Stíny minulosti

Sníh se pomalu snášel na již notně zasněženou krajinu. Olověná obloha propouštěla jen minimum slunečního záření. Celý kraj byl v tichu jako by se uložil k dlouhému spánku. Avšak i zde žili lidé. Přesněji jen jeden. Muž okolo třiceti seděl ve své zemljance.
V kamnech hořelo dřevo a muž seděl u stolu navlečený do mnohokráte zalátovaného vaťáku a stejně opotřebovaných kalhot v barvě hlíny. Těžké okované boty škrkly o podlahu. Jeho prsty oděny do bezprstových rukavic vykonávaly, jako již mnohokrát předtím, stejnou monotóní práci. Na stole ležel do nejmenších částeček rozložený Dragunov. Muž seděl s přimhouřenýma očima a hleděl kamsi do dály. Údržbu zbraně prováděl podvědomně. Tady, daleko od jakékoliv civilizace, bylo těžké najít si nějakou jinou zábavu na ukrácení dlouhých sněžných dní. Ven chodil jen pokud něco potřeboval. Ať už jídlo nebo dřevo. Kolik že už je to let co zde sedí na té jediné židly co si vyrobil? Tři? Čtyři? Ne určitě už víc jak pět. Zachmuřil se a pohlédl na rozloženou zbraň, která sa leskla, jak se oheň z kamen odrážel v oleji jež pokrýval již většinu součástek.
Skutečnost ovšem byla naprosto jiná. Byl zde již deset let. Pouze si tuto skutečnost nechtěl připustit. Dlouhé zacuckované vlasy a vous, jež si odřezával svým jediným nožem, hovořily za vše. V kamnech zapraskalo. Muž si utřel čelo. Ruka se mu zastavila na jizvě. Díky ní se zase zahleděl do dály.
Bylo to již dvanáct let co se to stalo. Pamatoval si jen útržky oné noci. Nikdy tu práci nechtěl dělat. Chtěl přestat, ale jeho život nebyl tak jednoduchý. Bývaly doby, kdy si dělal co chtěl. Jistě v rámci mezí a zákona, ale přeci jen byl svobodný. Myslel si to. Ovšem potom se dostal do soukolí vyšších mocí. Rozhodl se přidat k jedné straně. Nemusel se přeci přidávat ani k jedné z nich. Mohl tak jako většina jiných jít jen tupě se stádem, směrem, který jim ukazuje pastýř. To ovšem neudělal.
Nakonec prohrál. Věděl že tehdy byla noc. Vítr foukal a blížil se podzim. Listí na cestě. Ticho a klid. Pak si pamatoval dívku. Její obličej zjistil, až když si prohlédl svůj počítač. Byla nádherná. Věděl že ji miloval. Ale udělala to ona, už žádná láska jen hněv.
Obličej se mu lehce zkřivil. Zaskřípěly zuby a z koutku pravého oka ukápla slza. Polehounku putovala jeho zvrásněnou tváří až nakonec zmizela ve strništi.
To zasyknutí, když kulka opuští ústí hlavně, si bude pamatovat do smrti. Jak ironické pomyslel si. Prakticky ho ta kulka zabila. Bohužel ne úplně. Ležel na té střeše několik hodin. Krev pomalu zasychala ve velké kaluži. Ačkoli dech již dávno ustal jeho mozek stále z nepochopitelných důvodů pracoval. Sice na úplné hranici, ale jeho duše byla stále připoutána k bezvládnému tělu. Začalo lehce mrholit a jeho bezvládné tělo začalo chladnout. Netušil, že má přátele a přeci jej několik našlo a pomohli.
Muž vstal od stolu a přešel přes místnost ke kamnům. Přiložil několik polen a postavil konvici na plotnu. Svět se utápí technologiemi a on zde žije jako lidé před stovkami ne-li tisícemi let. Hřbetem ruky si utřel nos a znovu zasedl ke stolu.
Doktor sklánějící se nad ním mu do očí svítil baterkou. Jeho zorničky začaly reagovat. U úsměvěm člověka, který je na sebe neskonale hrdý, se doktor od muže odvrátil. Muž slyšel několik hlasů. Moc si nepamatoval o čem se bavily. Trvalo ještě mnoho času než jeho mozek a tělo zase začali pracovat jako před smrtí. Medicína věděla jak opravit napáchané škody na jeho těle, ale byla to těžká práce. Byl operován témněř tři týdny než poprvé otevřel oči. A přesto nechápal proč.
Bohužel v novém světě, který vyrostl po občanské válce, která následovala několik dní po jeho postřelení, již pro něj nebylo místo. Právě naopak. Ti jež zařídili jeho první smrt, jej stále chtěli zabít. Nebylo tedy jiné cesty. Smrt nebo vyhnanctví. Jakmile si člověk jednou zvolí cestu je těžké jít jinou. Ačkoli on sám by to dokázal, nikdo jiný v to evidentně nevěřil. Proto sebral své věci a uprchl hluboko do severských končin k okraji věčného ledu. Přežil zde již tak dlouho. A stále čekal. Nový svět se sice stále mění, ale kdy příjde ta hlavní změna. Stačí jedinný okamžik...
V rohu místnosti tiše něco píplo. Muž sebou trhl. Tolik let ten zvuk neslyšel. Pomalu, nevěřícně vstal. Otevřel težkou plastovou bedny a vyndal malý počítač. Kontrolka signalizující příchozí správu stále blikala. Nebyl to tedy sen. Třesoucí se rukou uchopil obrazovku a laptop otevřel. Baterie vydrží ještě dva měsíce. Uchechtl se. Nemohl si pomoci. Neboť při příchodu sem si umínil, že jakmile dojde energie z generátoru, prožene si hlavou druhou kulku a tentokrát to bude definitivní.
Přeletěl očima několik řádek textu. Tep se mu pomalu začal stupňovat. Do tváře ho udeřilo horko a oči začali po tolika letech zase planout. Byl jako v extázi. Na tuto chvíli čekal tak dlouho. Odboj, na který čekal tolik let, se proti režimu konečně hodlá postavit na všech frontách. Přátelé jej potřebují. Tentokrát zvítězí. Konec je jeho vězení. Znovu ucítí důvěrně známou půdu pod nohama. Znova jeho vlasy zčechrá vánek přinášející tisíce vůní. Nikde žádný bílí led. Jen paleta barev. Modrá, zelená, žlutá, rudá. Ano přesně tak. Praštil rukou do stolu. Svět zrudne potoky krve mísící se s potoky slz vdov a syrotků. Režim padne a on bude stát v čele revoluce. Pro tohle přežíval tolik let jako zvíře na pokraji světa. Proto jeho mozek nikdy nepřestal fungovat. Nyní nastala ona toužebná chvíle. Je načase vstát, zařadit se do řad a bojovat za ideály. „Za pomstu a lepší zítřek.“ Křikl hromovým hlasek, který se nesl na kilometry zmrzlou půdou. Zásobník plný lesklých desetimilimetrových střel s cvaknutím dosedl na své místo. Cvakl závěr a první náboj se vsunul do hlavně. Muž rozrazil dveře a zmizel ve vánici, která zuřila venku. Zpět se neohlédl. Již nikdy se sem nevrátí.