Londýn

Je pozdě večer. Letím se svým bombardérem nad ztichlou zemí. Vedle mě sedí skvělý voják a můj kamarád Fritz. Nevychutnáváme si krásy letu, protože máme důležitý úkol. My, výkvět německé rasy, letíme na Londýn. Ukázat té lůze dole, kdo je tady pánem. Kdo jediný má právo nazývat se člověkem.
Jsem unavený. Nemohl jsem se dočkat, a tak jsem celou noc nespal. Snažím se mít otevřené oči. Poslouchám vyprávění Fritze a také slyším proud vzduchu, jak naráží na příď letadla a otírá se o křídla…
Náhle se ozve strašná rána. Co se děje? Kolem jsou všude světla. Rychle se zorientuju. Jsme už nad Londýnem! Asi o nás věděli. Střílejí na nás.
Zase rána a náraz. Zasáhli nás. Otočím se, abych se zeptal Fritze, ale místo něj tam je pouze krvavý flek. Bože! Úplně panikařím.
Cítím hořící benzín. Padám. Rychle otvírám kokpit a vyskakuju ven. Padám a otvírám padák.
Dopadl jsem doprostřed bombardovaného Londýna. Všude vládne panika, zmatek a lidé zděšeně pobíhají všude kolem. My jim to nandáváme, těm britským psům. Spíš čoklům. Ha! Ha! Super! Musel jsem se dívat, jak pomalu chcípaj. A jak řvali! No prostě nádhera.
Kus ode mne dopadla bomba a utrhla chlápkovi vedle mě ruce. Krásný bylo, jak v agónii umíral a škubal pahýly. Na druhé straně ulice se plazila žena, kterou to zasáhlo do nohou. Zářícíma očima jsem koukal kolem. To bylo super divadlo. Žůžo!
Znovu jsem obrátil lačný pohled k té ženě. Její marné snaze jsem se musel smát. S vypětím všech sil se doplazila k malému dítěti, objala jej a zemřela. S údivem jsem zjistil, že mám slzy v očích.
A ten špinavý kluk tam dál stál a tiše vzlykal. Šel jsem k němu. Znovu se ozvala rána. Lešení začalo padat, přímo na toho chlapce. Rozběhl jsem se a chytil ho do náruče. Těsně za mými patami dopadlo lešení. Uf, to bylo o chlup.
Chtěl jsem to dítě postavit na zem, ale ono se ke mně pevně přitisklo a svou špinavou tvář zabořilo do mé nové uniformy. Nemotorně jsem ho objal a hladil po vlasech.
Náhle jsem viděl to utrpení kolem sebe. Uvědomil jsem si, že nejsou žádní nadlidé, že není žádná rasa nadřazená. A taky jsem viděl, co my, Němci, jsme schopni udělat, abychom si dokázali vlastní nadřazenost.
Styděl jsem se, že jsem Němec. Toužil jsem servat ze sebe uniformu, smýt ze sebe vše nečisté. Ale jen jsem stál a pevně svíral v náručí toho malého chlapce.
Znovu začaly padat bomby. Musíme se skrýt, napadlo mě. Postavil jsem chlapce na zem, chytl ho za ruku a běžel pryč.
Upadl. Otočil jsem se a vidím, jak má v hrudníku zabodnutou střepinu. Klečel na kolenou, chroptěl a umíral.
Začal jsem vzlykat. Držel jsem ho za ruku a šeptal mu: „Ne, neumírej!“

„Hansi, Hansi, vzbuď se!“ Fritz mnou třese. „Už jsme skoro tam!“
Vše se mi vybavilo. Hořící Londýn, mrtvý Fritz i malý chlapec. Došlo mi, že to byl jen sen, ještě to mohu změnit.
„Hansi, co to děláš?! Vždyť Londýn je na druhou stranu!“

* * *

„S lítostí Vám oznamujeme, že Váš syn Hans Steiger byl dne 4. 6. 1940 zastřelen za vlastizradu.“