porcelánový obličej máčíš v bahně, jehličí tě píchá do tváří a tvrdé větvičky se ti zařezávají do kůže. Když zůstaneš ležet, třeba si tě nevšimne. Třeba.
Nechceš ale tolik riskovat, téměř jsi mu utekl. Se zaskučením se zvedáš, pomalu a těžce. Šustění listí tě znepokojuje, je tu, je blízko. On.
pomalu, až zdráhavě uděláš krok vpřed, následuje další a další. Znovu utíkáš, musíš!
****
Vrána se ti posadí na břicho, klovne - nereaguješ. Klovne silněji, stále nic... Ležíš na zádech, ruce a nohy roztažené, zdá se, že jsou až ledabyle pohozené okolo tvého těla.
Další vrána dosedne, další vrána si do tebe klovne. Neprobudíš se, a i kdyby - nikdy bys už nespatřil světlo...
Nemáš oči. Místo nich ti tam zbývají dvě velké zakrvácené díry. Tvou dříve neposkvrněnou pleť pokrývají krvavé ranky, vrány se slétávají - čeká je hostina.

Mrtvé tělo hníjící,
vrány požitkářsky hodující.

A slunce zapadá,
stíny se odpoutávají,
a mrtvé tělo k zemi padá,
kosti se lámají ...

Ale stín přeci nezabíjí,
stín tě věrně následuje,
-A žije ve stínu tvé osobnosti-
proto se mstí.

Až napadne sníh,
až vysvitne měsíc,
stín zmizí,
sám sebe se děsíc.