Černá tkáň

Chtěla jsem utýct, ale nenašla jsem boty. Cítila jsem jeho chladné oči a zároveň propalující pohled. Nikdy jsem se necítila tak úzce. Sevřel mě strach. Konečky ponožek už hořeli a nehty u prstů se pod tím žárem začaly kroutit. Na kůži se objevovali hnisavé bublinky a pod nimi černá tkáň. Už tedy vím, kdo jsem. Jsem černota. Konečně jsem našla boty. Pokoušela jsem se je na sebe nazout, ale přes žárem nateklé nohy to šlo těžce. Nakonec se to ale podařilo. Bota se scvrkla a guma na ní se roztavovala.
V hlavě jsem naopak cítila mrazení. Mrznul mi mozek. Rty a nos již dávno nebylo vidět pod tím nánosem ledových krůpějí. Jediné oční bulvy se mohli hýbat. Ještě chvíli jsem panicky utíkala, nohy ohořelé a lepící se k zemi a hlava těžká jako balvan. Nakonec jsem klesla. Proměnila jsem se v hořící kouli a kutálela jsem se lesní kotlinou. Spalovala jsem vše, co mi přišlo do cesty. Najednou se přede mnou objevilo jezero. Chtěla jsem se zastavit, ale nic mi k tomu nenapomohlo. Plnou rychlostí jsem zahučela do vody. Z pod hladiny a skrz postupně uhasující se ohnivou slupku jsem pozorovala, jak se hladina barví do duhy. Viděla jsem, jak se ze mě odlupují ohořelé kousíčky masa a kůže, černé jak zornička v oku. Na kostech mi ještě vyselo pár cárů svalů. Led z hlavy nepovolil. Do teďka jsem zůstala ležet pod hladinou.. Dnes totiž vytahují moje tělo. Gumový mužíci sbírají moje kosti a tahají je na mělčinu. Ale moje srdce s hlavou zůstaly navždy ukryty pod dekou řas a pelesti. Jeho oči mě už nikdy nenajdou.