Noc konce bezviny a bílá punčocha

Do temné místnosti vál pootevřeným oknem teplý podzimní vánek. Na podlaze se v rozbitých střepech třpytil měsíc a Báře se to celé zdálo jako jedna malá obloha. Slzy v očích činily její pohled rozmazaný a nejasný, takže se jí to místočko pod oknem zdálo býti zrcadlem toho velkého a nekonečného, co bylo za ním.
A nebyly to přitom slzy způsobené bolestí. Měla radost a u srdce ji hřál pocit štěstí. Seděla opřená o bílou zeď, hnědé vlasy padaly po ramenách až kamsi na prsa zakrytá jen peřinou, třebaže normlně byly sepnuté v drdolu. Vedle ní, oddychuje klidným dechem spícího, ležel její přítel.
Zavřela oči, takže se slané kapičky pláče vyvalily ven. Ma chvíli viděla zse normálně. Rozhlédla se po pokoji, kde vedle staré a červotočem proděravěné skříně leželna zemi Filipův svetr a kalhoty, kde byly kolem židle obtočeny její černé šaty s límcem a kde se válela její bílá punčocha. Stará, se žmolci povolených vlákének vlny, bílá a po kolena dlouhá punčocha.
Kvůlu těm punčochám slýchávala Bára posměch a až dojemně trapné řeči. Hlavně od Jany, její sestry. Ta se věčně vyžívalav tom, že její sestra nosí ty strašné bílé punčochy. Když byla Bára mnohem hezčí, o půlhlavy vyšší a hubenější, užívala si aspoň v tom, že nosí mnohem ohavnější pokrývky nohou. Bára k tomu ale měla své důvody. Styděla se za věčně studené nohy, tak se je snažila alespoň večer zahřát, když se do všedních střevíčků nehodily tlusté punčochy.
Bára při pohledu na punčochu ucítila své studené nohy. Natáhla se tedy z postele k punčoše, oblékla ji na nohu a ... kde je druhá? V tmavé místnosti hledala Bára světlejší bod, který by vypadal jako druhá punčocha. Našla ho pod oknem na druhé straně pokoje. Nejdřív se chtěla zabalit a jít si pro ni v peřině, ale když za ni zatáhla a cítila tlak, došlo jí, že Filip leží celým tělem na peřině a nechtěla ho budit. Ještě chvíli seděla a váhala. Čeho se jako stydíš? Nikdo tu není. Ho? Myslíš, že to teď není už docela zbytečná ostýchavost?
Bára zavrtěla hlavou, vstala z postele a odkráčela nahá k oknu. Zohla se pro punčochu, sedla si na židli a natáhla si ji na nohu. Hleděla z okna na noční, lampami a měsícem osvětlenou Prahu a na hvězdy, přemýšlela nad tím, co se předešlou hodinu odehrálo a čeho byl ten pokoj svědkem.
A při tom přemýšlení a nepřítomnosti ducha ani nezasechla ten divný ruch co přicházel z nebe a stále sílil. Ze sna ji probrala až první spadlá bomba. Vytřeštila oči a vyletěla ze židle, jakoby snad ona sama byla příčinou výbuchu. Nemohla odtrhnout pohled od ohnivého mraku, který se rychle objevil a pomalu se ztrácel. A nebyl poslední. Za ním se objevovaly a ztrácely další a další. Fascinována tím, co absolutně nechápala ani nevnímala, že s ní někdo třese, že se ji snaží odtáhnout od okna a navádí její ruce do rukávu černých šatů.
,,Báro," zařval Filip jen kousek od jejího ucha. Smýkla sebou leknutím a nechápavě na něj hleděla,"honem, musíme do sklepa!"
V tu chvíli vtrhl do pokoje i Bářin otec. Se skoro stejně vytřeštěným výrazem jako byl ten Bářin a petrolejkou v ruce udělal pár gest, která měla naznačit, aby šli za ním.
Běželi po schodech tak rychle, až se to Báře zdálo být nemožné. Sama ještě pořád nechápala a tak se jí nezdálo, že by bylo potřeba tolik spěchat. Filip ji držel za ruku a vlastně ji táhl za sebou v patách Bářina otce.
Se škvizáním a skřípáním se otevřely dveře, které ukrývaly úzkou tmavou chodbu dolů a několik schodů. První šel otec s petrolejkou, Bára s Filipem za ním. Na konci chodby byla místnost, špinavá a tmavá se zatuchlým vzchudem. Byla cítit vůní brambor a uhlí. Nebyli tu sami, vlastně tu byli obyvatelé celého domu. Manželé Krausovi s jezevčíkem Majkou, paní Fáberová a její dvě děti, důchodce pan Smetek, mladí manželé Mališovi, paní Róžová s dcerou Justýnou, máma s Janou a oni tři.
Už ne tak nahlas, ale stejně byly ty výbuchy slyšet. Bára seděla ve Filipově obětí, na nohou jen ony komické punčochy, které po cestě získaly šedou barvu, hleděla před sebe na ostatní, kteří zase hleděli na někoho jiného a pomalu jí všechno začalo docházet. Že to asi nebude tak, jak otec myslel, že válka skutečně je a bude. Že, že, že...
Podívala se na Filipa a znovu se rozbrečela, jen už ne štěstím. Zrovna dnes, když se událo tolik krásného mezi ní a Filipem? Hypnotizovala ho pohledem, jeho černé vlasy a hnědé oči, mužné rysy a celou krásnou tvář, kterou jí všechny holky, a hlavně Jana, záviděly. Filip Bářin pohled opětoval. Netvářil se o nic míň nechápavěji a zdálo se, že tomu stejně jako ona nehodlá uvěřit.
Bára si vzpomněla na střepy rozbitého kapesního zrcadla pod oknem, které dnes večer vypadlo z kapsy Filipovi. To ne, jen ne sedm let smůly...