Noc s upírem

listopad 1999

Lily Davisová byla pětadvacetiletá slečna, která žila v domě na předměstí. Zdědila ho po svém otci, který ji vychovával od jejích tří let, protože matka je opustila a utekla s jedním pařížským sochařem do Francie.
Dům byl postaven podle starého koloniálního stylu a na okraji New Yorku, kde se výrazně lišil od ostatních malých rodinných domků, budil zaslouženou pozornost.
Interiér šel ruku v ruce se zevnějškem. V přízemí byla malá koupelna, jídelna, kuchyně, velký obývací pokoj s krbem a salon, kterému vévodil kaštanově hnědý klavír. V patře byla dlouhá chodba, ze které vedlo patero dveří do dvou ložnic, pracovny, knihovny a do velké koupelny.
Zdi všech pokojů, kromě koupelen, které měly dlaždičky, byly táflovány vyřezávanými ebenovými prkny. Všude se svítilo malými dvouhlavými svícny, které měly své plameny plně elektrizované. Vysoká okna chránily rudé závěsy, dubové dveře propouštěly světlo skrze svá horní okénka zdobená malými záclonkami.
Lily měla dost majetku, aby nemusela nic dělat, ale pracovala jako učitelka klavíru. Většinou ji studenti navštěvovali, ale některé z bohatších rodin vyučovala u nich doma.
Dvakrát týdně, v úterý a v pátek, chodila se svou nejlepší přítelkyní Mary na oběd do nedaleké restaurace. Každou neděli pak pořádala u sebe doma posezení, kam byli zváni její přátelé i se svými partnery.
Mary jí neustále vyčítala, že si nikoho nenajde. Přitom to podle ní nebyl problém – Lily byla středně vysoká, štíhlá blondýnka. Měla dlouhé vlasy, upravené nehty, modré oči a plné rty. Nechybělo jí nic, až na přítele.
Přicházející zima pomalu obnažovala stromy a hrála si s jejich barevnými šaty. Teplota klesla těsně nad nulu a prach v ulicích začal vířit severní vítr. Bylo úterý a Lily čekala v restauraci na kamarádku. Konečně se Mary objevila u stolu.
„Promiň, jdu pozdě.“ omluvila se.
„To nevadí, cos mi to chtěla říct?“
Mary si sundala kabát a položila ho na volnou židli. Z kabelky pak vyndala inzerát vystřižený z novin a podala ho Lily. „To je ono.“ usmála se a sedla si.
„Seznamka?“ podívala se Lily nevěřícně na svou přítelkyni. „Ty sis někoho našla?“
„Ne, to ty.“ opravila ji Mary.
„Víš, že nikoho nechci:“ zamračila se Lily, pohlédla na inzerát a začala číst nahlas. „Třicetiletý, finančně zajištěný muž hledá mladší ženu bez závazků. Pojďme na večeři a pak se uvidí. Jen vážné.“
„Tak co mu říkáš?“
„Jsi blázen. To nejde.“ vrátila kus papíru své kamarádce.
„Proč ne?“
„To nepůjde.“
„Musí.“
„Proč?“
„Už jsem mu odpověděla tvým jménem. V pátek v osm večer jdete sem na večeři.“
„Nepůjdu.“
„Ví, kde bydlíš.“
„Co o mně ještě ví?“ vykřikla Lily, až se několik okolních lidí zvědavě ohlédlo.
„Nic.“ špitla Mary.
„A co víš ty o něm?“
„Jmenuje se Vaslav, je to ruský šlechtic.
„Rus?“ nevěřila Lily svým uším.
„Ano, ale od mládí žije tady v New Yorku a studoval tu několik vysokých škol se zaměřením na anglický jazyk. Neboj, to zvládneš.“
Tři noci nemohla Lily spát a hrála na klavír. Nemohla z hlavy dostat blížící se setkání s Vaslavem.
V pátek nešla s Mary na oběd, ale pozvala ji k sobě. Vybraly hezké večerní šaty a střevíce, provedly důkladnou přípravu všech možných nastalých situací a Mary vytvořila na hlavě své přítelkyně nádherný účes.
Nastal večer.
Lily vyšla z domu. Dorazila k restauraci ve tři čtvrtě na osm a nervózně čekala. Přesně v osm zastavilo na rohu černé auto. Vystoupil z něho muž v černém dlouhém kabátě. Měl středně dlouhé černé vlasy sčesané dozadu, černé polobotky a černé kožené rukavice. Uviděl Lily a přistoupil k ní.
Teď mu viděla i do obličeje. Hebká tvář bez jediného vousu vrhala na okolní svět podmanivé pohledy.
„Lily Davisová?“ zeptal se hlubokým klidným hlasem.
„Ano.“ přitakala a nechala si políbit ruku.
„Jsem kníže Vaslav Rentov.“ představil se, nabídl jí rámě a odvedl ji do restaurace.
Povečeřeli a dlouze si povídali o minulosti, přítomnosti a společných zájmech, jedním z nichž byla hudba.
Kníže zaplatil a nabídl se, že Lily odveze domů. Když dorazili na místo, pozvala ho dovnitř.
„Máte to tu překrásné.“ řekl, když se uvelebil v jednom křesle v salonu. „Mohu?“ ukázal na klavír.
„Jistě.“ usmála se a posadila se místo něj do červeného čalounění.
Několik minut hrál milostné sonáty a preludia, která prý složil sám. Když skončil, odvedla ho do obývacího pokoje, kde v honosném krbu plápolal oheň, na rozdíl od svých příbuzných svícnů živý.
Oba se usadili do velkého gauče a on ji začal něžně hladit po vlasech. Netrvalo dlouho a Vaslav se ji pokusil políbit.
Ucukla.
Věděla, co přijde. Vždyť to dělala už mnohokrát. Není se čeho bát. On se jí hrozně líbil. Možná to tentokrát vydrží, pomyslela si.
Přiblížila své rty k jeho. Nechala se několikrát políbit, ale pak to ucítila. To šílené nutkání jejího rodu.
Otevřela oči, odstrčila ho na zem, skočila na něj a prokousla mu hrdlo. Teď cítila teplou krev ve svých ústech a nádherné uspokojení. Náhle vstala, vrhla se na gauč a začala plakat.
Ani tentokrát to nevydržela...