Jsem jiná - 2 .kapitola

„Proč jsi mi neřekl, že bydlíš na zámku?“ Zírala jsem ohromeně.
„Nenapadlo mě ti to říkat a navíc jsem tě nechtěl zbytečně děsit.“ Znatelně posmutněl, položil tašku na zem a otevřel velkou bránu. „Vítej na mém sídle. Dědí se z generace na generaci. Je hodně starý, z roku 1419. Je z něj krásný výhled do okolí a v noci jdou z věže vidět krásně hvězdy,“ pronesl se zasněným výrazem v očích.
„Těším se až mi ho ukážeš uvnitř. Abych se pak v něm zbytečně neztratila.“ Následující 3 hodiny mě vodil po zámku a jeden pokoj byl hezčí než druhý. Pak se omluvil, že si musí něco zařídit a nechal mě s oznámením, že si můžu vybrat jakýkoliv pokoj. Vybrala jsem si pokoj s velkou dřevěnou postelí a tmavým nábytkem.
Večer, když se stmívalo, pokoj na mě zapůsobil depresivně. V hale seděl Alex u okna a byl jako v polospánku. Tiše jsem ho pozorovala, opřená o rám dveří. Víčka zakrývala jeho svůdné tmavé oči jako závěsy na oknech. Když jsou však otevřené, září v nich čertovské ohníčky. Pěkně tvarovaný nos, smyslná ústa, výrazné lícní kosti tvoří krásný, přesto drsný obličej. Postavu by mu mohl každý závidět - vysoká, štíhlá a s pevnými svaly.
„Ale no tak, Teo, nekoukej na mě jak hladový tygr na bezmocnou kořist, “ pronesl skoro neslyšně a při tom měl stále zavřené oči. „Doufám, že sis už vybrala pokoj. Nemáš chuť dát si večeři?“
„Pokoj jsem si vybrala a hlad ani nemám.“ V tom mi hlasitě zakručelo v břiše na protest, že neříkám pravdu.
„To slyším. Tenhle zámek sice vypadá staře, ale kuchyň má. Půjdeš mi dělat společnost?“ Zůstala jsem na něj hledět jak blázen. Dělá si snad ze mě srandu?
„Ty chceš vařit? Já myslela, že máš třeba hospodyni, která ti vaří a tak. I když za celou dobu, co jsem tady, jsem nikoho kromě tebe nezahlédla. Ráda tam s tebou budu, můžu ti pomoct, když budeš chtít.“ Teda on mě víc a víc překvapuje. A pomoct samozřejmě nechtěl. Prý nejsem žádná služka.
Zeleninu krájel tak zručně, že jsem čekala, kdy si v té rychlosti uřízne prst. Kuchyně byla starobylá, avšak co bylo potřeba k vaření, to měla a moderní. Perfektní trik.
Za pár minut jsme byli po jídle a já se ho ptala, jestli snad drží dietu, když tak málo jí. Prý že ne a takové porce mu stačí.
Poté jsem málem usnula ve vaně, jak na mě rychle zapůsobila únava. Jen co jsem lehla do té úžasné postele, zahltil mě těžký spánek.....

„Dobré ráno. Tak jak se ti spalo? Měl jsem obavy, že ani nežiješ. Budeš snídat nebo rovnou obědvat?“ a galantně mi přisunul židli.
„No jak vidím, tak spíš dobré poledne. Po včerejšku mě zmohla únava a já spala jako dřevo. Dám už si raději ten oběd. Venku se počasí oproti včerejšku hodně zhoršilo. Citelně se ochladilo, ale kdyby aspoň svítilo to sluníčko,“ povzdychla jsem si.
„Co kdybychom šli do knihovny a strávili den čtením? Za tu dobu stihneš přečíst jen zlomek toho, co tady mám.“
Při čtení jsem pozorovala jeho ladné pohyby, když otáčel stránky v knize. Dlouhé a štíhlé prsty převracejí listy s rozvahou, jako by nevěděl, jestli má číst dál. V očích měl upřený výraz, jako by se snažil ty stránky přimět, ať se otáčí samy bez jakéhokoliv pohybu.
Byla jsem tak zabraná do jeho pozorování, že mi kniha vyklouzla z ruky a s hlasitým plesknutím zajela k jeho nohám.
„Teo, příště si mě nesmíš tak prohlížet a knížka ti nebude padat z ruky.“ Znělo to pobaveně i varovně zároveň. Už je to po několikáté, co mi takhle čte myšlenky. Podívala jsem se na hodiny a s údivem zjistila, že je deset hodin večer a venku je černočerná tma.
„Už je pozdě. Jdu spát. Tak dobrou noc a zítra ráno, možná spíš v poledne se uvidíme,“ odvětila jsem a snažila se potlačit zívnutí. Hm, umí být pěkně ironický.
„Jen jdi. Není dobré zůstávat dlouho vzhůru, když je člověk unavený. Taky ti přeju dobrou noc a hlavně sladký sny.“ Vstal a váhavě mi dal pusu na čelo jako otec své dceři, haha. Chvíli čekal, jak budu reagovat. Já však odešla a u dveří mu jen zamávala.

* * *

Z domu jsem si odvezla taky svoje peníze, i když jich nebylo moc. Chtěla jsem se podívat, co je nového. Úplně jsem z hlavy vypustila, že Gabka se mnou chtěla jet na pár dní k nám na chatu. A teď by to šlo těžko, když jsou klíče od chaty doma. Leda že.. se pro ně vrátím domů! To je jediné řešení, ale musela bych to udělat tak, aby to rodiče nezjistili. V Mortenu byla na rohu náměstí internetová kavárna, takže jsem tam rychle vklouzla. U pultíku jsem si to zaplatila na půl hodiny a hned po připojení se přihlásila na svůj mail. Čekal mě tam delší mail od Gabky. Páni, bylo 5. srpna a já na mailu nebyla týden.

„4. srpna 2008, 10.35

Ahoj Teo,
před chvílí jsem dorazila domů. Bylo to tam moc fajn a seznámila jsem se s místníma lidma. Trávila jsem s nimi skoro celé dny a tak jsem se u babičky konečně nenudila. Jen mi trošku chyběly ty naše rozhovory přes ICQ, kdy vždycky srandujeme. Jinak jak to vypadá s tou chatou?? Mohly bychom se už domluvit na termínu, protože se nemůžu dočkat. Včera večer jsem se ti snažila několikrát dovolat, ale byla jsi nedostupná. Ty máš něco s mobilem?? Doufám, že odepíšeš brzy. Papa.“
Pustila jsem se do odepisování a dávala si pozor, aby mail zněl naprosto přesvědčivě – že je všechno v nejlepším pořádku. Nemohla jsem jí říct, že už skoro týden nejsem doma a navíc o x kilometrů dál. Nebo to snad bylo proto, že jsem nechtěla??

„5. srpna 2008, 11.02

Čauky Gábi,
předem se moc omlouvám, že odepisuji až dneska, ale včera jsem se nedostala na internet. Jsem ráda, že se ti u babičky líbilo a že jsi potkala nové lidi.
Teď k tomu výletu. Hodil by se ti sraz zítra odpoledne?? Že bychom se sešly třeba ve dvě hodiny na nádraží u nás v Elnu?? Na chatě bychom zůstaly tak čtyři dny, co ty na to?? Vezmi si s sebou nějaké lehké oblečení, protože má prý být teplo. Pokud by ti něco nebylo jasné, ještě mi napiš. Na mobilu se mi nějak zablokovala karta a tak se budu muset spoléhat jen na internet.“

Půlhodina utekla vcelku rychle, takže jsem pak vyrazila slunečným městem do obchodu pro minerálku. Cestou jsem míjela kavárnu, kde jsme minulý týden byli s Alexem a vlastně se kousek od ní poprvé setkali. Zaplavil mě takový zvláštní pocit blaženosti. Jsem zvědavá, jak zareaguje, když se dozví o mém odjezdu.
Po návratu na zámek jsem s jistotou zamířila do knihovny. Tam bývá Alex skoro pořád. A taky že jsem měla pravdu. Seděl skloněný nad nějakou knihou.
Jak uslyšel vrznutí dveří, prudce se otočil.
„To jsem rád, že tě vidím. Byla jsi ve městě nějak dlouho a já si už myslel, že se nevrátíš,“ dodal zlomyslně.
„Byla jsem tam dlouho??“ opakovala jsem jeho slova ohromeně. „To se mi nezdá, vždyť je to tak dvě hodiny,“ rozesmála jsem se a posadila se do křesla. „Byla jsem v internetové kavárně, abych mohla napsat mail kamarádce. O tom chci s tebou taky mluvit. Mám v plánu s ní zítra odpoledne odjet na pár dní k nám na chatu. Tím pádem musím zítra ráno jet domů do Elnu, protože tam máme domluvený sraz,“ vypravila jsem ze sebe a dívala se mi přitom do tváře.
Oči mu potemněly a on je přivřel. „Tak si jeď,“ přišla v zápětí břitká odpověď.
Jeho reakce mě překvapila. „Alexi, já se za čtyři dny vrátím. Nemusíš se bát, že mě vidíš naposledy. Jsem ti vděčná, že můžu být tady.. a s tebou. Nebo ti vadí, že pojedu pryč??“
„Promiň, to bylo trapné. Chovám se jako malý kluk. Jen jsem si myslel, že to je nějaká výmluva, abys mohla v klidu zmizet. Samozřejmě mi to nevadí, ale chci po tobě jediné. Vrátíš se mi,“ broukl tiše.
Dvěma prsty jsem mu přejela po tváři. „To víš, že se vrátím. Slibuju. Někam mizet fakt nemíním. Teď mě omluv, půjdu si sbalit nějaké věci.“
„Dobře. Ještě se tě chci zeptat, jestli máš dost peněz. Určitě sis vzala nějaké z domu, ale pochybuju, že ti vydrží déle než dva dny,“ uchechtl se a přešel k polici s knihami. Jednu z nich nadzvedl a podal mi pár papírových bankovek. Odhadovala jsem jejich hodnotu tak na pět tisíc.
Vyjeveně jsem se na něj podívala. „Nevezmu si to, protože se to nehodí,“ vypískla jsem a v ten moment mi strčil peníze do výstřihu trička.
„S penězi si můžu dělat, co se mi zlíbí. Když se rozhodnu dát ti je, tak to udělám a hotovo.“
„No.. tak moc děkuju. Takový velkorysý dárek dostává málokdo jen tak,“ zablekotala jsem a v duchu byla šťastná.
„Opravdu není zač, ale teď mazej balit ten batoh a pak přijď do jídelny na večeři, ano??“
„Jojo, už letím a uvidíme se v jídelně.“

V pokoji jsem si sbalila dvě trička s krátkým rukávem, jedno tílko, mikinu, noční košili, sukni a kalhoty. Černé tílko s nápisem, kraťasy a červené sandály jsem si nechala na cestu. Sbaleno jsem měla kolem půl šesté večer, takže jsem se odebrala za Alexem, který na mě už v jídelně čekal s večeří. Pokaždé mě čeká jiná pochoutka a on vaří vážně skvěle. Dneska to vypadá na kuřecí maso se zeleninou a rýží.
„Prosím, slečno, vaše večeře,“ pokynul mi rukou, abych si sedla ke stolu.
Jídlo jsem snědla během deseti minut. Alex se mi omluvil, že mě nechá samotnou, ale že má něco na vyřizování. Vzal špinavé nádobí z jídelny a já odešla k sobě do pokoje.
Osprchovala jsem se, ještě jednou zkontrolovala sbalené věci a sedla si k oknu. Pozorovala jsem, jak slunce pomalu sjíždí za obzor.
Ve dveřích pokoje se objevil Alex. „Teo, můžu??“ zeptal se zdvořile.
Nebyla bych si ho všimla, kdyby nepromluvil. Dveře od pokoje jsem totiž nechala otevřené a hleděla jen s okna.
„Jistě, pojď dál. Už jsem si myslela, že jsi odešel. Copak máš na srdci?“
„Ty jedeš zítra vlakem domů, že? Já ti přišel říct, v kolik hodin ti jede. Pak tu mám taky druhý návrh. Rád tě domů odvezu, pokud nebudeš proti,“ osmělil se a přišel ke mně.
„Zbláznil ses? Přece se kvůli mně nepotáhneš několik hodin v autě!“ odmítla jsem ho. „Ale kdyby se ti nechtělo, tak by ses mě neptal, že?“
„Tohle je správná odpověď. A já tě odvést chci, takže už žádné odmlouvání. Budeš se mnou muset těch pár hodin v jednom autě vydržet. V kolik máš být u vás na nádraží?“
„Ve dvě odpoledne,“ prozradila mu a slezla z okenního parapetu.
„Takže bude stačit, když vyjedeme kolem půl deváté, ne?“
„To jo, určitě. Jen mi ráno nechystej snídani. Budu nervózní a tak do sebe nic nenacpu. Neviděla jsem se s tou kamarádkou od jara, jen jsem si s ní psala přes net,“ povzdechla jsem si a poskládala barevný přehoz na posteli.
„Jak si přeješ, dobrou noc.“
„Tobě taky, i když pro tebe je na spaní hodně brzy,“ usmála jsem se.
Ještě než jsem usnula, nastavila jsem si na mobilu budík na osm hodin ráno.

Chvílí před zazvoněním budíku se mi zdálo o Alexovi. Byla jsem v nějakém pokoji – vypadal jako jeho a stála jsem u velikého stolu, od kterého jsem odskočila, když jsem slyšela otevírání dveří. Vtom mi zazvonil budík a já s s úlevou posadila na posteli. Ještě minutu spánku a věděla bych, co bylo dál. Jenže nebyl čas přemýšlet o hloupostech, protože jsem si utíkala dát ranní sprchu a umýt si zuby.
Před velkým zrcadlem jsem se nakrucovala v kraťasech a tílku. Oči jsem si namalovala černou tužkou, na řasy dala řasenku a rty přelízla leskem. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého ohonu, popadla batoh, strčila do kapsy mobil a vyšla chodbou a pak schodištěm na nádvoří. Alex tam už čekal vedle auta.
Venku panovalo horko, ale v autě byl příjemný vzduch při zapnuté klimatizaci. Ticho rušilo jen slabě puštěné rádio. Ale to po necelé hodině vypnul Alex, který začal mluvit.
„Koukám, že se vyspala do růžova. Ty jsi mi dneska ale nějaká vyfiknutá. Beztak tam máš sraz s klukem a ne s kámoškou,“ dobíral si mě. „I když to tvoje tílko s nápisem mi nesedí.“
Pravděpodobně narážel na nápis, co je na něm – Nemám ráda kluky.
„Spalo se mi skvěle. Dneska jsem chtěla vypadat dobře a ne unaveně, protože by mě kámoška hned zpovídala. A já kluka fakt nemám. Ten nápis je čistě jen recese,“ dořekla jsem důrazně, ale s náznakem veselí.
„Kdy tě mám vyzvednout, až se budeš vracet domů?? Víš, kterého se vrátíš??“
„No, pokud budeš tak hodný, přijeď desátého srpna před nádraží v Elnu. Však uvidíš sám, kde je.“
„Nechci tě totiž nechat jet někdy večer samotnou vlakem,“ řekl pomalu a odbočil na dálnici.
„Prosím tě, jak myslíš, že jsem se dostala do Mortenu??“
„Jenže to jsem tě ještě neznal,“ prohodil zamyšleně a nesouvisle.
Pak jsme oba mlčeli. Celý zbývající čas až do odbočky, vedoucí směrem na Eln. S mou pomocí mě zavezl k domu. Dveře od domu někdo nechal otevřené, takže jsem zběžně nastoupila do výtahu. Do bytu jsem vcházela tiše, ale rodiče nebyli naštěstí doma. Byli určitě v hospodě, kde jinde, že. Popadla jsem z věšáku klíče od chaty a zamkla za sebou. V autě jsem se ho chystala navigovat k nádraží, ale on k němu dojel sám a bez mých rad.
„Páni, jako bys to tady znal. Nádraží jsi našel bez problémů,“ obdivovala jsem ho.
Nedal se. „Přiznám se, že mám dobrý orientační smysl. Ale řídit se podle směrovek zase není až tak těžké.“
Otočila jsem se pro batoh na zadní sedadlo a otevírala dveře od auta, když mi Alex položil ruku na rameno a stiskl. „Teo, ty chceš odejít bez rozloučení?“
Vytřeštila jsem na něj oči, ale nasedla zpět do auta. “Co ti mám říct?? Měj se hezky, dávej na sebe pozor a ahoj?“ namítla jsem.
„A co třeba tohle??“ naklonil se ke mně a dal mi lehkou pusu na tvář.
„Taky možnost. Tak ahoj a desátého srpna mě počkej tady, někdy kolem šesté večer, hm?“
Jen kývl. „Užij si to tam.“

Gabka už na nádraží čekala a jen co mě uviděla, rozběhla se s úmyslem mě obejmout. Já jí to oplatila.
„Ahoj brouku,“ řehtala jsem se.
„Čau, má drahá,“ nemohla zůstat pozadu.
Koukla jsem se na tabuli odjezdů a vykřikla. „Rychle, běžíme, jede nám to za tři minuty!“ Pak mi to došlo. „Sakra, já nemám lístek.Ach jo, jestli nám to ujede,“ láteřila jsem.
Gabka mě přerušila. „O lístek se nestarej, už jsem ti ho koupila spolu s mým.“
„Ty jsi skvělá. Ve vlaku ti za něj dám peníze, jo?“
„Okey,“ zašvitořila, zatímco jsme dobíhaly po nástupišti k vlaku.
Sotva jsme dosedly, venku zapískali a vlak se začal rozjíždět. Uběhlo asi pět minut od doby, co jsme nastoupily a Gabka usnula. Možná je to tak lepší, pomyslela jsem si. Prozatím mě nemůže vyzvídat.
Do cílové stanice jsme dorazily za dvě a půl hodiny. Gabkou jsem musela prudce zacloumat, abych ji vůbec probudila.
„Co se děje??“ zamžourala ospale.
„Jsme na místě a vystupujeme.“
Hodily jsme si batohy na záda a já Gabku zavedla až k chatě. Zbytek dne jsme se opalovaly na verandě.
Další den jsme šly do města na menší nákupy. Koupila jsem si bílé kalhoty, žluté tričko a černé lodičky. Gabka jen řetízek s přívěskem. Taky pochybně hleděla na moje nové lodičky – prý v nich budu vypadat jako „dáma od nějakého pracháče“. Ehm, jako by mi četla myšlenky.
Předposlední den na chtě jsme strávily čtením časopisů, které pobrala Gabka z domu.
A poslední den?? To jsme si povídaly.. vlastně se zpovídaly.
„Tak co ten tvůj David?“ dobírala jsem si ji.
„Ale jo, dobrý, akorát se s ním brzo začnu nudit.“
„Proč??“
„Všechno bere moc vážně a nezná žádnou srandu. Spíš povídej ty o někom,“ chechtala se.
„Já?? Nemám o kom. S nikým nechodím.“
„Haha, to nemyslíš vážně!! Vždyť jsi pěkná, tak kde je problém?? Pak je za tebou věčně nějaký neviditelný přízrak, co všechny odrazuje.“
Pomyslela jsem na Alexe. Ano, je to můj přízrak, ale přitažlivý. „Myslím to vážně. Ani bych na nikoho neměla náladu. Doma to stojí za starou belu, škola se blíží a mě nic nebaví.“
„Na rodiče kašli a školu tak neprožívej. Jen si musíš najít nějakou zábavu. Třeba toho kluka. Ten tě pak zabaví dost.“
Jí se to mluví. Ona na rozdíl ode mě žije ve větším městě, je starší a taky nemá blízko sebe skvělého spolubydlícího. Zaměstnává mi mysl skoro nonstop.
„No jo. Hele, neměly bychom začít pomalu balit??“ dodala.
„Máš pravdu. Kdy se zase uvidíme??“
„Mám smutnou zprávu. Budu chodit na brigádu v jednom obchodě. Od osmi od rána, do osmi do večera. Ale ty peníze za to stojí. Náš sraz vidím až někdy ke konci října, protože do té doby to mám domluvené.“
„Aha, tak to se nebudeme potkávat ani na netu, co??“
„No, to ne. Mrzí mě to.“
„Ale ne, to je ok. Zvládneme to.“

Za hodinu jsem už stály na nádraží a netrpělivě vyhlížely vlak, který měl přijet 15:25.
Ve vlaku si mě Gabka zkoumavě prohlížela. „Teo, není ti něco?? Za celé dny, co jsme byly spolu, jsi málo mluvila.“
Její otázka mě zaskočila. „Neměj o mě starost. Jsem v pohodě. Jen mě to štve doma. Ale co mám dělat??“
„Tak jeď se mnou k nám,“ přišla na řešení mého problému.
„To nejde!“ vykřikla jsem, až se Gabka lekla.
„Uklidni se,“ usmála se s pusou od ucha k uchu. „Mimochodem jsme v Elnu.“
Na nástupišti jsme se objaly na rozloučení, protože Gabka čekala na svůj vlak do Laufsteinu.
„Tak ahoj, má drahá. Občas si aspoň zavoláme,“ broukla.
Trošku jsem posmutněla a zároveň se radovala. Že by kvůli Alexovi?
„Zavoláme, neboj. Měj se hezky a z té brigády neumři,“ pokusila jsem se o úsměv.

Pod schody jsem se rozběhla k parkovišti a.. uviděla Alexe. Stál opřený o auto a hlavu měl mírně vytočenou ke mně. Přiběhla jsem k němu a objala ho.
„Já jsem tak rád, že tě vidím. Víš, jak jsi mi chyběla?? A pořádně?? Tak co, jak ses měla??“ vyptával se.
„Taky tě ráda vidím. Scházel jsi mi. Měla jsem se fajn a pročistila si hlavu. Jen potřebuju zavést k domu, abych vrátila klíče od chaty. Modlím se, aby rodiče byli zase pryč,“ upřesnila jsem.
Batoh mi hodil do kufru. Kudy jet, už vědět a já mohla být zticha. Užívala jsem si Alexovy přítomnosti.
Před domem zastavil u cesty a já rychle vběhla do vchodu. Výtah byl obsazený, takže jsem šla pěšky. Doma jsem klíče vrátila na původní místo a vrátila se zpět k Alexovi.
Celou cestu až na zámek do Mortenu jsem podřimovala a pak se s těžkýma nohama odšourala z nádvoří do svého pokoje, kde jsem šla ležet se zvláštním pocitem. Nedal mi spát.

Přesto jsem za pár hodin korzovala po zámku, jehož část byla děsivá. Samé dveře a okny probleskující svit měsíce. Chodba pokračovala kulatou místností a jedny dveře byly napůl otevřené. Nejistě a potichu jsem k nim přistoupila a v ten moment mi tuhla krev v žilách. Místnost osvětloval svit svíček, umístěných na různých skříňkách. Černá kovová postel se 4 sloupy zahalená do černých průsvitných látek a na ní Alex. Rukama si objímal kolena a hlavu měl skloněnou tak, že mu nešlo vidět do tváře. Avšak nebyl sám. Kousek od něj ležela na kraji postele dívka s tmavými kučerami, které jí spadaly až na zem. Byla nehybná a zděšený výraz v očích se pomalu zakrýval skelným povlakem smrti. Na podlahu v malých kapkách padala čerstvá krev, vytékající z krku té dívky. Zdusila jsem v sobě výkřik a bezmocně se rozběhla do svého pokoje. Po zbytek noci jsem nezamhouřila oči a čekala na východ slunce. V hlavě mi vybuchovaly tisíce protichůdných myšlenek. Jak může jíst i normální jídlo? A pohybovat se venku přes den? Nikdo ve městě z něj nemá snad strach?

V noci jsem se rozhodla, že ho budu nějaký čas sledovat. Neviděla jsem mu do obličeje, takže nemůžu vědět, jestli jí něco provedl nebo je to dívka, kterou našel zraněnou. Ale to bych pak byla velmi naivní. Té druhé možnosti nedávám velkou šanci. Dnes jsme se celý den míjeli, ale když jsem ho zahlédla, vypadal tak svěže, až mě zamrazilo. Večer se nám podařilo se sejít u večeře, kde už bylo jídlo nachystané na stolem, ale jen pro mě.
„Ty snad nebudeš večeřet se mnou?“ podivila jsem se a zasedla ke stolu. Jídlo tak podmanivě vonělo, že jsem se do něj s chutí pustila a pomalu zapomněla vnímat, co mi vlastně říká.
„Dneska vůbec hlad nemám, tak že si k tobě jen přisednu. Vidím, že to chutná. Nenech se rušit a jez nebo to budeš mít studené.“ Jeho hlas byl tak milý, že si nedokážu představit, že by mohl někomu ublížit.
Ale zdání klame. Dotkl se jemně mé ruky a já si všimla, že i přes teplo v místnosti je má ledové jako v při sněhové vánici. Že by první příznak? Po jídle jsem se rozloučila a spěšně odešla do postele. Pro dnešek mi tohle pozorování stačilo.

* * *

Už dva dny nebyl Alex doma. Aspoň jsem ho nezahlédla. Možná se vydal na lov, ozvalo se mé svědomí. Nikdy jsem si však nevšimla že Alex má neobyčejně bledou barvu. Všimla jsem si toho před pár dny, ale pak měl opět zase zdravou barvu, ale nebyl nijak opálený. Možná už druhý příznak. Sice si to pořád nechci přiznat, ale tuším, že on nebude normální člověk. Něčím, co zatím nevím přesně, se odlišuje od ostatních. A tím něčím mě může zničit.
„Teo, líbí se ti tady? Myslím ve městě i na zámku. vypadáš spokojeně, ale poslední dobou jsi nějaká smutná. Taková přešlá mrazem. Chybí ti snad rodina?“ dedukoval bezmocně, zatímco jsem odcházela do pokoje. Tak konečně se zase objevil doma, pomyslela jsem si. Přiběhl ke mě a prudce mě chytl za ruku, až hrobové ticho přerušil můj výkřik. Napadly mě takové smrtelné myšlenky, že mě snad už jde zabít. Avšak se lekl a nevěřícně koukal, proč tak křičím.
„Už mě nikdy neděs. A nejsem přešlá mrazem. Jen jsem unavená. A teď mě prosím pusť,“ odsekla jsem naštvaně. Zatvářil se jako spráskaný pes, ale pak jeho výraz přešel na podivený, když zjistil, že to byla odpověď jako břitva. Myslím, že tuší proč.
Následovaly další dva dny bez jeho přítomnosti. Teď je však doma a má opět zdravou barvu. V nejbližší době se zeptám, co je vlastně zač. Pozorování mi stačilo-bledá kůže, studený dotek, při slunečném počasí neustále brýle na očích, výhradně černé oblečení... To je dost výmluvné.

* * *

„Ahoj, to je dneska krásně, viď? Co kdybychom si jeli někam zaplavat? Máš s sebou plavky? Asi ne, že? Tak já ti dám peníze a zajdeme nějaké koupit, hm?“ hulákal nadšeně přes dveře, zatímco já si s hrůzou čistila zuby.
„Ale..já....nejde to...,“ vymlouvala jsem se a přemýšlela, proč už jsem dávno neodešla pryč... Z toho nebezpečného místa...
„Proč by to nešlo? Nepřemýšlej o tom a pojď. Bude sranda,“ pokračoval s neustálým nadšením. Je jen malá pravděpodobnost, že by se na mě přes den vrhl. Risknu to.
„Dobře, tak půjdeme. Jen si musím koupit ty plavky.“

Později jsem se nakrucovala před zrcadlem v jednom obchůdku. A za hodinu stála na břehu pohádkového jezera v barevných proužkovaných plavkách. Po mém boku má třítýdenní známost, ze které se vyklubal noční lovec. S vypočítanou ladností skočil do celkem teplé vody šipku a já pomalu plavala k němu. Zeptám se ho a uvidím, co mi poví.

„Alexi,“ začala jsem nejistě. „Chtěla bych se tě na něco zeptat. Na něco soukromýho. Ale řekni mi prosím pravdu. Kolik je ti doopravdy let?“
Jeho výraz přešel z nadšeného do udiveného. „Dvacet osm. Myslíš, že bych ti v tomhle lhal? Proč se ptáš? Ty... jsi snad viděla něco, co by mohlo nasvědčovat tomu, že by mi nebylo tolik, kolik mi je?“ poznamenal zachmuřeně.
„Nedávno mi nešlo usnout a tak jsem se šla projít po zámku a došla k tvému pokoji. Viděla jsem tebe, jak sedíš vedle mrtvé dívky. A na zemi byla krev. Promiň, neměla jsem v úmyslu tě sledovat, ale prostě se to stalo. Nechceš mi o tom něco říct?“ Proboha, proč se mu ještě omluvám?! Normální člověk by se tu noc sbalil a zmizel. Jenže já asi nejsem normální. Něco mě k němu přitahuje, i za tak krátkou dobu, co se známe a i teď, když vím, co je zač.
„No, nevím, co k tomu dodat. Hned ze začátku jsem ti měl říct, jak to se mnou ve skutečnosti je. Ale ty ses mi na první pohled zalíbila a věděl jsem, že tímhle bych tě ztratil. Víš, v naší rodině panuje už desítky let prokletí, že každý mužský potomek se rodí s touhou po krvi. Ale ne jako pravý upír. Řekl bych, že jsem poloupír. Napůl upír a napůl člověk. Můžu být přes den venku, ale jen omezenou dobu. Můžu jíst normální jídlo, ale v malém množství. Ale přes to všechno mě tak dvakrát za měsíc přepadne ten děsivý hlad. Získat důvěru a vzít si jen nepatrné množství. Tak bych to charakterizoval. Rána se pokaždé skoro zahojí a ten člověk si mě pak většinou nepamatuje. Jenže... ta poslední dívka....to nepřežila. Vím, co mi chceš říct. Podle tebe jsem zrůda a vrah, co si nezaslouží žít. A pochopím, když odejdeš pryč. Budeš mít ze mě strach, že bych ti mohl něco udělat. Ale myslím, že na tebe bych si nedovolil.“ Tímhle ukončil své dlouhé vyprávění a já cítila, že i přes příznivou teploty vody mi naskakuje husí kůže.
Neměla jsem slov a několik minut byla zticha, pak jsem se vzpamatovala. „To si o tobě nemyslím, i když teď o tobě vím asi všechno, pokud je to opravdu všechno, hlavně to důležité. A jestli je to všechno tak, jak říkáš, je mi tě i líto. Nezasloužíš si to. A odejít od tebe? Každého jiného člověka by to napadlo a udělal by to, ale... já jsem asi jiná než ostatní. Dáme si dohodu. Zůstanu u tebe měsíc a když se mi něco stane, odejdu od tebe, pokud budu vůbec živá. Když se nic nestane, tak zůstanu. Co na to říkáš? Já myslím, že je to fér, ne?“ Překvapila jsem ho svou nabídkou, protože na mě nějakou chvíli jen tupě zíral.
„Nevím, co na tvou velkorysou nabídku říct. Překvapilas mě, vůbec jsem takovou reakci nečekal. Ale samozřejmě souhlasím.“

Pokračování příště

Omlouvám se za pravopisné chyby a budu ráda za vaše komentáře. :)