Jsem jiná - 3. kapitola

„Ale můžu ti říct, že bych to do tebe nikdy neřekla. Připadal jsi mi jako normální kluk.. Teda chlap.“ Po téhle větě jsem se začala smát. To pojmenování bylo napoprvé nesmyslné. On kluk už dlouho není.
„Jenže tak působím na každého. Ty si nepamatuješ, co jsem ti řekl, když jsme se poznali??“ promluví tiše a začne plavat směrem k břehu.
Stěží si vzpomínám na to, co bylo před měsícem. Při tom přemýšlení donutím tělo taky plavat ke břehu, abych Alexovi odpověděla.
„Ach ano, už si vzpomínám. Seděli jsme v kavárně a já tipovala, kolik ti asi tak může být a ty jsi pak dodal, že obličej většinou klame.“ Je zvláštní, že jsem si jeho slova nikdy pořádně neuvědomila. To až teď.
Zkoumavě se na mě podíval. „Chytrá holka. Máš dobrou paměť. Ale tobě to snad nebylo divné?? Já ti nepřipadal divný??“ chrlil na mě otázky jako lavina a já si všimla, že už je oblečený.
„Když jsem tě poprvé uviděla, nebylo mi nic divné a ty jsi mi taky nepřipadal divný. Ale teď bych na sebe ráda hodila oblečení, tak se otoč. A nekoukat nebo si mě nepřej!“ řekla jsem s velkým úšklebkem, protože vím, že bych proti němu neměla šanci.
„No dobře, tvé přání je mi rozkazem. Nerad bych se s tebou dostal do konfliktu. Můžeš být silný soupeř. Nemysli si, že nemáš sílu.“
Rychle jsem sebrala oblečení a oblékla se. Musím uznat, že je poctivý. Celou dobu stál otočený k jezeru a nepohnul se ani o milimetr.
„Hotovo. Můžeme jít. Pokud jsme tady něco nezapomněli,“ rozhlížela jsem se po okolí. „Navíc se nějak kazí počasí. Vypadá to, že bude pršet.“
Sluníčko totiž nejistě vykukuje zpoza těžkých a temných mraků, hladina jezera se sílícím vichrem zvedá a vlní. Je opravdu čas odejít.
„Tak honem nasedej a jedeme. Doma si dáme něco dobrého k večeři. Nebo spíš dáš. Co ty na to??“
Hm, vidina skvělého jídla, jaké umí uvařit jen Alex je lákavá. “S radostí souhlasím, pokud budeš vařit ty. Ona vlastně jiná možnost není. Já vařit neumím a na zámku jsme jen my dva,“ konstatuji skutečnost.
Ale ani jednomu z nás to nevadí. Je dobře, že tam nikdo jiný není. Při mé úvaze koukám z okna a okolí mi při narůstající rychlosti splývá do rozmazané čmouhy.
Víčka se mi klíží a z nebe padají první odvážné kapky. Vítr jimi nebezpečně hází sem a tam a intenzita deště se zvyšuje až přehází v silné bubnování. Všechno u mě ještě víc způsobuje únavu, kterou jsem vyvolala tím plaváním a po chvíli usínám. Klikatící se blesky na nebi ani nevnímám..

„Teo, probuď se!! No tak Teo! Nespi!“
Co se to proboha děje?? A proč ten někdo tak křičí??? Líně otevírám jedno oko, pak druhé a zjišťuju, že na mě mluví Alex.
„To snad hoří nebo co? Co tak šílíš?? Děsně mě bolí hlava a vlastně celé tělo. Kolik je vůbec hodin?“ mumlám zmateně. Mám jen v paměti, že jsem seděla v autě a pak byla bouřka. Jak jsem se dostala sem do pokoje? V hlavě mám plno otázek, které chci říct, ale to už Alex opět mluví.
„Neboj se, nehoří. Kdyby ano, tak už jsi dávno venku,“ prohodil vtipně a pokračoval dál. „A kolik je hodin?? Jsou tři hodiny odpoledne. Včera jsi cestou v autě usnula a já tě nemohl probudit. Tak jsem tě musel odnést, ale ty si nic nepamatuješ, viď??“ Jen co to dořekl, zatvářil se vážně. A mě napadlo, že měl šanci něco zkusit, aniž bych si to pamatovala.
„Cože?! Tři hodiny? Já jsem hrozná, takhle dlouho spát. Máš pravdu, že si nic nepamatuju. Ale tohle nic neznamená, takže se netvař tak vážně. Já ti to věřím. Aspoň prozatím. Uvidíme, co bude za měsíc. Myslím, tu naši dohodu. Tak se snaž.“ Vstala jsem z postele a sledovala jeho reakci, zatímco mi podával sněhobílý župan.
„Ty jsi zlato, když mě nepodezříváš. Čemu za to vděčím?“ Laškoval se mnou přes dveře od koupelny a já si zrovna čistila zuby a u toho vybírala oblečení. Prý zlato, haha.
I když na tom něco bude. Jiná holka by se už dávno vypařila jako pára nad hrncem. Jenže já ne. Rodiče měli v některých věcech pravdu. Jsem divná. Ale tohle je teď můj život a já si chci rozhodovat sama. I kdybych měla umřít.
„Teo, neutopila ses nebo nezapíchla sis kartáček do krku??“ Směje se jak blázen.
„Ne. Jen teď přemýšlím. Vděčíš za to mému rozumu a hlavně..“ Na chvíli jsem se odmlčela, protože jsem zaváhala, jestli to mám vyslovit. „Mému srdci.“ To je tak romantické, co jsem teď řekla. Nejradši bych si dala facku. Kdo ví, jak to pochopil. „Moje slova si moc neber k srdci. Chtěl jsi vědět, čemu za to vděčíš, já ti to řekla, ale nic to neznamená.“ Těmi slovy jsem ho setřela. Soudím podle toho ticha, co je teď za dveřmi. Sama nevím, co chci. Proč na světě není nikdo, kdo by mi poradil a pochopil mě?? Copak toho chci tak moc??
„V tom případě máš dobrá srdce. Umíš se kontrolovat. A raději se vyhýbáš konfliktům. Proto jsi taky zdůraznila tu bezvýznamnost,“ prolomí několikaminutové ticho.
„Ale já to nemyslela zle. Jen... se mi zdá hloupé, abych řekla něco, čím bych tě povzbudila. Ty bys to přijal jako kompliment, ale z mojí strany by to nebyla pravda. Promiň, jestli jsem tě tím nějak urazila nebo naštvala. Raději už to neřešme, ano??“ Doufám, že mi dá za pravdu a už se o tom nebudeme dál bavit.
Sbírám si pohozené věci ze země a nejistě otevírám dveře, ve kterých se setkávám s Alexovým pohledem. V tu chvíli mám pocit, že mi snad vidí až do morku kostí a ví, na co právě myslím.
Tohle je jediné, co jsem na něm nikdy neměla ráda. Ten jeho zkoumavý pohled. Navíc mi ještě neodpověděl na moji otázku. Asi jsem něco udělala špatně. Příště budu mlčet, než abych plácala blbosti, kterého můžou druhého třeba.... ranit.
„Ono to asi bude lepší. Jak ty to děláš, že poslední dobou máš pravdu ty?? Mně to vůbec nemyslí. Nedokážu najít trefnou odpověď, kterou bych tě dostal do úzkých, tak jak jsem to uměl kdysi. Nebo spíš nedávno. Ale já to beru. Člověk musí umět prohrávat. No nic, já se přemístím do knihovny,“ ukončuje tenhle nepříjemný rozhovor a lehce za sebou zavírá masivní dveře.

Upřímně, dnešní den nezačíná moc dobře. Vlastně pro mě den začínající odpolednem, když jsem spala tak dlouho. Původně jsem si myslela, že s Alexem někam zajedeme. Chtěla jsem, aby mi ukázal zdejší přírodu z jiného pohledu. o tom si pro dnešek a možná i další dny můžu nechat jen zdát. Mnohem horší je pocit, že se mi chce opět spát. A to jsem před necelou hodinou vylezla z postele.
Přejdu k oknu, ze kterého mám výhled na celou krajinu. V dálce vidím klikatící se potok, kousek od něj pár chalup a lidi, pracující na svých políčkách. nejvíc v obzoru mám zelené stromy. Malé, velké, polámané, husté, propletené, prostě pastva pro oči.

Tady by se vyžil můj táta.. Než mu ještě alkohol nic neříkal, býval fajn. Spolu s mamkou jsme jezdívali na různé výlety a domů se vždy vraceli s nádhernými fotkami. Ráda jsem si je prohlížela stále dokola a vzpomínala na každou chvíli prožitou mimo domov. Jenže pak jsem tátu každý den vídala jen v alkoholovém opojení. Přestal o mě a mámu mít zájem, vyhodili ho kvůli tomu z práce.. Celé dny jen trávil po hospodách a dokonce se chytl i hraní na automatech. Peněz nám rychle ubývalo a máma svoje problémy začala taky utápět v alkoholu. Znamenalo to jediné - vyhazov. Tátovi jsem doma vadila a byla jsem pro něj přítěž. S mámou to bylo stejné. Mívala jsem den ze dne horší náladu. Kamarádi mě nepoznávali, když jsem začala být nepříjemná a zlá, nedalo se se mnou normálně mluvit, natož vtipkovat. S Lisou jsem se hádala neustále a kvůli úplným maličkostem. Proto jsem se rozhodla odejít z domu, i když v šestnácti letech to byla přímo sebevražda.
Teď jsem tady, v tomhle nevelkém, ale starém a krásném městě. A žiju s někým, kdo je pro mě velmi nebezpečný. Měsíční doba naší "domluvy" však není u konce a já ji míním dodržet. Uvidíme, jestli on taky.

Po pár minutách hrobové ticho v pokoji pročísly odbíjející hodiny na nedalekém kostele. Podívala jsem se na hodinky - šest hodin večer. Hlasitě mi začalo kručet v břiše a ani jsem se tomu nedivila. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy jedla a tak moje kroky vedly do kuchyně. Sice ta cesta nebyla jednoduchá - vymotat se ze všech chodeb a dveřích a dostat se do přízemí. V kuchyni jsem byla jen párkrát, protože na mě působila děsivě. Tiše jsem otvírala jednotlivé skříňky, na které moje ruce dosáhly. Většinou hrnce, talíře, příbory, suroviny na vaření, ale nic pro můj mlsný jazyk.
„Jak já bych si dala něco sladkého,“ pronesla jsem svoji myšlenku nahlas.
„Když máš chuť, dej si. Co ti brání??“ ptal se nechápavě Alex.
Vyděsil mě - ještě než promluvil, dal mi ruku na rameno a ta byla... strašně studená. Teď bych se měla pořádně bát, co přijde. Jenže moje obavy byly zbytečné.
Jen co jsem se na něj otočila, sundal ji a přešel ke skříňce blízko dveří. „Otevři ji a něco uvidíš. Myslím, že neodoláš a za nějaký čas pěkně přibereš,“ usmál se a čekal, až k němu přijdu.
„Jen mě chceš navnadit a já se jak blbec nachytám. Ale jak říkáš ty - tvé přání je mi rozkazem. Běda, jestli tam budou třeba pavouci!! Ty já k smrti nenávidím a mám z nich hrůzu. Beztak jo... jejda!! Sladkosti?! Tolik?? Tyčinky, bonbóny, čokolády - mňam!! Budu tlustá jak bečka,“ bědovala jsem nad těmi "poklady", které se přede mnou chtěly nejprve skrývat.
„Ty, že budeš tlustá?? To je jako že já budu normální člověk!“ Poznamenal ironicky a docela trefně to vystihl.
„Dobrá, dobrá, ale pokud ano, máš mě na svědomí, jasné?“ Zašklebila jsem se a vybrala si velkou mléčnou čokoládu s úmyslem, podělit se o ní. „Vezmi si kousek, ať máš taky radost ze života.“
Kousek čokolády jsem ulomila a Alex jen otevřel pusu. Letmo se dotkl rty mých prstů a já prudce ucukla. Určitě to musel poznat.
„Teo, já ti ty tvoje krásné prstíky neukousnu, nemusíš se bát,“ zatvářil se nevinně a s vědomím, že až takovou pravdu neříká.
„Haha, to je dobrý černý humor. Ale já se nebojím. Kdybych se bála, tak tady už dávno nejsem. A že mě nekousneš? No, jak říkám.. Uvidíme za delší dobu, “ dělala jsem chytrou a mezitím jedla tu skvělou čokoládu.
„Jestli ti to nebude vadit, nepůjdeme raději do knihovny nebo ven?? Tady je zima a venku je jistě mnohem tepleji,“ poprosila jsem ho.
„Dobře, máš pravdu. Půjdeme teda do knihovny, protože ven se mi moc nechce.. necítím se na to. Promiň.“ Jeho výraz mluvil za vše a já pochopila, co tím chtěl říct. Následující dny tady asi strávím sama.
„To je v pořádku. Neomlouvej se. Chápu to. Dneska by to pro tebe venku nebylo nejlepší. Přesto.. nepotřebuješ nějak pomoct????“ Nedalo mi to, já se ho prostě musela zeptat. Aby věděl, že se o něj trošku zajímám.
„Ty mi nemůžeš pomoct. A i kdybys chtěla, nemohl bych tvoji pomoc přijmout. Protože bych věděl, že ti můžu hodně ublížit. Jsi moc hodná, ale nedělej si starosti. Poradím si sám.“ Je vidět, že tohle téma pro něj není příjemný. Na jeho místě bych mluvila stejně.
„Alexi, pokud budeš mít nějaký problém nebo něco takového.. jsem tady pro tebe. Kdykoliv si tě poslechnu a pokud to bude v mých silách, budu se snažit ti pomoct,“ řekla jsem důrazně.
„Ano. Myslím, že mi to je naprosto jasné. Raději už pojďme nebo tady umrzneme.“ Konečně to začal brát vážně.

V knihovně si Alex sedl do svého oblíbeného křesla a já si lehla na lenošku. Oproti kuchyni tady bylo mnohem tepleji, takže jsem si sundala svetr a dala si ho pod hlavu. Lenoška stála blízko okna a já měla výhled do zámecké zahrady. Je rozlehlá a taková.. pestrá. Soudím to podle různých kytek a stromů, co vidím. Když jsem se nabažila toho pohledu, stočila jsem zrak na strop knihovny. Je hodně vysoký a vykládaný dřevem s různými ornamenty. Napadlo mě, že by se to zajímavě kreslilo. To bych musela být nejprve dobrá v kreslení. Což opravdu nejsem. Myšlenky mi volně plynuly, když mi Alex zaklepal na rameno.
„Teo, nechceš pod hlavu polštář místo toho svetru? Bude to přece jen pohodlnější. Nechceš i deku? Je tady teplo, ale zase ne takové, abys tady ležela jen v tílku a sukni,“ staral se o moje pohodlí a svetr měnil za saténový polštář.
Stačila jsem si všimnout jeho pohledu, jak si mě prohlížel od hlavy až k patě. „Děkuju za ten polštář, ale deku nepotřebuju. Je mi teplo. A ty se ještě o mě tak zajímáš, jestli mi něco nechybí. To po tobě nemůžu chtít. Nejsi přece můj sluha, ne?“ Zasmála jsem se a pokynula ladně rukou, aby si šel sednout zpátky. Samozřejmě, že poslechl. „Můžeš chtít všechno, protože ti za hodně věcí vděčím. Je pravda, že nejsem tvůj sluha, ale chci, abys byla spokojená,“ překvapil mě znova.
Tak krásně se to poslouchá a mně se chce spát. Sluníčko pomalu zapadá a v pokoji je větší tma. Ideální místo a doba na spánek...

* * *

Ve škole zrovna probíhala hodina biologie s profesorem Greetem, který byl zároveň třídním učitelem druhého ročníku. Jako každou hodinu na začátku vyřídil omluvenky a další záležitosti. Už pár dní mu vrtala hlavou nepřítomnost Tei Bauerové.
„Liso, nevíš něco o Tei?“
„Asi je nemocná. Snad nějaká angína nebo chřipka. Chybí už dva týdny, ale já o ní opravdu nic nevím. Snažila jsem se jí dovolat, ale je nedostupná,“ odpověděla tichým hlasem Lisa.
Lisa byla dívka štíhlé postavy.Měla jemnou pleť se sprškou drobných pih na nose, které působily velmi roztomile. Nejhezčí byly její jasně modré oči a plavé vlasy. Ve škole mluvila docela tiše, ale se svými přáteli uměla být "hlučná". Její hlas měl vždy veselý podtón, i když mluvila s profesory. Patřila jako Tea mezi dobré žáky, ale problémy a starostmi se nelišila od ostatních.
Greet přemýšlel, proč mu Teina matka nenapsala mail, aby věděl, co s ní je. To prázdné místo vedle Lisy mu nahánělo hrůzu. Nemohl pochopit, proč Tea chybí skoro dva týdny. Její matka byla velmi spolehlivá, co se týkalo Teiny školy. Předem ji omlouvala přes maily, omluvenky jí psávala včas a na třídní schůzky taky chodívala. A Tea už vůbec nepatří mezi problémové žáky. První ročník ukončila s vyznamenáním a výrazným zlepšením. Pak ho napadlo zeptat se se Lisy. Vždyť jsou s Teou nejlepší kamarádky už pět let.
„Dobře. No, uvidíme, jestli se její rodiče ozvou. Pokud ne, budu jim muset zavolat nebo napsat sám.“
Tu hodinu podepsal přes deset omluvenek a uvažoval, co později přinese Tea. S třídou probral zbývající učivo a pak zazvonilo na konec hodiny.
Poskládal svůj blok, učebnici a složku na jednu hromádku a chystal se k odchodu, když se před ním objevila Lisa. „Pane profesore?? Mohla bych s vámi mluvit?? Nechtěla jsem to říkat před třídou,“ červenala se.
„Klidně povídej. Má to snad něco společného s Teou? Ty víš, co s ní je??“
Lisa se v té chvíli zarazila. „Ano, má to s ní něco společného. Ale nevím, kde je. Jen to má teď doma asi těžké. Přes prázdniny jsem s ní nebývala často. Její otec někdy v dubnu začal pít a hrát na automatech. Na začátku prázdnin ho propustili z práce a už se jen spoléhali na výplatu její matky. Jenže ta to nějak nevydržela a začala pít taky. Myslím, že ji z práce propustili pár dní před Teinými narozeninami. Ale nevím jistě, kdy to vlastně bylo. Oba její rodiče jsou teď bez práce. Otec prý matku po nějaké době začal bít. Tea říkala, že tyhle letní prázdniny pro ni budou strašné. Víte.. ona se ve škole dobře učí, ale ostatní ze třídy ji moc nemusí. Závidí jí.. To je všechno, co jsem vám chtěla říct. Vůbec mě nenapadlo za ní jí domů, protože jsme se na konci července nepohodly kvůli jedné kamarádce. Byla to ošklivá hádka. Po ní jsme spolu za pár dní mluvily přes mobil, abych se Tei na něco zeptala.. Od té doby se mi neozvala. Já jí samozřejmě taky ne, protože jsem se cítila.. dotčená. A Tea je moc hrdá, než aby se mi sama ohlásila,“ zakončila dlouhé vyprávění Lisa.
Profesor Greet byl ze všeho tak zaskočený, že nemohl promluvit. Ano, Tea dokázala působit sebevědomě a hrdě, ale někde uvnitř to byla citlivá osoba. Bylo mu jí líto, za to co musela před pár měsíci prožít. Mohl vědět, jestli teď není zavřená svými rodiči??
„Liso, moc děkuji za cenné informace. Netušil jsem, že to má doma tak složité. Chtěl bych tě o něco poprosit. Já vím, že jste na sebe možná ještě naštvané, ale je to jediné řešení.“ Náhle se odmlčel, protože mu na mysli vyvstala myšlenka o Teině možném útěku. Pak pokračoval. „Mohla bys za ní zajít domů?? Nejlépe hned po škole. Nechci k nim domů zatím volat. A navíc mám takový nepříjemný pocit, že s Teou není něco v pořádku. Zítra se mnou zase máte hodinu, tak mi aspoň řekneš, co jsi zjistila, ano??“
„Stavím se za ní a aspoň se jí omluvím. Stejně to mám při cestě do zpěvu. Tak nashledanou,“ hlesla Lisa a vyšla směrem ke dveřím od třídy.

Celou cestu k Tei přemýšlela o tom, co jí řekne. Chtěla se jí omluvit už dávno, ale cítila se „podvedená“ a odstrčená na vedlejší kolej. To až Greet jí otevřel oči a dodal odvahu. Jenže se Tei hodně dotkla, když před ní začala nadávat na Gabrielu – Teinu další kamarádku. Jak ji Lisa neměla ráda. Vzpomněla si na Teino vyprávění, jak se s Gabrielou seznámila. Před patnáctými narozeninami jela s rodiči na dovolenou k moři a jeden večer se s ní u stánku s oblečením srazila. Jedna se druhé omluvila a po chvíli si vybraly stejný šátek na plavky. Nakonec si ho ani jedna nekoupila, ale daly se spolu do řeči. Gabriela měla devatenáct let a žila v Laufsteinu. Zajímala se o historii a taky ráda psala různé povídky a básně. To Teu zaujalo. Zbytek dovolené trávily na pláži spolu s jejich rodiči. V den odjezdu si vyměnili telefonní čísla, emaily a adresy domů. Pak si spolu psávaly každý den a pokud jedna z nich nebyla na netu, telefonovaly si. O Vánocích byla několik dní Tea v Laufsteinu u Tei a o Velikonocích zase Gabriela u Tei v Elnu. Dokonce si plánovaly, že přes léto pojedou spolu k Tei na chatu.
Lisa nesledovala semafor u přechodu a její myšlenky přerušilo troubící auto, které před Lisou prudce zabrzdilo. Lisa s rozběhem přešla cestu a řidič odjel s nadávkami do centra Elnu. Prošla kolem oblíbené kavárny, kde s Teou často chodívaly, zašla do boční ulice a zastavila se před vysokými moderními paneláky. Uvažovala, jestli má zazvonit u vchodu do domu nebo u dveří jejich bytu. Vyřešila to za ni Teina sousedka, vycházející s odpadkovým košem ven.
Lisa jí vyšla naproti. „Dobrý den, paní Boltonová,“ pozdravila.
Alice Boltonová na ni pohlédla skrz brýle. „Jé, ahoj Liso. Ty jdeš za Teou, viď?? Můžeš to zkusit, ale obávám se, že stále není doma.“
Lisa vešla do domu. „Ano, potřebuju s ní o něčem důležitém mluvit. Vy říkáte, že stále není doma?? Ona snad odjela s rodiči někam pryč??“
Paní Boltonová na Lisu nechápavě pohlédla a pomyslela si, že ty dvě dívky jsou nejlepší kamarádky a Lisa neví o tom, že Tea už dlouhou dobu není doma??
„Ale děvenko.. S rodiči nikam nejela. Ti jsou věčně doma, když nemají práci. To jen Tea je skoro dva měsíce pryč. Kdyby byla, tak bych ji tady jistě zahlédla,“ vysvětlila Lise.
Ta ztuhla při otevírání výtahu jako socha. To není možné, určitě se mýlí, blesklo jí hlavou.
„Aha.. děkuju, že jste mi to řekla a podržela mi dveře. Nashledanou a hezký zbytek dne,“ hlesla neslyšně, zavřela dveře a zmáčkla šesté patro.

Byt, kde bydlela Tea s rodiči se nacházel na pravé straně chodby, blízko světla a zvonků.
Popaměti stiskla zvonek se jmenovkou Edward a Dorothea Bauerovi.
Čekala asi dvě minuty a chtěla odejít, ale dveře se otevřely. Zpoza dveří vykoukla hlava Teiny matky. Vypadala tak unaveně a ztrhaně, jako by se probudila z tvrdého spánku.
Lisa se hned omluvila. „Dobrý den, omlouvám se, že ruším, ale..“ rozhodla se přejít k věci. „Mohla bych mluvit s Teou?? Nešla by aspoň na půl hodiny ven??“
Dorothea Bauerová nahodila výraz typu „Co zase otravuješ“ a otevřela dveře dokořán. „To teda rušíš. Mám na práci důležitější věci, než se vybavovat s kámoškou naší husy. Mluvit bys s ní nemohla a ven taky nepůjde. Není doma. Divím se, že se ti neozvala. To asi nejste nejlepší kámošky, co?? No jo, ona se nesnese s nikým. Nebo tě možná vyměnila za tu svoji Gábinku. Už jí nezajímáš, tak nás kvůli ní neotravuj,“ pronesla výhrůžně svým opilým hlasem a chystala se zabouchnout dveře.
Lisa k nim přiskočila a opřela se do nich. „To ani nevíte, kde je?? Copak vám je jedno, kde máte dceru?? Sousedka říkala, že doma není už dva měsíce!!! Co s ní je?! Shání se po ní i náš třídní,“ zařvala Lisa odhodlaně.
„Nevím a je mi to srdečně jedno. Ať se po ní každý shání jak chce, my za to nemůžeme, že utekla z baráku. Jo a sousedka měla tentokrát pravdu, čarodějnice jedna,“ ukončila to a Lisu vystrčila na chodbu.

Byla úplně zmatená, když pak stála na ulici a nevěděla, co si má myslet a hlavně, co má dělat. Počkat do zítřka, aby to řekla třídnímu nebo mu to hned zavolat?? Rozhodla se pro druhou možnost – zavolat. Postavila batoh na chodník, z přední kapsy vytáhla mobil a v seznamu našla Daniel Greet.
Naštěstí nebylo obsazeno a profesor musel být poblíž telefonu, protože se ohlásil hned. „Prosím, Greet.“
„Dobrý den, tady Lisa Landreyová. Pane profesore, zrovna jsem byla u Tei doma.. ale není tam. Mluvila jsem s její matkou a předtím i se sousedkou. Obě mi řekly, že Tea dva měsíce není doma. Nikdo neví, co s ní je. Chtěla jsem vám to říct hned, do zítřka bych to nevydržela. Doufám, že neotravuju a jestli ano, tak se moc omlouvám,“ řekla omluvně.
Hlas Greeta zněl v telefonu vzdáleně. „Ahoj Liso, je dobře, že voláš. Takže Tea není doma?? Dva měsíce?? Ale to je přímo na zavolání policie! Je to už pohřešovaná osoba. Její rodiče to neřeší?? No.. teď jsem v koncích. Nevím, co s tím. Počkáme do zítřka a ve škole to nějak vyřešíme a vymyslíme něco, ano??“
Lisu tenhle dospělý a rozumný člověk uklidnil, i když jen nepatrně. „Panebože, policii ne.. aspoň teď ne. Rodiče tvrdí, že jim to je jedno. Už pro ně asi není dcerou. Tak teda zítra nashledanou.“
Chtěla mobil vrátit zpět do kapsy, ale při pohledu na něj si zase vzpomněla na Teu. Ona měla pěkný a drahý mobil. Kovově šedý s velkým vysunovacím displejem. Tea ho zbožňovala a nehnula se bez něj ani na krok. Ale proč ho potom nezvedá??
Dala si batoh na záda a vyrazila směrem domů.

* * *

Další den ráno Lisa vstala v šest hodin – o hodinu dřív než normálně. Rychle se oblékla, nasnídala a matka ji během toho zasypávala otázkami.
„Liso, proč jsi v noci plakala? To kvůli Tei?? Nesmíš si to tak brát.. Já vím, že jste se pohádaly, ale to se stává každému.“
„Mami, jenže já se k ní zachovala moc hloupě. Ona si to nezasloužila. Doma to má těžké. A ona už je dva měsíce někde pryč.. a nikdo neví, kde je. Víš, co se jí může stát, když je někde sama?? Ona je moc.. hezká a milá. Mám o ni strach, že jí někdo ublíží.“
„Tak proč nikdo nezavolá policii?? A co na to říká třeba třídní??“
„Třídní to už ví. Volala jsem mu to včera a proto jdu taky dneska dřív do školy, abych si s ním o tom promluvila. Tak zatím ahoj,“ ukončila to a odešla do školy.
Přišla do ní něco kolem půl osmé a jako první zamířila za Greetem.
Zaklepala na dveře kabinetu. „Dobrý den, pane profesore. Mám o Teu velký strach, když o ní nic nevím. Jenom, prosím vás, nevolejte policii. Tea se musí někdy vrátit!! Ale teď mě zajímá, co si o tom myslíte vy.“
Greet se postavil k oknu a působil trochu neklidně. „Je mi jasné, že se někdy vrátí, ale s tou policií se moc čekat nedá. Dnes je patnáctého září a přesně za dva týdny začínají podzimní prázdniny. Ty budou trvat devět dní. Modli se, aby se do té doby vrátila. Pokud ne, musím to ohlásit já, když ne její rodiče.“
„Takže do sedmého října má šanci na bezproblémový návrat.. Budu se snažit ji najít. Je to moje nejlepší kamarádka a až v takové situaci si uvědomuju, jak je pro mě důležitá,“ špitla Lisa. „Jen mě mrzí, že celé prázdniny strávím mimo Eln.“
„Kam jedeš, jestli se můžu zeptat??“
„Jedeme na návštěvu.. no spíš na dovolenou ke známým do.. zrovna si nemůžu vzpomenout, jak se to městečko jmenuje. Mám takový zvláštní název. Hm, už vím!! Morten..“
„Působí to až hrůzostrašně,“ uchechtl se Greet a jeho smích zabrzdilo zvonění na hodinu. „Ale už pojďme do třídy, stejně mám s vámi hodinu,“ dodal.

Ve třídě panoval hluk. Kluci si házeli s hruškou a holky živě diskutovaly nad třídní knihou, do které nahlížely. Lisa vklouzla do zadní lavice, vedle Teina prázdného místa.
„Okamžitě se všichni posaďte a bude tady naprostý klid,“ zařval třídní. „Maxi, ty uklidíš kolem odpadkového koše, když máš službu,“ dodal pak klidně.
Třídní knihu, která byla otevřená, nemusel zavírat a pustil se do zapisování chybějících žáků, které mu hlásil Max Klener. Třídní kniha už byla málem zavřená, než Max stihl ohlásit ještě jednoho člověka – Teu.
„Pane profesore, chybí i Bauerová.“
„No jo, naše dáma. Beztak se vyhřívá u nějakýho podivínskýho chlápka, ale pracháče,“ ozvalo se potichu zezadu.

* * *

„Teo, ty jsi úplně nemožná,“ šeptá směšně Alex a přitom se mnou cloumá až k zbláznění.
„Au, vždyť mi vykloubíš rameno. Copak jsem zase provedla?? Já jen spím, tak mě nech,“ hrála jsem si na svatou a tu zlost dělala jen naoko.
Donutilo mě to sednout si a já zjistila, že nejsem ve svém pokoji, ale stále v knihovně. „Proboha, já zase spala někde jinde. Doopravdy jsem nemožná, já vím. Včera večer mě přemohl spánek a já usnula jako dřevo.“ Proč se musím pokaždé před Alexem ztrapnit???
„Naposledy jsem se tě ptal, jestli něco nepotřebuješ. Ty jsi potom neodpovídala a já si všiml, že máš zavřené oči, tak jsem tě nechal být. Zřejmě jsi už spala. Teď je devět hodin ráno, takže bychom si mohli dát snídani, hm? Jako další bod dne navrhuju prohlídku zdejšího okolí. Myslím, že by se ti to mohlo líbit,“ pronesl moji myšlenku nahlas.
Už několikrát jsem o tom uvažovala, ale samotné se mi jít nechtělo. „Super, tenhle plán přijímám. Našla by se u tebe marmeláda na snídani? Mám totiž chuť na rohlík s máslem a marmeládou. Pokud můžu být ještě náročnější, máš jahodovou? Tu přímo zbožňuju,“ culila jsem.
„No, že jsi to ty, tak by se tady možná nějaká našla a když ne, skočím ti pro ni do města. Pojď, podíváme se po ní v kuchyni. Raději si na sebe dej svetr. Víš, že je tam zima než kdekoliv jinde,“ postrkoval mě Alex před sebou k točitému schodišti.
Schody do nižších pater byly hodně příkré a místy kluzké. Po chvíli se mi zamotala hlava a málem jsem spadla. Alex mě naštěstí včas zachytil.
„Tobě už dělá problém chodit i po schodech?“ dobíral si mě.
Cítila jsem se mírně dotčená. „Nedělá. Jen se mi zamotala hlava. Mám štěstí, že jsi zareagoval rychle. Jinak bych se rozmázla na zemi,“ přiznala jsem.
„Nechceš se vrátit nahoru do pokoje a lehnout si? Nevypadáš moc dobře. Ale neber to jako urážku,“ vysvětloval.
„Tohle pro mě není urážka. Zajdeme se podívat po té marmeládě a pak půjdeme do města, jak jsme byli domluvení. Nemůžu pořád ležet. Na chodbě jsem se viděla v zrcadle a mám nějakou nezdravou barvu,“ souhlasila jsem.
Čím víc jsme se blížili ke kuchyni, tím byla větší zima. I přes svetr jsem cítila nepříjemný chlad a naskočila mi husí kůže. Před kuchyní jsem se zastavila a čekala na Alexe. Bylo slyšet otevírání skříněk a Alexovo pískání.
„Hledání bylo úspěšné. Mám ji. Je poslední, takže ve městě koupíme do zásoby, když ji máš ráda,“ vracel se a lehce zavíral dveře.
Super. Ještě musím říct, aby se mi podíval po máslu a rohlíku, než odejdeme. „Alexi, a co rohlík a máslo? Marmeládu jíst samotnou nechci. Já vím, že tě otravuju, promiň,“ omlouvala jsem se.
„Ahááá. Já na to úplně zapomněl. Jsem hlava děravá. Počkej, jdu pro ně.“ Po chvíli už stál u mě a v ruce měl i rohlíky a máslo. Vydali jsme se zpět nahoru. Alex šel za mnou.
Náhle mi položil ruku na záda. „Budu mít větší klid, když si tě povedu. Aspoň mám jistotu, že mi nespadneš. A kdyby ano, tak spadnu s tebou,“ vymluvil se.
„Když je to pro tvůj klid, přežiju to. Hlavně jděme do jídelny, začínám mít hlad.“ Moje slova byla pravdivá, protože mi ihned zakručelo v břiše.

Do jídelny vedla dlouhá chodba a po jejích stěnách visely obrazy Alexových předků. Někdy se ho zeptám na více podrobností o nich. Skrz okna prosvítaly sluneční paprsky a celá místnost spolu s mahagonově zbarveném stolem, židlemi a vitrínami vypadala veseleji.
Opatrně jsem si sedla na jednu ze židlí, zatímco Alex z vysoké vitríny vytahoval porcelánové talíře. Na stůl donesl i skleničky a příbory. „Co si dáš k pití? Čaj, džus nebo kávu? Já tě tipuju na kávu. Přesně řečeno na bílou kávu. Nebo se mýlím??“
Svou překvapující otázkou a odpovědí mě zarazil. „Ty mi zase čteš myšlenky!! To snad ani není možné. Budu si muset dávat pozor na to, co si myslím. Zrovna jsem přemýšlela o tom, že bych si ji ráda dala,“ ujistila jsem ho s úsměvem.
Alex zašel pro hrnek a nalil mi ji. „Bylo mi jasné, že ji máš ráda. Ale džusem taky nepohrdneš, viď??“ Když bylo všechno připravené, přisedl si ke mně.
Namazala jsem si rohlík máslem a marmeládou a s chutí se pustila do jídla. A ta bílá káva byla skvělá. Když jsem si ji dělávala doma, nikdy se mi nepovedla tak dobrá. Alex je prostě kouzelník.
„Alexi, ta káva je výborná. Dej si aspoň trochu se mnou,“ přemlouvala jsem ho, ale jeho výraz mi ihned odpověděl. „Aha, takže si se mnou nedáš. Ale ty taky nevypadáš zrovna nejlíp,“ připustila jsem.
Nakonec jsem posnídala dva rohlíky a vypila několik hrnků kávy. Měla jsem pocit, že se ani nezvednu ze židle. Mezitím se venku objevily mraky a sluníčko se za nimi ztrácelo. Navíc mě pobolívá hlava a je mi zima.
„Nech to všechno na stole, já to potom uklidím. Běž se připravit a můžeme vyrazit na průzkum. Hlavně se teple obleč, nevypadá to na velké horko,“ naléhal.
„Já ti s tím k večeru pomůžu. Nebo prostě až se vrátíme. Taky si musím vzít prášek, protože mě začíná bolet hlava.“ Odešla jsem k sobě do pokoje a snažila se prášek najít v nočním stolku u postele a zapila ho vodou z kohoutku v koupelně.
Ze skříně jsem vytáhla červenou mikinu - sice už dost starou, ale teplou. Sandály jsem vyměnila za tenisky a minisukni za plátěné kalhoty. Do kapsy schovala mobil – když jsem utekla z domu, nastavila jsem si blokování hovorů od těch, co by chtěli zjistit, kde jsem. Často v myšlenkách zabloudím k Lise...
„Teo, můžeme jít?? Prášek proti bolesti máš?? A doufám, že sis vzala teplé oblečení,“ staral se o mě.
„Můžeme. Prášek jsem už zapila. Tohle oblečení snad stačí, ne?“ Pomalu jsem se před ním otočila a vlasy mě polechtaly na obličeji.
Alex přikývl a vyšel z mého pokoje. Já za ním cupitala, abych třeba nezabočila do špatné chodby, kterých tady bylo požehnaně. Počasí se za tu necelou hodinu nezměnilo, ale díky tomu nebylo to příšerné horko a dusno.

U auta se Alex zachoval jako gentleman – otevřel mi dveře od auta – ostatně tohle dělal vždycky. U toho jsem si ho mohla dobře prohlédnout a všimnout si, že má na sobě tmavé kalhoty a modrobílou kostkovanou košili. Na očích samozřejmě černé brýle. Jediné, co mě překvapilo, byla ta jeho košile. Myslela jsem si, že Alex nosí výhradně tmavé věci.
„Líbí se ti moje košile?? Že si ji tak zaujatě prohlížíš. Určitě jsi o ní přemýšlela,“ vyhrkl a svou odpovědí mě hodně překvapil.
„To víš, že se mi líbí. Je to příjemná změna – myslím tu barvu,“ poznamenala jsem s úsměvem. „A není pravda, že jsem o ní přemýšlela,“ zaprotestovala jsem v zápětí.
„Ale Teo, vždyť ty jsi tak snadno prokouknutelná,“ smál se mi, zatímco vjížděl na lesní cestu.
Počasí se stále nechtělo umoudřit – podle Alexe to není nic neobvyklého.

Po necelé půlhodině jsme dojeli na konec lesní cesty, která byla hned vedle čistého a zurčícího potka. Moje první kroky vedly na dřevěný můstek z úhledně poskládaných klád. Šlo odtud slyšet příjemné šumění vody, protékající přes kameny v potoce. To mě nesmírně uklidňovalo. V okolí se ozýval datel, který ťukal do stromu jako divý. Jediní, kdo mlčeli, jsme byli Alex a já. Při pohledu na moje sportovní a Alexovo elegantní oblečení, jsem se uchichtla, protože ten rozdíl byl neskutečný.
„Alexi, určitě to bude znít hloupě, ale ty nemáš doma nějaké.. sportovní oblečení?? Netvrdím, že to, co máš na sobě, je nějaké špatné, ale.. to sportovní by sem sedělo líp,“ vysvětlovala jsem a u toho mu upravovala pokrčený límeček u košile.
„Možná se budeš divit, ale nemám takové oblečení. Kdybych měl, jistě bych v něm teď byl. Mám rád elegantní oblečení a tak ho nosím skoro pořád. Kvůli pár vycházkám v lese nebudu měnit svůj styl,“ ujistil mě a vyznělo to dotčeně.
„Tak promiň, nechtěla jsem se tě dotknout. Jenže si pak vedle tebe připadám.. trapně. Ty jsi..,“ najednou jsem ztichla.
„Co jsem??“ řekl po chvíli. „Jsem zrůda, že. Netvor.. Tohle už vím a opakovat to nemusíš,“ ušklíbl se.
„Vždyť to není pravda!! Nejsi zrůda.. Pro mě určitě ne. Já ti nic neopakuju. Chtěla jsem říct, že jsi.. krásný, chápeš?? Ale styděla jsem se to říct, aby sis to nepřebral bůh ví jak,“ reagovala jsem prudce.
A uvědomila si, že.. ho mám ráda. I když se zlobí kvůli úplné blbosti. Poslední dny jsem ho začala brát nějak.. jinak. Pro ostatní může být zlý, ale oni neví, jaký je ve skutečnosti. Vím, že nemůžu dělat chytrou, když ho znám pár měsíců. Ale přece jenom jsem s ním každý den.
Ztišil hlas. „Cože?? Já a krásný? To je dobrý vtip. A že nejsem zrůda?? Ještě lepší vtip. Proč se kvůli mně tak přetvařuješ??“
V očích se mi objevily slzy. „Nepřetvařuju se. Říkám pravdu a je hodně smutné, že mi nevěříš. Myslela jsem si, že je mezi námi nějaká důvěra. Asi jsem se spletla.. “ V tu chvíli mě hlas zradil a já se rozbrečela.
Cítila jsem jak mi slzy tečou po tvářích, pár jich přejíždí přes rty a já můžu ochutnat jejich slanou příchuť.
„Teo, no tak, neplač. Choval jsem se hnusně, promiň. Kdybych neříkal takové hlouposti, byla bys v pohodě. Mrzí mě to,“ konejšil mě a prsty mi opatrně stíral slzy z tváří.
Udiveně jsem se na něj podívala a on se podíval na oplátku na mě. Při pohledu do jeho očí se mi zamotala hlava, protože se mi zdálo, že mají snad tu nejtemnější barvu, jaká existuje. Chytil mi ruce a začal mě líbat. Než jsem se vzpamatovala z toho šoku, odtrhl se ode mě. Jako by si uvědomil, co právě udělal. Bylo to jiné, než ta pusa kdysi na nádraží.. Teď toho určitě lituje. Stojí na druhé straně můstku a hledí do prázdna.
Pomalu jsem k němu přišla a položila mu ruku na rameno. „Alexi,“ špitla jsem a čekala, až se ke mně otočí. „Proč.. proč jsi se lekl?? Vždyť se nestalo.. nic špatného,“ připustila jsem a pokračovala dál. „Mně to vůbec nevadilo.. Bylo to příjemný.“
Polkl naprázdno. „Lekl jsem se sám sebe.. abych.. ti neublížil. Máš pravdu, nic špatného se nestalo. A že ti to nevadilo?? Jiné by na tvém místě utekly s křikem a hrůzou v očích.“ Zkoumavě se na mě podíval. „Jak vlastně můžu vědět, že ti to nevadilo?? Co když jsi se nechala jen proto, abys udělala malou radost takovému chudákovi jako jsem já?? Ale byl to hezký pocit.. být blízko tak k někomu, kdo mnou neopovrhuje.“ Jen co to dořekl, vzal mě za ruku.
„Ty to nemůžeš vědět, ale já to vím. V žádném případě jsem se nenechala proto, abys měl radost. Ty chudák nejsi.. Ani nikdy nebudeš. Co si o tobě myslí ostatní, to ti může být jedno. Spoléhej sám na sebe. Každý je v podstatě originál. Já.. Ty.. Všichni..“ Doufala jsem, že tohle ho trošku utěší.
„Nikdy jsem neviděl tak pěkný originál – myslím tebe. Tvoji rodiče z tebe museli mít radost. A co teprve kluci.. ti z tebe museli šílet. Ale ostatní holky ti naopak záviděly.. Jsi hezká, milá, chytrá.. prostě dobrá duše,“ popisoval mě v těch nejlepších barvách.
„Ano, rodiče ze mě měli radost, dokud neztratili práci. Kluci se o mě nikdy moc nezajímali. Já si pak připadala škaredá a divná. Holky mi záviděly jen to blbý oblečení a možná i známky. Určitě se pobavíš, když ti teď řeknu, že jsem s klukem ještě nikdy nechodila. Já vím, že v mým věku to není žádná velká tragédie, ale.. připadala jsem si jako méněcenná. Ostatní holky neustále básnily jen o tom, kam půjdou po škole se svým klukem a kolik dní jsou už spolu..“ Tohle je poprvé, co se svěřuju s takovou záležitostí někomu jinému, než dlouholetému příteli jako je Lisa.
Už asi hodinu stojíme na tomhle můstku a ještě jsme nikam dál nedošli. Znovu se ženou černé mraky a zvedá se vítr. Zpozorněla jsem a Alex se mnou taky. Vzduch byl prosycený vůní blížícího se deště.
„Vypadá to, že se zase blíží bouřka. To jsme si to tady moc neprohlídli. Ale máme ještě spoustu dalších dnů. Chceš jít dál nebo pojedeme domů??“ Na rukách mu naskočila husí kůže, takže bylo vidět, že by se rád přesunul do tepla. Otočil se a rychlým krokem mířil ke dvěřím.
„Pojedeme domů, protože mně je zima a tobě taky. Uvaříme si třeba čaj.. nebo spíš já si uvařím.. a budeme se dívat z okna,“ navrhla jsem a spěchala k autu, hnána zimou, aby Alex dlouho nečekal.

K zámku jsme přijeli za mnohem kratší dobu, než když jsme odjížděli do lesa. Nejspíš proto, že Alex jel jinou cestou. Jen co zaparkoval a doběhli jsme ke dveřím, spustil se liják.
„Pomoc, to je ukrutný déšť. Máme štěstí, že nás to nechytlo někde cestou.“ Najednou jsem zmlkla, protože jsem kýchla, až jsem si málem zlomila žebra.
„Teo, okamžitě mazej do postele. Já ti zajdu uvařit čaj, abys mi ještě víc nenastydla,“ tvářil se ustaraně. „Počkej.. stůj.. nemáš teplotu??“ Dal mi lehce ruku na čelo a kývl hlavou, že mám.
„Já nemám teplotu, to spíš ty, že takhle blázníš kvůli mně.. Ale je to od tebe milé.“ V duchu jsem se radovala a šla do pokoje. Bylo tam příjemně teplo a já opět kýchla. Musela jsem najít papírové kapesníky, abych je přemístila na noční stolek. Sundala jsem ze sebe všechno oblečení a odešla do koupelny s noční košilí v ruce.

Když jsem se vrátila, byly sice jen čtyři hodiny odpoledne, ale Alexe je dobré poslechnout. Raději si půjdu lehnout teď a vyležím to, než aby z toho bylo za pár dní ještě větší nachlazení. Navíc mě hlava bolí víc než ráno a je mi pořád zima.
Už jsem ležela v posteli a ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Alex, kdo jiný. „Pojď dál a příště už nemusíš klepat,“ volala jsem na něj. „Ale doufám, že mi neseš můj čajík, jinak sem nechoď.“
Otevřel dveře a v ruce měl čaj v zajímavě buclatém hrnku. „Nesu ti ho, neboj se. Ještě ho nepij, protože je horký a mohla by ses spálit. Jen se tě chci zeptat, jestli máš ráda zelený čaj?? Ten jsem ti totiž uvařil.“
„Zelený čaj?! Páni, já ho přímo miluju. Je škoda, že je horký. Ráda bych se ho napila už teď.“ Natáhla jsem se pro jeden papírový kapesník, vysmrkala se a pomyslela si, že jako bonus mám k bolesti hlavy rýmu. „Polož mi ten hrnek na stolek. Mohl bys mi, prosím, donést teploměr, jestli tady nějaký najdeš?? Zvýšenou teplotu budu mít určitě.“
Ani jsem nedokončila větu a Alex odešel hledat tu kouzelnou věcičku, jakou je teploměr.

Byl zpátky do tří minut a s úsměvem na rtech držel v ruce teploměr. „Tady ho máš. Stačí se měřit jen dvě minuty,“ poučil mě a sedl si na kraj mojí postele.
Teploměr byl studený a na kůži v první chvíli nepříjemně chladil. Podle Alexova doporučení jsem ho po dvou minutách vytáhla a zděsila se. Rtuť se vyšplhala k devětatřiceti stupňům. Vztekle jsem s ním praštila na peřinu.
Alex ho vzal a zkoumavě se na něj zahleděl. „Třicet devět stupňů?! Pěkná horečka. No.. to na tom nejsi moc dobře. Takže si za chvíli vypiješ čaj, já ti donesu prášek a budeš spát. Musíš se vypotit, jinak máš jisté, že v posteli zůstaneš týden.“
Peřinu mi přetáhl přes hlavu a já jen slyšela jeho kroky, vedoucí z pokoje na chodbu a dál do neznámého pokoje.
Pod peřinou teď bylo příjemné teplo, že jsem ani neměla zimnici, která před pár minutami vystřídala horko. Hlavu jsem vytáhla ven, protože se mi chtělo znovu kýchnout. Nakonec jsem to překonala a pomalu usrkla čaje.
Alex se řítil po chodbě jako střela a málem vrazil do rámu dveří, jak pospíchal. V ruce nesl slíbený prášek, na který jsem se dívala jako na drogu. Hlavně, aby mi srazil teplotu.
„Co se na něj tak hladově koukáš, ty jeden feťáku,“ křenil se na mě a cukal s rukou, abych si ten prášek nemohla vzít.
„Alexi... nedělej blbosti. Copak nevidíš, že mi není dobře?? Já už chci spát. Chci ticho. Dej mi ho, prosím,“ naléhala jsem a zafungovala to.
Položil mi ho na špičku jazyka a já ho zapila. Zbytek čaje jsem rovnou dopila, aby na stolku nestál zbytečně studený, až se probudím.
„Děkuju za pomoc. Už mě můžeš nechat, stejně budu spát. Nejlepší by bylo, kdyby sis šel taky lehnout. Nevypadáš nejlíp, ale neber si to osobně.“
Chápavě se pousmál a pak posmutněl. „Nemáš zač, já ti vždycky pomůžu a rád. Nevím, jestli si půjdu lehnout. Spíš.. půjdu ven. Hezky se vyspi a až se vzbudíš, už budu tady.“
Je mi jasné, co mi tím chtěl říct.. Potřebuje.. energii, tak tomu říkám. Jen mě mrzí, že ten náš úlet v lese přehlíží.. Dělá, že se nic nestalo. Pro něj možná ne, ale já to beru jinak. Asi nikdy nezískám odvahu na to, abych mu řekla, co si o něm myslím a co k němu cítím. Je to těžké, když on je.. jiný než ostatní. Bojím se, že by se mi vysmál a už bych ho nikdy neviděla. To bych rozdýchávala hodně dlouho. Někdo by mi mohl tvrdit, že si jen vymýšlím, ale já taková nejsem.
Snad se mi podaří ještě spát, když se bude vracet domů z.. vycházky?? Směšný název, ale neumím tomu dát normální název. Ale zjištění, že bude po tom zase v pořádku, je uklidňující. A mně bude určitě taky líp než teď. Co jiného bych mohla dělat?? Venku prší, je tam zima, Alex bude pryč dobrých pět hodin a já nemám dobrou náladu. To kvůli dnešku. Jak se říká - každý svého štěstí strůjce. Vybrala jsem si život mimo domov a teď to mám.

Nepodařilo se mi usnout dost tvrdě, protože mě probudily kroky na schodišti. Nevím, jak je možné, že jsem to slyšela, když je schodiště od mého pokoje vzdálené přes patnáct metrů. Jenže při nervozitě slyším snad všechno. Zajímá mě, jestli se za mnou přijde podívat. Vlastně... proč na to čekám?? Proč ho raději nevypustím nadobro z hlavy?? Proč se s ním jednou provždy nerozloučím a neodejdu?? Ale přemítám o záležitostech, které bych zatím nedokázala udělat. Lituju se - jsem totiž chudinka, která touží po někom.. komu nestojí za to, aby ji přišel po návratu navštívit.
Musela jsem zavolat na Alexe, jelikož jsem pořád slabá a potřebuju si změřit teplotu. Stěží bych si pro ten teploměr došla.
„Alexi!!! Mohl bys mi, prosím, přinést zase teploměr?? Nevím, kam jsi ho odnesl,“ zavolala jsem na něj, ale za začátku to vyznělo spíš jako volání o pomoc.
Alex zamířil rychlým tempem ke dveřím mého pokoje a rozrazil je.
„Teo, co se děje?? Stalo se ti něco?! Znělo to naléhavě,“ strachoval se.
„Ne, nic se mi nestalo. Jen jsem se zrovna probudila a chtěla bych si změřit teplotu. Tak jsem na tebe volala, jestli bys mi ho donesl,“ zatvářila jsem se klidně.
Za tu krátkou dobu, co byl se mnou v pokoji, jsem si ho mohla prohlídnout a naskytlo se mi to, o čem jsem přemýšlela už kdysi. V obličeji má najednou zdravou barvu, je veselejší a čilejší než před pár hodinami.
„Prosím,“ láskyplně na mě koukal a podával mi ho. Jeho výraz jsem v první chvíli nepochopila, ale pak mi to došlo..
„Jak jsi se měl?? Divím se ti, že jsi šel v takovém počasí ven. Mě by tam nedostali ani za nic. Já jsem ráda, že ležím v teple,“ snažila jsem se udržet konverzaci.
„Kdybys byla na mém místě, ven by jsi vylezla za každého počasí, kdyby tě... nutil hlad. “ Je to poprvé, co ho slyším o tomhle mluvit tak otevřeně. Ale líbí se mi na něm, že je upřímný. A že se naučil přede mnou tyhle věci neskrývat.
„Rozumím. Ale umíš ke mně mluvit bez zábran a toho si cením. Kdybych byla na tvém místě.. asi by mě hloupý déšť nerozházel,“ přiznala jsem se.
„Ty mi lichotíš, až je to nezdravé. Budu mít díky tobě až moc velké sebevědomí. Což bych mít neměl, protože k tomu nemám žádné důvody.“
Při našem rozhovoru jsem zapomněla hlídat čas a teploměr měla o trošku delší dobu, ale to vůbec nevadilo. S údivem jsem zjistila, že mám jen třicet sedm. Chtěla jsem to radostně oznámit Alexovi, ale ten už nebyl v pokoji. Ani se mi nechtělo na něj volat a tak jsem teploměr položila na noční stolek a lehla si. Napadlo mě, že bych si mohla dát večeři, ale žaludek mě ujistil, že to není nejlepší nápad....

Pátek nezačal moc dobře. Moje probuzení způsobila nechutná zima v pokoji. Líně jsem se zvedla na posteli a zahleděla se na záclonu, vlající pod náporem větru. Alex se asi rozhodl mě nechat vymrznout. Rýma se sice zlepšuje, ale i tak. Aby toho nebylo málo, tak venku padají kapky deště a já čekám, kdy začne pršet přes to otevřené okno do pokoje.
Natáhla jsem se pro župan, dost nešikovně běžela k oknu a málem uklouzla na louži pod oknem. V tu chvíli bych Alexe nejradši zabila - obrazně řečeno. Okno jsem urychleně zavřela, aby v pokoji nebyla ještě větší zima a taky abych to tady nevytopila. Z venčí jsem uslyšela odbíjení na kostelních hodinách a se zájmem jsem zaostřila. Hm, dvanáct hodin - přesně poledne. Mohla bych si dát nějaké jídlo, třeba ten oběd. Je na něj ideální čas.

V kuchyni nebyla o nic větší zima než v mém pokoji, takže jsem si tam nemusela moc zvykat. Od kuchyňských dveří jsem po pár schůdcích zamířila ke skříňce, ve které byly hrnce na vaření. Po vytažení většího hrnce jsem odešla do spíže pro zeleninu a brambory. Všechno jsem nakrájela a hodila do hrnce.
Když se všechno vařilo, sedla jsem na parapet okna. Měla jsem výhled do zahrady a taky na Alexe, protože se zrovna objevil na zahradě. Prošel kolem altánku a posadil se na lavičku, ukrytou pod mohutným dubem. Jednu nohu měl pokrčenou o okraj lavičky a druhá mu volně visela na zem. Koukal na rozjasňující se oblohu a pískal si do rytmu. Měla jsem možnost to slyšet, protože jsem si nenápadně pootevřela okno. Alex měl tak veselou náladu, až mě to taky "nakazilo". Najednou jsem ucítila vůni uvařené zeleniny a utíkala vypnout sporák. Hrnec jsem dala na stůl, ale stihla si popálit prsty, takže jsem je musela strčit pod ledovou vodu, ale hlad mi pomohl zahnat pocit bolesti. Jídlo jsem vyklopila na talíř, vzala si příbor a odešla z kuchyně.
O kousek dál jsem uviděla dveře, které vedly do zahrady. Všude bylo mokro, ale ani to mi nezabránilo dojít k Alexovi.
Jen co mě zahlédl v noční košili, županu a žabkách, začal hulákat. „Teo, ty jsi se opravdu zbláznila! Ještě nejsi zdravá a už lítáš venku. A aby toho nebylo málo, máš na sobě jenom tohle oblečení a nic teplého. Vážně mě štveš,“ kroutil hlavou.
Přišla jsem až k lavičce a postavila se před Alexe. „To jsi zjistil až teď, že jsem se zbláznila? Ven bych nešla, kdybych tě neviděla přes kuchyňské okno. Chtěla jsem se za tebou jít podívat, takže mě nenapadlo se jít převléct. Opravdu tě štvu?“
Upřeně na mě zíral. „Ty jsi vylezla jen kvůli mně?“
„Myslíš si, že bych tady byla jen tak? A v tomhle šíleným oblečení?“
„To je od tebe hezké. Pojď si sednout, ať tady nestojíš,“ promluvil a o kousek se posunul.
Opatrně jsem si sedla, ale pak jsem se začala klepat zimou. Alex si toho všiml. Přitáhl si mě blíž k sobě a rukou mě objal kolem ramen. Jeho reakci jsem celkem tušila a tak jsem se nesnažila vykroutit. Bylo to totiž příjemné a uklidňující. Zima mě rázem přešla.
Alex se ke mně otočil. „Nevadí ti to? Nedovolil jsem si moc? Ale hned je ti tepleji, ne?“
„Ale ne, nevadí. Ještě nikdy sis na mě nedovolil nic... špatného. A tepleji mi je, to jen díky tobě a tvému skvělému nápadu,“ vzhlédla jsem k němu nejistě a bála se, aby nepoznal, jak se červenám.
Taky mě potěšilo, že se počasí konečně umoudřilo. Cestičky, kytky a stromy pomalu sušilo odpolední sluníčko.
Alexovi se dobrá nálada vrátila úplně a hned mě překvapil svou otázkou. „Teo, nezapomněla jsi na něco??“
V prvním momentě jsem nevěděla, co tím myslí. Až ukázal na nízkou kamennou zídku vedle lavičky, na které stál talíř s mým obědem, pochopila jsem.
„Díky, že jsi mi to připomněl. Já bych na to zapomněla. Ale naštěstí to nebude studené, ale tak akorát k jídlu. Nechceš zkusit?? Je to jen uvařená zelenina a brambory,“ lákala jsem ho.
Nepovedlo se mi ho přesvědčit. „Ne, děkuju za nabídku, ale.. nedám si. Už jsem jedl,“ zachmuřil se.
Asi jsem se nezeptala moc chytře. „Promiň, to byla hloupá otázka. Já to dojím a půjdu si zase lehnout. Ale rýma se mi uvolnila, když jsem chvíli na čerstvém vzduchu. Můžeš jít se mnou, pokud budeš chtít, “ hlesla jsem a pustila se do jídla. Oběd jsem snědla mnohem rychleji než obvykle. To kvůli tomu nepříjemnému tichu, které zavládlo.
Zvedla jsem se s lavičky. „Jdu umýt nádobí. Kdyby jsi mě pak hledal, budu ve svém pokoji,“ prohodila jsem směrem k Alexovi. Ten však stále mlčel a pohrával si s lístkem ze stromu.

Do kuchyně jsem se vrátila s nepříjemným pocitem. Co jsem mu zase provedla? Pokaždé, co se mě dotkne takhle víc, než by měl, začne se chovat divně. S nádobím jsem třískla do dřezu, jak se ve mě nahromadila zlost. Horká voda, linoucí se z kohoutku, mě nijak nerozházela. Podařilo se mi v ní umýt všechno nádobí, aniž bych skučela bolestí. Zlost je někdy dobrá věc. Znovu jsem se vrátila k oknu a podívala se, jak Alex sedí stejně jako před pár minutami. Mezitím se nádobí v dřezu z části vysušilo a já ho jen lehce utřela a schovala do skříňky. Když jsem odcházela z kuchyně, Alex už na lavičce nebyl.

V pokoji bylo zase příjemné teplo a to mě svádělo k dalšímu spánku. Stačí jen chvilka a budu zase v pořádku a s polovičními starostmi. Sluníčko trošku mařilo můj plán, protože se probíjelo skrz záclonu a já si raději zatáhla závěsy, abych měla v pokoji tmu. Při pohledu na pokrčený polštář a peřinu, válející se po zemi, jsem se zděsila. Nechápu, že jsem odešla z pokoje a nechala tady takový nepořádek. Doma jsem bývala vždycky pořádná, ale jen co se člověk dostane z domů.. přejde ho to. Všechno jsem urovnala a pořádně se při tom zapotila. Napadlo mě, že bych si tentokrát mohla najít teploměr sama. Když je na mě Alex z neznámého důvodu naštvaný.
Potichu jsem otevřela dveře a vyklouzla na chodbu. Pár oken bylo otevřených a vzduch byl provoněný blížícím se podzimem. Opřela jsem se o parapet, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Nejlíp se mi přemýšlí se zavřenýma očima.
Sluníčko přes den ještě svítí, ale déšť a bouřky přichází častěji. Není divu, vždyť už je 15. září a podzim podle kalendáře začne 23. září!! V nejbližších dnech bych si měla probrat oblečení, protože to, co jsem si vzala s sebou, není ideální na podzim.. a ani na zimu. Dneska tohle víc řešit nebudu, zítra je času dost. Z přemýšlení mě vytrhl holub, který proletěl těsně kolem okna a vylekal mě. V ten moment jsem si nemohla vzpomenout, proč jsem tady na chodbě.
Aha, teploměr. Pokud si dobře pamatuju, Alex pro něj šel do svého pokoje.
Má to jeden háček – copak mu můžu lézt do pokoje?? Do jeho soukromí?? Na druhou stranu, jak to zjistí?? Nemohla jsem se rozhodnout, jestli tam jít nebo ne.
Svědomí se mě snažilo přesvědčit, abych tam nechodila. „Uvědomuješ si, že si koleduješ o průser?? Nechoď tam!! Co když přijde a najde tě tam??“
„Já mu to pak nějak vysvětlím, takže tam prostě půjdu,“ odpověděla jsem si tiše a hledala ty správné dveře od jeho pokoje.
Byly tmavě hnědé jako ty moje, ale mnohem zdobenější a taky o něco málo větší. Stiskla jsem chladnou kliku a pootevřela je.
Nakoukla jsem do pokoje a první, co jsem uviděla, byla majestátní tmavá postel s těmi svými černými „závěsy“. Taky se mi naskytl pohled na část prostorné terasy, umístěné za velkými okny z barevných sklíček.
Rozhodla jsem se vejít a zavřela jsem za sebou dveře. Na stěně naproti posteli visela velká orientální tapiserie. Vedle dveří na terasu bylo umístěných pár mečů a dýk. Stěna napravo ode dveří byla pokrytá zajímavými, ale přesto zvláštními obrazy. Připomínaly mi různé víly a podivné bytosti. Že by upíry???
Přešla jsem k masivnímu stolu a otevřela vrchní šuplík. Našla jsem v něm jen spousty popsaných papírů.
V druhém byly nějaké odborné knihy. O čem, to jsem nepostřehla.
Poslední šuplík vypadal prázdný. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že dno je o něco výš než v jiných a že je falešné. Prsty jsem na nahmatala jeho okraj a vytáhla ho.
Ležela tam středně velká kniha, vázaná v tmavě hnědé kůži. Na dotek byla hladká a když jsem ji vyndávala ven, málem mi vyklouzla z ruky.
Položila jsem ji opatrně na stůl a otevřela ji. Nebyla to však kniha. Byl to deník. Alexův deník.
Po tom, co jsem uviděla, mi začal sjíždět neviditelný prst hrůzy po zádech.

„30. 7. 2008
Po dlouhé době jsem vyrazil za denního světla do města Tam do mě omylem vrazila mladá dívka. A jak krásná. Zašli jsme spolu do kavárny a já jí nabídl, aby u mě bydlela, protože utekla z domu. Oproti jiným dívkám je hodně odvážná..“

Nevěřícně jsem na to koukala a otočila na další stránku. Zápis tam byl, ale až po necelých třech týdnech.

„16. 8. 2008
Dnes v noci jedna dívka nepřežila. Mám obavy, že Tea (zajímavé jméno pro zajímavou dívku) ví, jak to se mnou je. Je mi s ní moc dobře a nerad bych ji ztratil, aspoň ne teď.“

Je zvláštní, že mi to nikdy neřekl. Maximálně mi to lehce naznačil.
Další strana a další zápis. Tentokrát bylo písmo roztřesené, stejně jako jeho autor musel být neklidný a rozrušený.

„20. 8. 2008

Byli jsme s Teou u jezera a já jí musel říct, co jsem. Ona to poznala už předtím (tvrdila mi to), ale chtěla mít ode mě „potvrzení“. Máme spolu dohodu – pokud se jí za celý měsíc nic nestane, zůstane tady se mnou. Budu se snažit to překonat, ale s velkou námahou. Přece to všechno nemůžu zkazit.. “

Aha, takže jsem si nemohla a stále nemůžu být jistá, že se udrží. Ale píše, že to nechce pokazit.. Přešla jsem dál.

„8. 9. 2008

Dopoledne jsme vyrazili autem na projížďku po okolí, ale bouřka to celé zmařila. Tea mi řekla zajímavé věci, které bych od ní a vlastně od nikoho jiného nečekal – že prý nejsem zrůda. V tu chvíli jsem se zaradoval, že jsem ji z toho začal líbat. Muselo jí to být příjemné, protože se mi nevytrhla. Ona ne, já ano. Lekl jsem se toho, co bych mohl udělat dál. Odpoledne, po návratu, dostala horečku a teď jí není moc dobře, takže leží v posteli. Budu se muset vydat na lov, dokud spí..“

Tohle byl poslední zápis. Zaklapla jsem ten deník a chtěla ho vrátit tam, kam patří, ale při vstávání jsem na něco narazila.. Byl to Alex.
Stál ve dveřích a začal řvát. „Tak co, už jsi spokojená?! Konečně víš, co si myslím?? Můžeš mi vysvětlit,co vůbec děláš v mém pokoji?!“
Jeho obličej byl asi pět centimetrů od mého a já byla vyděšená. „Alexi, promiň.. Já jen hledala teploměr a..“ Ani jsem to nedořekla, protože mě přitlačil blíž ke stěně a zakryl mi pusu.
Měla jsem možnost vidět jeho tvář úplně změněnou. Oči neměl uhrančivé a laskavé jako jindy, ale tak kruté a chladné. Byl mimořádně bledý, takže ty oči ještě víc vynikaly. A jeho normálně (nebo snad nenormálně?) bílé rovné zuby působily divně se svými šelmími špičáky. Poprvé jsem ho uviděla takhle a bylo mi jasné, co má v úmyslu. Ale já to nechtěla dopustit.
Alex byl na mě přitisknutý a držel mi obě zápěstí před sebou. „Teo, já věděl, že k tomu jednou dojde, ale ne tak brzy.. Kdybys mě nenaštvala, nemusela se to stát. Teď ti nemůžu věřit, za to co všechno, co o mně víš.. “
Konečně mi umožnil mluvit. „Alexi, já si myslela, že máš tady teploměr. Měla jsem se na to raději zeptat a všechno mohlo být v pořádku, aspoň zatím. Ale už mě pusť, prosím, to bolí,“ zavzlykla jsem.
Bolest zápěstí sílila a on mě stále nechtěl pustit.
„Teploměr?? Tady?? To asi těžko. A proč bych tě měl pouštět?! Copak mám jistotu, že to nerozhlásíš, kde budeš moct?? Panebože.. já tě měl rád!!! A teď??? Nevím.. nedokážu se v sobě vyznat.. Zkazila jsi to..“ zavrčel nevlídně.
Upřela jsem na něj udiveně oči. Mluví z cesty, jinak to není možné.. „Já nejsem drbna a nemám důvod to rozšiřovat. Měl jsi mě rád?? Haha, povedený vtip.. Problém je, že u mě to vtip nebyl.. Měla jsem k tobě sympatie a postupem času jsem k tobě cítila něco víc.. než k přátelům,“ zaskučela jsem.
Stisk jeho silných paží povolil, ale ke stěně mě přitiskl ještě víc. Nemohla jsem se mu podívat do očí, protože ty se spolu s obličejem ztrácely u mého krku. Začala jsem křičet a bušila do Alexe pěstmi, ale nepomáhalo to. Jen co jsem ucítila dotek jeho ostrých zubů na hrdle, dodalo mi to odvahu. S velkým odhodláním a úsilím jsem Alexe odstrčila. Nečekal to, protože narazil na hranu stolu a zavrávoral.
Využila jsem minuty, kterou potřebovala na vzpamatování a utíkala z pokoje zpět k sobě, kde jsem se zamkla.
Tam jsem obratně vytáhla tašku, naházela do ní oblečení a další drobnosti. Zkontrolovala jsem celý pokoj, aby tam po mně nic nezůstalo. Nastal však problém s tím, jak odejdu.
Mám hodně riskovat a jít po schodišti až k hlavním dveřím, které mě zavedou na nádvoří??
Nebo vylézt oknem, jít po úzké římse až k vysokému dubu od oknem??
Jestli spadnu, tak.. patnáct metrů není málo. Váhala jsem, dokud mě nevyrušilo bouchání na dveře a to, že se je snaží Alex vyrazit.
Rychle jsem otevřela okno, tašku hodila na záda a nejistě se vyhoupla na kamennou římsu. Slunce mě pálilo do očí a já doufala, že se mi nezamotá hlava.
Když se přede mnou objevila silná větev, pomalu jsem na ni sedla a začala se posunovat směrem ke kmenu.
Alex se ještě do mého (bývalého) pokoje nedostal – utvrzovalo mě v tom ustavičné narážení do dveří.
Kmen dubu byl tlustý s drsným povrchem, takže mě nepříjemně škrábal na dlaních. Pod větví, na které jsem seděla byla další a pod ní zase další. Využila jsem toho jako schodů a dole byla během pěti minut – mohla jsem být rychlejší, ale bála jsem se. S dechem jsem byla na štíru, protože to pro mě byla námaha a tak jsem se posadila na trávu. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit.
Uslyšela jsem řev Alexe, který vyhlížel z otevřeného okna. „Neutečeš mi!! Já tě stejně chytím! Ale zachovala ses chytře, slézt po stromě dolů!“
Hbitě jsem vyskočila na nohy a utíkala podíl zdi zámku, až jsem doběhla na cestu před zámeckou branou. Rachot za ní mě donutil k útěku dřív, než mě Alex doběhne.
Běžela jsem asi deset minut a pak se objevila na ulici, vedoucí k náměstí v Mortenu. Zvolnila jsem a vyděšeně zapadla do prvního obchodu, který se přede mnou objevil...

Pokračování příště

* * *

Omlouvám se za pravopisné chyby a budu ráda za komentáře. ;)