Heinz Bohr: Po krk v bahně část I.

HEINZ BOHR-PO KRK V BAHNĚ

část první

Po tom výprasku ve Vostrotinu se se celý pěší prapor stáhl do oblasti močálů, jihozápadně od města. Cílem bylo bažiny vyčistit a znovuzískat kontrolu nad celou oblastí. Nepřítel opět po celé délce fronty zaútočil a na několika místech se mu ji podařilo linii prorazit. Ruské útoky směřovaly na Minsk, Vilnius a Utenu. Bylo 28. srpna 1944

PŘED ÚTOKEM

Tank číslo 259 zastavil. Mohutný motor ještě chvíli vrčel, než ho ridič vypnul. Ohromný kolos stál na rozcestí tří cest, v bezpečí za frontou. Nejdříve se otevřel poklop na věži. Velitel vystrčil hlavu, zkontroloval okolí, a pak houkl na své podřízené v tanku. Jeden po druhém se muži vysoukali z ocelového monstra. Posedávali po okolí, kouřili, ukusovali zbytky tvrdého chleba a sýra. Prostě nic nenasvědčovalo tomu, že jednotka byla úplně rozstřílena a velká část tanků zničena. Muži se bavili mezi sebou a občas se někdo z nich zasmál.
Nějakým způsobem přeslechli ruský IL-2, letící nízko nad stromy. Když ho zaregistrovali, bylo pozdě. Bomba vybuchla ani ne metr od tanku a zapálila ho. Následný výbuch uzavřel životy šesti mužů z posádky. Kolona, která tu projela o hodinu později, míjela jen doutanjící zvrak a šest mrtvých těl...

Dlouhá kolona mužů pochodovala po lesní cestě. Občas kolem nich projelo nějaké vozidlo a zmizelo za jednou z četných zatáček. V dálce duněla fronta a výbuchy granátů byly slyšet už nebezpečně blízko. Mezi zaprášenými uniformami vojáků probleskovaly zakrvácené obvazy a tu a tam se objevil raněný, podpíraný svými druhy. Kolona se rozprostřela po celé šířce lesní cesty a vojáci se už nezdržovali s uhýbáním nějakým nákladním autů, nebo projíždějícím tankům, i když na ně řidiči a posádky nadávaly.
Prošli dalším frontovým peklem a dalšími údery zdánlivě nevyčerpatelné ruské živé síly. T-34 je hnaly doslova před sebou a tahle jednotka byla poslední, která se z Vostrotina dostala, než byl nad budovou místního Sovětu vztyčen rudý prapor a ruští pěšáci obsadili všechny přístupy a zabránili tak odchodu těch pár obklíčených, jimž ještě zbývala poslední munice a bojovali o holé přežití. O město se bojovalo tři dny a čtyři noci. Během těch chvil byla každá budova prakticky srovnána se zemí, nebo učiněna trvale neobyvatelnou. Místní nádraží, spíše jen bouda na kolejích a pár baráků kolem, bylo úplně zničeno a přestalo existovat. Pětkrát změnilo majitele. Bojovalo se o každý centimetr a každé nároží. Po celou dobu ústupu všude vybuchovaly minometné střely, které sem střílelo německé dělostřelectvo, aby ustupujícím aspoň trochu poskytlo krytí před rychle postupujícím nepřítelem.
Vojáci, spíš trosky vojáků, se už jen líně vlekli a těžce zvedali své těžké okované boty. Do cesty se jim za zatáčkou postavila velká, hluboká louže. Prostě ji proploužili, už to bylo stejně jedno. Voda jim dosahovala do půlky holínek. Uniformy na sobě nesly několikadenní vrstvu špíny a prachu. Cíl jejich cesty už ležel nedaleko. Byl jím malý opuštěný statek uprostřed těchto močálovitých lesů. Tady zřídila jedna z posilových rot základnu a mezistanici pro cestu do týlu. Přes ní teď proudily nekonečné ústupové konvoje tanků, náklaďáků, transportérů, tanků a džípů. Několik mužů padlo do příkopu a odmítalo se zvednout i přes to, že je kamarádi zvedali a podpírali. Prostě už dál nemohli. Zůstali ležet v příkopech a čekali na smrt. Tahle jednotka čelila po dlouhých čtrnáct dnů bez přestávky sovětským tankům, pěšákům, leteckým útokům a dělostřeleckým přepadům. Čtrnáct dnů bojovali v předních liních. Čtrnáct dnů se plazili pod olověným deštěm a skrývali se před kdykoli přicházející neúprosnou smrtí. Z celkového počtu jednoho a půl tisíce mužů se jich z kotle dostalo na tři sta. Další podlehli zraněním během pochodu do týlu, někteří se prostě stali pochodujícími troskami. Nakonec je po těžkém boji přesunuli do zápolí. Na jejich bývalých pozicích zůstaly jen kříže s přilbami na vrcholech. Pod nimi leželi jejich padlí kamarádi.
První vojáci došli k předním chalupám. Okna měly vymlácená a střechy propadlé a jeden z domů před nedávnem vyhořel. V jedné za chalup stál ve dřevěné stěna zabořený sovětský náklaďák, z nějž zbyl jen ohořelý vrak. Velká stodola držela silou vůle a někdo přes ni přehodil maskovací síť. V rozflákané střeše kostelíku upevnili kulometčíci težký kulomet, mířící do lesa.
První si sunoucího se šedého davu všiml Bohr. Seděl na střeše vedle kulometu, opíral se o břevno pokrouceného plechového kříže a pozoroval cestu. Předtím tudy projely dva Opely, plně naložené vojáky, směřující pryč odsud. Zamžoural unaveně po první řadě vojáků, sunoucích se po rozblácené silnici. Hvízdl na Starýho, jenž se vyhrabal zpod deky, nasadil si čepici na hlavu a vykoukl rozstříleným vikýřem ven. Přikývl a chtěl sejít dolů, ale když uviděl majora von Reitenhaltera, rozmyslel si to. Opět si lehl na podlahu, přikryl se dekou a usnul. Bohr se posadil na trám a zamyšleně pozoroval další a další přicházející muže. Bylo mezi nimi i několik tankistů, dokonce i letců. Vlekli se pomalu, velice pomalu k statku.
Mezitím po schodech na půdu vydusal Stolbe, následovaný Donem, svírajícím v každé ruce jídelní misku.
"Kdes to sehnal?" zeptal se věcně Bohr. Don pokrčil rameny.
"Znáš to. Dluhy," mlaskl a pustil se do jídla. První sousto v puse převracel, pak usoudil, že se to dá jíst a pustil se do zbytku obsahu misky. Bohr se od něj s nechutí odvrátil. Na jídlo neměl ani pomyšlení.
"Kuchař mu něco dlužil, tak se do toho náš mladej pustil. Na děngy von je pes. Prachy neměl, ale žrádlo jo," vysvětlil Stolbe. Bohr zakroutil hlavou a zapálil si cigaretu. Zahodil sirku ven a mlaskáním utišil Starýho, který se dal do hlasitého chrápání. Starej se obrátil ke stěně a zase usnul. Stolbe vyhlédl dírou ve střeše ven.
"Zas doplňujou zboží?" zeptal se. Bohr přikývl. Dole pod nimi se mužstvo srotilo. Stolbe svěsil koutky, zavrtěl znechuceně hlavou a vytáhl z kapsy karty. Náhle se Starej posadil a jako blesk se přitočil ke karty míchajícímu Stolbemu. Podíval se na něj výrazem smutného psa, takže Stolbe nemohl nic jiného než kapitulovat a začít rozdávat. Přisedl si k němu i Don a Stolbe rozdal karty na poker. Bohr si k nim přisedl a napil se ze své polní láhve.
Hra se blížila ke konci a Starej už vlastnil slušnou řádku vyhraných peněz a ukořistěných sovětských cetek, když se v zatáčce ozvalo kvílení brzd. Z ní vyjel automobil s vlaječkou divizního štábu na blatníku.
"A hele, průser na cestě," odfrkl Starej. Vstal od hry, zastrčil si peníze do náprsní kapsy a z hřebíku na trámu sejmul samopal. Nadhodil si ho na rameno a scházel po schodech. Za auta vystoupil nějaký major a zavolal k sobě nadporučíka Polanskiho. Nechal celou jednotku, včetně těch příchozích, nastoupit. Vojáci se silou vůle seřadili do pěti řad za sebou a snažili se stát v pozoru. Ti, kteří už nemohli vstát položili na nataženou plachtu, sundanou z nákladního auta. Major si před nimi vykračoval jako na přehlídce a úporně se snažil vyhnout loužičkám a blátivým místům, aby si nezašpinil své úzkostlivě čisté holínky.
"Vojáci," začal. "Před vámi stojí lehký úkol. Vaším cílem je znovuobnovit kontrolu nad ztraceným územím," každý z nich obrátil oči v sloup, kromě těch v prvních řadách. Teď už i udělat krok vpřed byl nadlidský čin. Major si je prohlížel a občas nějakému z nich výhružně pohlédl do tváře. Vojáci mu ho opětovali chladným, vyčerpaným loupnutím očima.
"Sovětští vojáci obsadili ty bažiny v lese za námi. Mají tam dělovou pozici, kterou ostřelují naše jednotky, útočící na sovětská postavení pod městem. Najdětě ji a zničte. Podle průzkumu jich tam není víc, než by na prstech spočítal. Další infomrace vám podá váš velitel. Věřím, že s odhodláním a vírou v našeho Vůdce tento úkol s lehkostí zvládnete, heil Hitler," majorovi Paulu von Hautmannovi se v Bohrově četě přezdívalo "prasohlav". Naráželo to na jeho zjevnou podobu s prasečí hlavou. Majorova hlava spíš připomínala koňský obličej, ale u čtvrté čety se to ujalo. Prostě když se řeklo, prasohlav chce támhleto a zas tohleto, tak se tím myslelo, že von Hautmann si zas hraje na polního maršála.
Když prasohlav nasedl do svého Mercedesu a odjel, spustilo se mezi vojáky hlasité reptání a nadávky. Někdo za ujíždějícím autem kopl kámen. Dopadl do louže a rozstříkl okolo sebe hnědou vodu.
"To bude zas bordel. Zkurvený Ivani nás nejdřív vyflákaj z toho posranýho města, a potom zas šup do ňákejch močálů, hledat blbý flusačky." zavrčel Bohr. Stolbe potáhl z cigarety a přikývl.
"Budou sem nám muset přijít na pomoc i ty debilní apoštolové s Pánem v čele," prohodil. Uslyšel ho polní kaplan Niemoller. Klestil si cestu mezi vojáky, kteří ho pro jeho malý vzrůst neviděli. Rozrážel si cestu pěstmi a odhazoval muže na stranu, Jako oblak za ním šlo klení a nadávky. Odkopl holínkou prázdný sud, překročil louži a stanul před Stolbem. Nedosahoval mu ani do půlky hrudníku.
"Vy jste urazil Boha!" zaburácel. Na svoji podsaditou, postavu vydal řev raněného lva. Všichni se začali pomalu otáčet, kdo že to způsobil ten příšerný randál. Když poznali, že to byl jen "krysí ksicht", zase se otočili a nevšimali si ho. Kaplan Niemoller platil u páté roty za pověst polovičního cvoka a náboženského fanatika. Podle tvrzení jednoho Donova známého, nějakého štábní lékaře, nebyl psychicky v pořádku. Don také tvrdil, že prý ho jednou oknem viděl, jak se baví s obrazem Krista o osudu Říše. Jednou zase chodil po své kanceláři a povídal si sám pro sebe, divoce se ohánějích krucifixem. Střelec z šesté roty odpřísaáhl, že viděl, jak Niemoller prováděl divné věci v jednom kostele, a že pak z věže svítilo zvláštní světlo. Onehdá prý poslal do germersheimské věznice dva vojáky z páté čety, kteří se prý nedostatečně klaněli Bohu. Stolbe si vzal do hlavy, že ho trochu pozlobí.
"Kdo to tu ječí?" zeptal se Bohra. Ten se významně rozhlédl, úmyslně přehlédl kaplana a řekl, že neví. Stolbe zakroutil hlavou a rozhlížel se dál.
"Já s vámi mluvím!" skučel dál kaplan. Stáhl rty do úzké linky, což byl u jeho osoby neblahým znakem. Začínal též rudnout v obličeji. Stolbe se začal točit jak holub na báni a stále dělal, jako že nikoho nevidí. Kaplanova barva se začala přelévat do sytě rudé. Dupal zuřivě holinkami. Ostatní vojáci křečovitě zadržovali smích. Pak si Stolbeho divadla všiml Starej. Nemohl ho v tom nechat a přišel k Stolbemu se svojí troškou do mlýna. Jako malé dítě ho zatahal za rukáv a bez slova ukázal na Niemollera. Kaplan už musel každou chvíli prasknout hněvem a zlostí. Stolbe se na něj podíval, spráskl ruce a pokřižoval se.
"Pochválen buď pán Ježíš Kristus," Niemoller otevřel pusu a chtěl něco říct. Dřív než se k tomu dostal ho Stolbe uzemnil.
"Spokojenej? No, a teď můžeš táhnout do hajzlu. Nezapomeň políbit prdel andělíčkům," zavrčel kaplanovy přímo do očí. Kaplan zesinal hněvem a odkvačil pryč. Věděl, že proti Stolbemu by měl pramálo šancí. Cestou drtil mezi zuby nadávky a kletby.
Jenomže si Niemoller naneštěstí vzpomněl, že by mohl právě teď celé jednotce nařídit modlitbu. Ušklíbl se, představil si klečícího Stolbeho, jak odříkává modlitbu. Vylepšilo mu to náladu, když si ho tak představil. Prostě se ten chcípák bude muset ohnout, řekl si v duchu a obličej se mu rozjasnil a stáhl tvář do šklebu. Ve stejném okamžiku se kaplan na podpatku otočil a rázoval kolem skupinky zraněných vojáků se zašpiněnými obvazy. Dlouhými kroky doskákal až mezi příchozí vojáky.
"Četo, k modlitbě NA KOLENA!" zaječel kaplan, jehož obličej měl temně nachovou barvu. Právě nasazený monokl se mu výhružně leskl. Vojáci se na něj unaveně podívali, několik z nich obrátilo oči v sloup. Unavení a vyčerpaní se pomalu svezli na kolena. Sundavali z hlav čepice a přilby. Zbraně, snímané z ramen, rachotily a vojáci se předpisově ukázováčkem a prostředníčkem dotýkali jejich hlavní. Kaplan přehlížel klečící zničené a zlomené muže. Uhladil si uniformu, upravil monokl, rozpřáhl ruce a pohlédl k zamračenému nebi. Chyběl mu tu už jen krucifix a oltář.
"Náš svatý německý Bože, dej nám sílu k nastávajícímu boji s rudými podlidmi, kteří se na nás valí v obrovských hordách ze svých bažinných doupat, aby rozdrtily naše krásné Německo. Prosíme tě, Pane náš, stůj při nás v chvílích nejtěžších a nedopusť, aby se bolševické hordy přes nás převalily," kaplan domluvil a pozoroval klečící muže. Usmál se, spíše zašklebil, a pokračoval v modlitbě. Z dálky ho pozorovali Stolbe a Don. Zadržovali smích a čas od času jeden z nich vyprskl, což oba muži ihned začali vydávat za kašel. Vytratili se hned, jak Niemoller svolal muže k modlitbě. Oba dva nemohli kaplana vystát. Jednak to byl přesvědčený fanatický nacista, stejně jako Hoff, který si přičinlivě klekl přímo před kaplana, téměř mu olizoval úzkostlivě vyleštěné černé jezdecké holinky. A pak také poslal pár lidí do kárných jednotek. Podle nepotvrzených informací dlužil Donovi pět a půl tisíce marek. Don to aspoň tvrdil. Problém byl v tom, že před pár dny se nějakým zázračným způsobem podařilo Donovi ztratit zápisník s dlužními úpisy. Nikdo, a hlavně Stolbe, nechápal, jak se to mohlo stát, protože Don nosil ten notes ve speciálně ušité kapse ve vnitřní straně kalhot, blízko rozkroku. To kvůli zajetí. Kdyby ho Rusové prohledávali, tam dolů rozhodně nepůjdou. Byl z toho tak na větvi, že polovině dlužníků jejich dluhy odpustil, spíš jednoduše proto, že by si je prostě nezapamatoval. Nebylo by v silách ani toho nejlepšího účetního zapamatovat si téměř dvě stovky lidí, kteří Donovi dlužili víc jak padesát marek.
"Znal sem jednoho kaplana, když sem byl v Polsku. Při jedný takový modlitbě mlel něco vo německym Bohu. Jenomže při tom se zmínil, že Bůh, německej Bůh, je vlastně z rodu Davidova. Přidal taky něco vo polskym a bůhví jakym jinym Bohu. Zmerčil to ňákej strašně svědomitej četař, něco jako to hovado Hoff, a udal ho veliteli. Hodinu na to ho sebralo gestapo. Ani nevim, jak skončil. Než sem si stihnul vsadit na to, že ho sejmou hned, jak se jim dostane do ruky, vodjeli. Vono je to dost vošemetný, plácnout tu a tam něco vo nějakym jinym, než německym Bohu. Což vo to, člověk by za to schytal ňákej ten rok v kriminále. Ale říct, před práskačema, že německej Bůh je z půlky Žid, to je fakt vo držku, to ti teda povim" prohlásil Stolbe a složil si ruce na prsou.
Zpoza chalupy se zjevil nadporučík Polanski. Procházel blátem k shromážděným vojákům a umlčel zkončivšího kaplana. Mužík zadupal svými holínkami a s brunátným obličejem nastoupil do svého kubelu a vyrazil s plným plynem pryč. Před tím ovšem nechtěně praštil Hoffa do hlavy rukou. Desátník z toho byl tak uvytržení, že si to nejspíš neuvědomil. Ještě z dálky slyšeli jeho klení. Nadporučík si utahoval si opasek se sumkami a plynovou maskou. Nakopl nějakou prázdnou plechovku, proletivší oknem. Došel až doprostřed statku a zahulákal:
"Pátá četa, fasovat munici, za dvě hodiny jdeme do akce," Vojáci z páté se zpakovali, smotali přikrývky a upevňovaly si řemení. Někteří si pověsili své zbraně na ramena a nasazovali přilby. Vydali se kus po cestě na místo, kde stály muniční náklaďáky v bytelném a dobře opevněném krytu. Zásobovači jim tu vydávali munici. Bohr se postavil do řady a posunoval se k nákladnímu Opelu. Když došla řada i na něj, přijal od zásobovače střelivo a uložil si jej do sumek.

MOČÁLY

Polní policista zastavil nákladní auto. S připravenou puškou se vydal k džípu, jedoucímu před autem. Kabát mu vlál ve větru a jeho tvář bičoval prudký déšt, po přilbě mu stékaly potoky vody, odvávané větrem stranou. "Papíry," vyštěkl strážmistr vztekle. Z okénka se vysunula ruka v šedém rukávu a podávala policistovi dokumenty. Voják ji řidič vytrhl a pročítal ji. Mrkl do knížky a pak zpět na řidiče. Dlouze si ho prohlížel. Když už chtěl doklady vrátit, vyloupla se zpoza stromu postava SSmanna. Se samopalem v ruce, nedbaje deště a bláta, se vydal k džípu. Vzal si beze slova vojenskou knížku od řidiče a nechal ho vystoupit. Poručil spolujezdci, aby nastoupil na jeho místo a vyjel. Co se s řidičem stalo, to se už nikdo nedozvěděl...Dezertéři končí zpravidla špatně.

Postupovali lesem. Bylo jich asi osmdesát a našlapovali potichu a obezřetně. Půda tu ještě byla pevná, nepromáčená. Ikdyž nebyla úplně suchá, před několika dny mohutně pršelo a i dnes bylo pod mrakem. Dávali pozor, aby špatně nešlápli na vystouplý kořen a neuklouzli. Zlomená noha v těchto podmínkách znamená jistou smrt, bylo by krajně obtížné a nebezpečné raněného nést. Těžká šedá mračna, hrozící kdykoli novou průtrží, se převalovala nad celým krajem. Les byl podivně tichý. Po zemi se povalovaly ztrouchnivělé větve a povalené hnijící kmeny stromů. V okolí nepípnul jediný pták a nepohnul se jediný lísteček. Celá četa postupovala dál. Každý z mužů byl okamžitě připraven střílet, kdyby se tu někdě objevil Rus. Ukázovačky jim neklidně tančili po spoušti zbraní. Desátník Hoff, známý jako fanatický nacista, kráčel před celou rojnicí vzpřímeně a snažil se nevnímat nebezpečí. Když se ho Bohr snažil zadržet a stáhnout ho do podřepu, zachytil jeho ruku Stolbe.
"Nech ho, jen ho nech. Bude se strašně divit, až chytne vod Ivanů kulku. Když chce chcípnout hrdinskou smrtí, ať si klidně chcípne, bude vo kokota míň," zašeptal. Hoff mezitím mrštně přeskočil spadlý strom a dopadl na všechny čtyři a následně zalehl.
"Bohužel úplně pitomej neni. Asi vydrží dýl, než bude nutný," odfrkl Don.
Stolbe prudce oddychoval a měl oči na stopkách. Tiskl pažbu pušky, její hlaveň měl skloněnou k zemi. Upíral oči do lesa před sebe a prohledával pohledem každé křoví. Někteří muži nasadili na karabiny bodáky a občas tu a tam bodli do hromady chvojí, nebo do rákosí. I tam se mohl ukrývat záškodný ruský ostřelovač. Kdesi nedaleko zašlehla kulometná dávka. V tichu lesa to působilo jako výbuch a muži se vrhli na zem. Nějaká další jednotka asi narazila na nepřítele. V tom směru, odkud přišel hluk výstřelů, se spustila intenzivní bitva. Vybuchovaly granáty a práskaly výstřely z pušek. V krátkém sledu za sebou tam hučel plamenomet. Starýho jednotka postupovala dál. Nervy byly napnuty k prasknutí. Kdykoli se mohl ozvat výstřel, znamenající smrt. Půda tu byla vlhčí a začali se objevovat první bahniska. Nezbývalo, než je projít, i přes to že se boty vojáků propadaly do mazlavého bahna, protkaného stébly rákosu.
Stolbeho noha se zabořila do hnědé mazlavé hmoty a s čvachtnutím v ní zůstala uvězněna. Okolo boty se okamžitě rozlila hnědá, odporně zapáchající voda. Zaklel a zabral. Voják udělal těžkopádný krok kupředu. Bahno zasyčelo, zamlaskalo a botu uvolnilo. Četa zašla do vysoké trávy, rostoucí na silně podmáčené loučce. Starej na ostatní sykl a položil se pod malý smrček. Dalekohledem pozoroval protější les a nezdálo se, že by se tam někdo ukrýval. Jenomže on cítil Rusy i tam, kde podle všeho být nemohli. Už několikrát takhle zachránil život půlce, ne-li celé četě. Rozdělil jednotku na dva menší oddíly a nechal jimi silně podmáčenou loučku obejít. Stolbe s Donem a několika vystrašenými nováčky vyrazili spolu se Starým.
"Hlavně střílejte, až budete mít jistotu, že ho sejmete," poučoval ostatní Starej. Shrbeni se vydali okolo louky. Po nějaké době se jim do cesty postavilo bahnisko. Nezbývalo než ho přejít a jít dál. Bahno mlaskalo a stříkalo všude okolo. Propadali se místy až po kolena. Kolem nich se na hladině dělala velká kola, cloumající se stébly rákosu. Muži se snažili dělat co nejmenší hluk, což se jim příliš nedařilo, hlavně kvůli velkému množství louží a blátu, do nějž se jim obuv bořila.
V tu chvíli se na druhé straně, v protějším lese, cosi pohnulo a rákosem prolétla samopalná dávka. Z rákosí vylétl stín a zmizel mezi rozhoupavšími se smrčky na okraji lesa.
Vojáci paralyzovaní šokem a překvapením nejdřív zůstali stát. Pak jim došlo, že po nich někdo střílí a teprve potom palbu opětovali. Kulometčici hned připravili kulomet do palebné pozice. Střílelo se skrz vysokou trávu, jenž se pod nápory nárazů vzduchu vlnila. Vzduch se plnil štiplavým zápachem vypáleného střelného prachu. Do zakalené vody se syčením padaly horké nábojnice. Vybuchující granát urval kus podmáčeného břehu, jenž se s mlasknutím sesul do bažiny. Do akce se zapojil kulomet a začal protější stranu skrápět dlouhými dávkami. Nepřítel na druhé straně se pokusil močál přeběhnout. První vojáci však zapadli do bahnitého jezírka a zabořili se do jeho dna. Panikařili a snažili se vyškrábat na břeh. Čím víc ale se pokoušeli ze smrtícího sevření vyprostit, tím víc je močál pohlcoval. Několik jich zmizelo pod hladinou kalné hnědočerné vody. Zůstalo po nich jen pár odporných hnědých bublin na hladině. Jejich kolegové se s močálem zápasící vojáky snažili krýt palbou z automatů. Kulky zase létaly všude a zahryzávaly se do okolních stromů, jejichž kůra se odlupovala a rozlétala po okolí. Dlouhá dávka z ruského automatu podťala mladý stromek, rostoucí těsně vedle místa, kde ležel Bohr. Vykřikl a odkulil se stranou. Smrček padl těsně vedle něj. Uprostřed jezera vybuchlo pár ručních granátů. Vyvrhly k nebi gejzír ošklivé hnědé vody a shnilých kusů větví, jež močál ukrýval pod hladinou. Se žbluňkáním padali do vody a do okolí, kde se lámaly a tříštily. Rusové na okamžik přestali střílet, ale jen aby se přeskupili.
Starýho jednotka se plazila bahniskem. Vojáci se protahovali blátem a snažili se zachytit všeho, ať už to byly práchnivějící spadané větve, drny nebo kameny, co by jim umožnilo posunout se zas kus dopředu. Jejich uniformy ztěžkly, jak se nasákly vodou a nalepilo se na ně bláto. Mnozí se třásly zimou, či strachem. Zuby jim drkotaly o sebe a vydávaly sborový klapavý zvuk.
Rusové se do boje pustili zase naplno. Sypali do močálu zásobník za zásobníkem a vůbec si nevšimli malé skupinky Němců, která jim proklouzla do zad.
"Každej si jednoho vyberte, až písknu, všechny je postřílejte," zašeptal Bohr šesti mužům. Vojáci horlivě přikyvovali a hmatali po svých zbraních. Byli to nováčci a teď přišla jejich první akce. Bohr se odplazil kus dál, mezi vysokou trávu. Odjistil granát, zahvízdl na prsty a vyhodil granát k ruské pozici. S temným zaduněním vybuchl. Prostor ihned přikryl déšť vyvržené hlíny, drnů a kouře. Němci se rozběhli k ruské pozici a stříleli ze samopalů po překvapeném protivníkovi. Než se nepřátelé stačili vzpamatovat, leželi prostřílení ve svých pozicích. Pár se jich pokusilo o boj, ale ty Bohrova skupina propíchla bajonety. Došlo i na boj pomocí naostřených hran polních lopatek. Vojáci čistili úkryt způsobem, že do podezřelé proluky strčili hlaveň samopalu s vystříleli do ní půlku zásobníku. Blížil se k nim zbytek Starýho družstva. Než se k němu Bohr stačil dostat, ječela ve větvích smrků mina.
"Dolů! Pozdrav vod Ivanů!" zaječel Stolbe. Vojáci se vrhli na zem a ukryli se za kameny a pařezy. Bylo jim úplně jedno, kam dopadli. Vůbec jim nevadilo, že to bylo smrduté, hnědozelené bláto, nebo voda, prorostlá žabincem, že jim voda zatéká pod blůzu, až na holé tělo. Hlavně šlo o to přežít. Přežít za každou cenu. Mohutný výbuch vytrhl z půdy velké množství promáčené hlíny, špinavé vody a vyrvaných kořenů. Rozhodil je do okolí a pár kamenů a drnů skončilo v jezírku.Většina jich to přežila, nebo byla jen lehce zraněna. Vojín Peiper to štěstí neměl. Vybuchlá mina mu utrhla dolní polovinu těla. Zbytek se válel v okolí, rozeset po lese. Nebyl čas zohavené tělo pohřbít, nechali ho tam ležet.
Rusové se objevovali téměř všude. Přicházeli jako duchové a útočili jako bouře. Kulky létaly vzduchem a zarývaly se do okolí. Chvílemi nebylo znát, kde nepřítel vlastně je díky bujnému porostu. Němečtí pěšáci pálili do lesa a vrhali ruční granáty po každém podezřelém pohybu. Bohr uviděl dva ruské kulometčíky utíkat směrem k hloučku nízkých smrků. Bleskově natáhl závěr a třemi dávkami je zastřelil. Mrtvá těla padla na zem. Hned za nimi vyskočil pěšák a utíkal k místu, kam před tím mířili jeho druzi. Bohr znovu zamířil a dvakrát stiskl spoušť. První střely roztříštily vojákovi rameno. Vykřikl a pustil pušku. Z rány mu prýštila krev. Plazil se po kolenou a volnou ruku napřahoval ke vzrostlému stromu, jeko by se snažil chytit. Jakoby strom byl spásná loď, na jejíž palubě najde bezpečí. Dospěl už téměř k němu, když mu kulka ze Stolbeho pušky vystřelila mozek z hlavy. Rozprskl se po kmeni a úlomky kosti a krve stékaly po kmeni na zem. Přilba se mu svezla z hlavy. Rus chvíli klečel. Ruka stále zůstávala napřažena ke meni stromu. Zíral mrtvýma očima na svého kata, pak padl na záda.
Ostatní vojáci začali zaplňovat prostor okolo jezírka. Bitva dosahovala vrcholu a v okolí močálu leželo už nespočet mrtvých obou stran.
"Padáme vocaď. Sousedi se nám tu ňák přemnožili!" křičel Starej na ostatní muže, utíkající co jim nohy stačily pryč od místa bitvy. Ruské olovo ještě párkrát zahvízdalo okolo běžících postav.
Ti, kteří přežili, a nebylo jich mnoho, se ukryly pod malý násep. Přibíhali další a klouzali po bahnité srázu do relativního bezpečí před kulkami ruských ostřelovačů, schopných proplazit se i tou nejzrádnější bažinou. Poslední přiběhli kulometčíci. Rozložili svůj těžký kulomet pod vývratem a zamaskovali ho mokrými větvemi. Pár mužů také zůstalo skryto v lopuší a měli připraveny své pušky k okamžité střelbě, kdyby se odněkud vynořilo ruské průzkumné družstvo.
"Musíme se přeskupit. Takhle to nepude. Ivani sou zalezlí všude vokolo. Sakra, ta mapa mi ňák nesedí. To jezírko, kde nám sousedi nakopali prdele tam nemá bejt, podle tohodle," začal Starej, sedící v díře po granátu. Nervózně převracel mapu v rukou. Hmátl do kapsy a vyndal krabičku cigaret. Nervózně si jednu prostrčil mezi rty a chtěl rozškrtnout sirku. Hlavička se ulomila. Sirky zvlhly. Starej ulomenou sirku zlostně zahodil a vyplivl cigaretu. Bohr si od něj mapu vypůjčil a hledal v rákosovitém lese nějaké orientační body. Téměř žádné tu nebyly. Jezírko na mapě opravdu vyznačeno nebylo. Stolbe se snažil najít aspoň kus suchého a nepromáčeného místa. Šlo to těžce, protože všude byl močál a bahnitá půda. Nakonec se posadil na vlhký kámen, ze kterého nožem seškrábl mech.
"Stalinský pohůnci nám zas jednou dali na prdel. Tady nám sou uplně na hovno ty naše plechovky na pásech," řekl Don. Přiložil si cigaretu k ústům a chtěl ji zapálit. Starej mu ale ruku se zapálenou sirkou zadržel. Ruští průzkumníci by mohli kouř cítit. Byli to hotoví ďáblové, zvlášť v tomhle sektoru fronty. Starej si povšiml jeho hořící sirky. Zas měl kliku, pacholek jeden, napadlo ho. Jeho sirky dávno zvlhly. Bohr mluvil s jedním střelcem od páté čety a příhody, které slyšel, mu připadaly vymyšlené a divné. Dokonce tak divné, že Don nebo Stolbe je vymyslet nemohli. Byl v Rusku ale tal dlouho, aby věděl, že i ty nejfantastičtější příhody tu mohly být pravdivé, nebo na nich mohlo být zrnko pravdy. Seděli prý jednou v díře a kouřili. Na míle nebyl jediný Rus. A najednou bác, velitel seděl v kráteru s dírou v hlavě. A to vůbec nemluvili a nebyli vidět. Prostě je cítili.
Vojáci v okolí leželi v bahnité půdě, skryti lopuším a dlouhou zelenou trávou, která roste na bahnitých prostranstvích.
"Obejdeme to jezírko a napadnem je z boku. Nakopeme Ivany do prdele a pudeme těma močálama dál. Četo, vztyk!" zavelel Starej po několika minutách.
"Kriste pane, nechceš si už taky jednou dát pokoj. Sedni si na prdel a chvíli si dej voraz," zahučel Stolbe, přehazujíce si tornu přes rameno. Vojáci se neochotně a s reptáním zvedli. Vylézali zpátky po svahu, což se neobešlo bez potíží. Svah byl tak rozbahněný, že zase klouzali zpátky dolů. Snažili se alespoň zachytit blátivé hlíny, nebo mokrých větví, po nichž jim prsty jen klouzaly a smekaly se. Někteří vojáci upadli a kouleli se přes to největší bahno zpět. Při tom podrazili dalším mužům, šplhajícím za nimi.
Nejhůř se lezlo kulometčíkům, kteří museli vláčet těžkou zbraň a ještě k tomu rezervní střelivo. Dva střelci jim chtěli pomoci, ale jakmile jim podali ruce, ujely jednomu muži z družstva nohy a celá skupina se zkutálela z kopce dolů, přímo do velké louže. Promáčení a zabahnění vojáci kleli, nadávali a započali druhý výstup. Někdo kdesi sehnal větev a spustil jim ji dolů. Vděčně se jí chytli a vyručkovali po větvi nahoru. Nejen bahno, ale i mračna komárů začínala mužům působit potíže.
"Sou tu snad všichni komáři z celýho blbýho Ruska," nadával Stolbe a chvíli co chvíli se plácal po krku a po obličeji, aby dotěrný hmyz odehnal. Nad útoky komárů vyzrál Don. Těsně před tím, než odešli do bažin, vyhandloval za kus másla trochu podivné, šedočerné hmoty od hlavního mechanika Blocha. Nikdo se radši, ve známosti Dona, neodvažoval hádat, co by to mohlo být. Ani jim to později neřekl. Říkal tomu rusoplaš. Vytáhl malou lahvičku a potřel si tím celý obličej a krk.
"A teď s tebou nechci mít už vůbec nic společnýho. Smrdíš s tim jak hora hoven," vyprskl Bohr, když se okolo začal šířit odpudivý zápach.
"Ses uplně posral, ne? I kdyby za nejbližšim stromem stál ivanskej hňup, kterej vůbec nic necejtí a ani nevidí, musel by tě zmerčit na sto honů. Maž kurva dopředu a pudeš před vostatníma. Aspoň uvidíme, kde sou, protože s timhle, co máš na držce po tobě začnou pálit ze všeho, co maj po ruce, páč si budou myslet, že k nim leze bahenní duch," soptil Starej a postrkoval Dona hlavní samopalu.
"To zas ne, starouši. Dem tam všichni, ať se ti to líbí nebo ne, panimaješ?" Stolbe si přiložil dva prsty k okraji orosené přilby a vydal se za Donem. Bohr ho s omluvným gestem následoval. Starej zavrčel a udělal pár delších kroků, aby jim stačil.
Bohr zaslechl hlasitý hovor. Práskl sebou do bláta a ostružiní. Trnité šlahouny mu poškrábaly obličej. Ostatní ho bleskově následovali. Celá četa zalehla s pleskáním do bahnité půdy. Nikdo se ani nehýbal, jen poslouchali. Bohr opatrně vystrčil hlavu a rozhrnul trávu před sebou. Hovor přicházel od malé, chabě opevněné pozice ani ne padesát metrů od nich. Stál tam ruský kulomet maxim a mířil přímo na ně. Rusové vrávorali okolo a pohazovali si s lahví vodky. Když to Don uviděl, na sucho polkl a něco nesrozumitelně zašeptal. Zřejmě litoval tu láhev vodky, že se dostala do tak špatných rukou. Když spadla na zem a rozbila se, Don si posteskl. Dva vojáci se chytli za ramena a začali tančit nějaký tanec. Druzí dva začali tleskat do rytmu a zpívat nějakou písničku. Starej se připlazil k Bohrovi.
"Jak děla. Sou vožralý jak děla.To je naše šance. Dojdem si pro ně," mluvil v krátkých větách, zatímco z boty vytahoval svůj nůž. Zkousl ho v zubech a vydal se plížením vpřed. Ostatní ho následovali. Plazili se přes mokřady a brzy byli zablácení od hlavy až k patě. Do cesty se Bohrovi postavila hlubší louže. Na hrdinství nebyl čas. Jeho ruce prořízly studenou vodu a zabořily se do blátivého dna. Pomalu, kousek po kousku se jaho had vsunul do louže a pomaličku ji prolézal. Ledový chlad ho bodal do těla a cítil, jak mu kalhoty zaplavuje plazivá vlhkost, jak těžknou a klesají do vody. Zatékalo mu do bot a ledová voda ho téměř pálila. Zachytil se drnu, který se ale utrhl a spadl do vody. Hlasité žbluňknutí a hluk sypajících se kamínků upozornil jediného střízlivé Rusa u kulometu. Očima rentgenoval místo, kde v louži ležel Bohr.
Neodvážil se chvilku ani dýchat, natož pohlédnout k hnízdu. Měl dojem, že Rus snad vidí skrz zem. Cloumal jím chlad a třásl se zimou. Přesto vylezl na druhou stranu a překulil se za hromadu spadaných větví. Pozoroval ostatní. Stolbe se potýkal s hustým ostružinovým porostem, který se mu omotal kolem nohou a znemožňoval mu postup vpřed. Tiše syčel a přeřezával bajonetem šlahouny. Starej se připlazil až k samému okraji okopu. Mrkl na Bohra, který mu hned přiskočil na pomoc. Starej napočítal na prstech do tří a společně se vrhli na osazenstvo okopu.
Bohr přidržel prvnímu Rusovi spodní čelist, aby nemohl vykřiknout. Dvakrát ho bodl do ledvin a pak umírající tělo pustil. Muž se složil jako mokrý hadr a mrtvola sebou párkát škubla. Starej podřízl rychlým šmiknutím hrdlo seržantovi. Voják si ani neuvědomil, že je mrtvý. V opilosti leccos člověku nedojde. Stanuli v okopu, plném mrtvých.

TROSKY LIDÍ

Voják seděl opřen o strom, v ruce svíral pažbu pušky. Dole pod ním se táhla malá lesní stezička. Uzká, malá a klikatá stezička. Voják čekal na cíl. Čekal tiše a trpělivě. Mezi stromy praskla větvička. Větve se zachvěly a z nich vystoupili tři ruští vojáci. Pokračovali po cestě a obezřetně se rozhlíželi kolem. První muž se dostal přímo mezi ostřelovačova mířidla. Každou chvíli mohl přijít smrtící výstřel. Rus se každou sekundou mohl zřítit mrtvý k zemi. Nic. Muž za stromem byl mrtvý. Puška spočívala v chladných, ztuhlých rukou.

Starej okolo sebe shromáždil několik mladých mužů, kteří sem byli posláni z doplňovacího střediska. Byli to osmnácti devatenáctiletí kluci. Nikdy v životě neviděli tolik hrůz, umírání a krve, jako tady. Bylo jich okolo dvaceti a v očích se jim zračil strach a hrůza. Zbraně neuměle svírali v rukou. Vyděšeně se rozhlíželi kolem.
Starej se posadil na kámen uprostřed toho shromáždění. Zapálil si cigeretu, cigaretu zahodil do louže a pozoroval, jak zhasíná.
"V týlu vám asi řekli, že Rusáci sou banda primitivů s puškama a bez sebemenšího výcviku. Že neuměj ani ten blbej kvér ani nabít, natož střílet, to asi vám řekli taky. Bezva. Tak na to co nejrychlejc zapomeňte. Protože Ivani sou čím dál tim víc vychcanější a vychcanější. Taky sou zvocelený a všehoschopný. Čím dřív si to zapamatujete, tim líp pro vás," nováčky tím ještě víc poděsil. Snažil se je naučit aspoň základ toho, jak přežít na frontové linii a v hlavně přímém střetu. Seznamoval je taky s typy min a dělostřeleckých granátů, používaných Rusy. Naslouchali mu a občas některý z nich nasucho polkl.
"Hlavně dávejte vobrovskýho majzla na sibiřský střelce. Tyhle lovci lidí sou ty nejlepší na světě. Vystřelej vám prdel z kalhot než by vám to došlo. A když se náhodou před vámi vobjeví ruská vojačka, zdrhejte, jako kdyby vám za zadkem vězel samotnej Adolf. Tyhle harpyje vám za živa uřežou ptáka a narvou vám ho do pusy," mladíci začínali měnit barvu v obličeji. Starej chtěl pokračovat dál, když se ozval hvizd.
"Rusáci v bažině!" vykřikl kdosi. Vojáci se okamžitě ukryli do blízkosti všeho, co aspoň trochu připomínalo úkryt. Kulomety byly v mžiku umístěny do bojového postavení.
Vzápětí se v bažině zavlnila vysoká tráva a les se otřásal dusptem desítek těžkých vojenských bot. Dřív, než se stačili němečtí vojáci pořádně schovat, zahájil nepřítelprudkou palbu z automatů. Pár vojáků bylo okamžitě zasaženo. Zhroutili se bez života do páchnoucího bahna.
Stolbe vrčel jako rozzlobený vlčák a se svou automatickou puškou, ukradenou mrtvému Rusovi, hledal cíl. Bleskově zalícil a vystřelil. Ruský voják se chytil za krk a s chrčením a dávením padl do bahna.
"Blbečku, kdybys zůstal stát, mohs to mít za sebou hned," řekl, když uviděl Rusa škubajícího se v špinavé vodě. Zalícil a dvakrát po sobě vystřelil. Z Rusova hrudníku okamžitě vystříkla krev. Vykřikl a zmizel v rákosí. Stolbe hledal nějakého muže s vysokými prýmky, který mohl jednotce velet.
Rusové stříleli nazdařbůh. Kulky práskly do stromu, rostoucího v místě, kde stál Starej. Okamžitě skočil do díry a bahno na jejím dně se pod vahou jeho těla rozstříklo do všech stran. Zvedl obličej ušpiněný od bahna a vysunul samopal přes okraj díry. Tiskl spoušť tak dlouho, dokud úderník necvakl naprázdno. Zahodil samopal a vytáhl zpoza opasku svou devítimilimetrovou pistoli. Bez míření vypálil po ruském kulometčíkovi, jenž sebou práskl do bahna. Uniforma se okamžitě potřísnila páchnoucím bahnem. Rus divoce zápasil o život s proudy střel, přilétajícími ze všech stran. Dospěl k rákosovému křoví, které mu skýtalo chabý úkryt. Rozložil kulomet, když v tu chvíli se mu zatmělo před očima. Tělo zůstalo ležet s prostřílenými zády. Nepřítel začínal poznávat, že proti zuřivé palbě dvou dobře skrytých těžkých kulometů a automatů nemá mnoho šancí. Překvapení, otřesení a velkými ztrátami demoralizovaní sovětští vojáci se dali na ústup. Řezničinu dokončovali ostrostřelci, kteří ze svých těžko odhalitelných pozic stříleli ty, kteří jim zrovna dostali na mušku. Do močálu se zhroutili další mrtví. Starej shromáždil svou četu. Vojáci vylézali z bahna a z okolního porostu, někteří ranění, jiní zablácení a poškrábaní od trnitých rostlin. Už připomínali spíše přízraky, než vojáky. Jejich tváře byly pokryty vrstvou zasychajícího bláta. Kožené popruhy řemení se jim přes zmáčené uniformy zařezávaly do masa. Na vlhkých nohou v botech jim naskakovaly puchýře. Nebylo co kouřit. Cigarety a sirky během pobytu v blatech zvlhly a rozmočily se.
"Musíme dál. Ivani se vrátěj s posilou," jen to dořekl, ozval se v lese praskot. Okamžitě se skryli. Namířili zbraně na houští, jenž se zavlnilo a z něho vystoupil muž v německé uniformě. Za ním další, následovaný menším hloučkem. Starej se zvedl, podepřel se rukama a vyškrábal se po kmení stromu na nohy. Jeden z mužů k němu vykročil. Pušku držel v zesláblých rukou, popruh měl přehozený přes hruď. Za páskem nesl zastrčené dva násadkové ruční granáty. Na přilbě měl zbytky větévek, které si sem před bojem zastrčil jako maskování. Zpod okraje přilby mu svítil pár jasných pichlavých modrých očí.
"Co jste za jednotku?" řekl Starej tiše. Voják ho nejdřív nevnímal, pak trhaně otočil hlavou a prohlédl si unaveným pohledem Starýho a okolo stojící vojáky.
"Druhá četa. To, co z ní zbylo. Sousedi nás překvapili, většina našich chlapů se utopila v močálech, jak utíkali. Pak jsme se ztratili. Jmenuji se Willy Steiner," řekl voják tiše. Opřel se o strom.
"Tak vy ste druhá četa? Ty měli bejt někde uplně jinde," užasle řekl Starej, vzhlížeje od mapy.
"Tu mapu můžete, četaři, rovnou zahodit. Je úplně na hovno. Podle ní sme šly. Během prvního kiláku sme byli uplně v hajzlu. Prošli sme daleko za ruský linie," řekl voják bez výrazu. Sundal z ramene tornu s mapami a zahodil ji do močálu. Pleskla sebou do vody a zmizela pod hladinou. Starej ji sledoval, dokud i popruh nezmizel pod hladinou. Okolo něj stoupají k hladině bubliny. Strčil si mezi rty cigaretu a vylovil krabičku zápalek. Chtěl rozškrtnout sirku. Zlomila se mu v rukou. Vytáhl další a ulomil hlavičku. Byly zvhlé. Stejně jako všechno.
"Do prdele se všim!" rozkřikl se a zlostně ukopl shnilý pařez. Rozletěl se ve snopě úlomků.
"Na tu zkurvenou dělovou baterii se jim můžu akorát tak vysrat. Stejně tu hovno je," odfrkl Don.
"Děje se něco? Kromě toho, že sereme válku?" zeptal s nezájmem Stolbe.
"Ne, vůbce nic, jenom sme se kurva ztratili! Ztratili v ňákejch zkurvenejch komoušskecjh bažinách, který sou na týhle všivý mapě našeho úžasnýho velení. Já se na to vyseru! Všude Ivani, všude zasraný mokro, všude zajebaný komáři. Všechno de do prdele. Sere se tu úplně všechno. Sotva potkám toho debila, kerej nás sem poslal, tak mu ukopnu prdel a taky hlavu! Vono by to stačilo udělat jednim kopnutím, protože voni myslej prdelí,kurva," dokončil Starej a sedl si na pařez s hlavou v dlaních. Začal výt jako pes na měsíc a taky štěkat. Stolbe pohlédl na Dona, který tiše přikývl. Nováčci se na něj zděšeně dívali. Don přiskočil ke Starýmu a vrazil mu dvě pořádné facky. Následně mu do úst vrazil hrdlo láhve a vyprázdnil z ní pořádnou porci vodky. Starej se zakuckal, vyplivl ji pozvracel se.
"To...to jsou protistátní řeči. To je urážka Vůdce. Hned vaše chování oznámím nejbližšímu důstojníkovi. Hned to oznámím. Ano ano, hned to oznámím," Hoff si vyndal malý bloček a začal do něj cosi smolit. Než se ovšem nadál, civěl do hlavně Starýho pistole.
"DRŽ KURVA HUBU, NEBO TĚ TADY VODDĚLÁM JAK PRAŠIVÝHO ČOKLA, TY ZASRANEJ ČURÁKU!" ječel Starej. Definitivně se přestal ovládat a každým okamžikem hrozilo, že opravdu spoušť zmáčkne a vystřelí Hoffovi mozek z hlavy. Smrtelně bledý Hoff ustoupil krok stranou, nepřestávajíc zírat do hlavně P38. Loupl pohledem po šklebícím se Donovi v naději, že ho on snad zachrání.
"Frontový šílenství, milé děti. Exemplární příkaz frontového šílenství, nesmírně zajímavé..." řekl s úsměvem Stolbe, napodobujíc gymnaziálního profesora. Don se obrátil k Bohrovi a cosi lovil v náprsní kapse od blůzy.
"Tohle mi před tou cestou sem dal Kranz," řekl a vytáhl platíčko nějakých pilulek.
"Ten vod zdravoťáků?" zeptal se Bohr. Don přikývl.
"V tomhle stavu sem ho naposled viděl ve třiačtyřicátym, když mu při náletu umřela manželka. Zmlátil nějakýho telefonistu, co se vo tom ňák blbě vyjádřil." pokračoval Don a vyloupl jednu pilulku. Došel ke Starýmu, vložil mu pilulku do pusy a zalil ji tentokrát vodou z polní láhve.
Ostatní vojáci se radili, jak a kudy by asi měli jít, aby se co nejrychleji dostali ke svým liniím. Někteří tvrdili, že nejlepší bude, když se vydají jižním směrem. Tam by měla být německá tanková jednotka. Druzí jim odporovali a volili raději východní cestu, směrem dál do ruského území s tím, že celé močály obejdou. Většina byla pro okamžitý návrat.
Starej se těžce postavil na nohy, opíraje se přitom o svůj samopal. Ostatní se k němu otočili.
"Nejlepší bude, když pudeme hodně rychle tam, vodkaď sme přišli.
"Jenomže jako velkej celek se tam nedostanem,víme?" řekl Steiner. Vojáci začali jeden přes druhého podávat návrhy. Od nejšílenějšího, jenž zahrnoval přejití celých bažin a vrátit se přes celou ruskou linii zpět ke svým, až po po prosté čelem vzad a odpochodovat zas na výchozí pozici. Bohr si sáhl pod blůzu na odřené rameno, jehož kůže byl poškrábána od řemene, který ho dřel přes blůzu. Jakmile na podrážděnou zvlhlou kůži sáhl, hned ho místo začalo pálit a svědit. Rozepnul první knoflíky a položil na odřené rameno rozprostřený špinavý kapesník. Opatrně, aby se mu kapesník nesesul, zapnul blůzu. Zapnul znova řemen k opasku a trochu se to zlepšilo.
"Rozdělíme se na malý skupinky a na vlastní pěst se prostřílíme k našim. Bude to dost tvdý a Ivani se přiserou všude, kde to pude," vojáci se začali pomalu zvedat z bahnité země a shlukovat se do malých skupin. Někteří vytahovali ze svých zbraní zásobníky, počítali munici, vyměňovali si střelivo a rozdávali si mezi sebou granáty. Starej dal jednomu z pěšáků své dva zásobníky do karabiny a vzdal se i dvou vajíčkových granátů. Apaticky hleděl do země a jen mechanicky otáčel hlavou, když se ho někdo na něco ptal, nebo mu něco říkal. Někdy jen prázdně přikývl a nic neříkal. Shýbl se a zastrčil si násadkový granát za opasek, naučenými pohyby vyjmul zásobník, zkontroloval jeho obsah a znovu zacvakl do samopalu. Jako robot natáhl závěr a zavěsil si popruh na rameno.
Během té neskutečně dlouhé doby pobytu v SSSR se z vojáků bojujících v předních liních staly bojující stroje. Panoval tu jeden jediný zákon: zabij, nebo budeš zabit. Ti, kteří ho včas nepochopili, nebo si mysleli, že se jim podaří obelstit kulku, našli brzy své místo pár metrů pod zemí s ostatními. Smrt obcházela kolem a každou chvíli listovala svým pomyslným seznamem a škrtala si jména. Ti, kdož si ji představovali jako kostlivce s kosou v dlouhé kutně, ji brzo vyměnili za ruského vojáka a z nebe se snášející pumy, granáty a miny. Během z útoku na jednu vesnici se ke Starýho jednotce připojilo několik podivných vojáků. Nejmladšímu bylo šestnáct, nejstaršímu pětašedesát. I takoví železní nacisté, jako byl Hoff, museli uznat, že to s Říší jde z kopce. Spousta mužů zešílela. Stali se z nich šedivé přizraky, bloudící pozicemi. Při náhlém raketovém přepadu se jeden ze seržantů od třetí čety právě takhle zbláznil. V největší intenzitě výbuchů raket vylezl z krytu, kde se choulilo pětadvacet vojáků, modlících se, ať si hlavně žádná z raket nevyhlédne jejich kryt, a vykračoval si zákopem, pískajíc si nějakou písničku. Když ho jeden z vojínů srazil na zem, vyskočil zpátky na nohy a seřval vojína, že on, ředitel uhelných dolů, si může dělat co chce. Nechal zkoprnělého vojína ležet na zemi. Odpochodoval přímo do vybuchující rakety, která právě dopadla přímo za něj. Nebo ten desátník, co zůstal stát uprostřed ústupu z jedné fabriky v nějakém městě přímo uprostřed dvora s tím, že je strom. Zvedl ruce nad hlavu a předstíral, že je strom. Když se ho zdravotníci pokoušeli odvést, zastřelil ho ruský odstřelovač. Z lidí se tu začínaly stávat trosky. Lidské vraky.
Na bažinu začínal padat soumrak. S ním přišli i komáři a pustili se do rozcházejících se skupinek pěšáků. Vojáci si popřáli hodně štěstí, podali si ruce a pomalu se rozcházeli. Bohr se oháněl rukou, snažíce se odehnat několik dotěrných komárů. Už tak měl dost štípanců. Čvachtavým blátem došel ke zbytku jednotky.
"Můžem vyrazit?" zeptal se. Stolbe přirazil závěr pušky a přikývl. Don si přehodil samopal přes záda a zašklebil se. Starej jen přikývl a mátožně se zvedl. Bohr se na něj s obavami podíval. Přitočil se k nim Steiner. Svůj samopal držel v ruce, pažební opěrku vyklopenou a závěr natažený.
"Pudem takhle my čtyři?" zeptal se.
"Jo. Máš nějakej lepší nápad?" zavrčel Don. Steiner se na něj podíval s neurčitým výrazem. Kdesi v bažinách se rozpoutaly boje. Hluboko v močálech střílel kulomet, doprovázený štěky z pušek. Na východním obzoru se párkát ostře zablesklo a zadunělo. Nebe, na němž se již objevilo několik hvězd, se zatáhlo. Mezi větvemi dopadli na zem první kapky deště. Brzy je následovaly další a další. Opět okolí ozářil na zlomek sekundy blesk a zaduněl hrom. Nebe se už úplně zatáhlo a déšť zhoustl. Vojáci si vyhrnuli límce. Moc to nepomáhalo. Uniformy, které pořádně ještě nevyschly od té lázně plazením se v bažinách, se okamžitě promáčely. Déšť se změnil v prudkou průtrž mračen. Provazy deště visely z nebe a měnily okolí v rozbahněnou břečku, v níž se těžky boty vojáků bořily až po kotníky. První skupina opustila pozici. Bylo jich patnáct. Mezi nimi šlo i pár lidí ze Starýho čety. Z uniforem jim kapala voda, z přileb jim stékaly potoky. Protáhli se mezi stromky a zmizeli ostatním z dohledu. Ještě chvíli se ozývalo praskání větviček, než úplně utichlo.
V dálci se ozvalo štěkání psů. Stolbe se zaposlouchal a na tváři se mu objevil výraz znepokojení.
"Co je?" zeptal se Steiner.
"To nejsou vobyčejný vesnický psi. To sou kurva Stalinovi derviši s těma jejich čoklíma vobludama!" vyjekl.
"To si děláš prdel. Musíme vocaď kurva rychle zmizet," v jednom okamžiku byl Bohr na nohou a chystal se odsud co nejrychleji utéct. Psi se blížili a kmeny stromů osvětlil světelný kužel. V něm bylo vidět i rojnici vojáků NKVD. Před nimi šli psovodi s trojspřežím mohutných bestií, upnutých k řetězům. Z rozšklebených mord jim svítily tesáky a šla z tlam pára. Velké žluté oči žhnuly do tmy a hledaly, do čeho by se obrovské zvíře zakouslo.
"Teď už zdrhnout nemůžeme," řekl Don a podíval se na Starýho, který se položil do vřesu.
"Sousedi vo nás už věděj. Připravte kulomet," řekl. Don přikývl a připlazil se k těžkému kulometu. Vyklopil nožičky, zkontroloval pás a pomalu natáhl závěr. Psi se blížili. Psovodi měli co dělat, aby je udrželi na řetězech, jenž chřestily do tmy, probodávané deštěm. Bohr na chvíli přestal vnímat i ledový chlad, který jím cloumal. Vojáci se ukryli do bahna a modlili se, ať je psi nezvětři dřív, než bude vše připraveno.
Ruští vojáci mezitím odjistili automaty a velitelé vykřikovali povely, mísící se s zuřivým štěkotem vlčáků. Už se blížili. Každým krokem byli blíž a blíž, zdálo se, že je nikdo nemůže zastavit. V tom se mezi větvemi mihnul rotující granát. Pleskl do bláta a vybuchl s praskavým rachotem. Rusové stiskli spouště a vystříleli do temnoty před sebou zásobníky. Blesk osvítil les. V téže minutě se rozburácel kulomet. Psi se vytrhli psovodům ze řetezů a řítili se přitom na Stolbeho. Dva mohutní vlčáci přeskakovali vývraty a hromady větví. Stolbe zahodil pušku a vytasil na ně svůj bajonet, do pravé ruky uchopil pistoli. První vlčák se odrazil a s divokým vrčením proletěl vzduchem. Stolbe vystřelil a kulka mu prošla hrudí. Zaknučel, škubl sebou, dopadnuvše do louže. Druhý vlčák se na okamžika zarazil, jenomže potom následoval prvního psa. Stolbe se přikrčil a počkal, až pes skočí. Jenomže vlčák ho přechytračil. Vrhl se na něj takřka z několik metrů, Stolbe mu tak skočil přímo do dráhy letu. Byl ale rychlejší. Zanořil bajonet do vlčákovi hrudi, vytáhl ho a zabodl čepel do jeho boku. Raněné zvíře už opouštěly veškeré síly, když mu zlomil vaz.
Řezničina pokračovala. Bohr pálil po důstojníkovi NKVD, jenž střílel pistolí po Steinovi. Krátká dávka mu znetovořila obličej a mrtvé tělo padlo do močálu. Vzduchem se mihlo zase několik granátů, dopadnuvších do vřesoviště. Ostré záblesky rozhodily do lesa bílé světlo. Stein a další dva muži obešli ruské pěšáky a počkali na vhodnou příležitost. Jeden z vojáků vytáhl zápalnou láhev, a když Sověti prchali, zapálil ji vrhl po jednom z mužů. Naneštěstí měl Rus na hlavě helmu, o níž se láhev roztříštila. Hořící obsah mu stékal po obličeji na celé tělo a hořící lidská pochodeň začal strašlivě ječet. Motala se kolem, než padla na zem. Zbytky zuhelnatělého těla dohořívaly ve vřesovišti.
Don vyskočil a utíkal směrem do míst, odkud prchal zbytek demoralizované sovětské jednotky. Stolbe ho však chytil za límec uniformy a smýkl s ním k zemi.
"To už ti definitivně zesračkovatěl mozek, nebo se tak strašně tešíš, až uvidíš Ježíše Krista z blízka, nebo co?" v tu chvíli do stromu, za nímž oba muži leželi, praštila kulka. Zaryla se hluboko pod kůru a zůstala vězet v kmeni.
"Tady to vidíš. Moh si skončit s dírou v tý svý blbý palici. Pak už by tich nepomoh ani svatej Petr a všichni svatý," zavrčel Stolbe. Don mu neodpověděl a vystřílel do tmy zásobník. Už úplně přestalo pršet. Déšť promáčel uniformy vojáků úplně až na kůži. Kožené popruhy řemení se jim zadírali do pokožky a kůže na nohou v promáčených botách začínala praskat. Bahno, větve a stébla rákosu se nabalovala na podrážky a vytvářela silnou vrstvu bahna.

CESTA NOCÍ

Vlak supěl po trati. Lokomotiva vyfukovala velká oblaka bílé páry a z komína stoupal sloupec šedého dýmu a zahloval celý vlak. Na plošinových vozech seděli vojáci a nijak zvlášť nevnímali okolí. Vlak vyjel z lesa do luk a blížil se k železničnímu přejezdu. Vojáci kouřili, hráli karty, nebo popíjeli alkohol. Někteří se jen tak váleli, jiní si četli několik dní staré noviny, které někde našli, nebo knížky.
Obsluha protiletadlového děla seděla na prázdných, dnem dolů obrácených beden. Povídali si a občas se něčemu zasmáli. Strojvůce nechal lokomotivu trochu se rozjet. Vykláněl se z okna zamával drážnímu zřízenci na přejezdu. Nikdo si nevšiml z nebe se snášejícího letadla. Teprve, když bylo blízko, zahlédl ho jeden z mužů. Hvízdl na ostatní. Byli ale moc opilí na to, aby začali něco dělat.
O několik minut později stál vlak rozstřílený na kolejích a po okolí se povalovala mrtvá těla vojáků. Do lesů utíkali ti, kteří nálet kotláře přežili. Do vzduchu vyletěl jeden z vagónů.

Desítka mužů se probíjela skrz nízké stromky, křoviskami a rákosím. Boty čvachtaly v bahně a opět se bořily do černavé hmoty. Stolbe v jednom, kuse nadával. Z druhého konce na něj vrčel Steiner, aťuž konečně mlčí. V předu celé řady šel Starej a rentgenoval okolí. V dálce hřměla fronta. Nad vrcholky stromů občas proletělo letadlo. Když letělo poprvé, praštili sebou vojáci do okolního vřesu a trávy. Leželi tak asi čtvrt hodiny přitisknuti k zemí v obavě, že se ruský pilot vrátí. Bylo sice zhola nemožné, aby si ve tmě něčeho všiml a zahájil na to útok. Nebylo možné s určitostí říct, jestli se vracel stejný letoun, nebo jiný. Zvedli se ze země a pokračovali dál. Stolbe zase nadával. Steiner na něj nepřestával vrčet. Brzy se zdálo, že se ti dva do sebe každou chvíli pustí. Stolbe vrhl po Steinerovi výhrůžný pohled, nahodil si pušku na rameni a vykročil vpřed.
Byl to okamžik. Nejdřív nikdo netušil, co se děje, ale brzy se všichni sebrali. Voják, těsně za Starym, se hroutí k zemi s prostřeleným krkem. Krev stříká všude kolem. Muž se svíjí na zemi a škube sebou. Starej skáče do louže a voda cáká všude kolem. Vlnky mu omývají obličej, ušpiněný od vojákovy krve. Na pravou nohu mu padl slabý kmínek a roztrhl mu kalhoty špičatou větví. Starej zavírá oči a tiskne si dlaně k uším a tiše se modlí.
Všude okolo zuří přestřelka a ze tmy šlehají ohnivé jazyky štěkajících samopalů a práskajících pušek. Znějí povely a tu a tam se nocí rozlehne výkřik. K Bohrovým uším dolehne zvuk rozbíjeného skla a zahučení vzplanuvšího ohně. Celé okolí je náhle ozářené mihotavým světlem ohně, rozlézajícího se po kmenech stromů a po zemi, kudy teče potůček hořlaviny. Mezi tím vším tančí siluety vojáků, střílejících po všem, co se hýbe. Ruský voják s napřaženou pažbou samopalu k úderu, běžící přímo proti ohromenému Bohrovi, je rozstřílen Donovým kulometem. K zemi padá znetvořené a kulkami provrtané tělo. Jeho obličej je rozdrcen na kaši a trup je rozsápán samopalnou dávkou. Mrtvola dopadne na větev, na níž zůstává nabodena. Z ruky jí vypadne samopal a zůstane ležet na zemi. Sověti se ale nevzdali a zaútočili znovu proti německé četě, která bleskově zorganizovala kruhovou obranu. Rusové zaházeli německé postavení haldou granátů, jenž pozabíjeli pár vojáků. Všude se ozýval bojový ryk ruských útočících pěšáků. Náhle zas byli všude. Jako duchové. Duchové nesoucí smrt.
"Kurva chlapi, lezou nám do prdele!" ječel Don a vší silou tiskl spoušť kulomet, jenž kosil davy přibíhajících ruských pěšáků. Rudí pěšáci v jeho směru vyhodily pár ručních granátů a pálili ze samopalů a pušek. Donův nabíječ sebou škubl a odlétl stranou. Chvíli chrčel, než zemřel. Don zanadával, pustil kulomet a vzal mrtvému z ruky samopal. Natáhl závěr a bez míření vystřílel celý zásobník do skupinky ruských vojáků.
"Padáme vodsaď. Ty kurvy sousedský nás rozdupou!" vykřikl Starej a už utíkal odsud, střílejíc po všem, co se před ním pohnulo. Kulky svištěly tmou a zarývaly se všude kolem. Vzduchem létaly granáty, dopadající s mlasknutím do močálu a vybuchujících s ohlušujícím rachotem. Od stromů se odštěpovala ustřelovaná kůra a přeražené větvičky.
Bohr a Stolbe prchali nocí, ani nevěděli kam, hlavně ale zmizet odsud. Občas za nimi někdo poslal dávku, nebo jen nazdařbůh vystřelil z pušky. Utíkali nocí, nevnímajíc větve a chroští, které jim dřelo obličej a na trnité rostliny, jenž jim rozdíraly kůži do krve. Jejich boty se bořily do bláta a cákaly v loužích, aby se zas otřely o vysokou trávu. Vyběhli na malou, nevelkou a podmáčenou loučku. Kdesi před nimi kdosi zakřičel něco rusky a lesem zapráskl výstřel z pušky. Bohr popadl ruský automat a vypálil dávku. Zahodil prázdný zásobník a založil nový. Kdosi na druhé straně zanaříkal a bylo slyšet, jak mrtvé tělo padlo se žbluňknutím do vody. Kdesi se začala malá a krátká přestřelka. Oba muži sebou praštili do trávy. Bylo jim úplně jedno, že leželi ve vodě. Hlavně, že žili. Zprudka oddychovali a dlouho nemohli popadnout dech. Stolbe se rozkašlal.
"Kde je kurva Starej a vostatní? Kde sakra sou? Tady by zmizel i Ježíš se všema těma apoštolama i Pilátem Pontskym. Nepomoh by mu ani jeho fotr," hlesl Stolbe mezi dalším záchvatem kašle. Bohr se snažil zaposlouchat do okolních zvuků.
"Drž sakra chvíli hubu. Někdo sem de," zadržel Bohr Stolbeho proud výmluvnosti. Právě totiž uslyšel, jak se k nim bažinou kdosi brodí. Stolbe se zajíkl a sahal po své ruské pušce. Nahmatal pažbu ruské SVT a připravil se ke střelbě. Čvachtavé kroky se čím dál tím víc přibližovaly a zdálo se, že lidí, kteří v bažině jsou, je strašně moc. Bohr by přísahal, že slyšel zavrčení psa. V duchu se modlil, aby to nebyla ta jednotka se psy, na kterou natrefili před tím. Sice jich většinu postříleli, ale tady se opravdu ničemu věřit nedalo. Opatrně se zvedl a poklekl na kolena. Snažil se dělat co nejmenší hluk. Vykoukl z trávy a uviděl širokou rojnici ruských vojáků, vybavených tyčemi, kterými bodali do okolní půdy, aby se přesvědčili, že se nikdo neukrývá ve vzrostlém rákosí. Vytřeštil oči a zase sebou praštil do kalné vody. Srdce mu divoce bušilo a hlavou mu letěly zděšené myšlenky. Už neuniknou. Teď je nadobro chytnou a zastřelí, nebo pošlou do lágru někam na Sibiř. Také Stolbe si toho všiml, že je Bohr neklidný. Opatrně se zvedl a přelétl rojnici zkušeným zrakem. Hmátl po pušce a zamířil. Dřív, než ho Bohr stačil ztrhnout zpět na zem, kácí se jeden z mužů s prostřelenou hlavou k zemi. Druhá kulka prolétla krkem nějakého mladého vojína. Stolbe se chechtá jaké šílenec, střílí téměř bez míření, přesto jde k zemi další Rus. Močál pohltil jeho tělo. Bohr vůbec neví, co s ním má dělat. Nakonec mu vrazil pěstí. Jenomže to už všude létají kulky a ruští velitelé řvou povely.
"Tady máte, tovarišči!" ječí Stolbe.
Oba muži jsou zase na nohou a utíkají, co jim síly stačí. Díky tomu, že je zataženo a tma, je pronásledovatelé nevidí. Jenomže za zády se jim rozléhá štěkot psů a výstřely z pušek.
"Tys to nám to zas zavařil. Teď to tu bude zasraný sousedama," Bohr ztěžka popadal dech a opřel se o strom na kraji bažiny.
"Netušil sem, že tady maj Ivani tolik chlapů na to, aby honili dva zoufalce po bažinách," řekl Stolbe překvapeně.
"Se tu s nima budem honit až do rána. A to se modli, ať sme do tý doby daleko vocaď. Protože až se rozední, budem víc v prdeli, než sme teďka," prorokoval Bohr.
"Da, Da. Myslim, že můžem bejt v suchu. Ivany vobejdeme. Naši nebudou daleko, tak rychle sme zas nezdrhali," řekl Stolbe. Vstal a zavěsil si pušku na rameno. Popošel pár kroků a prohlížel močál. Štěkání psů a ruch v bažině k nim doléhal přes mlžný závěs, vznášející se nad bažinou.
"Ty dělaj kravál, že by to nakoplo i mrtvýho. Mám dojem, že jim pošlu pozdrav," s tím uchopil automatickou pušku do ruky.
"Vopovaž se! To tě teď kurva nesmí ani napadnout," vyskočil Bohr jako když ho píchne.
"V klidu, kámo, dělám si prdel. Ty máš smysl pro humor asi jako Ježíš, než ho přibili na to futro," zasmál se Stolbe.
"Ty si vážně cvok. Slyšet tě tak Niemoller," uchechtl se Bohr
"Ten ať mi vylíže prdel. Je to kripl, kerej utek ze cvokhauzu. Utek, nebo ho pustili, je v tom rozdíl?"
Zas byli na cestě. Obcházeli močál a snažili se vyhnout prolukami mezi stromy, jež prosvěcoval Měsíc, který se právě protrhal mraky.
Stolbe neustále skřípal zuby a proklínal všechno od Hitlera, přes Německo až po všechno, co před ním ze tmy vytanulo. Bohr náhle mále dostal srdeční záchvat. Ze tmy vystoupil strom, na jehož větvi viselo nabodnuté tělo německého vojáka. Rozeklaná větev mu trčela z hrudi, z níž lezla i zlámané žebra. Vojákovy oči byly doširoka rozšířené a ve ztuhlé ruce svíral nějakou fotku. Stolbe mu jí vytáhl ze ztuhlých prstů. Byla na ní nějaká mladá dívka.
"To snad nemyslí vážně, že s tou matrací spal?" zarkoutil Stolbe hlavou.
"Tobě taky neni nic svatý, vrať to zpátky," Bohr vzal fotku Stolbemu z ruky a zastrčil ji do vojákovy náprsní kapsy a zatlačil mrtvole oči. Stolbe mu pomohl vojáka ze stromu sundat, což se neobešlo bez odporného mlasknutí, když větev opustila tělo. Na ní zůstala krvavá stopa a zbytky masa, jenž se zachytilo na výstupcích.
"Už sme blízko," ušklíbl se Stolbe.
"Stalinovy derviši. Nikdo jinej to udělat nemoh.Jenom NKVD dělá tyhle prasárny," znechuceně zavrčel Bohr.
"Nebo Sibiřani. To sou hotový ďáblové," Bohr Stolbeho nevnímal. Snažil se přijít na to, kde proboha mohou být. Když utíkali z toho místa, kde je nepřátelé napadli zbytek čety, běželi východním směrem. Všiml si, že většina mužstva, až na malé skupinky, utíkala na severovýchod. Kdyby se dali na tento směr, mohli by narazit na nějaké německé jednotky nejdřív nad ránem, nejpozději dopoledne. Hledal nějaké orientační body, ale v temné noci nemohl, kromě okolního lesa nic najít. Obešel jeden z velkého stromu kolem dokola. Nic. Pohlédl na nebe v naději, že uvidí Polárku a podle ní dokáže určit sever. Přes husté větvoví nebylo nic vidět, kromě jasně svítícího měsíce.
Pohled mu padl na severní stranu jednoho jehličnanu. Lišejník. Ten přeci roste k severní straně. Chvíli úporně přemýšlel. Luskl prsty a sykl na Stolbeho.
"Ty mě nenecháš ani v klidu vychcat, co zas máš?" zeptal se rozmrzele, zapínajíc si poklopec. Sdělil mu, na co přišel. Voják pokrčil rameny. Oba se pak chvilku radili, kudy půjdou, abyse vyhli zrádným močálům a vřesovištím. Bohr vzal do ruky samopal a vyrazil první, Stolbe za ním.
Občas se otočil a kontroloval prostor za sebou, jestli se po jejich stopě někdo neplíží.
Štěkot psů zněl ve větší dálce a už ani hlasy ruských vojáků nebylo slyšet. Vojáci se snažili zorientovat. Náhle se nad stromy rozsvítilo oslepující bílé světlo a světelná koule se snášela k zemi. Ozařovala les pod sebou a stromy vrhaly dlouhé stíny, mnohdy připomínající znetvořené lidské postavy, poskakující v ďábelském tanci. Oba muži sebou práskli k zemi a čekali, co přijde. Světlice se sykotem zhasla ve vzdáleném močálu. Chvíli se nic nedělo. Les byl podivně tichý a zlověstný. Pak se země zatřásla. Znovu a zase znovu. Minometná palba přerývala močály a kácela stromy jako stébla trávy, když přes ně přejde těžká bota. Všude létaly třísky, kusy přeražených větví a vytržené drny. Jedna z min dopadla i do bahniště, blízko nějž se ukrýval Bohr se Stolbem. Ohlušující rána vyzvedla do vzduchu ohromný mrak vody a bahna, jenž spadl na muže, plazící se vřesem pryč.
Po minometné palbě se rozhostilo mrtvé ticho. Močály se zas ponořily do svého mlčenlivého nočního ticha. Mlžné páry zas stoupaly z bažin jako kdyby se nic před tím nestalo. Krátery zaplavovala bahnitá břečka a padlých stromů se pomalu zmocňovala vlhkost. Mrtvé ticho se nad močály vznášelo dál.
Ne nadlouho. Odněkud zarachotila samopalná dávka a po ní zabušil kulomet. Bohr zaletěl pod nejbližší stromek a Stolbe ho brzy následoval. Brzy lesem létala mračna trasírek a vzduch se plnil neviditelným olovem, které křižovalo tmu. Tu a tam se mezi stromy objevil třepotavý plamen z některé z hlavní. Brzy se sporadické výstřely slily v mohutnou přestřelku. Bylo slyšet už i jednotlivé povely. Bažina náhle ožila. Tu a tam se mihla postava a zase zmizela.
Zrovna v okamžiku, kdy chtěl Stolbe vystřelit na utíkajícího ruského vojáka, ozvalo se za nimi chladné klapnutí závěru pušky.
"Ani se nehni, než ti vystřelim ten tvůj zkurvenej sousedskej mozek," zavrčelo za nimi cosi německy. Bohr ztuhl a zůstal jako přimrazený ležet tváří k zemi. Stolbeho to očividně také překvapilo, ale i přes neskutečný úlek dokázal otoči hlavou. Na pařezu stála jakási postava, jejíž hlavu zakrývala přilba a tvář zůstávala omotána hadrem. Mezi okrajem přilby a koncem špinavého hadru zbývalo jen několik centimetrů průzoru pro oči. Muž byl oblečený do uniformy, jíž překrývala maskovací celta. V ruce třímal karabinu s optickým zaměřovačem.
"Ruce vzhůru a nezkoušej žádný blbosti," zavrčel ostřelovač. Bohr váhavě zvedl ruku a když se do ní nezavrtala kulka, jak čekal, zdvihl i druhou. Pomalu se zvedl a ruce složil na zátylku. Nebezpečně blízko se do kmene větrem povaleného stromu zaryly dvě střepiny z vybuchnuvšího granátu. Úlomky a hlína mu pokropily tvář. Zavřel oči a čekal, kdy rána do hlavy ukončí jeho život. Přísahl, že dokonce slyšel, jak si osřelovač zapřel pažbu o rameno.
Pak se opatrně zvedl i Stolbe. Odhodil svůj automat, který se propadl do vysokého vřesu. Ostřelovač se zachechtal a vydal krátké zasyčení. Skutečně si zapřel pušku za rameno a přiložil prst na spoušť. Namířil Bohrovi na hlavu a přes optický zaměřovač našel jeho týl. Zadržel dech a chvíli mířil. Prst se mu chvěl na spoušti a každou chvíli se smrtící kulka mohla vydat na cestu. Bohrovi se klepala kolen a nohy se mu podlamovaly. Víčka měl křečovitě sevřená a mezi rty prolétávala tichá slova modlitby.
Ostřelovač přesunul hlaveň pušky ke Stolbemu. Přejel postavu zaměřovačem od hlavy až k patě a vydal krátký syčivý zvuk. Znovu přiložil, prst ke spoušti a málem by jí zmáčkl, kdyby Stolbemu německy neuklouzlo: "Jak dlouho budu eště čekat. Než si utřeš prdel, já sem třikrát vysranej," voják bleskově sklonil pušku a odmotal si z tváře špinavý hadr.
"Pročste mi neřekli kurva dřív, že ste Němci. Moh sem vás voddělat jak pitomí komoušský psi, vy trubky. Kde máte jednotku a co kurva děláte za ivanskejma liniema?" chraptěl voják. Stolbe zpustil ruce podél těla a sehnul se pro samopal. Bohr si viditelně oddechl a zvednul ze země Stolbeho ruskou SVT. Stolbe po ní chmátl a vrazil Bohrovi do ruky svůj samopal s odpudivým výrazem.

ROZKAZ Č. 598/22

Nezabiješ...

"Co děláme za komoušskou čárou? Prostě sme na procházce, co jinýho?" odsekl Stolbe drze. V mužových očích se objevil záblesk podezření. Můžou to bejt dezertéři. Napadlo ho. Nespouštěl prst z lučíku pušky a stále jí na oba vojáky od boku mířil.
"Jsme z pátý čety čtvrtýho praporu," řekl Bohr nervózně.
"Pátá četa? Jo tak tu nakopali Rusáci do prdele. Poslali je na výchozí pozici, asi dva kiláky vocaď," řekl muž nevzrušeně.
"Nevíš nic vo četaři Hakenfeldovi? Kde sme teďka?" zeptal se Stolbe. Muž zavrtěl hlavou a posadil se na pařez. Vytáhl z torny mapu a přidržel ji na sílícím ranním světle.
"My sme tady. Kus vod cesty, která vás dovede k vaší četě. Náš prapor má za cíl vykopat komouše z těch bažin," řekl muž a mávl rukou směrem k západu.
"Tak to hodně štěstí mladej. Ivani sou všude kolem. A dávej bacha na Sibiřany. Na ty i s tim svym Adolfovym dělem nemáš šanci," Stolbe si přiložil dva prsty k okraji přilby a vyrazil spolu s Bohrem k cestě. Ani ne za dvacet minut se ostřelovač hroutí k zemi s dírou v hlavě. Dostal ho Sibiřan.
Ráno se hlásilo ke slovu. Noční nebe pomalu modralo a vytrácely se první hvězdy. Přes noc se vyjasnilo a na nebi zůstávalo jen pár obláčků, přes něž prosvěcovalo slunce. Polní cesta je zavedla řídkým lesíkem mezi první domky vesnice, z níž vyráželi do akce. Z mokřadů se zvedala mlha a prostupovala skrze větve. Z ní proti nim vystoupila silueta muže, vrávorající a snažící se zachytit něčeho pevného. Mužova pravá ruka byla celá od krve a přes špinavý obvaz prosakovala krev a hnis. Muž tiše naříkal a zatínal nehty do větve. Za ním se z oparu vynořovaly další a další zraněné, mátožné postavy. Jak oba vojáci pokračovali dál, všímali si raněných, ležících na nosítkách. Mnozí zdvíhali zmrzačené pahýly, jenž jim zbyly z nohou, či rukou. Někteří měli obvázané obličeje, či celé hlavy. Ti nejvíce zranění leželi na nosítkách a sténali. Mnozí z nich přišli o oči, nebo tiskli ruce k roztrženým břichům. Všude to čpělo zvratky, krví a hnisem. Mezi tím vším se proplétali saniťáci s ušpiněnými páskami s červeným křížem. Tu a tam zvedli někoho, kdo na tom byl opravdu špatně. Odnesli ho k někomu, kdo měl na sobě bílý plášť a byl snad doktor. Na plášti ležely krvavé skvrny a muž držel v ruce nějaká lejstra.
Pokračovali dál, okolo několika mužů, kteří na ložnou plochu náklaďáku nakládali sténající raněné. Prošli mezi prvními chalupami a pátrali po Starým, nebo Donovi. Objevil se ale Polanski. V ruce držel nějaké papíry, a když uviděl Stolbeho a Bohra, vydal se k nim. Překročil hromadu zakrvácených obvazů a špinavých hadrů a druhou botou stoupl přímo do louže. Hnědá kapalina se rozstříkla po okolí.
"Přišly nové rozkazy," řekl stroze. Stolbe se na papír podíval. Pročítal ho a po obličeji mu přelétl výraz znepokojení. Jednotka se měla přemístit k pět kilometrů vzdálenému mostu přes jakousi řeku. Most obsadila Rudá armáda a nyní je potřeba ho získat zpět. Měli se spojit s druhým a pátým pěším praporem.
"Mám dvacet bojeschopných chlapů," řekl nadporučík stroze. Bohr si přečetl papír a vrátil ho zpět nadporučíkovi. Odšrouboval víčko polní láhve a napil se.
"To nemůžeme v životě zvládnout," řekl. Polanski si otřel hřbetem ruky obličej. Zdálo se, že Bohrovu poznámku úmyslně přeslechl. Věděli to všichni, co bažiny přežily: odtud už vede jen jediná cesta - na smrt. Do boje v bažinách byly vyslány tři roty o celkovém počtu osmi set mužů. Zpět se jich vrátilo asi jen necelá stovka. Vesměs lidské vraky, zlomení a vyčerpaní vojáci.
Bohr se usadil na poražený sloup. Od zaparkovaných náklaďáků se připotácel na mol opilý Don. Mával prázdnou lahví od vodky nad hlavou jako nějakou šavlí. V druhé ruce držel uškrcenou slepici. Helmu měl nasazenou na hlavě obráceně. Byl tak opilý, že se sotva udržel na nohou a několikrát skončil na zemi v bahně. Strašně se tomu smál a nemohl se zvednout, protože se mu tak strašně motala hlava, že když se zvedl, znovu se svalil. Celou blůzu a kalhoty měl potřísněné od bláta. Když po několikráté upadl, láhev se roztříštila o kámen. Don zůstal sedět a zíral na střepy. K ohromnému úžasu všech se mu z očí začaly koulet slzy. Seděl uprostřed blátivé louže, rozježděné koly nákladních aut a pásy obrněnců a břečel jak malý kluk. Ujal se ho Starej, který ho uviděl z okna jedné chalupy. Hodil si ho přes rameno a jako pytel mouky ho přenesl k ostatním. Svalil ho na aspoň trochu suchou trávu a hrdlo mu propláchl vodkou. Dosud netečný Don začal kašlat a vyvrhl obsah svého žaludku do bláta.
"Dobytku, dívej se aspoň kam kurva bleješ," zavrčel Starej. Zdálo se, že je Polanski vůbec nevnímá. Zíral kamsi mezi stromy a neslyšně pohyboval rty. Bohr ho sledoval.
"Už jsem vydal rozkazy. Ženisté to tu celé vyhodí do vzduchu," řekl nadporučík nakonec a jako tělo bez duše odkráčel pryč. Málem ho přejel džíp, jedoucí plnou rychlostí pryč odsud. Bahno mu odstřikovalo od kol do všech stran.
"Ten chlap blbě dopadne. Viděli ste ty voči? Leze na něj šílenství," prorokoval Stolbe.
Jednotka opustila vesnici. Pochodovali v dešti, jenž měnil už tak rozblácenou cestu v moře bahna, v němž se utápěla veškerá technika, která tudy projela. Z nebe vysely provazy deště a mokré uniformy se lepily mužům na kůži. Zmáčené nohy v těžkých botech už zase byly samý puchýř. Kožené popruhy se jim zadíraly do podřené kůže, která pálila a svědila. Co mohli, to zahodily. Nesli jen to, co nutně potřebovali. Z vesnice jich šlo zhruba na šedesát. Z toho jen něco přes dvacet mužů bylo schopno unést zbraň a bojovat. Zbytek byli jen ranění. Těla bez duší, odepsaní, nebo už jen živí mrtví. Obličeje některých mužů připomínaly už jen stíny. Šedé tváře, mizející v deštné zácloně na věčnost.
Don se stále motal v opilosti a narážel do okolních posunujících se postav. Starej vláčel svůj samopal a ještě na rameni Donův kulomet, protože on by ho nebyl schopen nést. Když zašli do jedné zatáčky, rozlehla se lesem dutá exploze, následovaná další, ještě větší. Když utichly první dva výbuchy, přišel další, ještě silnější, než ty dva předešlé. Celá vesnička, ze které německá jednotka odešla, byla vyhozena do vzduchu. Každou z chalup ženisté napěchovali trhavinou a odpálili. Dřevěné stavby se rozletěly na třísky, snášející se k zemi. Z nosných trámů zbyly jen doutnající ohořelé zbytky. Mužstvo mizelo za zatáčkou a ztrácelo se mezi větvemi.
"Celý to zas bylo na hovno. Žádný děla sme nenašli a Rusáci nám zas nakopali prdele," řekl Stolbe, když se obrátil čelem k oblaku kouře a prachu, který zbyl z vesnice.