Kdyby se tak vrátilo dětství...

„Ano pane, zítra Vám to tam donesu, jistě, bude to senzace…“ položil sluchátko a jen si povzdechnul – jak má psát o dětech a jejich světě, když už dávno neví, jaké to je? Tak bych si přál být zase klukem, nemít starosti a trápení dospělých a jen si užívat života! Zpátky do našeho domu na venkově, co bych za to dal!
Vzápětí se sebral, naskočil do taxíku a zmizel.
Dojeli až ke starému opuštěnému stavení. Zaplatil a hbitě vystoupil. Konečně doma, pomyslel si a pohladil vyřezávané zábradlí. Pomalu došel na zchátralou verandu. Tady si kdysi hrával, ach Bože, tenkrát. Jak si s bráchou vymýšleli všelijaké výlety, a když pršelo, byli tady, pod ochranou mohutných dubů, a povídali si strašidelné příběhy. Jak rád bych vrátil čas!
Vzal za mosaznou kliku a dveře se ochotně otevřely. Všechno při starém, těžký stůl a na něm ještě svíčky. A tam nahoře na půdě spal. Které že to byly dveře? Ach ano, tyhle přeci. Potichu je otevřel a vstoupil do jiného světa. Rázně začal stoupat po schodech, ale jeho kroky postupně slábly a našlapoval opatrněji. Co když tady ještě je? Připadalo mu, že se zmenšuje a opět na něj hledí ta VĚC, která ho chtěla zabít, číhala na něj každou noc, pozorovala ho svýma ohromnýma očima a čekala na ten správný okamžik. Cítil, jak mu divoce buší srdce. Položil si na něj ruku a snažil se je uchlácholit. Ale ta VĚC tam opět byla. Kolikrát seběhl dolů a křičel, prosil, aby mohl spát s rodiči! Kolikrát bojácně svíral v drobné dlani zarezlý kapesní nůž! Kolikrát si prudkým oddechováním sfoukl svíčku potom letěl zběsile nahoru, vrážel do starých krámů a vyděšeně se modlil, aby se nesrazil s tou VĚCÍ!
Byla tam, věděl to a instinktivně sevřel kapesní nožík. Dopadalo sem jen sporé světlo z vikýře a nepotřebné harampádí vrhalo neuvěřitelné a bizardní stíny. Ví o mně, stejně jako já o ní, blesklo mu hlavou. Pak se ozval šramot. Na nic nečekal, s výkřikem se obrátil bezhlavě pádil zpět. Zaprášené dveře se odmítaly otevřít. Bezmocně jimi lomcoval, volal a posléze hrůzou ztichl. Bál se otočit. Téměř cítil čísi dech, ta VĚC tam byla, jen kvůli němu, jen on jí znal, jen kvůli němu celé ty roky trpělivě vyčkávala. Už už se obracel, když vtom dveře povolily. Měl by se tam podívat. Měl to udělat mnohem dříve. Měl… Už jako dítě se MĚL podívat n hrůzostrašnou VĚC. Měl…
Hlučně za sebou zabouchl a zastrčil západku. Spěšně přivolal taxi, ještě se málem celý chvěl. VĚCI se zbavil, nebo ne? Přesto měl pocit, že na zadním sedadle není sám. Doma odemkl a vstoupil do předsíně. Měl bych s tím něco udělat… A rozsvítil.