Černý těžký spánek

,,Jak se cítíš, Lucie…?
,,Fajn.“
,,Něco nového..?“
Doktorka ,,říkej mi Marie“ Martinová mě upřeně pozorovala přes umělohmotné obroučky svých brýlí.
Byla to statná ženská středního věku, která se oblékala do křiklavých hedvábných halenek a extrémně upnutých kalhot.
Na hlavě jí sedělo deset pater jasně červených kudrlin, kvůli kterým vypadala, jako kdyby měla hlavu v jednom ohni.
Větu ,,Jak se cítíš, Lucie?“ používala častěji než slovo ,,já.“
Zabořila jsem se hlouběji do obláčkově modrého křesílka a začala si palci točit mlýnek.
,,Něco nového..? Hmm…chybí mi kus mozku, ale o tom už nejspíš víte.“ zívla jsem.
Doktorka Martinová se na mě podívala, jako kdybych byla mentálně retardovaná.
Pak sklopila zrak ke změti papírů na svém psacím stole.
Z jednoho štosu vytáhla kompletně zmuchlaný počmáraný list.
,,TOHLE….“ zahuhlala přidušeně ,,…je tvoje práce za celý týden?“
Bylo vidět, že usilovně potlačuje vztek.
Rozhodla jsem se přilít oleje do ohně.
,,Jsou v tom všechny moje pocity.“ řekla jsem hrdě.
Doktorka Martinová přejela pohledem moje malůvky.
Obzvlášť velkou pozornost věnovala zmršeným napodobeninám kočiček Hello Kitty.
,,Dala bych ruku do ohně za to, že jsi to načmárala dneska v nějaké vyučovací hodině.“
,,Tak jo. Dostala jste mě.“
Papír plesknul o stůl.
,,Teď mě poslouchej, Lucie- kdyby mi tví rodiče nezaplatili hromadu peněz, už bych tě z tohoto programu dávno vyloučila. Takže se laskavě začni chovat trochu slušně.“
,,Váš program je totálně na hovno.“ řekla jsem suše.
,,Ale tvůj otec trval na tom, aby ses ho zúčastnila. Dokonce jsem kvůli tobě překopala svůj rozvrh. Normální pacienti by si tohle nemohli dovolit.“
,,V tom je právě ten problém. Já NEJSEM normální. Tak už si to konečně uvědomte.“
Nato jsem se zvedla z křesla, sebrala z podlahy svůj batoh a opustila místnost. Přitom jsem za sebou důkladně práskla dveřmi.
Na chodbě bylo ticho a prázdno.
To jsem přesně potřebovala.
Opřela jsem se o studenou stěnu, na okamžik zavřela oči a bezmyšlenkovitě zamumlala:

,,Černý těžký spánek
život objímá,
touhy vypil vánek,
spi, naději má.“

Vtom mi z druhého konce chodby obdpověděl čísi chraplavý hlas:

,,Nepamatuji si
dobré ani zlé,
Slepnu pro obrysy
uvnitř uvízlé.“

Škubla jsem sebou a otevřela oči.
U otevřeného okna postával kluk o rok či dva starší než já. Mohlo mu být něco kolem dvacítky, maximálně jednadvacet.
Rozcuchané, tmavě hnědé vlasy mu zplihle visely do bledého, téměř průsvitného obličeje.
Hubené bílé tělo maskoval pod černým pytlovitým svetrem.
Vypadal unaveně a nemocně.
,,Černý těžký spánek od Paula Verlaina.“ řekl tiše. ,,Dobrá báseň.“
,,Četla jsem i lepší.“
,,Vážně? A znáš tuhle?

Běhají tu myši
temné v šedé skrýši,
běhají tu myši
ve tmě šedivé…?“

,,Znám. Jmenuje se, myslím, Šramot.“
,,Přesně tak.“
,,Ty jsi taky mišuge?“ vyptával se pomalým vyčerpaným hlasem, který mi připomínal rozvrzaný kolovrátek.
,,Taky.“
,,Jakou máš diagnózu?“
Vzpurně jsem pohodila hlavou.
,,Seru na jejich diagnózy. Beztak nikdy nebudou vědět, co nám doopravdy je.“
Kluk konečně odvrátil pohled od okna.
Měl zelené oči s nádechem do hněda.
,,A my to snad víme?“ zeptal se.
Nevěděla jsem, co odpovědět, a tak jsem mlčela.
Chvíli mezi námi panovalo napjaté ticho. Pak opět promluvil.
,,Nemůžu spát.“
,,Insomnie?“
,,Ne…insomnie ne. Já….vždycky, když zavřu oči, začnu mít pocit, že umřu.“
,,Aha.“
Protáhl se a přitom mu nepěkně luplo v zádech.
Obličej se mu zkroutil do bolestivé grimasy.
,,Já taky někdy nemůžu usnout.“ řekla jsem. ,,Mám strach, že mě pohltí.“
,,Kdo?“
,,Tma.“
,,Chápu. Bojíš se tmy.“
,,Nenávidím ji.“ vzala jsem se mimoděk za ramena. ,,Je….živá. A ví, co chce. Mě.“
Zíral na mě a já si všimla, že má bělmo propletené rudými žilkami a že se mu kolem očí táhnou ošklivé červené skvrny.
,,Jak se jmenuješ?“ zeptal se pak.
,,Uhm….Lucie.“
,,Ani se nedivím, že se s takovým jménem bojíš tmy.“
Nechápavě jsem zamrkala.
,,Jméno Lucie znamená světlo.“ vysvětlil.
,,To jsem nevěděla.“
Ze dveří za našimi zády zničehonic vykoukla zářivá hlava doktorky Martinové.
,,Nathanieli, ty už jsi tady?“ zacvrlikala.
Pak si mě všimla a její hlas ochladl o několik desítek stupňů.
,,Co tu ještě děláš…?“
,,Przním vaše pacienty.“ odsekla jsem dřív než jsem se stačila zarazit.
Doktorka zrudla tak, že vypadala jako baculatý červený lampion, a poté se nasupeně obrátila na Nathaniela.
,,Začínáme za pět minut.“
A zapadla zpátky do ordinace.
Nathaniel se za ní zamyšleně díval.
,,Nechci ti do toho kecat, ale asi bys neměla dráždit hada bosou nohou.“ zamumlal pobaveně.
Dokonce se mi zdálo, že se maličko usmál. Přistihla jsem sama sebe, jak na něj přiblble zírám.
,,Už bys měla jít.“ řekl zničehonic. ,,Stmívá se.“
Škubla jsem sebou a vrhla poplašený pohled na okno.
A skutečně, slunce se pomalu sklánělo pod obzor a obloha postupně tmavla.
,,Do psí díry!“ ujelo mi.
Rychle jsem si zapnula bundu a rozběhla se chodbou.
,,,Měj se!“ houkla jsem ještě přes rameno na Nathaniela.
Moje kroky duněly a jako ozvěna se odrážely od stěn.
Schody do přízemí jsem brala po dvou.
Proletěla jsem jako šíp halou a rozrazila prosklené dveře právě včas, abych spatřila zadní nárazník autobusu odjíždějícího ze zastávky.
Ujelo mi to!
Na to, abych čekala na další, však nebyl čas- slunce rychle zapadalo a tma se blížila.
Zapnula jsem si bundu až ke krku a narazila si na hlavu čepici.
Pak jsem se dala do běhu.
Nepamatuju se, že bych někdy tak rychle utíkala, kolem mě se jako rozmazané šmouhy míhaly rozsvěcující se neony barů a restaurací.
Po chvilce už jsem přestávala stačit s dechem, v boku mě píchalo a tep mi zběsile bušil do hlavy.
Přesto jsem nezpomalila.
Nad městem visel už jen maličký srpeček slunce.
Letěla jsem ulicí jako torpédo, když vtom se přede mnou objevila zeď.
Narazila jsem do ní ramenem a upadla rovnou na zadek.
Tma mě okamžitě obklíčila.
Vyskočila jsem na nohy a přitiskla se zády ke stěně.
Kroužek světla, v jehož středu jsem stála, se rychle smršťoval.
Zachvátila mě panika.
Zhroutila jsem se na špinavou zem a začala jsem se třást a vzlykat.
TEĎ mě dostane….
Vtom mě pár něčích rukou popadl v podpaží a bleskurychle zvedl ze země.
Lekla jsem se a nahlas vykřikla.
,,Psst! To jsem jenom já.“
Nathaniel mě poplácával po zádech a uklidňujícím hlasem mi něco povídal.
Nerozuměla jsem mu.
Až když jsem zaslechla slovo ,,půjdeme“, slabě jsem zavrtěla hlavou.
,,Bude to jen chvilička.“ přemlouval mě. ,,Minuta, možná dvě, víc ne. Když tu budeme jen tak stát, brzo přijde noc.“
Na to jsem mu neřekla ani popel, a tak si ke mně přidřepl.
,,Vylez mi na záda.“
,,Ne.“
Trpělivě zopakoval příkaz.
Popadl mě za zápěstí dřív, než jsem stačila zopakovat svoje ,,ne“. Pak mě vzal pod koleny a už jsem byla ve vzduchu.
Vyjekla jsem.
,,Drž se.“
Obtočila jsem mu ruce kolem krku tak, že by se každý normální člověk musel začít dusit.
Nathaniel si však nestěžoval.
A tak jsme šli.
Visela jsem na něm a držela se jako klíště.
,,Bylo mi jasné, že to nestihneš. Proto jsem šel za tebou….“
Neposlouchala jsem ho.
Cítila jsem, jak mi slizká tma olizuje obličej a ramena. Zabořila jsem obličej Nathanielovi do vlasů a zanaříkala.
,,Už tam budeme.“
Temné prsty mi začaly přejíždět po zádech.
Ruce se mi roztřásly tak, že už jsem se Nathaniela neudržela. Sklouzla jsem dolů a dopadla na tvrdý beton.
Ozvala se rána.
A pak se mi zatmělo před očima…..

Když jsem se znovu probrala k vědomí, napřed jsem si myslela, že mám něco s očima.
Přestože jsem je třeštila ze všech sil, stála jsem viděla jen neproniknutelnou temnotu.
Vykřikla jsem hrůzou.
Tak mě přece jen dostala!
Tak dlouho to zkoušela….a teď mě má konečně v hrsti.
Začala jsem se svíjet a přitom jsem cítila, jak narážím rukama, nohama a boky do tvrdých stěn.
Zašátrala jsem kolem sebe.
Pod prsty jsem ucítila hrubou dřevěnou desku.
Nadechla jsem se a v nose se mi usadila zvětralá vůně smrkového dřeva.
Byla jsem zavřená v jakési dřevěné krabici.
,,Sakra…!“ nakopla jsem víko. ,,Co to má bejt..?!“
Odpověděl mi k smrti vyčerpaný hlas.

,,Buď tichý v pusté samotě,
opuštěn nejsi – netušíš,
duchové mrtvých, kteří tě
v životě znali, dlí ti blíž
i ve smrti a z vůlí svých
ve stín tě vhalí: Zůstaň tich!“

,,Nathanieli…!“ zaječela jsem. ,,Co to má, doprdele, znamenat?! Pusť mě ven!“
,,Nemůžu.“
Jeho hlas zněl poněkud přidušeně.
,,Proč ne?!“
,,Protože jsi umřela!“
,,Co to kecáš?!Neumřela jsem, jen jsem omdlela!“
,,Měla jsi zavřený oči. Jako máma. Ta taky zavřela oči, usnula a už se neprobudila.“
Začala jsem zběsile kopat do víka.
,,Zbláznil ses?“ vřískala jsem. ,,Kdybych byla mrtvá, mohla bych mluvit?!“
Na to mi neodpověděl.
,,NATHANIELI!“
Vtom jsem zaslechla divné zvuky, přicházející seshora.
Znělo to, jako kdyby na víko někdo házel kamínky nebo sypal písek.
Polil mě ledový pot.
On mě chce doopravdy zahrabat..!
Pohřbí mě zaživa!
Temnota kolem mě jako by se mi vysmívala.
Měla, co chtěla.
Mě.

Adié, adié
ty slunce krvavé….