Noční jízda metrem

Vždy na začátku školního roku, kdy jsem neviděl a mnoho svých spolužáků a kamarádů, uspořádáme menší párty a zajdeme trošku zapařit do hospůdky v centru Prahy. Já ale v bohužel v centru nebydlím, a proto se musím přemístit do svých domovských končin. Abych ale byla se svými blízkými co nejdéle, jedu posledním metrem a využiju tak tedy sraz do posledního možného okamžiku. V opojném stavu sednu do metra naproti trojici lidí, zřejmě v podobném stavu jako jsem já a vyrážím domů. Obzvláště na dívce, sedící mezi dvěma chlapci je alkohol vidět. Sedí nehnutě, zírá stále na jedno místo, a kdyby jí oba mladíci nepodpírali, při každé zastávce by určitě spadla na zem. Další stanici si vedle mne přisedne postarší pán, který se pak nenápadně ke mně nakloní a zašeptá, ať s ním po zastavení soupravy vystoupím. Nejprve si pomyslím, co je to za podivína, ba dokonce za úchyla. Ale nakonec mi to nedá a vystoupím. Chlapík vypadá slušně, navíc když se mu zahledím do očí a uvidím zvláštní děs a úpěnlivou prosbu, poslechnu. Vystoupím tedy s mužem a ten mi se zvláštně roztřeseným hlasem poví, ať se ještě jednou podívám na tu dívku, sedící stále v metru. Najednou zahlédnu v odjíždějícím metru na dívčině krku pramínek stékající krve. Vyděšeně se muži zahledím do očí a ten jen přikývne a řekne. ---Tušil jsem správně – je opravdu mrtvá. Jsem velice rád, že jste vystoupila, neboť ti mladíci by vaše budoucí zjištění o stavu dívky nenechali jen tak.--- Nakonec jsem se domů dopravila tramvají, ale nikdy už nejezdím sama nočním metrem, natož ve stavu, jaký byl tehdy. Nikdy totiž nevím na koho narazím a co se mi může stát. Příště již takové štěstí mít nemusím.