Ovocná smrt

„Dobře, tak ještě dodělám tyhle tři tyče a dám si zaslouženého šlofíka.“ Paul se ohnul přes okraj záhonku a sáhnul pro další tyč, která mu sahala až po ramena. Malý proužek potu se mu líně táhl přes celé čelo až ke sluncem rozdrásanému krku. Ramena měl spálená tak, že cítil každý pohyb intenzivněji než za mlada. A to mu vlastně vůbec nevadilo…

Do pravé ruky vzal velké kladivo a levou rukou si přidržoval laťku. Soustředil se jak nejvíc mohl, i když ho to zmáhalo. Dávat si pozor ale musel. Nebyl už nejmladší a tělo mu to dávalo až moc často najevo. Oči mu již nezaostřovalo taky jako dřív, ruce se klepaly, jako by se díval na svůj z mládí oblíbený horor a při každém výdechu zapískal, jako nejstarší typ konvice na čaj.

Ovšem, tuhle práci někdo udělat musel. Jeho žena, Angie, si zvykla na letní komfort celkem rychle a nevypadalo to na žádnou změnu. Věděla, že v letní sezóně se nemusí obtěžovat do přecpaných supermarketů pro papriky nebo okurky na salát, všechno měla z jejich zahrádky. Paula však štvalo, že si na to zvykla vlastně bez vlastního přičinění. Nikdy s ním na zahradu nešla okopat záhon nebo posekat trávu. Pokud se sem vůbec někdy obtěžovala, bylo to z čistě sobeckého důvodu. Sesbírala si jahody a odešla ke své kamarádce, kde je potom všechny snědly. Paul však všechny snahy o změnu vzdal…

Paul několika pohyby zarazil do půdy další laťku, kolem které se budou točit rajčata. Zbývala mu jen poslední, proto neztrácel čas, popadl ji a rozmáchl se k dalšímu úderu.
- slabý náraz do země-
Ačkoliv věděl, co ten dopad způsobilo otočil se. Mohutná jabloň rostoucí vedle jeho chalupy začala tenhle rok shazovat jablka překvapivě brzo. Paula, zkušeného pěstitele, to ovšem z rovnováhy nevyvedlo. Věděl, že to není způsobeno žádnou plísní ani parazity. Spadaná jablka byla zdravá a ani samotný strom nevykazoval žádné abnormality. Koruna se prostě rozhodla shodit své těžké ozdoby dřív než předchozí roky…

Paul zarazil do země i poslední lať a otřel si z obličeje nános prachu, který se smísil s kysele páchnoucím potem.
„ To by bylo, teď se může Angie těšit i na rajčata,“ musel se sám pro sebe zasmát.
Obešel všechny pečlivě seřazené opěrky, na travnaté cestičce sebral pomocné nástroje a vydal se do chaty, aby je uklidil do úložné lavice.
- další náraz do země-
- a další -
„Sakriš, vám se na tom stromě hodně nelíbí.“ Paul všechno uklidil, popadl ze stinného kouta láhev teplého piva, otevřel ji a vrátil se zpět na zahradu, do svého království a poklidného útočiště.

Rozhlédnul se a nadmul se pýchou. Zahradu měl sice malinkou, ale co všechno zde dokázal vypěstovat. Úhledně posekaný trávník, přesně oddělné záhonky, mistrovsky poskládané kameny na skalce…Paul byl na sebe pyšný.

„A teď si dáme malý oraz, doma by nás nenechali,“ zasmál se po druhé a pomalým krokem si to mířil k jabloni.
„Jen doufám, holka, že když si tu na chvíli lehnu tak dáš pokoj a nebudeš po mě házet ty svoje ozdoby. Víš, že je tu největší stín, ne?“ Napil se z láhve a rozhlédnul se okolo, aby zjistil jestli ho při takovém monologu nikdo neposlouchá. Ono, né každý se přeci baví se stromem jako z živou bytostí.
-Nikdo-

Paul si lehnul do trávy, mezi spadaná jablka, která bude muset hned po malém odpočinku sesbírat, aby nezačala hnít a opřel se o statný kmen. Sluneční paprsky dopadaly jen chvílemi, kdy jim listy povolily vstup na zemský povrch. Ačkoliv zavřel oči, vnímal mihotavá světla a přemýšlel, co bude muset ještě všechno zvládnout, pak usnul.

Zdál se mu divný sen, procházel dlouhou tmavou chodbou a díval se všude kolem sebe, jakoby něco hledal. Dunivý vítr se opíral do chátrajících zdí a poletující pavučiny měly za úkol odvádět pozornost. Pak volal její jméno:
„Angie, Angie,“ a stále nepřestával, když v tom ho něco, neviděl co, praštilo obrovskou ránou přes nohu. Lekl se a prudce otevřel oči. Nic. Jen jabloň a ticho. Podíval se na svou pravou nohu a zjistil, že se na ní symbioticky povaluje velké jablko.
„I ty jedna, tak proto mě to bolelo, tys na mě shodila takovýho macka!“ Již po několikáté se rozesmál a jednoduchým pohybem shodil jablko z nohy. Napil se znovu piva a zase zavřel oči.
- Z rány mu pomalým proudem vytékala krev, ale Paul o ní nevěděl.-

Jakmile dovřel oči ucítil další prudkou bolest, oči ihned otevřel a viděl jablko, které před chvíli ze sebe sklepl jak mu opět leží na noze.
„Já normálně bláznim, na co si tu se mnou hraješ ty mrško!“ Pokusil se jablko ze svého nártu opět shodit, ale nemohl se pohnout. Paul značně znervózněl. Podíval se dolů a spatřil jablko, které se natočilo stopkou k jeho očím. Jako by se na něj dívalo.
„Ježiši, já senilním. Vzchop se chlape!“ To už mu ovšem projela tělem další vlna bolesti a on viděl jak ten malý červeno-žlutý plod zaryl stopku přímo do jeho nohy.
„Pane bože! Jenom jsem usnul,“ všechno však nasvědčovalo opaku.
Druhý pokus o shození jablka nevyšel. Paul se cítil, jako by byl paralyzován. Zrak stočil pod velký kmen a viděl ten nejděsivější obraz jeho života. Další jablka se k němu blížila.
„No tak hejbni se!“ Nešlo to, jen nečině ležel a cítil bolest, kterou mu způsobovala díra v noze. Další malý zabijáci se blížili.
„Jen spíš, jen spíš!“ Jablka dorazila. Část se mu jich dostala na břicho a další se rozprostřely po stehnech.
-Další obrovský náraz bolesti-
Všechna jablka se do něj pustila. Paul už nemohl čekat až se probudí a rozkřičel se o pomoc. Ovocní vrazi se do něj pustili mnohem víc. Paul měl pocit, jako by jim narostly zuby. Ta bolest vrážela do těla dřevné kůly. Z jeho břicha se rozproudily další čůrky krve a táhly se dolů, na zelenou trávu.
„Už dost, pomoc!“ Ani nestihl doříct poslední slovo, když se jabloň roztřásla a shodila na zem další bestie. Ty už nebyly tak pomalé jako jejich předchůdci. Paul cítil, že to už dlouho nevydrží, nepřestával volat o pomoc, ale nikdo zde nebyl. Cítil rozdrásané břicho, nohy i ruce. Jeho kůže vypadala jako sešitá. Krev z něj stále tekla dolů a obnažené svalstvo pálilo, jako mu někdo rány zasypával solí…
Jeho tělo bylo celé poseto dozrálými jablky a on upadal do bezvědomí. Krvelačné bestie nepřestávaly a při prokousávání paulových vnitřností, naposledy vydechl…
/
/
/
/
/
/
Druhý den:
Angie procházela kolem vztyčených latěk a mířila k chatičce…
„Kde se ten chlap proradném zase zapomněl. Určitě si zase skočil na pivo a někde usnul. Snad ho zase někdo přivede domu, jako posledně!“
Angie došla k velké jabloni a sehnula se pro první plod.
„Člověk, aby si tu ty jabka na štrůdl sbíral sám!“
Podívala se na právě zvednuté jablko a zarazila se.
„Takhle červená už jsme dlouho neměli.“ A sehnula se pro další, aby si je mohla odnést domů…nevěděla, že by to dělat neměla.