Stonehenge

Když stanula jsem na onom zeleném pahorku, slunce jak rudé oko bez panenky se již blížilo k chladivému západu, který je jal uchopiti do své něžné náruče a ukolébat ke spánku spravedlivých, jen aby tu ohnivou kouli mohl druhého dne z rána vyprovodit dovádivý východ. Právě ono kouzlo dodávalo okamžiku, který jsem zde trávila, příjemný nádech mystična, které tomuto místu bylo vlastní. Obrovské studené kamenné kvádry se tyčily ze země připomínaje doby, kdy byla tato země obývána stařičkým národem, který byl v pozdější době zmasakrován a vyhnán na sever. A právě tyto kameny byly jak pomníky těch časů. Monumentální, majestátné, chladné. A i z poblíž stojícího samotáře přebíhal strach po zádech. Právě v tomhle kamenném komplexu byly konány nejkrutější rity, jaké kdy naše pohanská božstva poznala. Vždyť zrovna zde byli zabíjeni lidé pro slávu přírody.

Řadou opálených mužů v košili a kiltu vedou drobnou dívenku. Slunce se náhle nachází přímo v nadhlavníku. Hrdě vztyčená hlava s havraními vlasy zdobenými úzkou čelenkou hledí v dál. Kráčí se spoutanýma rukama. Kráčí za zvuku bubnů. Ten tlukot je volání. Volání bohů a démonů, aby přispěchali a počkali si na krev. Krev čisté panny, která věnec svůj ještě nestačila darovat. Možná byla zlá a protivná, příliš pyšná či skoupá na slovo, pomyslel si na okamžik jeden z přihlížejících. Proč byla ještě nedotčena? Pěkná je, proč tedy? Bum, bum, bubny znějí a dívka bosými chodidly hledá cestičku mezi kamínky. Jediné, co ji může ochránit proti chladu, jsou květiny, jimiž je zdobena. Otřese jí zima. Vítr nemilosrdně bičuje její nahé tělo. To se blíží Bozi. Esus cloumá stromy, křičí, že nyní je na řadě on. Přes oblohu přeletí blesk, to si i Taranis vyžaduje pozornost. Avšak dnes se nebude upalovat ani topit. Průvod zastaví. Pod tlakem cizích rukou je přinucena pokleknout. Druid popadne srp a mluví. Ona jej však neposlouchá. Hledí před sebe. Vidí kámen rudý od krve jejích předchůdkyň. Hledí na kosti, vlasy, chrupavky. Zvedne zrak. Její milý stojí spolu s ostatnímu v kruhu kolem ní. Stojí přímo naproti jejímu odevzdaným očím. Hledí do nich. A je to, jak by hleděl do prázdných studní. Tón druidova hlasu se zvýší, dostává se do transu. Mluví již téměř fistulí. Skoro křičí! Pak se ozve zasvištění a černovlasá vidí vlastní krev ze svého boku, dopadající na obětní kámen a je to, jak by vraždili bělostnou holubici. V druidově tváři nelze spatřiti jediného záchvěvu soucitu, naopak se raduje, když se z dívčiných úst za doprovodu smrtelných křečí dere strašlivé úpění. Z toho se věští nejlépe. Proč byla ještě nedotčena? V jedenácti letech…

Stojím před kameny se zavřenýma očima, sním a smutním, že žiji v jednadvacátém století. Do naší přemodernizované doby se nedochovalo z krvavých rituálů nic. Snad tedy až na jistý kámen. Malý, nenápadný, zcela trumflý ostatními velikány. A přeci jedinečný a vyčnívající. Stála jsem tam a poprvé za svůj pobyt v Anglii jsem si posteskla na účet počasí. Kde zůstaly pověstné černé mraky a neprostupné mlhy, pohlcující jindy celý ostrov? Kde je déšť, když ho jednou člověk potřebuje?! Vždyť teprve s vodou tato místa ožívají. A kámen, ten malý nenápadný kámen zrudne krví obětí, která na něm byla po staletí prolévána. Po dopadu vláhy se probouzí stará božstva, Kelti, smrt. Stačí trocha vody a Stonehenge zaplaví krev.