Heinz Bohr-část druhá

HEINZ BOHR-ČÁST DRUHÁ

Obsah prvního dílu: Německé jednotky jsou nuceny opustit po těžkém boji město Nyžnyje Luki. V těžkých bojích je zničena velká část jednotky, ve které bojuje Bohr a jeho přátelé. Jsou přesunuti do vesnice nedaleko za frontou, kde mají zůstat několik dní, než přijdou posily a budou nasazeni zpět do akce. V místním nočním podniku dojde ke rvačce mezi hosty a hlídkou polního četnictva.
Sověti ovšem zahájí mohutný útok a podaří se jim prolomit frontu. Během protiútoku na pahorek, přímo na frontové linii je jednotka téměř úplně zničena. Během ústupu se dostane do dělostřelecké palby, během které je zabito a zraněno mnoho Němců. Bohr se od Starýho dozvídá, že Don je po přepadu nezvěstný...

RANĚNÝ

Zajímalo by mě, kdo to všechno bude platit...

-Stolbe při pohledu na vypálené město

Fronta byla prolomena. Sovětské jednotky nyní prorážely po celé délce úsek za úsekem a smetávaly ty německé jednotky, které se jim v nedostatečně a na slabě bráněných bodech postavily na odpor. Mnoho německých jednotek bylo obklíčeno a přinuceno vést boj v kotlích, ze kterých přes několikanásobné obklíčení nebylo možné uniknout.
Noc zvolna přecházela v rozbřesk. V okolí duněla děla, hučely motory tanků a práskaly výstřely. Bojovalo se téměř všude a Němcům se několikrát povedlo překazit útoky, jinak vedoucí k jejich obklíčení. Tankové svazky se střetávaly s ruskými obrněnci v rozhořčených bitkách a pěšáci bojovali téměř muž proti muži. Nebe křižovaly dělostřelecké granáty, minometné střely a rakety z ječících "Stalinových varhan". Světlice se snášely z rudě planoucí oblohy a ozařovaly zemi pod sebou bizarním rudým světlem. Země se třásla a vrývaly se do ní nové a nové krátery. Po nedaleké cestě se valila kolona německých Pantherů, mohutných hranatých tanků, následovaná pěchotními pancéřáky. V nedalekém lese pracovala poslední dvě děla dělostřelecké pozice. Ta zbývající čtyři byla zničena náletem dvou ruských šturmoviků. Protiletadlové baterie na obou stranách fronty byly použity v boji proti tankům a jejich oběti stály ještě mnohdy v plamenech opodál. Lokální protiútoky dosáhly jediného cíle: zabránit alespoň prozatím sovětským divizím v dalším rychlém postupu.
Polní opevnění byla zničena. Palebná postavení pro kulomety a protitankové kanóny byla přeorána palbou těžkých kalibrů a mnohdy úplně rozmetána. Po okolí ležela mrtvá zohavená těla obsluh i pěšáků obou stran. Pahorek, na který směřoval německý útok byl obrácen v prach. Dělová palba a střelba tankových kanónů rozstřílela sovětská opevnění na mraky a díky tomu ztratili sovětští velitelé spojení se štábem a útok se rozpadl na malé bojující skupinky.
Okolo jednoho z vraků vypálených náklaďáků se plazila jakási silueta. Hned se nedalo poznat, zda je to Němec či Rus. Muž na sobě měl roztrhaný stejnokroj, z něhož prosakovala na několika místech krev. Levou nohu téměř necítil a jeho tělo zaplavovala prudká bodavá bolest, vystřelující až do mozku. Svůj samopal už dávno někam zahodil, nebo ho ztratil. Doplazil se do pofidérního bezpečí rozstříleného nákladního ZILu a opřel se zničenou kabinu, v níž vězelo cosi, jako lidské tělo. Hlavu to nemělo a ve zkroucených ohořelých pahýlech to drželo torzo pušky. Nahmatal obvaz na levé noze a zakrvavenými prsty ho dotáhl. Bolest se přitom ještě zvýšila. Vykřikl. Pohlédl na ušpiněné prsty a rozmázl v nich krev. Opatrně se rozhlédl, ale nevidě nic, než hromady šrotu a mrtvá těla v okolí zákopů, i v nich. Asi půl kilometru od něj se hnaly do útoku německé Panthery a za nimi pěšáci. Zanedlouho kanóny tanků práskaly znova.
Voják se pokusil postavit, ale bodavá bolest ho znovu zlomila. Dopadl na levé koleno a zabořil obličej do špinavé trávy, páchnoucí spáleným olejem. Zaťal prsty do hlíny a začal se znovu posouvat kus po kusu, píď po pídi zpět k výchozí pozici. Snad tam někdo bude. Vůbec nevěděl, co se stalo se zbytkem jeho skupiny. Měl obrovské štěstí, že při tom ostřelování nepřišel o vědomí a ruští vojáci ho nezajali. Přesto ale měl v hlavě plno nejasností od té doby, co ho tlakové vlna odhodila stranou, když bezmála pár metrů od něj dopadl granát. Výbuch tehdy roztrhal většinu mužů okolo něj. Ti, co to přežili měli utržené končetiny, nebo vyhřezlé vnitřnosti a příšerně nelidsky křičeli a prosili o slitování, když se k nim ruští pěšáci blížili, pokud je před tím nerozdrtily pásy tanků. Pohlédl na nebe, po kterém letěla trojice ruských Jaků. Po několika minutách se dostaly do palby protiletecké baterie, dobře ukryté v malém lesíku a dosud mlčící. Brzy se první letadlo změnilo v ohnivou pochodeň, zabořivší se do země někde mezi ruskými a prvními německými pozicemi. K nebi vylétl ohnivý mrak.
Nahmatal polní láhev. Odepnul ji z opasku a hltavě pil doušky vody. Štěstí, že do ni nenalil alkohol, to by ho teď zabilo. Země se mohutně otřásla a k jeho uším dolehla mohutná exploze. Pak další a další. Ruské nebo německé dělostřelectvo muselo zasáhnout nějaký moc důležitý sklad, podle těch ohnivých sloupů, které do matného ranního světla vyrazily, doprovázené žhavými kusy, letícími do stran. Plazil se dál. Narazil na mrtvolu německého nadrotmistra. Mrtvola neměla obličej a postrádala obě končetiny. Kde ležely, to raněný nevěděl, ale když prohrábl vojákovu tašku, našel nějaký obvaz. Nebylo ho mnoho, ale stačil, aby zastavil krvácení z nohy, rozpárané střepinou. Převázal si ji a zraněnou ruku také a pokračoval dál ve svém plížení. Musí se dostat k německým pozicím dřív, než vysvitne slunce. Ruští průzkumníci by ho mohli potom rychle objevit.
Zaslechl motor jakéhosi vozu. Přicházel odněkud zprava. Unaveně po něm otočil hlavou a zpoza terénní nerovnosti vyjelo ruské průzkumné auto BA64. Čtyřkolový vůz si ho nevšiml a ujížděl dál. Čas od času z poklopu vykoukla velitelova hlava a dalekohledem kontrolovala okolí. Z ničeho nic dostalo vozidlo zásah a začalo hořet. Při výbuchu vyletěl velitel otevřeným poklopem ven a zahynul při nárazu hlavou do země, kterým si zlomil vaz.
Naše křach-bum děla, zajásal v duši raněný. Německá protitanková pozice nemohla být mnoho daleko. Vydal se plížením k ní.
V půlce cesty od plápolajícího BA-64 začal ztrácet vědomí, hlavně kvůli vyčerpání a velké ztrátě krve. Doplazil se na osmdesát metrů před pozici, když se ozvalo:
"Stát, kdo je to?" raněný zvedl ruku a spíše hlesl, než vykřikl.
"Nestřílejte...jsem...jsem...Němec," ztratil vědomí. Pamatoval si akorát nějaké hlasy, pak ho někam nesli a položili na zem. Probral se v polní nemocnici několik kilometrů za frontou. Skláněl se nad ním doktor v bílém plášti a unaveným výrazem ve tváři. Podíval se po sestře a přikývl. Pak ho vezli na sál, nebo na to, co ho připomínalo. Znovu ztratil vědomí.

NOVÁ POZICE

-Víš co je bezvadný?
-Ne
-Chlast je tu všude, kam se podíváš, ale munice nikde

-Don při rozhovoru se Stolbem v Charkově

"Ze všech lidí zrovna von. To neni prostě možný...Zrovna von. Zkurvený sousedi. Zasraná válka," vrčel Stolbe. Bohr a Starej se vezli na korbě nákladního auta, který odjížděl směrem do zápolí. Měli tu složit novou pěší jednotku. Ta stará byla rozprášena a mužstvo mělo téměř devadesáti procentní ztráty.
"Zkurvený zasraný sousedi. Naše posraný velení nás žene zas někam na nějakou zpíčenou pozici. Co mě je kurva do ní," pokračoval Stolbe ve vrčení. Starej ho ani nevnímal. Pozoroval skrz protrhanou plachtu dva pruhy kouře, stoupající do vzduchu a rozplývající se vysoko nad okolním terénem. Pomalu vycházelo slunce. Stíny se zkracovaly a kolona se pomalu blížila cíli-malé vesnici, doslova za kopcem od fronty.
Bohr vytáhl láhev vodky a poslal ji dokola. Přisedlo si k nim pár pěšáků ze třetí a páté skupiny. Ti měli největší ztráty, padl i jejich velitel. Láhev obešla kolo a znovu se ocitla v Bohrových rukou. Mocným douškem ji vyprázdnil a vyhodil otvorem v plachtě ven. Dopadla kus od silnice a roztříštila se v poli. Nikdo nic neříkal a všichni pozorovali okolí. Pěšáci z ostatních skupin vytáhly karty a mlčky je mezi sebou rozdali. Hráli oko. Vesměs o nic. Náklaďák najel na hrbol a zadrncal. Všichni na jeho korbě nadskočili. Kdosi zabouchal na kabinu a seřval řidiče. V odpověď mu přišel akorát zdvižený prostředníček.
Konvoj zpomalil. Dojel kolonu tanků, plazících se po polní cestě. Na jejich pancířích se vezli granátníci a pěšáci, sebraní různě po cestě.
"Já už to slyšim, jak ňákej zkurvenej čurák,nejlíp Goebbels, vyleze a bude vo tomhle mlít jako vo posílení fronty. Vydám se do Berlína a vlastnoručně mu ukopnu prdel," řekl Bohr s očima zamhouřenýma. Pěšáci se po něm podívali, ale nic neříkali. Věděli svoje. Dál hráli svoje oko. Jediný Starej věřil, že se z toho Don mohl nějakým způsobem dostat. Ta mina přece vybuchla dál od něj. Roztrhalo to nějaké střelce, ale padlo to přímo na ně. Vyhlédl ven. Pořád stejný ráz krajiny, pořád stejná step, pořád stejná tráva.
"Prej jedem sestavit novou jednotku," řekl jeden z pěšáků.
"No jasný. Už to vidim. Zas ňáká šílená akce našeho supr velení. Bůh stůj při nás" prohodil Stolbe.
"Vůdce říká, že zvítězíme. A já tomu věřím. Musíte věřit všemu, co Vůdce říká. Ruský untermensch nás nesmí zastavit," vysoký pěšák s hodností desátníka se vztyčil na korbě a chytl se žebroví. Ostatní se na něj podívali. Koukali na něj, jako by právě spadl z měsíce. Starej trhl hlavou a nejasným výrazem hleděl na vytáhlého desátníka.
"Jak dlouho tady seš?" zeptal se ho.
"Rok," odpověděl desátník.
"Aha. Rok. A to sis za tu dobu nestih všimnout, že deme spíš dozadu, než jako dopředu?" zeptal se klidně, ukazujíce rukou po směru jízdy.
"Vůdce ví, co dělá. Stalin bude sražen na kolena. To je mé pevné přesvědčení," řekl desátník a přejel si rukou po vlasech. Ostatní pěšáci si ho příliš nevšímali. Věděli, že Hoff je železný nacista. Konvoj minul první chalupy a zastavil na návsi. Vojáci, mnozí zranění, začali vystupovat. Ti zdraví se řadili do zástupu před prvním Opelem a ti, kteří na tom byli bledě odnášeli kamsi dozadu, kde je třídil někdo, kdo na sobě měl bílý plášť.
Bohrova skupina, byly v ní zastoupeny všechny složky wehrmachtu od ženistů, přes tankisty, letectvo až po výsadkáře. Chyběli už jen námořníci. Bylo jich asi čtyřicet. Čtyřicet z pěti set mužů, kteří měli provést útok na ten pahorek. Do vesnice přijížděly tanky a záložní posily. Na druhé straně cesty se shromáždila druhá skupina, přibližně stejně početná, jako ta Bohrova. Vojáci se posadili na zem a na okolní spadlé stromy, bedny a na vše, co mohlo posloužit jako sedátko. Někteří kouřili, a nebo se shlukli do malých skupinek okolo ohňů, na kterých se něco vařilo, nebo peklo maso. Takhle tam stáli asi hodinu, během které se Stolbemu povedlo neznámo kde sehnat kus masa a láhev vodky, prý vyměněné za nějaké ruské kořistní fotky. Láhev kolovala mezi Stolbem, Bohrem, Starým a dalšími třemi motostřelci. Zpoza stodoly se k nim nesl nářek raněných a nějaké povely. U vjezdu, kterým sem přijeli, se lopotila parta ženistů s kutáním nějakého okopu a zasypáváním děr na návsi, aby další technika neměla problém s průjezdem.
Okolo půl desáté vesnicí projela dělostřelecká rota s polopásovými tahači a traktory, za které byla zapřažena těžká stopětimilimetrová děla. Tři tahače doprovázely nákladní automobily, motorka a kubel. Projely vsí a zmizely za kopcem. Motorka odbočila k dřevěné dvoupatrové budově a její řidič z ní sesedl. Nadhodil si pušku na rameni a vytáhl motocyklistické brýle na čelo helmy. Vešel do budovy, majíce pod pažbou nějaká lejstra, vytažené z kožené tašky. Po chvíli se spojka vrátila a odjela.
Bohr se vrátil ke Stolbemu a ke Starýmu. Hráli spolu karty. O co, to nebylo znát. Nejspíš jen tak.
O půl hodiny později přijely do vesnice lehké náklaďáky. Vystoupil z něj Polanski a v ruce držel nějaké papíry. Nechal vojáky nastoupit na návsi. Bylo jich celkem asi osmdesát. Osmdesát mužů, kteří se dostali z toho pekla u Tomarovky, a to jich do útoku šlo bezmála pět stovek.
Nadporučík nastoupené jednotce řekl, že přišly nové rozkazy. Nyní je zapotřebí, aby se jednotka, pokud se tomu tak dá říkat, přesunula na pozici nedaleko této vesnici.
"Jsou tam bytelné kryty, zákopy a dobře postavená opevnění. Rusové o té pozici nevědí, bude to lehká práce" zakončil Polanski. Vojáci posbírali výstroj, výzbroj a nasadili si přilby a čepice. Spíše silou vůle, než kvůli rozkazu se seřadili se do dvojstupů a vyrazili. Vesnicí se brzy nesly kročeje těžkých bot a cinkání výstroje. Procházeli okolo lopotících se ženistů a mířili do kopce, ze kterého sem s konvojem přijeli. Po silnici pochodovali asi půl hodiny, než pod nadporučíkovým vedením z cesty uhnuli a vydali se vstříc nevelkému břízovému lesu. Nevedla k němu žádná silnice, ale podle zválené trávy se dalo usuzovat, že tam někdy nějaký náklaďák zajel.
Byli už nedaleko, když se mezi prvními břízami vynořil voják se samopalem přes prsa. Zamával na přicházející jednotku a nadporučík mu zamáváním odpověděl. Voják přikývl a vzdálil se do lesa. Brzy se vrátil s nějakým poručíkem od pěchoty. Vykročili vstříc pochodující jednotce. Zástup se mezitím zastavil pod právě žhnoucím sluncem. Poručík Polanskimu zasalutoval a oba poodešli. O něčem debatovali a pak nadporučík mávl na zbytek mužstva.
Prošli prvními stromky a už spatřili první zákopy. Byly to bytelné a široké zákopy. Byly jich tu tři řady, spojené spojovacími průchody. Přední pozice byly opatřeny kulometnými posty, před nimi v železných tyčkách ženisté protáhli ostnatý drát a dobrých čtyřicet metrů před první pozicí postavili zátarasy, na které upevnili také ostnatý drát s plechovkami, o které když se zavadí, tak rachotí. Bohr a Starej si našli místo u první kulometné pozice, mířící přes pár stromů na malou pláň, za kterou byl další břízový les. Nebylo odsud daleko k spojovacímu zákopu a ke krytu, kde sídlil velitel.
"Naproti nám jsou Ivani. Nevědí tady o té pevnosti. Včera v noci poslali průzkum, ale došli jen na začátek lesa a vrátili se," řekl jeden vytáhlý svobodník od čety, která to tu bránila.
"Dneska v noci ale bude bordel. Ráno tam přijelo pár náklaďáků. Přivezli munici a posily. Můžeme dneska čekat Ivany na návštěvu," Starej si vzal od Bohra dalekohled a přejel okraj protilehlého lesa. Mezi větvemi nebylo vidět žádný pohyb. Rusy tam ale cítil. Přes stromy nevycházel žádný kouř z ohnišť, ani z polní kuchyně. Prostě nic na nepřítele neupozorňovalo.
"Co je to za jednotku?" zeptal se Stolbe, zapalující si cigaretu. Sirku hodil na podlahu okopu a zadupl ji těžkou botou. Svobodník pokrčil rameny. Otočil hlavou k lesu a pak zpátky na Stolbeho.
"Vod vedlejší skupiny řikaj, že nějakej střeleckej prapor. Jejich prej asi vokolo dvou stovek,"
"To nám řikali taky. Pak jich byl celej pluk, těch hrdlořezů," řekl Bohr a pozoroval les dál. Zdál se mu nepřátelský.
Na jejich pozici přišla trojice zásobovačů a do jídelních misek jim přinesla oběd. Obyčejné armádní žrádlo. Tady se tomu řikalo nadívaná fusekle, příloha instantní ruské bahno a jako zákusek špinavá bota. Prostě Stalinovo hovno. Nebylo to nijak extra teplé, vlastně vůbec ne. Platil zákaz rozdělávání ohně, aby se pozice neprozradila. Mezitím se Stolbe vydal hledat něco k jídlu. Starej se opřel o kulomet a pozoroval okraj lesa. Nic se tam nehýbalo.
"Přestaň tam už vejrat. Teď tam stejně hovno uvidíš. To je jako kdyby ses díval do prdele a čekal, že tam uvidíš rozkvetlou zahradu. Poď se radši najíst," vybídl ho Bohr a přistrčil mu jeho jídelní misku. Starej usedl na podlahu okopu a zabodl lžičku do obsahu misky. Převracel sousto na lžičce a pak ho snědl. S výrazem "lepší než nic" se pustil do zbytku oběda. Stolbe se pořád nevracel. Bohr vytáhl karty. Zamyšleně je obracel a míchal v rukou. Čas od času si sám sobě rozdal.
K lesu přijely dvě osmikolové pumy. Jejich posádky začaly vykládat náklad, ukotvený na pancířích a několik dalších mužů je nosilo do země vykopaných krytů. Po půl hodině pumy odjely zpět do vesnice. V protějším lese se pořád nic nedělo. Bohra napadlo, jestli tam Rusové vůbec ještě jsou. Netrvalo dlouho a větve prvních stromů se zavlnily a větrem to nebylo. Muži v předních pozicích upozornili ostatní a všichni se ukryli do zákopů. Pozorovali protější les a připravili zbraně.
Z lesa vylezlo pět, možná šest rudoarmějců a obezřetnou chůzí se blížili k německým pozicím. Němečtí ostřelovači je měli na mušce.
Rudoarmějci pokračovali do půlky planiny. Zastavili se a prohlíželi terén před sebou. Po chvíli se obrátili a vrátili se zpět.
"Tohle tady dělaj furt," řekl procházející pěšák. Starej pozoroval les, ale v něm se už zas nic nehýbalo. Odněkud od ruských pozic se ozvalo bublání leteckého motoru. Blížilo se stále blíž a blíž, až se nad stromy protějšího březového háje zjevil průzkumný dvojplošník a zamířil přímo nad německé pozice. Zelený Polikarpov s rudými hvězdami na křídlech zatáčel nad les a pilot se rozhlížel kolem, zda neuvidí nějaké německé opevnění. Přes větve a listoví však nebylo vidět téměř nic, tím méně dobře maskované německé opevnění. Dvojplošník slétl níž a kroužil nad lesem tak nízko, že se koly téměř dotýkal špiček nejvyšších stromů.
Vojáci dole v zákopech leželi připlácnuti k zemi a naslouchali bručení motoru. Polikarpov se nevzdával a stále přelétal nad lesem. Pilot však stále vůbec nic neviděl a hlásil nulovou přítomnost německé techniky a obrněných jednotek. Tahle letadla měla velikou nevýhodu-hlasitý motor. Byla slyšet už zdálky a díky tomu se mohli němečtí vojáci snadno ukrýt a ještě stihnout zamaskovat tanky a náklaďáky. Kamfemlejnky vždy přiletěly, otravovaly chvíli nad pozicí a zase odlétly. Někdy došly protiletadlovým střelcům nervy a poslali milý kafemlejnek k zemi. Většinou ale působily spíše jako zpestření. Někdy ovšem také ale plnily funkci koordinátorů dělostřelecké palby.
Polikarpov zmizel v mracích a vzdaloval se směrem k ruské straně fronty. Zase se sneslo ticho, přerušované občasnými výbuchy nepříliš daleko. Palebná čára zůstávala zlověstně klidná.

RANNÍ PŘEKVAPENÍ

-Tak deme domu, ne? Už mě to mávaní puškama nebaví.

-Starej po vyhlášení kapitulace

Okolo půlnoci přišla řada na Starýho skupinu. Několik vojáků se přesunulo na hlídkovou předsunutou pozici a jich úkolem bylo pozorovat ruské pozice a případně vyhlásit poplach při hrozícím útoku. Svítalo. První paprsky oranžového slunce prořezávaly zatažené nebe, hrozící každou chvílí spuštěním prudkého a dlouhého lijáku. Místy se ve vrstvě mraků udělaly mezery. Začal vát vítr. Ruské pozice setrvávaly v ruchu, který hlídky zachytily už i v noci. Motory silných nákladních aut hučely, dolehlo sem i skřípění tankových pásů.
"Ježišikriste a svatá rodino. Sousedi zas chtěj dostat na prdel, nebo co," prohodil Stolbe a vyhlížel přes trs trávy k ruským liniím. Ostatní dalekohledy pozorovali les před nimi. Skutečně překypoval podivnou aktivitou, kterou nelze označit jinak, než přípravu k útoku.
Ostatní vojáci v německých opevněních byli připraveni kdykoli začít boj, zvláště obsluhy minometů a velmi dobře maskovaných protitankových PaKů měli oči na stopkách.
"Tam jich je zas jak sraček. Mě zajímá, kdy zvednou svý debilní stalinský prdele a přilezou sem," zavrčel Starej. V příkopu někdo položil zápalné láhve, svazek ručních granátů, granáty s násadkou, vylepšených o pár drátem navázaných výbušných kapslí a tři magnetické miny proti tankům.
Bohr seděl na dně příkopu a žvýkal kus chleba, získaný při včerejší menáži. Schoval si ho do kapsy, že se mu ráno bude hodit. Hodil. Ruské stíhačky narazily na zásobovací konvoj a rozstřílely ho na mraky. Ranní jídlo nedorazilo. To by nevadilo, ranní jídlo sem už pár dnů nedorazilo.
Starej pozoroval protější les. Najednou málem vypadl přes okraj okopu. Větvoví se zavlnilo a z něj vystoupila řada ruských pěšáků, doprovázená třemi obrněnými automobily. Rusů mohlo být tak okolo šedesáti a v rojnici se brodily rosou zmáčenou trávou, která jim dosahovala po kolena. Obrněné automobily, vyzbrojené kulomety, postupovaly pomalu vpřed a poskytovaly pěšákům ochranu. Ruští vojáci nejevili známky přílišné obezřetnosti, vždyť tu německé pozice vůbec neměly být. Zdálo se, že jejich cílem je spíše ten protější les obsadit, ne s nepřítelem bojovat. Aspoň prozatím.
V německých pozicích začala horečná činnost. Vojáci v předních zákopech odjistili zbraně a pomalu vybírali cíle. Kulometčíci založili nové pásy a natáhli závěry zbraní. Ostatní vojáci naskákali do krytů a děr po granátech. Vzdálenost mezi ruskou rojnicí a prvním německým zákopem se kvapem zmenšovala. Protitankoví dělostřelci u svých PaKů zaměřovali první obrněné auto. Rusové se ani nesnažili nějakým způsobem krýt a dokonce se mezi sebou bavili. Velitelé s nimi. O to děsivější bylo to překvapení. Náhle začal pálit kulomet. Ruský kapitán byl mrtvý dřív, než si to vůbec uvědomil. Z jeho těla vystříkla krev a zhroutil se do trávy obličejem k zemi. Vojáky okolo něj zkosila salva ze samopalů a padli jako podťatí. Ostatní zbraně začaly bouřit a do toho všeho se přidalo práskání protitankového děla. Vybuchnuvší střela odhodila první obrněné auto kamsi stranou, kde se proměnilo v doutnající vrak. Rusové si uvědomili, že tahle studená sprcha je stála hodně draho. Někteří vojáci pobíhali sem a tam, neschopni jakékoli akce, nebo úplně paralizovaní šokem. Německé kulky si je brzy našly a ukončily jejich životy.
Bohr zamířil a stiskl spoušť svého samopalu. Krátká dávka zasáhla vojákův žaludek a z rány se vyvalila krev. Rus vykřikl a zhroutil se do trávy. Jeho druh mu utíkal na pomoc, ale neušel pozornosti Stolbeho karabiny, která mu prostřelila obě nohy. Vousatý Rus klesl s výkřikem do trávy a plazil se ještě kus dál, zanechávajíc za sebou krvavou stopu, než ho kulometná dávka téměř přesekla vedví. Pak pomalu začala z ruské strany přicházet odpověď. Samopaly váhavě štěkaly a tu a tam vybuchl granát. Proti dobře schovaným a umístěným kulometným hnízdům neměla skupina pár přeživších vojáků na otevřeném prostranství mnoho šancí. Ukrývali se v trávě a snažili se aspoň někoho z obránců strefit. Jenom tak ale odhalili svoji pozici.
O slovo se teď přihlásily ruské minomety. První ohlušující výbuchy zaduněly o pár minut později. Miny vůbec nebyly slyšet, na rozdíl od dělostřeleckých granátů, dopadajících se zdánlivě nekonečným jekotem. Kdesi v břízovém lese vybuchly další miny, nebezpečně blízko německých pozic. Nad větve stromů se vznesl šedý oblak. Pěchotní útok byl odražen, ale ostřelování trvalo dál. Spojovacím zákopem přibíhal na starého pozici muž od zásobovačů.Stěna zákopu se vyboulila a ohlušující rána zaburácela lesem. Výbuch rozpáral muži krk a téměř ustřelil hlavu. Zbytek těla byl výbuchem zohaven k nepoznání. Když k němu Starej doběhl, nebylo už mu pomoci.
"Zase ty kokoti dostali vagón munice a nevěděj co s tim," nadával Stolbe. Ruští minometčíci věnovali německým pozicím ještě pár střel, když se ostřelování odmlčelo. Naplno to schytal jeden kulometný bunkr a pár úkrytů bylo poškozeno. Malé ztráty.
Stromy březového lesa na protější straně planiny se ohnuly a se zapraštěním rozlomily. Třísky létají do všech stran a větve padají. Z hroutících se stromů nejdříve vyleze obrovitá hlaveň a pak i zbytek obrovité hmoty ruského tanku KV-2. Obrovský několik desítek tun těžký kolos se sune kupředu, razíc cestu pro další vlnu pěšáků. Teď už protitanková děla střílejí hned, jakmile mají tank v zaměřovačích. Náhle dělo KV promluví. Granát se zakousne do předpolí prvního zákopu a v ohromném výbuchu ho přepůlí kráterem. Uličkou bouří déšť střepin a vyrvané hlíny. Mezi větvovím padají kusy výdřevy, přeražené kusy stromů, kameny a drny.
Na přední pancíř tanku dopadla střela. Odrazila a se skučením dopadá mezi ruské pěšáky. Do vzduchu letí torza těl a hlína, tanku to nic neudělalo. Velitel druhého děla velí k výstřelu. Ostrý bílý záblesk a z hlavně šlehá plamen. Granát zasáhl KV-2 do boku. Mohutný výbuch otřásl celou loukou a tank se zastaví. Doslova pár desítek metrů před první německou pozicí. Starého kulomet chrlí řadu trasírek po utíkajících Rusech, kteří za běhu pálí ze svých samopalů a pušek. Protitankovci oslavují vítězný zásah.
Ne nadlouho. Motor tanku zařve a pásy zaskřípají a obr se dá opět do pohybu. Tentokrát znovu vystřelí z hlavního děla a kulometu na jednou. Oddíl pancéřových granátníků je vyhozen do vzduchu a s nimi vybuchují i pancéřové pěsti, které nadělají spoustu škod. Výbuch podobný ohňostroji letí k nebi, zapaluje větve stromů a okolí halí do šedé kouřové mlhy. Odněkud se ozve svištivý zvuk a k trupu KV se přibližuje raketa. Konečně. Ohlušující výbuch a rachot doprovázejí zánik obřího tanku. Z poklopů stoupá kouř a z poklopů krytu motoru tu a tam prosvítí jazyky plamenů do bezmála třímetrové výše. S další explozí vzplane palivová nádrž.
Ruská pěchota ovšem nepřestává útočit a na levém křídle už dosáhla první německé pozice.
"Komouši blbí!" ječí Starej a tiskne spoušť kulometu čím dál tím silněji. Proud olova zasáhl trojici pěšáků. Okamžitě byli mrtví. Náhle se z mraků vynoří ruské stíhačky a ze svých palubních kanónů kropí březový les. Země se zatřásla výbuchem a stromy začíná zachvacovat oheň. Nákladní vozidlo bylo prostříleno skrz na skrz a vytékal z něj benzín, který se vznítil. Slabší a sušší stromy okamžitě spadly do ohně. Jejich kmeny uhořely a zbytek nemůže udržet těžkou korunu. S praskotem padají a lámají se další stromy.
Rusové dostali posilu. Na bojiště přijíždí šestice T-34, následovaná dalšími pěšáky. Ani nevěděl jak, ale někdo Bohrovi do ruky vrazil pancéřovou pěst. Utíká zákopem, v němž se v kalužích krve válejí znetvořená těla bez rukou nohou, některá bez hlav, nebo roztrhaná výbuchy. Leží tu sovětští i němečtí pěšáci, často poházeni přes sebe. Mrtvý z německý střelec drží v prstech malý stříbrný křížek. Bohr přeskočil kráter a utíkal pořád vpřed. Nevnímal svištění kulek, které mu létaly těsně nad hlavou a čas od času zasáhly stěnu zákopu. Do obličeje mu vletěly třísky a prach. Bota se mu zabořila do něčeho mazlavého. Podíval se a viděl, že právě rozšlápl vyhřezlé vnitřnosti nějakého ruského vojína, kterému granát rozerval břicho. Zvedl se mu žaludek a pozvracel se. Jenomže není čas na soucit. Zabij, nebo budeš zabit, to je teď jediné pravidlo, které tu platí. Přeběhl kolem nějakého bunkru, ze kterého hystericky řve nějaký rotmistr na své podřízené, střílející na postupující ruské pěšáky.
Utíkal dál a v jednom okamžiku jako by ho někdo vší silou odhodil. Někde blízko, velmi blízko, zaburácel výbuch. Bohr letí vzduchem a jen si všiml, jak se země na dně zákopu blíží. Těsně před nárazem zavřel oči. Velice tvrdě na ní dopadl, praštil se o nějaký kámen a do krve si sedřel kůži na levé ruce. Má vyražený dech, uších mu píská a do hlavy mu buší tisíce malých paliček. Nejdřív přes rozostřený zrak stěží rozeznává obrysy okopu, kam ho výbuch odmrštil. Prsty osahával okolí a pak se mu zrak i sluch vrátily. Vidí, že granát mu prolétl doslova pár centimetrů nad hlavou a vybuchl kus od zákopu, ve kterém běžel. Odmrštila ho jen tlaková vlna. Kdyby to bylo na otevřeném prostranství, byl by už mrtvý.
Uviděl první T-34, jak si klestí cestu přes ostnatý drát, který se kroutí pod jeho těžkými pásy. Není dál jak třicet metrů. Odjistil panzerfaust, hodil si ho do podpaží a zamířil. Počkal, až bude mít jistotu zásahu a pak stlačil páku. Obklopil ho prach, kouř a horko, pocházející od vzdalující se rakety.
Zásah. Raketa vybuchla, ale tank jede dál. Velitel po něm otočil věž a poslal za ním déšť kulek. Zaryly se do kráteru a okolní půdy.
Bohr ležel v kráteru a prsty zatínal do hlíny. Zvedl se a přiskočil k tělu mrtvého granátníka, který v ruce křečovitě svíral další panzerfaust. Vyrval ho z jeho sevření a přemístil se o kus dál. Zase si pěst vrazil pod ruku, odjistil ji a prudkým zmáčknutím páky dlaní vystřelil. Střela se s burácením vydala na cestu a k tanku s číslem 57 se přibližovalo těleso, zanechávající za sebou bílou stopu. Narazilo do slabého místa T-34, na kolejnici obepínající věž v místě, kde přechází v korbu. Mocný výbuch věž utrhl a odvalil ji několik desítek metrů stranou. Zabořila se hlavní do země, ta se za uširvoucího skřípění ohnula, a vybagrovala množství hlíny.

ZÁKOPY

-Jestli my sme na tom blbě, tak Ivani sou na tom ještě hůř. Když mě lapli, neviděl sem kus žvance pět tejdnů.
-A to ti ho dali, nebos ho lohnul

-Don mluví s Bohrem na nádraží v Nyžnych Lukách

Bohr zahodil prázdnou, nepoužitelnou pěst a utíkal co mu nohy stačily pryč. Okolo pleskaly ruské kulky a zarývaly se do stěn okopů. Bitva se odbývala už v prvních pozicích, kterých ruští pěšáci dosáhli. Zbývající tanky se pustily do likvidování opevnění. Zrovna když Bohr utíkal k jednomu z bunkrů, kde se schovávalo pár vojáků, detonoval kdesi nad ním ve větvích tankový granát. Tlaková vlna srazila vojáky k zemi a přeražený strom, jehož horní polovina přelomivší se výbuchem rozletěla do všech směrů, dopadl přímo na kryt. Mohutná a silná bříza prolomila střechu a zavalila muže uvnitř. Bohr se obrátil a prchal jedním zákopem k dalšímu úkrytu, bývalé kulometné pozici. Její obsluha ležela v krvi okolo vchodu. Velitel postrádal hlavu, z níž zbylo jen kaše s kousky kostí a dvěma jeho podřízeným zely v těle hluboké rány. Kulomet ležel vyvrácen ze střílny. Bohr zalehl a chvíli čekal co bude. Zhluboka oddechoval a nemohl popadnout dech. Zdálo se, že se snad začne dusit. Nebezpečně blízko úkrytu zapraštěly dva výbuchy ručních granátů a ozvaly se nějaké povely. Okolo pozice proběhlo družstvo německých pěšáků a brzy se utkalo s ruskými vojáky. Zase se začalo prudce střílet. Bohr vyhlédl střílnou a spatřil ruské pěšáky přebíhat k jednomu z opuštěných okopů. Strhl samopal z ramene a vyprázdnil do nich celý zásobník. Popadali jako kuželky. Když do komory zacvakával nový zásobník, zasáhl okénko déšť kulek. Bohr vykřikl a spadl na zem. Nikde však necítil, že by ho něco zasáhlo. Prudce oddychoval. Musí zmizet. Dřív nebo později ho tu objeví a to bude jeho konec.
Zase prchal, přitom minul sklad střeliva. V ten okamžik jako kdyby celé okolí zmizelo přímo před očima. Nějaká hrozivá síla vyrazila dveře skladu zevnitř a rozmetala je po okolí. Střecha bunkru se nadzvedla a vyletěla do vzduchu. Následoval druhý výbuch ve vysoké tónině, připomínal dunění hromu. Kolem se rozletěla neviditelná smrt, kosící všechny, kdo právě kolem probíhali. Oheň se dostal skrz muniční bedny, a když dřevo prohořelo, vzňala se munice. Patrony se roztrhly a kulky prorazily stěny beden. Do všech stran rozletivší se kulky zabíjely úplně všechny, Rusy, Němce a nešetřily vůbec nikoho. Bohr dopadl do zničeného zákopu a praštil se o vylomenou výdřevu. Tiskl hlavu k zemi a jektal zuby. Pěšák, běžící okolo něj, byl kusy olova odhozen s roztrhaným břichem a hrudníkem na stěnu zákopu a padl mu přes nohy.
Před sebou uviděl postavy v khaki uniformách. Bez rozmýšlení je všechny postřílel a ještě hodil granát.
"Zasraný sousedi!" ječel Stolbe, který se vynořil s rukou celou od krve.
"Koupils to? Co máš s tou rukou?" ptal se Bohr vyděšeně.
"Klid, synu, neni moje. Ňákýho posraný komouškýho zmrda. Kde sou vostatní?" zajímal se. Bohr ležel pořád v zákopu a střílel jen tak nazdařbůh.
"Nevim. Je tu děsnej bordel!" zakřičel. Oba se pak vydali k velitelskému bunkru, odkud se nadporučík Polanski snažil přivolat posily.
"Co? Nerozumím, opakujte. Šestá rota je pod silným ruským útokem, pošlete pomoc, nebo ty pozice ztratíte. Stojíme proti tankům!" řval do polního telefonu, zatímco všude kolem zuřila bitva. Ruská minometná střela rozmlátila jeden z posledních krytů. Byl prázdný. Pěšáci pobíhali kolem a stříleli po všem, co nosilo ruskou uniformu. Stolbe se svou karabinou odstřelil nějakého Sibiřana, který se pokusil vyprádznit zásobník ze špagina do polních zdravotníků. Rus padl do trychtýře po granátu, do čtvrtiny zaplaveného krví. Rusové už drželi většinu zákopů v březovém lese. Po těžkém boji a s velkými ztrátami Němci ustoupili k velitelskému bunkru, ze kterého neustále pálili dva kulomety. Z něj se stalo poslední místo obrany.
T-34, které nemohly přes zákopy projet, pojížděly po kraji lesa a střílely ze svých vražedných kanónů po posledních skupinkách utíkajících Němců. Pak se ve vchodu do bunkru objevil Polanski. Zavolal k sobě Starýho.
"Hackenfelde. Vypadá to, že podpora nepřijde. Vezměte si svoje muže, magnetické miny a zničte ty ďábly, co se snaží rozstřílet nás na maděru,"
Starej se na něj podíval a přejel si špinavou rukou přes zaprášený a krví potřísněný obličej. Rozhlédl se po troskách muničního skladu. Pak se snažil najít někoho, kdo neví o nějakých magnetických minách.
"Dobře, pane," přiložil si dva prsty k okraji omlácené a podřené helmy. Došel pro Bohra a Stolbeho, sehnal ještě dalších pět mužů. Vydali se k okraji pozic.
Pomalu se plazili zákopy, aby si jich zákeřní střelci nevšimli. Takhle překonali prvních pár desítek metrů, když zaslechli nějaký ruský hovor. Vycházel z pozice, kde byla předtím umístěna pozorovatelna. Starej si přiložil prst na rozpraskané rty a posuňkem všechny varoval, ať zůstanou zticha a položí se na zem. Opatrně, velice opatrně a potichu klesl na všechny čtyři a postupoval podél stěny zákopu k Rusům. Chvíli poslouchal a napočítal tři nepřátelské vojáky. Sebral na zemi ležící samopal, ten svůj měl zavěšený přes záda a udělalo by to rozruch, kdyby se ho pokusil sundat. Stálo by ho to život. Zkontroloval zbraň a jen kousíček hlavně vystrčil přes roh. Hovor se náhle utišil. Starýmu vyvstal na čele pot. Nezbýval čas se něčím zdržovat. Odhalení by bylo pro něj smrtelné. Stejně bleskově, jako natáhl závěr, ukončila dlouhá dávka životy těch tří pěšáků.
Osm postav se prosmýklo okolo prostřílených mrtvol a vydalo se dál zákopem. Bitva zase začala zuřit a kdesi střílel kulomet. Muži se proplétaly překážkou z ostnatého drátu, jenž spadla do zákopu odvalena mohutným výbuchem a tlakovou vlnou. Plechovky zavěšené na drátech již odpadly. Nebylo možné dráty přestříhnout, nebylo čím, kleště nikdo po ruce neměl. Vojáci si tak odnesli plno tržných poranění a škrábanců. Pak uviděli první T-34. Stál zabořený v mělkém okopu, pravým pásem rozdrtil výztužná dřeva a leželo pod ním něco, co připomínalo rozdrcené lidské tělo. Jeho věž se občas otočila a sporadicky vystřelila. Následně se otevřel poklop a z něho kdosi vyhodil kouřící vystřelenou nábojnici. Leželo jich okolo už dobrých deset.
"Ten je můj," zašklebil se Starej. Opatrně vzal jednu magnetickou minu a vydal se mrštně jako kočka k tanku. Plazil se jako had přes výmoly a okolo rozbitých stromů a ohořelých pahýlů. Bohr a Stolbe trnuli strachy. Starej se prosmýkl mezi pařezem a velkou větví a vplazil se do kráteru. Zůstal tu ležet asi pět minut, aby tak zamaskoval svůj pohyb. Tank znovu vystřelil. Granát proletěl mezi stromy, zaryl se do země a nevybuchl. Byl vadný. Starej pokračoval ve své smrtelně nebezpečné cestě. Dlaně si rozdrásal do krve, když prolézal větvoví padlé břízy. Konečně se dostal až k tanku. Když už chtěl položit na bok korby minu, strnul. Blížil se k němu ruský důstojník. Nejspíš ho ještě neviděl. Prostě si vykračoval lesem, nedbaje ostřelovačů a možných nepřátelských vojáků, kteří se tu mohli potulovat.
Starej opatrně položil minu a jako kočka se přikradl k houští. Napadlo ho, že by mohl z pouzdra vytáhnout svůj bajonet. Mohlo by to udělat hluk. Opatrně se shýbl do své boty a vytáhl z ní nůž. Plochý a ne moc široký nůž. Počkal, až důstojník přibaletí blíž. Rus ho stále neviděl, až když prošel okolo křoví, poznal tvář smrti. Starej mu jednou rukou zacpal ústa, druhou mu přiložil nůž na hrdlo a jedním tahem mu ho prořízl. Mezi prsty mu vytryskla horká krev a důstojník zachroptěl. Mezi Starýho prsty unikaly poslední záškuby Rusova života. Bezvládné tělo mu zůstalo viset v rukou. Rozhlédl se a nechal důstojníkovo tělo sklouznout na zem. Vzal znova minu a plížil se k tanku. Upevnil ji na korbu, uvolnil pojistku a utíkal do zákopu. V okamžiku, kdy stanul nohama na jeho dně, zaburácela detonace a z T-34 nezůstalo víc jak zkroucený hořící vrak. Stojící tank je hrozně zranitelný.
Poslední T-34 si toho všiml a rozjel se k tomu místu. Někde v půli cesty však zůstal stát, zahalen do hustého olejnatého dýmu, skrz nějž probleskovaly plamenné jazyky. I poslední sovětský tank potkal podobný osud. V místě předního pancíře zela veliká rozšklebená díra. Osmička vojáků na to jen nevěřícně zírala.
"To mě poser. Německej Bůh udělal zázrak," vydechl Stolbe. Ohlíželi se a pozorovali, odkud to přišlo. Zpoza lesa se vynořil těžký Tiger a valil se kupředu. Za ním pojížděly čtyři Panzer IV a dvě samohybná děla StuG IV. Bohr na ně zamával a Tiger si to namířil k nim. Rozdrtil nějaké protipěchotní překážky a zastavil u nich. Poklop na řidičově místě se otevřel a vykoukla z něj uprášená hlava.
"Kde je váš velitel?" zeptal se řidič.
"Někde tam v lese," mával jeden z mužů rukou za sebe. Řidič kývl na srozuměnou a zase těžký poklop zabouchl. Kolona se vydala na cestu.
Starej a jeho muži se vydali na cestu. Pořád musel myslet na toho ruského podřezaného kapitána. Nešlo mu to nějak z hlavy. Jindy zabil člověka a ani o tom nějak zvlášť nepřemýšlel. Když by to neudělal, Rus by mu s chutí prohnal kulku hlavou. To je prostě válka, namlouval si. Musel na něj pořád myslet. Na ty oči, které na něj vyčítavě hleděli, když z něj vyprchával poslední zbytek života, na krev, která mu protékala mezi prsty, když jeho nůž prořízl důstojníkovo hrdlo. Ale co tam měl sakra co dělat? Prostě se tam připletl. Starýmu to nedalo pokoj. Byl tak zamyšlen, že si nevšiml Stolbeho, který se zastavil nad okrajem kráteru. Vrazil do něj a Stolbe ztratil rovnováhu. Zakymácel se a zahučel po hlavě do díry.
"Svatá rodino, máš snad v tý palici už úplný hovno, nebo jen totálně vymleto!?" zakrákal. Starej na něj shlédl a podal drápajícímu se Stolbemu pomocnou ruku. Pokračovali dál a míjeli malé skupinky k smrti utahaných vojáků, stojících v zákopech, nebo shlukujících se do malých skupin. Nad lesem se zase rozprostřel pach cigaretového kouře.
K velitelskému bunkru přicházel nevysoký muž v černé uniformě tankistů. Lodičku měl provlečenou za páskem a mířil přes polámané stromy k zákopu, vedoucímu ke krytu. Seskočil do něj a zeptal se dvou granátníků, kde najde nadporučíka Polanskiho. Ukázali mu cestu. Tankista jim zasalutoval a nabídl jim cigarety. Muži je s vděkem přijali. Ještě jim dokonce i připálil. Vojáci se za ním dívali, když odcházel. Jeho uniforma nebyla z nejčistších a nesla skvrny od nafty a oleje. Obličej byl pokryt mazlavými šmouhami a ruce ušpiněné a odřené. Nemohl to být nějaký vysoký důstojník. Prošel bahnitou louží, jako by tam vůbec nebyla a jeho boty získaly hnědý nádech. Nijak zvlášť tomu nevěnoval pozornost. Vyskočil na kaponiéru jednoho ze zákopů a obhlížel celé bitevní pole. Zakroutil hlavou a slezl zpátky. Minul skupinu vojáků a zabouchal na dveře Polanskiho krytu. Dveře se se skřípěním v pantech otevřeli a za nimi se zjevila nadporučíkova bledá a ztrhaná tvář.
"Kapitán Jurgen Greiling, pane nadporučíku," zasalutoval tankista. Přestože měl muž od tanků o prýmek navíc, nechoval se nijak povýšeně. Polanskiho tvář se na okamžik rozjasnila a pozval Greilinga dál.
"Moje jednotka uslyšela vaše volání. Byli jsme zrovna na cestě k jedenatřicátému mechanizovanému, když jsme se dozvěděli o tom přepadu tady. Tam nás tak hned nepotřebovali, tak nás poslali sem. Ale koukám, že vaši muži to zvládli," začal tankista bodře.
"Měli jste taky kliku. Rusové o vašich pozicích nevěděli. Chtěli obejít právě ten jedenatřicátý a narazili právě na vás," pokračoval kapitán. Polanski mu nabídl vodku. Kapitán ji přijal a jedním lokem sklenku vyprázdnil.
"Moje jednotka už téměř neexistuje. Máme sedmdesátiprocentní ztráty," řekl Polanski prázdně.
"Na cestě je posila. Přesunou vás prý na jinou, bezpečnější pozici," řekl kapitán.

POCHOD DO BORISOVKY

-Hroby tu kopem jak blbí. Taky si nemůžou dávat bacha kam hamtaj? A kde je vůbec pohřební četa? Zas někde chlastaj. Svatej Mikuláši, to je svět.

-Stolbe při pohřbívání ruských vojáků

Dlouhá řada pěšáků se posunovala po polní cestě, pokryté zvlhlým blátem, protkaným stébly trávy a kamínky. Bahno se mužům lepilo na boty a zpevněné travou a štěrkem tvořilo tvrdnoucí krustu. Jejich boty vydávaly dusot a výstroj cinkala. Posunovali se vpřed a jejich hlavy byly svěšeny. Někteří sledovali horizont, jiní zírali do země. Nohy měli těžké jako z olova a boty se zdály být ještě těžší. Zbraně jim visely na popruzích, nebo je nesli jen tak v rukou. Slunce opět vylezlo zpoza mraků a začalo pražit a muži se začali potit. Hrubými rukávy uniforem stírali pot z čela a brzy si je odřeli do krve. Slaný pot odřené čelo jen zhoršoval a brzy je pálily obličeje. V polních láhvích jim mnoho vody už nezbývalo. Cesta se vlekla pořád dál a dál. Bylo pozoruhodné ticho, občas přerušené jen občasným dunivou detonací. V parnu se nehnul ani lísteček na tu a tam rostoucích stromech.
Zbědovaný průvod dorazil do malého hájku, jímž cesta procházela. Nadporučík nařídil odpočinek a vojáci sebou okamžitě praštili do trávy a usnuli. Snad v ten samý okamžik, kdy se Bohr propadl do vod spánku, ho někdo probudil. Starej s ním prudce třásl a budil ho. Bohr se mátožně postavil na nohy a přelétl pohledem vrávorající postavy, snažící se zařadit zpět do kolony. Mechanicky si hodil popruh samopalu přes levé rameno a ruku opřel o hřbet zbraně. Zívl a prohrabával kapsy, kde by mohla být nějaká zapomenutá cigareta. Jednu našel. Zůstala v pravé náprsní kapse a byla celá zmačkaná. Nevadilo to, pokud se dala kouřit. Ze stejné kapsy vytáhl sirky a jednu rozškrtl. Přiložil ji ke konci cigarety a nasál kouř. Koutkem úst ho vyfoukl, třepáním ruky sirku zhasl a zahodil. Sevřel cigaretu rty a přešoupl ji do levého koutku úst. Kouř mu vnikl do oka, hned začal slzet a oko si mnout. Jak pořádně neviděl na cestu, zakopl o kořen jedné břízy. Málem upadl. Zachránila ho od toho větev, jíž se stihl zachytit. Vyškrábal se na nohy a zařadil se vedle Stolbeho a Starýho. Starej si hodil těžký kulomet na pravé rameno a uchopil jeho pažbu. Skrz zuby cedil nadávky a neustále něco brblal. Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř.
"To sem vám vyprávěl ten příběh vo tom kurevnickym faráři?" zeptal se Starej. Bohr slabě a mechanicky zakroutil hlavou, ale stejně vyprávění moc neposlouchal. Starej se napil z láhve, zašrouboval ji a upevnil zpět na opasek. Navlékl si přes záda pušku a upravil popruh tak, aby mu co nejméně vadil v pochodu. Zapnul sumky s náboji a něco hledal. Mávl nad tím rukou a překračujíce příkop začal vyprávět:
"U nás v Brémách, na začátku dvaatřicátýho roku, žil jeden farář. Jmenoval se snad jako Binding, jo, tak ňák to bylo. Teď nevim. Tenhle černoprdelník s neuvěřitelnou vervou a elánem bojoval proti prostituci a bordelům vůbec. Za večer protáh snad všecky brémský bordely a s každou štětkou ved duchovní rozhovor. Prej se je snažil přetáhnout na víru. Vyhrožoval jim peklem, čertama a vůbec těmahle všema pitomostma, cákal na ně svěcenou vodu a maloval nad nimi znamení kříže," naznačil pohyb rukou ve vzduchu.
"Jednou takhle večer potkal Kulhavou Rózu, největší kurvu v celejch Brémách a vokolí. Ta prej dávala každýmu i za blbej pfennig. No co, sou to taky prachy. Prej ale vydělávala z těch štětek nejvíc. Řikalo se, že dávala i poldům. Zapřed s ní ten prdelzajímající pámbíčkovskej rozhovor. Nehodlala ty slinty poslouchat, vona ho poslala do hajzlu. A tři měsíce na to se stalo něco, co by ani nejvotrlejšího poldu z mravnostního nenapadlo. Von mu chytnul ten jeho kostel kvůli blbě sfouknutý svíčce. Prostě ňáký vopičí hovno blbě sfouklo svíčku a chytnul ňákej vzácnej koberec. Lidi volali hasiče a běželi pro hasiče. Mezitim, co přijely stříkačky, se pár lidí dostalo do fary. Hledali Bindinga po celym baráku, velebníček nikde. Prolezli to přes půdu ke sklepu, nevynechali ani ten posvátnej hajzl. Vešli do ložnice a farář si to tam rozdával se třema kurvama vod "Rezavýho kocoura". To je bordel kus vod nádraží. Byl z toho tenkrát hroznej skandál a pak ho vodsoudili," Starej se zasmál a vzpomínal na tu událost. Stolbe se na něj zašklebil.
"Kámoš z Frankfurtu nad Mohanem mi vyprávěl, že jeho kámoš prej viděl, jak ňákej chlápek v zoologický zahradě učil hrocha mluvit. Je to stejná píčovina, jako kdyby ses pokusil naučit Hoffa z druhý čety řikat něco jinýho, než heil Hitler. Hele prej se mu to i docela dařilo a po měsíci ten hroch už dokonce uměl řikat sieg heil a podobně, takže ta podoba s Hoffem asi nebude náhodná. Den potom, co se to rozkřiklo, ho sebralo gestapo. Z basy už asi nos nevystrčí, urážka Vůdce," teď už se smála celá četa. Někdo vytáhl foukací harmoniku a začal na ni pískat nějakou porýnskou lidovou písničku. Ti, co byli z Porýní, se hned přidalo. To se nelíbilo Bavorům a začali zpívat svoje.
Polní cesta se táhla dál a dál. Vojáci už zase začali pociťovat únavu a bolest v nohou. Museli ale pochodovat dál, do vesnice jménem Borisovka. Tam měl být doplněn početní stav a podle toho, co říkal Polanski je měli poslat na klidnější úsek fronty. Jenomže kde teď byl klidnější úsek fronty. Rusové prý podnikli zuřivé útoky proti Polocku a prorazili. Na středním úseku se těžce bojovalo město Ospoviči a větší počty německých sil zůstali v kotli u Bobrujska.
Blížili se k Borisovce. Vesnice byla klidná a stálo tam několik náklaďáků. Vstříc jim jela ambulance se saniťáky. Bohr poklepal Starýmu na rameno a ukázal mu na vesnici. Od ní se blížila nějaká vysoká postava, hned za tou sanitkou. Trochu napadalo na jednu nohu a i přes tu vzdálenost měla zavázanou levou ruku, to bylo jasně poznat. Minul zastavující ambulanci a přišel k prvním vojákům.
"Jste čtvrtá četa?" zeptal se. Unavení a vyčerpaní vojáci jen přikývli. Muž pokračoval dál a očima propátrával dav uniforem. Pak náhle uviděl Starýho.
"Heej, ty tam!" zvolal. Starej se hned otočil a zůstal stát s pusou dokořán, stejně tak Bohr a Stolbe.
Před nimi stál Don. Měl stále ještě zavázanou ruku a stopy po zraněních v obličeji, dali mu i novou uniformu a přilbu, ale byl to on.
"Jak ses sem k čertu dostal?" vítal se sním Stolbe, podávajíc mu ruku.
"No, sousedi mě poslali k andělíčkům líbat prdele, ale pak přišel svatej Petr, mával ňákym seznamem a že prej mě tu nechce. Kopnul mě do řitě, prej zkus to dole. Stojim před luciferem, ten na mě ječí jak stádo Ivanů s komisařem v čele, cože si to jako dovoluju, rušit jim pekelnej klid. Poslal se mnou tlupů ďáblů. Zavřeli mi pekelnou bránu před rypákem. Než sem se rozkoukal, čapli mě naši lapiduchové. Včera sem dostal KV a poslali mě sem," ukazoval na razítko na nějakém lejstře. Vojáci počkali, až přejde zbytek kolony a pak se zařadili na její konec. Prošli mezi prvními domy a zahnuli k jedné velké chalupě. Prošli dveřmi a ocitli se v potem čpící místnosti se stolem a několika postelemi. Don postavil na oslavu setkání na stůl láhev stoličné vodky, té nejlepší, co se tu dala vůbec sehnat.
Stolbe vytáhl karty. Rozdal každému po šesti zamaštěných a ušpiněných kartách a hrál se poker. Hrálo se o dvě láhve stoličné vodky. Sázky brzy stouply nad sto marek a hra začínala být zajímavá. Nejdřív šla karta Starýmu. Shrábl všechny peníze a velkoryse vsadil jedno sto a šedesát marek. Stolbe si vyměnil tři karty a pohlédl na ostatní s napjatým výrazem. Po něm si změnil Bohr. Dvě karty. První vyložil karty Starej a jenom dvě dvojičky, pak Bohr. Vyneslo mu to trojičku. Přidal se Don se zanedbatelnou dvojičkou. Všechny trumfnul Stolbe se svým fullhousem. Peníze putovaly k němu. Starej se na něj podezřívavě podíval a přelétl pohledem přes jeho ruce. Nahlédl pod stůl na zablácené boty.
"Asi bych měl sehnat něco k jídlu," řekl po chvíli Stolbe. Starej a Don se na něj podívali.
"No, proč ne. Nikde tu nic neni. Přeju pěknej lov," zahihňal se Don. Stolbe si odfrkl a mávl rukou. Nechal samopal pověšený přes židli a vydal se přes náves, rozhlížeje se kolem. Láhve vodky se vrátily k původnímu majiteli.
Hodinu se nic nedělo. Na návsi zastavila nějaká motorizovaná rota, která se po chvíli dotazovaní vydala na cestu směr fronta. Stolbe se furt nevracel. Někdo nadhodil, že ho asi sebrali polní četníci. Bohr si na stole hrál se svým nožem a zkoušel ho roztočit na špičce. Chvilku se mu to dařilo, ale pak mu bodák začal padat.
"V tý vesnici neni nikde žádný žrádlo. Už sme to zkoušeli," prohlásil Starej odevzdaně. Don se zachechtal a zapálil si cigaretu. Vstal od stolu a natáhl se na postel. Hlavu si podložil rukou a nohu přehodil přes nohu. Nasál kouř a rozkašlal se. Posadil se a kašlal stále dál. Napil se vody a kašel trochu ustal. Náhle vodu vyprskl a znovu dostal nový záchvat kašle. Podíval se na žhavý konec cigarety a uslzenýma očima se podíval na kamarády.
"Ten ruskej tabák je ňákej silnej," řekl a zase si lehl. Venku se ozvalo krákání a nějaký řvoucí hlas. Muži v chalupě vyskočili a naměstnali se do oken.
"...já za to nemůžu, pane nadporučíku. Prostě mi ta slepice vlezla do ruky. Šel jsem po návsi a ta slepice ke mně přiběhla," naříkal Stolbe a mával se slepicí v ruce.
"Nelžete, desátníku. Desátník Hoff mi řekl, že jste ji ukradl z támhle toho statku," zavrčel Polanski výhružně a ukázal na velkou chalupu na druhém konci návsi. Stolbe znovu zakvílel a mezitím vrhl na okolo procházejícího Hoffa pohled vraha. Hoff se ušklíbl.
"Postarejte se o tu slepici," řekl Polanski, nasadil si polní čepici a odešel. Stolbe zasalutoval a zmizel v chalupě jako myš v díře.
Zavřel dveře do světnice a nad umyvadlem slepici zařízl. Otřel nůž o kalhoty a zastrčil ho zpátky do pochvy.
"Ten Hoff mě začíná už vážně srát," procedil Bohr mezi zuby. Don pohodil hlavou a vytáhl z náprsní kapsy papír. Položil ho na stůl, do ruky vzal obyčejnou tužku. Stolbe mezitím začal roztápět kamna a hledal pekáč. Vytáhl nějaký starý a rezavějící zpod skříně a položil ho na vychladlé plotny.

SLEPICE NA KMÍNĚ

Když budete mít kliku, možná to přežijete. Nesmíte se dostat na Sibiř. Vodsaď se nedostanete ani kdybyste chtěli.

-Kapitán OGPU mluví k zajatcům

Don si cosi polohlasně mumlal a počítal na prstech. Sevřel tužku v zubech a zamhouřil oči. Prstem přejel po papíře a zakroutil hlavou. Přitočil se k němu Bohr a nahlédl mu přes rameno. Na papíře stály tři sloupce. V prvním byly nějaké zvláštní poznámky, ve druhém jména a ve třetím částky.
"Co to máš?" zeptal se ho Bohr. Don se k němu otočil a rozhodil rukama. Obrátil se ke svým číslům.
"Vojín Abt z druhýho obrněnýho mi dluží dvacet marek," prohlásil a položil si nohy na stůl. Stolbe zvedl hlavu od škubání slepice a přeměřil si Dona pohledem. Zeptal se ho za co. Don mávl rukou, přitom mu vypadla tužka, a protáhl obličej.
"Za krabičku cigaret," řekl tiše. Starej málem spadl ze židle.
"Co na tom papíře eště máš? Zlatej poklad?"
"Dá se to tak říct," prohlásil Don. Začal seznam pročítat. Karton cigaret, dva revolvery, pět samopalů, čtyři bochníky chleba, bedna alkoholu a další těžko uvěřitelné komodity.
"Panno Maria, matko Ježíšova, kdes to splašil?" vydechl Stolbe.
"No...tak třeba tu bednu chlastu vod jednoho zásobovače. Nechal mi ji lacino, za dvě kila. Ale ten šmejd, kterýmu sem ji prodal za tři a půl mi zdrhnul na frontu," řekl Don. Ostatní jen zůstali stát. Dokonce i Stolbe přestal škubat slepici, než ho k tomu Bohr zase pobídl. Oheň v peci začal hučet a kamna začínala sálat. Don jim řekl, že v lazaretu kšeftoval zase se vším možným i nemožným. Jelo v tom víc lidí, včetně pár doktorů a prej i několik vojenských policistů.
"A kams to schoval?" chtěl vědět Stolbe, říznuvší se o nůž. Don si protřel oči a položil tužku, zmuchlal papír a hodil ho do kamen za Bohrova vykviknutí.
"Ruská bomba to zařídila tak, že všechno vyletělo do vzduchu. Při náletu. Přišel sem vo vosum stováků a padesát k tomu kvůli blbý ivanský bombě. Musela si prstě zrovna najít ten pitomej barák, kam sem to všechno schoval. Do vzduchu vyletělo všechno, včetně toho Adolfovýho lihu, sakra," Don praštil rukou do otevřené dlaně.
"Měls docela kliku. Kdyby ti to našli, zmizel bys v Germersheimu na pár let, ale vůbec bys vodsaď taky nemusel vylízt," řekl Bohr. Don potřásl hlavou.
Stolbe jim začal vyprávět o slepici na kmíně, která se zatím vesele pekla v pekáči na kamnech. V místnosti bylo takvé horko, že si museli sundat propocené blůzy a na zádech se jim rýsovaly koláče potu. Stolbe tančil okolo kamen a pasoval se do funkce šéfkuchaře. Přinesl sem veškeré koření, které v chalupě našel a sypal ho do pekáče dle potřeby. Omastek syčel a praskal. Stolbe byl šťastný jak malé dítě, když ochutnal kus slepice.
Do místnosti vstoupil nějaký vojín. Byl to asi osmnáctiletý kluk a jeho uniforma byla značně odraná. Srazil podpatky a zasalutoval.
"Četaři Hackenfelde, máte se prý dostavit na velitelství, bude porada velitelů čet," Starej se zvedl z postele, natáhl se pro samopal a nasadil si ocelovou přilbu. Ani se neobtěžoval utáhnout podbradní řemínek. Vyšel za vojínem ven.

SBOHEM, OÁZO KLIDU

Nečum na mě a vezmi tu Adolfovu bednu s granátama a poď se mnou. Nemám na tebe a tvůj blbej ksicht celej den.

-Starej mluví k Hoffovi

Starej se vrátil asi o půlnoci. Zavřel dveře světnice, položil samopal na postel a přilbu hodil na stůl. Posadil se na židli, hodil nohy na stůl a stylem filmových kovbojů si zapálil cigaretu. Zhasl sirku a hodil do pekáče se zbytky snědené slepice.
"Zejtra odjíždíme," řekl věcně. Stolbe zaúpěl a Bohr obrátil oči v sloup. Don se posadil na postel a mezi rty prostrčil cigaretu. Žhavým dřívkem z dohasínající pece ji zapálil a vdechl kouř. Chvíli mlčky kouřili a nikdo nic neříkal.
"Jdem do větší akce. Musíme obsadit nějakou vesnici a železniční most blízko ní," řekl Starej tiše. Don si odfrkl a mávl rukou. Cigaretu si posunul do koutku úst a zašklebil se. Stolbe odněkud vytáhl láhev vodky, zuby vytáhl korkový špunt a vyplivl ho. Dlouze se napil, říhl a položil se na postel.
"Vždyť jsme teprve dnes přijeli. Stáhli nás, nebo ne?" zeptal se s nadějí v hlase Bohr. Starej se k němu otočil. Uhladil si vlasy a vytáhl cigaretu z úst.
"Já vim, je to na hovno. Většina čety je v prdeli a posily sou na hovno. Máme prej tankovou podporu. Tu vesnici musíme prej dostat," Stolbe zavrtěl hlavou a opřel se o zeď. Cigaretu držel v ruce a pozoroval noční vesnici.
"Kdy vyrážíme?" zeptal se.
"Zejtra ve vosum," řekl Starej. Don vytáhl láhev vodky a řekl, že by se ten velkej maratón do prdele měl aspoň odstartovat. Urazil hrdlo a dobrou půlku vypil na jeden ráz. Stolbe se nemohl dát zahanbit a napodobil ho. Brzy se začali v pití předhánět a soutěžit, kdo vypije víc. V první půlu vítězil Stolbe, který už nemohl ani pořádně stát a skákal kolem na židli předstírajíc, že je polní maršál na koni. Doskákal ke dveřím, rozkopl je a vypadl ven. Židle praskla a rozpadla se. Obtížně našel cestu zpět do chalupy. Mezitím svedl zápas s toulavým psem a tvrdil, že bojoval s medvědem. V chalupě se pak stavěl na hlavě. Don dopil druhou půlku, mocně krkl a vyzvrátil obsah žaludku z okna, přímo na trosky židle. Starej vytáhl karty a nabídl Bohrovi. Přijal a Starej je rozdal. Mezitím začal Stolbe vyřvávat nějakou barovou písničku ve všech možných tóninách a Don ho nakopl do zadku. Voják proletěl zavřenými dveřmi a vyrazil je z pantů. Vrátil se zpět a prohlásil, že jedna láhev vodky nic není. Vyndal další a mocně se napil. Obrátil se k Donovi a celý obsah mu vyprskl do obličeje. Don mu to oplatil a plivl na něj. Začali se honit po světnici a házet po sobě peřinami. Nakonec Stolbe prohlásil, že se jde projít. Spletl si dveře z oknem a hlavou ho rozmlátil. Po bližším ohledání zjistil, že to asi dveře nebudou. Vydal se k velké selské skříni a snažil se do ní vlámat ve snaze, že to asi budou dveře. Pořád mu to nešlo, až Don ho nasměroval na dveře. Stolbe z nich vyletěl jako střela, zakopl a odporoučel se přímo do kádě s vodou.
"Blbá komoušská voda! Blbá voda, kdo jí sem dal, já mu ustřelim prdel!" ječel na celou vesnici.
"Drž zobák, kriple," ozvalo se z některé chalupy.
"Vyliž mi prde-e-el," vydávil ze sebe a hodil klackem do tmy. Vpotácel se do světnice, crčíc z něj voda. Don se smál, až se za břicho popadal, stejně tak Bohr a Starej. Stolbe tam tak chvíli stál, díval se střídavě na sebe, střídavě na chechtající se vojáky. Vytáhl z kapsy neuvěřitelně špinavý kapesník a otřel si obličej. Rozkoukal se opileckým pohledem po okolí, spatřivše Dona.
"Týýýý! Já to věděl, že tu vodu si tam dal ty," zaječel a vrhl se na Dona. Odrazil se a skočil po něm jako nějaká lovící šelma. Voják udělal krok do leva a Stolbe se praštil do hlavy o skříň. Udělal pár mátožných kroků a svezl se po stěně na zem. Hlava mu padla na prsa a hlasitě zachrápal. Don si oprášil ruce a lehl si na postel.
Ráno je probudili zaboucháním na to, co zbylo ze dveří. Slunce stálo nízko na obloze a stíny byly ještě dlouhé. První se probral Starej a rozhlédl se okolo sebe. Většina mužů se s klením sbírala s postelí a sháněla svou výstroj a zbraně. Stolbe se probudil a sluneční paprsky ho bodly do tváře. Chránil si obličej rukama a chvíli netušil, co se děje. Pak mu na hlavě přistál jeho batoh. Hodil ho po něm Starej, který rozdával ostatním mužům jejich výstroj, válející se různě po světnici. Bohr sháněl svoji plynovou masku. Prolezl celou světnici po čtyřech a nakonec ji nalezl zakopnutou pod postelí. Vlezl tam pro ni a uviděl ještě něco. Za pouzdrem s maskou byl nějaký papírek. Vzal ho do ruky a obrátil ho v prstech. Byla to fotka. Stál na ní nějaký ruský důstojník s nějakou ženou, nejspíš matkou. Asi těsně před odjezdem na frontu. Napadlo ho, jestli ještě žije. Vzpomněl si na toho majora, kterého starej podřízl tam v tom lese. Přemýšlel v tu chvíli o spoustě věcí. Myslel na své rodné Švábsko a na malý dům u řeky, který jeho rodina vlastnila. Vzpomněl si na krávy, které bučely na pastvinách nad domem a taky na rybáře, kteří okolo domu chodili po lesní cestě do práce. Vždycky jeho mámu zdravili a tátovi vždycky nechali nějakou tu rybu navíc. A večer mu vyprávěl jeden z rybářů pověsti o pokladech na říčním dně. Jako malý kluk snil, že se jednou pro ně potopí a všechny je posbírá. To bylo před, no dobře před třiceti lety. Měl dojem, že v Rusku strašně zestárl.
"Vylez vocaď, to tu chceš shnít?" zvolal Don a plácl ho přes nohu. Vysoukal se zpod postele, uniformu zašpiněnou od prachu. Oprášil ji a vyšel z chalupy. Venku už čekala kolona obrněných transportérů a náklaďáků s natočenými motory. Na konec kolony se zařadilo pár kubelů a dva tanky. Někteří vojáci už nasedali na korby a do transportérů. Starej, Stolbe, Bohr a Don vylezli na náklaďák. Vojáci jim pomohli dovnitř a někdo zavřel postranici. Auta se rozjela. Kolona vyjela z vesnice a směřovala k březovým lesům na východě. Vojáci si povídali, nebo se dívali po krajině.
"Prej bude dost bordel," řekl Starej a založil do samopalu nový zásobník a ten starý hodil přes pažení korby do trávy. Pár vojáků mu věnovalo pozornost. Pro další to byla jen další rutinní frontová akce.
"Sousedi tam maj ňáký tanky a hordu pěšáků. My obsadíme vesnici, vyčistíme ji a pak budeme pokračovat k mostu. Zajistíme ho a musíme odrazit protiútoky," Starej si zapálil cigaretu. Bohr se zamračil. Při myšlence boje v té ruské vesnici, přecpané nepřátelskými vojáky, se mu tam vůbec nechtělo.
Na nebi stály velké bílé mraky. Slunce svítilo a vypadalo to, že bude hezký den. Kolona zabočila na lesní cestu a vjela do březového lesa. Cesta se klikatila a konvoj musel jet hodně pomalu, aby náhodou se některý z náklaďáků nepřevrátil. Vojáci pozorovali les a zbraně si přitáhli blíže k sobě. Nebylo by to poprvé, co by je přepadli partyzáni. Starej zkušeným okem šacoval okolní křoviska a hustý lesní podrost. Už byli asi v půlce lesa, ale pořád se nic nestalo. Bohr věděl, že jeho strach není neodůvodněný, ale pořád se snažil vidět situaci z té lepší stránky. Pořád se nic nestalo. Napadlo ho, že z toho dělá větší problém, než doopravdy je. Prostě stačí ten les projet, nic víc. Opřel se o korbu a opřel nohu a protější lavici. Seškrabával z boty bahno a to dopadalo na dřevěnou podlahu korby Opela. Celou tu dobu ho káravě pozoroval desátník Hoff. Hoff byl zarytý nacista a byl přímo posedlý vojenskými řády. Proto měl boty vždy úzkostlivě čisté a všechno podle předpisů. Nad Bohrovými přáteli vždy ohrnoval nos a neměl je příliš rád. Oni jeho taky ne. Hoff ho nespouštěl z očí a zuřivě si něco škrábal do svého zápisníčku.
Kdesi v lese práskl výstřel. Ruská kulka prostřelila hlavu řidiči třetího auta. Mozek se rozprskl po sklech a po spolujezdcích v kabině. Ostřelovač byl velice dobře schovaný. Dřív, než se Bohr nadál, ho někdo vykopl z náklaďáku a on dopadl mezi tři za stromem mačkající se pěšáky. Vedle něj seskočil Stolbe. Druhý výstřel zabil nějakého rotmistra.
"Kde ta kurva komunistická je?" syčel Stolbe a svou karabinou hledal záškodníka. Němci začali pálit do lesa z automatů a kulometů. Do vzduchu se vznášely kulkami vyhozené lístečky a větévky spolu s hlínou a odštípnutými kusy kůry. Pak někdo vykřikl, ať všichni nasednou. Vojáci se začali soukat do aut jak nejrychleji mohli. Kulometčíci v transportérech pořád pálili do lesa a kryli nastupující vojáky. Auta vyrazila nejvyšší možnou rychlostí vpřed.

MONASTYRCHINO

-A teď musíme voslavit ten velkej průser

-Bohr po pádu Monastyrchina

Zaujali pozici v nevysokých vrších, kus od vesnice. Dvě pěší roty připravené k útoku. K první chalupě to bylo něco přes dvě stě metrů. Dvě stě metrů otevřeným terénem. Starej si zapálil další cigaretu a pozoroval dalekohledem vesnici. Přes mlžný opar, vycházející z luk toho moc vidět nebylo. Jeden dům hořel a další se zdály poničené. Mezitím dorazil zbytek čety a rozložil se na vrchu kopečka. Vojáci kontrolovali zbraně a připravovali granáty. Dole pod svahem se ukryla dvě minometná družstva a nabíječi otevřeli bedny s minami. Starej k nim sklouzl ze srázu.
"Přímá střelba dvě stě metrů. Nasypejte jim tam všechno a pěkně jim osmahněte prdele, ať nemáme moc práce," výmluvně si poklepal na nůž v botě. Velitel minometčíků přikývl a zapsal si koordináty k palbě, předal je svému podřízenému a přehlédl zásoby munice. Vyšplhal zpátky na kopec a zalehl vedle jedné z mladých bříz. Dalekohledem pozoroval horizont, ale ves byla pořád tichá.
Čekali na signál k akci v podobě první dělostřelecká salvy, mířené do okolí vesnice. Ta měla zlikvidovat ruské opevněné body. Každý ale věděl, že těch pár granátů se sotva strefí, proto Starej žádal o minomety. Připlazil se k němu Bohr.
"Jak to vidíš,veliteli?" zeptal se.
"Na hovno. Vypadá to, že tam nikdo neni, Ivani asi budou zalezlí v tý komoušský vesnici vo kus dál," půjčil dalekohled Bohrovi. Podíval se jím na vesnici a zdálo se mu, že spatřil přeběhnuvší stín. Podal dalekohled Stolbemu. Zběžně přelétl vesnici, mlaskl a pak ho vrátil Starýmu.
"Zubatá si brousí kosu," zahihňal se a natáhl závěr pušky. Don si lehl na záda samopal si položil přes prsa. Pozoroval větve stromů, jak se kývají ve větru. Děla pořád a stále mlčela. Ticho ale už trvalo nějak moc dlouho. Starej pohlédl na hodinky a zachmuřil se. Varoval ostatní, že útok začne za pět minut. Střelci zkontrolovali pušky a samopaly. Kulometčíci založili pásy a celý vrch ožil chřestěním závěrů zbraní a zakládáním zásobníků.
Přesně v deset nula nula se za německými liniemi ozvalo zadunění. První salva byla vypálena. Granáty se svištěním prolétly mraky a vybuchly. Do vzduchu vylétly fontány hlíny, kamenů a drnů. Obrovské exploze burácely bojištěm a doznívaly v dálce. Starej mávl na minometčíky a nabíječi vhodily do hlavní první minu. S kovovým plesknutím vylétla k obloze. S jekotem se zanořila do první chalupy, která se pod přímým zásahem rozletěla do všech stran.
"Vpře-e-d!" vykřikl Starej. Rojnice německých vojáků se zvedla a dala se do běhu. Zpoza lesa vyjelo šest tank Panzer 4 a dva Tigery. Minomety na německé straně pořád střílely a proměnily už několik chalup v hořící a doutnající trosky. Bohr utíkal vedle Stolbeho a Dona, jenž běžel přikrčen a samopal svíral pevně v obou rukou. Celá formace už byla ve čtvrtině cesty, když z ruské strany byly vystřeleny první granáty.
"K zemi, teď to příde!" Don strhl Stolbeho na zem a země se zatřásla. Před Němci vyrostla ze země stěna k nebi letící půdy. To stejné se opakovalo za nimi. Nebyl čas ptát se na to, co to bylo. Zvedli se a utíkali dál. Řvoucí granát vybuchl na pravém křídla a roztrhal desítku vojáků, kteří běželi v hloučku. Vzápětí po tom, co výbuch odezněl, se ozval hrozný křik zraněných. Přímo před Bohrem chrčel voják s prorvaným krkem. Předsmrtné křeče s ním škubali a pak zůstal jen bezvládně ležet. Tanky se dostaly do palby ruských polních děl, která byla ukryta mezi chalupami. První Panzer IV byl trefen dvěma granáty najednou. Jeho věž se roztrhla a ohnivá koule z vybuchlé munice se rozplývala ve vzduchu. Tankisté stříleli jen tak naslepo, protože pořádně nevěděli, odkud střelba přichází.
Pěšáci se plazili po zemi a stříleli po sovětských vojácích, kteří se náhle objevili na okraji vesnice.
"Ty zasraný sousedi moc dobře věděli vodkaď přídem!" klel Starej. Pak uviděl kulometčíka, hledajícího cíl.
"Hej, zahraj jim trochu na tu kytáru!" zachraptěl. Střelec přikývl a nábojový pás začal mizet v závěru zbraně. Kulky rozmlátily okna v jedné z chalup a zvedaly do vzduchu mračna prachu. Pěšáci, kryti palbou dvou těžkých kulometů, utíkali vpřed. V krátkém sledu za sebou detonovaly za prvními chalupami tři dělostřelecké granáty. Bohr skočil do kráteru, vyklopil opěrku a střílel dlouhými dávkami do přibíhajících Rusů. Padli mrtví k zemi a na jejich místo nastoupilo pár dalších. Stolbe bleskově zalícil a vystřelil. První voják se zhroutil s dírou v břiše, druhý dostal kulku do obličeje a třetímu zasáhl koleno. Mužil naříkal a plazil se po zemi, táhnouce za sebou zraněnou nohu. Přiskočil Starej, vytáhl za opaskem zastrčenou pistoli a prohnal mu kulku hlavou. Vojákovo tělo sebou škublo a zůstalo ležet. Zalehl zpátky na zem a právě včas. Okolí zamořil mrak kulek z těžkého maxima, střílejícího z trosek chalupy.
Celá jednotka už dosáhla prvních chalup a obsadila je. Probíhal boj o každou píď půdy, které se Sověti odmítali vzdát. Často bojovali až do posledního náboje, a pak sami naskákali Starýho četě před hlavně. Bohr se ukrýval u vchodu do jednoho rozbitého domu a střílel dovnitř. Kulky vysypaly okno na konci chodby a celou místnost zdemoloval vržený granát. Vojáci vnikli do chodby a pálili okolo sebe. První muž vpadl do světnice a v tu ránu ho roztrhala salva z ruského automatu. Bohr tasil svoji P-38 a vystřílel do zraněného Rusa celý zásobník. Přiskočil k němu, smýkl tělem na podlahu, vytrhl mu samopal z ruky a prudce mu vrazil pažbu do obličeje. Z protějších domů přicházela zuřivá odpověď. Přes uličku létala mračna olova a v zahradách chalup detonovaly granáty.
"Tak, dostali sme se do tý blbý komoušský vesnice. A sme zas v prdeli. Ivanů tu je jak nasráno," řekl Stolbe, schovávající se za povaleným stolem. Občas vykoukl a vystřelil do protějšího okna, z něhož bouřily dva samopaly. Celá skupina se ukryla v zahradě a v nejbližším okolí okrajových domků. Snažili se Sověty vykouřit intenzivní palbou, vedenou ze dvou směrů, jenže nepřítel proměnil vesnici v pevnost. V každé z chalup se ukrýval nejméně tucet Ivanů.
Bojovalo se v Monastyrchinu skoro dvě hodiny a výsledek stále nepřícházel. Bohr se ukrýval na stejném místě a okolo něj se vršily téměř hromady vystřelených nábojnic. Zacvakl poslední zásobník a kryl skupiny granátníků, přebíhajících uličku. Jeden z mužů na ní zaklekl uchopil pancéřovou pěst a vystřelil. Raketa vletěla do domu oknem a rozmlátila chalupu na hromadu třísek. Se skřípotem a praskotem se stavba zhroutila a rozpadla. Ruští vojáci z ní ještě před tím utíkali a v ústupu stříleli na postupující Němce. Starej vlezl do světnice za Bohrem a Stolbem. Samopal držel v levé ruce a pravou si vkládal do úst zapálenou cigaretu. Přeběhl k levému oknu a vysypal zásobník do přebíhajícího ostřelovače. Muž vyjekl, rozpřáhl ruce a rozplácl se na cestě. Na hlavní cestu vjížděl obrněný hakl s protitankovým kanónem, upevněným na korbě. Zastavil, natočil kanón a střelec kopl do spouště. Rozžhavená střela proměnila ruský bunkr v k nebi letící fontánu trosek. Zůstal stát a okolo něj proběhlo pěší družstvo. Vojáci se dostali do prudké palby dvou kulometů, šikovně umístěných v patrovém dřevěném domě. Střelec v transportéru stačil jen zaměřit kulometnou pozici a pak se zkácel mrtvý na podlahu vozidla. Maybachův motor zabral a transportér zacouval. V jednom okamžiku zaburácela hlavní ulicí rána a vozidlo stálo v jednom ohni.
Starej a jeho přátelé vyběhli z chalupy a přeplazili boční uličku. Stolbe zpozoroval dva Rusy, snažící se obejít německé pěšáky. V mžiku je oba zastřelil. Připojili s ke skupince pěšáků, obléhajících velkou chalupu. Byl to nějaký statek, na jehož dvorku ležel mrtvý kůň s rozpáraným břichem. Okolo se válelo pár mrtvách těl, jak německých tak i ruských.
"Servus, jsou zalezlí v tom baráku támhle vedle tý studny," ukazoval střelec. Starej přikývl, vytáhl z opasku násadkový granát, odšrouboval pojistku a vrhl ho k oknu. Zakutálel se kus od okna a vybuchl.
"Job tvoju mať!" zařval kdosi uvnitř a poslal jim k úkrytu dávku. Zapraštěla o zpřelámané trámy a zničené vzpěry. Bohr si vzal od jednoho ze střelců zápalnou láhev, napřáhl se a hodil hořící láhev směrem ke statku. Její obsah praskl a rozlil se po střeše. Hned vzplála a oheň se rychle šířil.
"Přeju hezký Vánoce, kurvy rudý!" zachechtal se Stolbe. První Rus vyběhl z chalupy s doutnající uniformou. Dávka ze samopalu mu ustřelila hlavu. Tělo chvíli stálo, trup se barvil krví a torzo těla, prostřelené střelou dum-dum padlo do louže. Soustředná palba mlátila do stěn chalupy a zarývala se do trámů.
Kdosi přinesl malý pěchotní minomet. Mina vyletěla z hvízdáním ven a mířila k nebesům. Jekot se stále zvyšoval a střela prolétla střechou domu. Prorazila půdu, prolétla stropem a v bouři plamenů vylétlo vyrvanou stěnou ven i to, co zbylo z těl ruských pěšáků.
"Vztyk! Vpřed!" zaječel Starej a hnal se do útoku. Ostatní ho následovali. Z vikýře jedné stodoly se začaly sypat kulky. Německý pěšák se zhroutil s prostřeleným žaludkem a druhá kulka mu roztříštila rameno a prorazila plíce. Byl mrtvý dřív, než se hlava dotkla země. Bohr hodil na střechu granát. Výbuch na půdě uklidil a ruský voják byl okamžitě mrtev.
Hnali se statkem jako uragán a pálili do všech chlévů dávku za dávkou. Kdo se jim postavil na odpor byl okamžitě zastřelen. Z polorozpadlé zděné stavbičky vylezl komisař s rukama nad hlavou.
"Něstrelaj, něstrelaj," prosil a spínal ruce. Don odstrčil Bohra, který se k němu blížil s napřaženou pěstí.
"A kdo na nás, ty stalinský vopičí hovno, střílel, he? Bludičky? Vodník, nebo snad sedmihlavej drak" zasyčel a zarazil mu do krku hlaveň své devítimilimetrové pistole.
"Ja nět komunista, ja ljubju germanski," jektal komisař hrůzou bez sebe.
"A to se na tě podívejme," ironicky podotkl Stolbe a hrál si se závěrem karabiny. Komisař se pokálel strachy.
"No fuuuj, ty ale smrdíš. To tě v Kremlu neučili aspoň slušně srát?" zachechtal se Bohr. Komisař začínal padat do mdlob a vytahovat z kapsy ruble.
"Ale no tak, Serjožo, mi prachy nechcem, my máme platíme něčim tvrdšim," a strčil mu pod nos hlaveň pušky. Komisař začal mdlobně obracet oči v sloup.
"Tak teď sis to, Serojožo, posral, víš? Vodsaď nevodlezeš jak s nohama napřed. Teď ti nepomůže ani celá svatá rodina s Josifem Stalinem v čele" konstatoval suše Stolbe. Komisař se zhroutil Jenomže oni už věděli, jak na ně. Bohr zaskočil pro vědro a polil Rusa ledovou vodou. Hned byl na nohou a lapal po dechu. První, co uviděl byl Stolbeho zubící se obličej.
"A teď opakuj po mně: Stalin je hnusná žlutá a kulhavá svině," zašklebil se Bohr. Komisař se na něj nenávistně podíval. V zápětí chytil takovou dělovku od Dona, až se propadl znova do bezvědomí. Další sprcha ho postavila na nohy. Se zkřiveným obličejem odříkal to, co mu řekli. Stolbe ho upozornil, že neslyšel dost jasně.
Přihnal se Starej a uviděl komisaře. Slyšel co říká a přispěchal se svou troškou do mlýna. .
"Vyserte se na něj, musíme dál..." s tím přetáhl komisaře samopalem po obličeji. Bezvládně tělo lehlo na zem.
"Musíme dál," mávl na ostatní. Skupina se probíjela vesnicí a narážela na stále tvrdší a tvrdší odpor. Sověti tu za pomoci několika SU-76 bránili každý centimetr. Starýho jednotka zabředla zrovna do nějaké hutné přestřelky, kde na sebe přes kouřovou clonu pálili dva ruské a jeden německý oddíl. Zalehli okolo silnice a pálili ve směru, odkaď přicházelo nejvíce olověných pozdravů. Don vytáhl granát a chvilku si sním házel v ruce. Vytrhl pojistku a násadková věc prolétla přes clonu a zmizela v ní. V tu chvíli se stalo moc věcí na jednou. Zpoza mraku se ozvalo hučení a vrzání. Nejdříve se nic nedělo, ale náhle z clony vyrukoval enormní T-34, sunoucí se k německým pěšákům. Rozutekli se jako myši, když se na obzoru ukáže hladový kocour. T-34 se plazil dál a jeho dva kulomety okolo sebe rozsévaly smrt všude, kde proud olova dopadl na zem. Projížděl dál, za ním se z rozplývající kouřové clony vyrojilo mračno pěšáků. Vybuchlo pár granátů, zaštěkaly samopaly a ruští vojáci se rozptýlili do úkrytů. Tank se zastavil a otáčel věž. Jeho veže se dotkla raketa z protitankové pěsti. Mohutný výbuch uvrhl posádku do bezvědomí. Toho využil Bohr. Vyskočil ze svého úkrytu, vytahujíc granát. Jako kočka vyskákal po pásu na korbu a z korby se vyškrábal na věž. Odjistil granát, otevřel poklop, praštil člena posádky, jenž se v poklopu zjevil do obličeje a hodil granát do útrob T-34. Chvilku cinkal vevnitř a náhle z hlavně vyšlehl plamen a těžký poklop řidiče odletěl vyražen tlakovou vlnou ven.
Německé tanky likvidovaly překvapené ruské obrněnce, dorazivší do akce poněkud pozdě. V okolí vesnice zuřila tanková bitva a mezi rozmlácenými a hořícími převážně dřevěnými domy probíhaly těžké pouliční boje. Celá četa se probíjela po levém okraji vesnice a narážela na stále velký odpor, i přes velké ztráty na vlastní, tak i na sovětské straně
"Nainstalujte kulomet. Pokryjeme tu ulici a vobejdeme tu chalupu!" křičel Starej na kulometčíky, lopotící se s ruským maximem. Právě bojovali o dvoupatrový dřevěný dům, z něhož přicházela těžká střelba. Stolbe hledal cíl, který by se mohl zjevit v některém z oken. Bohr střílel do dveří, jejichž rámy nesly stopy těžkých bojů. Většina mužů ze Starýho čety už bojovala s ukořistěnými ruskými automaty a puškami. V těch vlastních už střelivo došlo a zásobovači se s auty plně naloženými municí sem nemohli vydat.

BOJ POKRAČUJE

Takhle končí válka.

-Don při pohledu na prchající civilisty

Skočili za složené kmeny. Odtud byl lepší výhled na přízemí. Don se vyklonil a dlouhou dávkou zastřelil ruského vojáka, objevivšího se v okně. Rus vykřikl a zůstal viset přes rám. Zbytek čety zaujal pozici v rozmlácených domech v okolí a vedli na stavbu střelbu. Celé přízemí už bylo úplně zničené a okna vymlácená, některá křídla s rozbitými okenními tabulkami se válela kolem.
Ulicí se sem hrnul hakl. Jeho protitankové dělo se otáčelo ve směru toho baráku. Vystřelilo a domem se prohnala ohnivá bouře.Starej hvízdl na prsty a mávl samopalem. Němečtí vojáci přešli do protiútoku. Nahrnuli se k oknům a vhodili dovnitř granáty. Přízemím otřásl další výbuch. První muži rozkopli dveře a vpadli dovnitř. Chvíli se tam dole odehrávala divoká přestřelka, ale přízemí bylo nakonec dobyto. Stolbe vlezl do chodby, na jejímž konci stoupaly schody do prvního patra. Obezřetně se k nim blížil, když v tu ránu se na něj zpoza závěsu vyřítil s bojovným řevem sovětský voják se sekerou napřaženou nad hlavou. Napřáhl se a Stolbe se v posledním okamžiku sehnul a sekera se zakousla do dřevěné zdi. Zasáhl Starej a jeho devítka zasáhl nepřítele do boku. Vykřikl a zůstal v pololehu polosedu opřen o stěnu. Našlápl na první schod a přepnul střelbu na plný automat. Vylezl o pár stupňů víš, jen a by měl výhled do chodby. Stiskl spoušť a polovina zásobníku se vydala do chodby. Okolo dopadů kulek se rozštíply třísky a úlomky dřevěného obložení. Vystřílel druhou půlku zásobníku a mávl na ostatní.
Konečně byl dům vyčištěn. Zbyly z něj převážně neobyvatelné trosky, místnosti se ocitaly ve zdemolovaném stavu, střecha se zhroutila.
Nebyl ale čas se něčím zabývat. Zraněné vyskládali podél cesty a naložili do obrněného transportéru, který je odvezl do zázemí. Většina vesnice už byla pod německou kontrolou a nastalé ruské protiúdery se povedlo odvrátit. Na okraj Monastyrchina přijel konvoj. Zásobovači se vydali k jednotlivým jednotkám s municí, proviantem a dalšími zásobami. Rozdali je vojákům a vrátili se pro další. Bohr zahodil ruský špagin a došel k mrtvole pro schmeissera. Vytáhl zásobník, zastrčil ho do kožené sumky a zacvakl nový, úplně plný. Usadil se na poražený kmen stromu a napil se z láhve. Propláchl vodou ústa a vyplivl ji. Pozoroval okolní zničenou vesnici a doutnající trosky. Většina lehla popelem, nebo stále ještě hořela. Kolik takových vesnice bude ještě zničeno. Kolik lidí ještě bude muset zemřít, než tohle všechno dojde konce. Bohr uviděl Stolbeho, přicházejícího od dobytého domu. Za ním šel Starej se zapálenou cigaretou. Sehnal dohromady zbytek čety.
"Ivani toho nejspíš furt nemaj dost. Dělaj bordel vokolo návsi, kde je přiblblej kostel. Držíme už tři cesty, který tam vedou. Na nás bude vobsadit tu čtvrtou a nenechat za žádnou cenu sousedy zdrhnout bez placení. Vyrážíme za deset minut," řekl a opřel se o nahnutý plot. Pod jeho vahou praskl a plaňky se zlomily. Starej se odporoučel na zem, ocelová přilba se mu svezla z hlavy. Začal příšerně nadávat. Vyškrábal se zpět na nohy a kopl botou do plaňky. Vojáci se začali navlékat do výstroje a zbraně připravili ke střelbě. Brzy vyrazili na další pochod.
V okolí duněla bitva a vybuchovaly granáty. Procházely ulicemi zničenými ulicemi, v nichž tu a tam stál vrak tanku, nebo samohybného děla. Minuli vypálený SU-76 a pokračovali dál. Dostávali se k místu střetu s posledními ruskými jednotkami, bránící krásný vesnický kostel, toho času provrtávaný kulkami německých zbraní. Obsadili tu ulici, která ještě jediná nebyla obsazena. Bohr si mimoděk vzpomněl na ten masakr v Nyžnych Lukách, kdy proti nim útočilo několik stovek Rusů. Když ruští pěšáci uviděli, že nemají šanci Monastyrchino ubránit, že všechny tanky, které tu byly ustoupily za řeku, začali ustupovat taky. Velitel však poznal, že jsou obklíčeni a začal se se svými muži zoufale probíjet ven z obklíčení.
"Už lezou! Už lezou!" křičel Stolbe a skákal z nohy na nohu. Don ho stáhl do úkrytu. V mžiku se strhla palba. Ruští automatčíci stříleli po všem, co vypadalo, jako německý úkryt. Z druhé strany pálily německé zbraně. Rusové zalehli a plazili se vpřed. Stolbe ihned inkasoval zásah a ruský voják se vzepjal s prostřeleným hrudníkem. Zachroptěl a zůstal ležet. Do jejich úkrytu začal pražit kulky a rozlamovaly dřevo. Vojáci leželi na podlaze zničené chalupy a stříleli skrz mezerami v bednění a dařilo se jim Rusy držet od své linie. Pomalu ale jistě začínal nepřítel panikařit. Ze zadu se na ně tlačily německé úderné skupiny, plamenomety měnící domy v ohnivé peklo a likvidujícími jakéhokoli ruského vojáka, zepředu se před nimi ocitala nepřátelská pěší četa. Bitva dosahovala naprostého šílenství. Kulky létaly všemi směry a vítr sem zavál pach spáleného masa a hořícího věkovitého dřeva. Sověti se teď už za každou cenu snažili prorazit a utíkali vpřed, nedbaje nebezpečí smrti.
"Nenechte je projít! Postřílejte je!" ječel Starej a sám se chopil těžkého kulometu. Pás se zatřepal a ruský poručík padl čelem k zemi s rozstříleným tělem. Jeho podřízení se smrtelným strachem utíkali za ním jeho tělo rozdupali a sami se dostali do ďábelské sprchy, připravené jim v podobě dvou kulometů. Naházeli na ně granáty a utíkali dál. Málem se už dostali z obklíčení, když se přímo před nimi zjevila obrovská železná masa Tigera. Tank je zkosil kulometnou palbou a vydal se vpřed. Následovalo jej družstvo granátníků, prohledávajících trosky.
"A hele, zábava pokračuje!" řekl Stolbe, když uviděl tank projíždět okolo jeho pozice. Vyskočil na nohy a připojil se k ostatním mužům, postupujících ulicí. Nikdo po nich už nevystřelil. Dospěli až k návsi, na které hořel kostel jako stoh pořádně suché slámy. Baňatá věž se s praskotem zřítila do plamenů a jen pravoslavný kříž trčel z moře plamenů. Kus opodál stále asi třicet Rusů s rukama nad hlavou. Okolo nich postávalo patnáct granátníků, hlídajících je svými zbraněmi.
Starej se posadil na trčící kus dřeva.
"Ten most prej máme přenechat tankům. My tady končíme. Musíme teď vesnici jen zabezpečit,"
"Já se spíš natáhnu a budu chrápat až do rána," prohodil Stolbe.
"Je to celý stejně na hovno. Stejně vodsaď za pár dní vymlátěj jako my teď je," řekl Don a vyfoukl kouř. Okolo nich projel sanitní Opel, následovaná kubelem označený červeným křížem.
"Jenomže před tim musíme voslavit tenhle velkej průser," zachechtal se Bohr a vytáhl láhev vodky a napil se. Podal ji ostatním a láhev obešla kolo. Vrátila se k němu, založil ji do batohu. Sundal si z opasku plynovou masku, uložil si ji pod hlavu jako polštář a usnul.