Lovec - kapitola I.

Stella v tomhle úžasném městě pobývala už třetí rok a neskutečně ho milovala. Vyvolávalo v ní pocit jakoby k němu měla nějaký zvláštní důležitý vztah, ale nebylo jí přesně jasné proč. Snad to bylo tím jak na ni to město působilo. Vancouver byl takovým městem protikladů. Ve dne bylo nádherné a rušné, se spoustou zelených parků, veselých lidí a modrého nebe. Se soumrakem se však do jeho ulic a domů vkrádalo tisíce šedých nehybných stínů a jeho atmosféra se občas stávala skoro až nebezpečnou...
Krásně upravená předměstí a parky se měnily v temná místa, kde nebylo rozumné se jen tak sám v noci procházet. Ten kdo tudy večer kráčel z práce domů vždy zrychloval krok, aby byl co nejdříve v bezpečí svého bytu. Nikdo se na některých místech nechtěl zdržovat déle než bylo nezbytně nutné. V měsíčním svitu vše vypadalo tak nějak jinak, hrozivěji… Zvláště nebezpečná byla ta část města, kudy teď právě procházela.

Nevšímala si poházených lahví od alkoholu, zbytků jídla na chodníku ani jiné špíny, která se tu všudypřítomně povalovala. Připomněla si jednu nedávnou zprávu z televizních novin, kterou pak další den četla také v místních novinách, o nálezu dvou zohavených těl. Tato zpráva by sama o sobě neupoutala její pozornost, kdyby však ta těla nebyla zcela zbavena krve. Kriminalisté se zmiňovali o tom, že nemají ani ponětí, kdo může tyto vraždy může páchat. A ani Stella nechápala kdo a hlavně jak někdo může spáchat takový hrůzný čin.

Přemýšlela nad tím co tu vlastně dělá, vždyť tudy přece domů normálně nechodí, to jen dnes. Chtěla se projít, pročistit si hlavu a nemyslet na potíže, které ji provází. Byl konec září, začátek podzimu, který měla tak ráda. Ve větru šustivě poletovalo uschlé listí, které vítr svou silou strhal ze stromů a hnal je kdo ví kam a ona jim tiše záviděla tu lehkost s jakou se pohybují ve větru. Rozhlédla se po okolních domech a zjistila, že se v žádném okně nesvítí a uvědomila si, že cestou nepotkala jediného člověka. Kdo ví proč jí to velmi znepokojilo. Copak už všichni spí? Vždyť je teprve deset večer, kde všichni jsou?! Napadlo ji. Všechny domy tu byly tmavé, zašedlé a oprýskané. Přitáhla si kabát těsněji k tělu a zachumlala se do něj. Otřásla se zimou a po zádech ji přeběhl mrazivý pocit, který však s chladným počasím neměl pranic společného. Byl jako předtucha něčeho, co nedokázala nikam zařadit.

Znepokojeně se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Měla pocit, jakoby její oči nemohly tou temnotou proniknout, jakoby nemohla svůj pohled zaostřit, všechno splývalo do různých odstínů šedé a černé. Po té znovu vykročila, tentokrát ale přidala do kroku, chtěla být z toho místa co nejrychleji pryč. Už jí zbývalo jen pár bloků, aby se dostala do bezpečí svého bytu.

Před ní se ze tmy vynořila temná vysoká postava muže v dlouhém kabátě. Ruce měl vražené do kapes, hlavu skloněnou k zemi a kráčel rychlými kroky směrem k ní. Znovu se otřásla zimou a měla co dělat, aby se nerozběhla. Musím být v klidu. Určitě je to normální chlap, který pospíchá za svou rodinou, žádný vrah. Hlavně se na něj nedívej! Napomínala se. Když však muž procházel kolem ní nevydržela to a přece jen k němu zdvihla oči. Podívala se mu do obličeje a na chviličku se s ní zatočil celý svět a ona se topila v hlubokých tmavých vodách divokého zpěněného oceánu. Klopýtla o kámen, který se jí připletl do cesty a vrátil ji do reality. Ještě nikdy neviděla tak tmavě modré oči. Po celém těle jí naskočila husí kůže. Opětoval její pohled a jejich oči se na malý okamžik setkaly. Rychle sklonila hlavu. Tenhle muž určitě nebude nebezpečný, jak jsem si to mohla myslet? Usmála se. Jak se od něj vzdalovala znovu pocítila to zvláštní děsivé mrazení a to ji přinutilo opět přidat do kroku. Neohlížela se a proto si nemohla všimnout, že se muž zastavil, otočil se a pozorně ji sledoval dokud mu nezmizela z dohledu.

Zatočila za roh a rozhodla se, že si cestu zkrátí. Tolik toužila být už doma. Přitáhla si kabát co nejtěsněji a rukama si objala tělo, aby zmírnila jeho třes. Představovala si jak se doma uvelebí v křesle s knihou a uvaří si horkou čokoládu, která jí za podzimních večerů vždy tak zahřála. Vzpomínka na domov ji malinko rozveselila, přesto se nepřestávala třást zimou. Pak nejistě vkročila do postranní tmavé uličky.

Co to bylo? Jakoby za sebou uslyšela kroky. V tu samou chvíli ji přemohla panika a rozběhla se temnou ulicí. Když doběhla na její konec přinutil rozum její tělo zastavit se a naslouchala tmavé noci. Neblázni, zkroť aspoň jednou tu svou fantazii. Nutila se normálně uvažovat. Kolikrát už jsi šla v noci sama domů a nic se nestalo. Uslyšela to znovu. Zmateně se rozhlížela kolem sebe a nutila se ke klidu. Kroky ustaly. Určitě to bylo jenom to blbý listí, proč by mě někdo sledoval?! Přemýšlela.
V tom jí ale ústa překryla něčí ruka a další ji hrubě sevřela kolem pasu. Ze rtů se jí vydral jen slabý přidušený výkřik překvapení. Mysl jí zatemnil nový nával paniky. Bojovala s útočníkem, mlátila kolem sebe rukama, kopala nohama a zmítala se v jeho sevření, ale čím víc se snažila, tím bylo jeho sevření pevnější a bezohlednější. Odtáhl ji zpět do té tmavé postranní uličky a na její snahy osvobodit se nebral ohled. Hrubě ji přitiskl ke zdi a podíval se jí do očí. Stále se snažila s ním bojovat, ale nebylo to nic platné. Pohlédla na něj a otřásla se odporem. Nebyl nijak vysoký, spíše hubený a šlachovitý, ale silný. V úzkém obličeji byly dvě nevýrazné chladné šedé oči, posazené příliš blízko sebe, které byly jakoby bez života. Jeho nos byl špičatý, ústa malá a pokřivená, s nevzhlednou jizvou po operaci rozštěpu patra. Delší hnědé mastné vlasy měl stažené do ohonu. Byl cítit cigaretovým kouřem a pivem.
'Nebraň se, mě stejně neunikneš!' promluvil vysokým hlasem a pištivě se zasmál. 'Dnešní noc zažiješ něco, co ještě nikdy!'
Po těchto slovech už panika zachvacovala a ochromovala celé její tělo.
'Když mi slíbíš, že nebudeš křičet, tak tu ruku z tvý pusy sundám. Jestli ale jen jednou vykřikneš, dopadneš tak, že už tě ani vlastní máma nepozná,' domlouval jí.
Lehce přikývla a on její ústa pomalu uvolnil.
'Prosím, nechte mě být! Já, já… dám vám všechny peníze, jen mě pustě,' zašeptala přiškrcených hlasem, který ještě obsahoval poslední zbytky její odvahy.
'O tohle mi nejde, tvoje peníze nepotřebuju jsou mi k ničemu. Potřebuju prostě uspokojit jiné potřeby a k tomu mi bude stačit jenom tvoje tělo.' křikl na ni hrubě a střelil po ní lačným pohledem.
Teď už jí bylo jasné, že pokud se o něco nepokusí, sám od sebe ji nepustí. Možná když… Přestala sebou zmítat a podvolila se mu. Nechala ho aby se jí dotýkal. Jeho hubené kostnaté ruce dychtivě bloudily po jejím těle a ona se třásla nejen rostoucím strachem, ale i vztekem a znechucením.
'Konečně jsi dostala rozum!' zaradoval se.
Čekala jen na správný okamžik. Když povolil sevření svých rukou, jediným rychlým pohybem se mu vyprostila. Na malou chvíli strnul překvapením z její rychlosti, ona toho využila a praštila ho hlavou do obličeje. Zapotácel se a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Okamžitě se otočila se a vyrazila na útěk. Cítila jak ji po čele stéká kapka krve, ale ještě měla dost sil. Běžela rychle, měla pocit, že se vznáší, že doběhne kam bude chtít, že ji nikdo nikdy nemůže chytit. Skočil po ní a srazil ji na zem.
'Ty blbá krávo, co sis myslela?' zařval. Ani nečekal na odpověď, popadl ji za vlasy a táhl ji zpět. Už mu bylo jedno, jestli ho při tom někdo uvidí. Zvedl ji na nohy a mrštil jí proti zdi.
'Zabiju tě a bude to ještě mnohem horší! Na to, co po tobě chci nemusíš bt při vědomí!' byl už úplně nepříčetný.
Co může být horšího než bolest a smrt? Snažila se zmírnit náraz rukama, ale přesto se silně praštila do hlavy. Na pár vteřin ztratila vědomí a bezvládně se sesunula k zemi. Když se jí v hlavě trochu projasnilo a černota, která jí na okamžik zamlžila vidění ustoupila, zjistila, že se skoro nemůže pohnout, byla jak ochrnutá. Zvedla oči ke svému útočníkovi. Když se na něj podívala byl jiný. Jeho obličej byl zkřivený zlostí, ale bylo na něm ještě něco jiného… divného. Děsivého. Měl tak nějak jiné rysy, nijak zvláštně se nezměnily, přesto byla jeho tvář jiná. Jeho oči přešly z šedých na temně žluté s červenými zorničkami. Největší změnou ale prošly jeho zuby, najednou měly zcela jiný tvar. To přece není možný!
Vrhl se na ní jako zvíře zbavené všech smyslů a začal ji škrtit. Z hrdla mu vycházel chrčivý zvuk. Co je proboha zač? Tahle myšlenka jí neodbytně zněla v hlavě. Kopala kolem sebe, mlátila ho rukama. Chytila ho za paže a snažila se odtrhnout je od svého krku, vyprostit se z jeho sevření. Nemělo to cenu, měl na ní až příliš velkou sílu. Síly i dech ji pomalu opouštěli. Snažila se nadechnout, ale nešlo to, jeho ruce ji svíraly příliš pevně. Stále jí v záchvatu zuřivosti nadával, ale ona už všechno slyšela jen tlumeně, jako by z dálky. Zatmívalo se jí před očima a cítila jak ji pomalu opouští vědomí. Jako by cítila tlukot vlastního srdce, jehož rytmus byl stále pomalejší, nepravidelnější a tišší. Z posledních sil se v duchu loučila se svou rodinou, kterou zanechala daleko za sebou, se svými známými, s tou trochou lidí, kteří ji měli rádi a záleželo jim na ní. Už četla titulek v zítřejších novinách.

Co to…? Najednou se zase mohla nadechnout. Žádné ruce jí neškrtily, nic už jí na hrudi netížilo. Nejdříve dostala do plic jen malé množství vzduchu. Podruhé to bylo lepší. Napotřetí se už mohla zhluboka nadechnout. Každý nádech však nesnesitelně bolel, jako by se jí v krku o sebe třela ozubená kolečka. Cítila jak se jí okysličuje krev, jak se kyslík dostává k důležitým orgánům a ona znovu nabývá sil. Pomalu se jí vracel také zrak.
Co se to děje? Snažila se aspoň něco zaslechnout. Zdálky slyšela zvuky zápasu. Rozpoznala křik dvou mužů.
Teď už se jí zrak vrátil úplně. Vykřikla překvapením, když spatřila toho muže s očima jak hluboký oceán. I on byl teď jiný. Připomínal toho druhého, ale jeho rysy byly jemnější. I jeho oči byli jiné, žhnuly jako plameny ohně. Sledovala ten souboj a přestože věděla, že by měla co nejrychleji utéct, nohy ji neposlouchaly. Pracně se vyškrábala na nejisté nohy. Jen tam tak bezmocně stála a ztěžka oddychovala. Celé její tělo se třáslo slabostí. Čekala jak ten souboj skončí a připadalo ji to jako celá věčnost. Pak se stalo něco co nečekala. Ten muž měl obrovskou sílu a srazil jejího útočníka na zem. Po té ho za hlavu zvedl a jediným rychlým trhnutím rukama mu zlomil vaz. Uslyšela zapraskání kostí, to jak se lámou krční obratle a jejich úlomky drtí míchu. Měla pocit, že tenhle zvuk už nikdy v životě z hlavy nevymaže, uslyší ho navždy. Když jeho bezvládné tělo dopadlo na zem muž mu probodl srdce dřevěným kolíkem a útočník se rozpadl na prach. Nic z něj nezůstalo, jen šedý poprašek, který zanedlouho rozfoukal vítr. To přece není možný!! Prolétlo jí hlavou.
V tom se muž otočil a podíval se na ní. Nejspíš nečekal žádné svědky. Myslel si, že ona je v bezvědomí. Slyšel ji jak ztěžka dýchá, díval se do jejích ustrašených vybledlých očí, viděl jak se celé její tělo třese hrůzou, ale nemohl se pohnout. V ruce stále svíral dřevěný kolík a teď ho upustil na zem. Ten s dunivým zvukem dopadl na chodník.
Podívala se za zvukem. Tohle už je trochu moc. Viděla jak se jeho tvář mění do původní podoby a znovu pocítila jak ztrácí vědomí. Zatočil se s ní celý svět a síly jí opět opouštěly. Zalapala po dechu a nohy i tělo jí vypověděli službu. Padala k zemi, už cítila blízkost chladného asfaltu, ale on ji v poslední chvíli zachytil do náruče a pomalu ji položil na zem. Měl bych vypadnout než se probere. Napadlo ho. Ale nemohl. Skláněl se nad ní a díval se. Tohle bylo to, čeho se po celý svůj život obával, že ho při vykonávání jeho práce uvidí nějaký člověk. Lidé věděli, nebo aspoň měli tušení, že upíři existují. Někteří, ti vnímavější, měli dokonce nějaké zvláštní tušení, když byl na blízku nějaký nemrtvý. Ale ještě nikdy ho nikdo, žádný člověk, neviděl zabíjet. Ne bez následků, které by neohrozily život… Měl by jí teď snad zabít?