HEINZ BOHR: TRANSPORT 534 JEDE SMĚR ZÁPAD

HEINZ BOHR

TRANSPORT 534 JEDE SMĚR ZÁPAD

Z fronty je stáhli. Jejich pluk byl úplně zničen poté, co zapadl do prudké tankové bitvy nedaleko vsi Domajevka. Průzkum totiž hlásil, že se sem soustřeďuje velké množství pěchoty chystající se udeřit na zdejší slabě bráněná postavení. Převeleli sem i tenhle pluk. Cesta vedla vlakem, náklaďáky, pak i pěšky. Zaujali pozice a očekávali ruské pěšáky. Místo toho se na ně snesly roje letectva, pozice rozmetalo sovětské dělostřelectvo a salvy z Kaťuší. Místo pěšáků se na ně valila ocelová lavina dvou tankových pluků následovaných několika prapory pěchoty. Velení sem okamžitě vyslalo tankové jednotky, útočná děla a stíhače tanků. V těžké bitvě ztratil pluk většinu mužů. Zpět se vrátilo pouhých sto vojáků.
Nemělo to cenu, podnikat s touhle troskou pěšího pluku cokoli dál. Naložili je na dlouhý vlak a poslali do týlu. Frontu opustili 18. června 1944. Vlak je odvezl do slezského Hirschbergu, dnes je to Jelenia Gora v Polsku. Tady pluk od základů reorganizovali. Dostali nové zbraně, uniformy a výstroj. Čekali, že je pošlou zpátky do toho pekla na východě. Starej a většina vojáků jeho čety s tím byli smíření. Místo toho je naložili do vlaku označeného jako transport 534. Chvíli se točili po Polsku a pak vlak nabral konečný směr: západ. Nejeli tedy na východní, ale na západní frontu. Čekali je ve stanici ve městečku St. Etienne.

DOMAJEVKA

V okolí se do nebe tyčily jen ohořelé trámy, zničené chalupy a rozstřílené domy. Stromy ležely vyvrácené ze svých kořenů, popřípadě jejich ohořelé pahýly se nakláněly nad cestu a každou chvíli hrozily spadnutím. V okolí vesnice postávaly doutnající vraky náklaďáků, tanků a obrněné techniky. Ruské i německé. Kus za vesnicí hořel slabým plamenem dohořívající vrak německého letadla, které Sověti sestřelili. Pilot ještě stihl vyskočit, ale letoun se rozmlátil v poli. Celé okolí se halilo do stuh šedočerného kouře.
To byla Domajevka-vesnice pár kilometrů za frontovou čárou. Mohutný úder Rudé armády ji proměnil, tak jako stovky jiných, v rozvaliny, trosky a ruiny. Co nezlikvidovaly bomby, rakety, granáty, pásy tanků, tak o to se postaraly plamenomety a zápalné láhve. Rusové ji dobyli a udrželi tak dvě hodiny, pak je rozdrtil protiútok tanků a pěchoty podporovaných letadly. Momentálně ji zas na pár chvil drželi Němci. Do akce poslali celý pluk. Vrátilo se sto dvacet pět mužů. Sto dvacet pět lidí, kteří přežili ten šílený masakr. Poslali je právě sem, kde měli nastoupit na další cestu.
Starej se Stolbem a dalšími dvěma vojáky položili nosítka s raněným Hoffem vedle dalších zraněných vojáků. Střepina mu vletěla do břicha a měl vůbec kliku, že to přežil. Ten granát odpálil dva náklaďáky a zlikvidoval osm chlapů. On a dalších šest měli dost velké štěstí, že to vůbec přežili, ikdyž skrz na skrz prošpikovaní ruským železem. Z bojiště ho odnesli v bubnové palbě sovětských děl. Stolbe mu na obvazišti zkontroloval krvácející převazy a zavolal k sobě saniťáka.
"Jak je na tom?" zeptal se ho. Zdravoťák pokrčil rameny a povídá:
"Vim já? Nejsem doktor, zdravoťáka ze mě udělali jen proto, že umim rychle utíkat a hodně toho unesu," podíval se na bledého Hoffa, cosi neslyšně mumlajícího a odešel. Starej si všiml jednoho muže v bílém plášti špinavém od krve. Zaskočil k němu a řekl mu, ať si desátníka prohlédne. Doktor k němu klekl, přezkoumal jeho zranění, přejel po něm pohledem a pak si zase stoupl.
"Je to docela vážné, ale dostane se z toho, pokud bud emít kliku. Střepina snad neudělala velkou paseku. Je v partaji?" zeptal se nakonec překvapivě doktor. Starej přikývl.
"Tak to dostane akorát tak deku na víc a možná nějaké to morfium," řekl doktor a věnoval se dalšímu pacientu. Stolbe k Hoffovi poklekl, zapálil mu cigaretu, zhasil sirku a zahodil ji.
"Až tě budou řezat, daj ti ke ksichtu Adolfův vobraz a budeš se na něj moct dívat. Lepší jak morfium, ne?" uchechtl se Stolbe. Viděl, jak se na něj Hoff zatvářil.
Do vesnice přijely čtyři sanitní Opely. Doprovázelo je několik transportérů a dalších náklaďáků. Doktor, který prve Hoffa prohlížel se ujal nakládání a rozděloval zraněné podle vážnosti jejich poranění. Hoffa naložili do druhého náklaďáku jako posledního. Zabouchli za ním dveře a konvoj se pomalu rozjížděl. Auta mizela v zatáčce a směřovala do polní nemocnice kdesi v týlu. Odněkud se objevil poručík Stein. Sdělil jim, že je čeká transport do týlu. Stáhli je dočasně z bojových operací.
Přivezli je na rozmlácené nádraží v jednom městě. Nikdo, nejspíš ani velitelé, netušili, jak se vlastně jmenuje. Vojáci sesedali z náklaďáků a po jednotkách se řadili před rozmlácenou budovou. Okolo projížděly kolony směrem na frontu a zpátky proudily nekonečné zástupy ustupujících vojáků, konvoje sanitek, porouchaná a poškozená technika. Míjela je vozidla pomocných sborů, záloh a dělostřelecké tahače táhnoucí za sebou děla. Následovaly je samohybné houfnice, tanky, kanóny a stíhače tanků. Náklaďáky, které je sem přivezly se otočily a odjížděly zpátky na frontovou linii, kde právě měla začít protiofenziva, jejímž cílem bylo znovuobsadit ztracené body a proniknout do hloubi sovětské obrany.
Starýho četa se usadila v rozstřílené budově a zabrala dvě místnosti, čekárnu a jakousi kancelář, jejíž stěny byly očouzené od ohně, který tu rozpoutal vhozený granát, jenž podpálil stohy papírů a novin. Zbraně naházeli do kouta a natáhli se na to, co zbylo z nábytku. Venku stále rachotila technika, zejména tanky. Do chodby vstoupil kapitán Kepke, velitel třetí roty. Proběhl chodbou a vydával jakési příkazy skupině vojáků u vlaku. Vojáci se seřadili a začali nastupovat do jednoho z nákladních vagónů. Nikdo nic neříkal. Vojáci seděli, spali, nebo kouřili. Uběhla hodina od jejich příjezdu. Mezitím přijela další kolona, tentokrát přivezli výhradně zraněné, které tu překládali na nemocniční vlak stojící na druhé koleji. Zakrátko odjel. Z jeho směru přijela jiná souprava, jež tu vyložila spoustu vojáků z pomocných oddílů, nováčky a posilové jednotky.
"Kanónenfutr," prohlásil Stolbe, když je uviděl. Většinou starci, velice mladí kluci, často sedmnácti osmnáctiletí. Pár vojáků souhlasně přikývlo. Velitelé je spěšně lifrovali pryč z nádraži k připraveným dopravním prostředkům.
Na východě se rozduněla dělostřelecká palba. Ofenzíva začala. Salvy duněly v dálce a bylo slyšet i pár sekundárních výbuchů. Nad městem se přehnala šestice Stuk a přeletěla přes nádraží. Následovala je čtveřice dvoumotorových JU88, jen ve větší výšce. Bohr si povšiml podvěšených bomb těžší ráže. Formace vystoupala do větší výše a vydala se směrem na frontovou linii. Bitva zatím nabírala na intenzitě.
Mezitím přišel major Weltheim a shromáždil celou jednotku na zničeném nástupišti. Vojáci překračovali sutiny, kusy plechových dílů ze střech nástupišť a seřazovali se před vypálenou hlavní budovou.
"Vojáci, zbytek pluku byl stažen z fronty. Nyní nás převeleli do týlu, kde bude pluk znovusestaven a vyslán na bojiště," promluvil k vojákům. Byli špinaví, uniformy roztrhané a zaprášené. V tvářích se jim zračila únava, bolest, někdy už i lhostejnost.
"Vedli jste si skvěle, bohužel v boji přesile jsme mnoho šancí neměli. Nyní dostanete pár dní volna, než budete odesláni s novou jednotkou zpět na frontu! Takže, nastupovat!" major jim zasalutoval a vojáci se vydali k vlaku. Naházeli batohy dovnitř a vzájemně si vypomohli dovnitř. Bohr ukořistil místo hned u dveří a Starej se Stolbem se k němu přidali. Za patnáct minut jim dali znamení a vlak se vypouštějíc z lokomotivy oblaka páry vydal na cestu. Major Joseph Weltheim zůstal na nástupišti. Vrátil se na čáru a ještě téhož dne padl. Zabil ho ruský KV2, jenž se s hordou pěšáků probil přes protitanková postavení a zákopy. Byl to dobrý velitel. Jeden z těch lepších.
Za sebou nechávaly frontovou čáru, která se otřásala bojem a sténala pod tíhou probíhající ofenzívy, jenž se začínala pomalu zastavovat. Vlak projížděl kolem poničených a někdy i hořících vesnic. Viděli i celá doutnající pole a v plameni stojící zemědělské usedlosti. Míjeli oběšence na stromech, popravčí čety střílející domnělé i skutečné partyzány, zničené silniční i železniční mosty. Často museli stát na improvizovaných nádražích uprostřed stepi, aby spěchající vlak napěchovaný posilami, pohonnými hmotami a novou lidksou potravou pro děla mohl projet. Sotva okolo nich prosupěl, dal se ten jejich do pohybu. I přes okolní prašné cesty viděli kolony jedoucí na východ, aby tu byly zničeny celé divize v tom šíleném souboji s Rudou armádou, která se jako gigantický válec valila vpřed. To byl Sovětský svaz v létě onoho čtyřiačtyřicátého roku. Tak opouštěli muži z momentálně devadesátého druhého pěšího pluku východní frontu. Jedna z těch bezjemenných jednotek, jenž byla rozmetána, sestavena, jen proto, aby byla zas zničena...
Motali se pár dní Polskem, než vlak definitivně zastavil na nádraží v Hirschbergu. Nádraží bylo čisté, nepoškozené a vypadalo to, že zde lidé nevědí, co je fronta. V oknech dokonce byly vystavené květináče s květinami. Po svých se přesunuli do kasáren stojících na malém kopečku za městem. Tady se zdrželi asi dva dny, než dorazily další dva trasnporty z různých částí východní fronty. Z těchle zubožených mužů sestavili pěší pluk. Dali jim nové uniformy, přilby, výstroj, zbraně a vůbec vše, co jim chybělo.
Pak zpátky na vlak a přes Německo na západ. Teď vyděli, jak vypadá Německo po těch příšerných náletech. Projížděli přes vybombardovaný Berlín, směrem na Magdeburg, pak na Hannover, odtud se vlak stočil na v ruiny proměněné průmyslové Porýní. Jednou v noci museli stát kdesi před nějakým městem , neboť průmyslové zóny se ocitaly pod hrozivým britským náletem. Jednou ráno přejeli francouzské hranice.

ZÁKLADNA

St. Etienne bylo malé městeško uprostřed Normandie. Stálo zatím daleko za frontou, a tak bylo úplně neporušené, jen bez jediného civilisty. Budovy v městečku a bezprostřední okolí obsadil wehrmacht a SS. Schylovalo se totiž k velkému útoku ve snaze zastavit postupující Spojence a zatlačit je zpátky do moře. V tomto kraji byl nespočet neuvěřitelně hustých živých keřů. Mezi nimi byly loučky, pastviny rybníčky a malé vesnice a mestečka. Boj v takové krajině nutil bojovat protivníka od plotu k plotu a postupovat metr po metru. Byl to vyčerpávající boj.
Terénní volkswagen ujížděl po zpevněné polní cestě. Řidič držel auto ve vyjteých kolejích, tu a tam přerušených dírou, či výmolem. Otřískaný tereňák hučel po silničce a spolujezdec studoval mapu. jejich cíl byl v malé vesnici s názvem Trémaine. Oba měli na klínech položené své zbraně a kouřili. Auto dojelo na malou křižovatku ve tvaru písmene T. Řidič zastavil a spolu se spolujezdcem studovali mapu. Cosi si v ní ukazovali a pak nakonec řidič vystoupil z vozu. Nechal dvířka otevřená a pomalu se samopalem v ruce došel až doprostřed křižovatky. Rozhlédl se, otočil se a rozhodil rukama. Navigátor zavrtěl hlavou a vysedl ven. Rozložil mapu na kapotě, kde původně bývala rezervní kolo, které ale přemístili do kufru. Rozložili mapu a prstem sledovali dosvadní cestu. Řidiče vozu začínal být docela naštvaný. To už bylo za celé dva dny potřetí, co takhle někde zakufrovali jen díky tomu, že partyzáni z řad Armée Sécrete vyměnili na křižovatkách značky, nebo je prostě otočili. Posádky neznalé místního kraje tak často zabloudily. V horším případě si takhle zajely i celé konvoje směřující přímo na frontu. Posily se tak opozdily o drahocenné hodiny, na nichž často závisel výsledek bitvy.
"Tak kde do prdele sme?!" hřímal Starej a vrýval prst do mapy. Praštil pěstí do kapoty kubelu a nakopl šutr ležící u kola auta.
"Já nevim, museli sme někde sjet z cesty," odpověděl stejně podrážděně Bohr.
"Pojedem furt na západ, tam je fronta, ne? Takže tam musej bejt i naše jednotky. Tu blbou vesnici ňák už najdem, nasedat," řekl naštvaně. Sedl za volant, praštil dvířky a natočil motor. Zařadil rychlost a auto se vydalo vpřed. Jak najíždělo doprostřed křižovatky, ze zatáčky se vyřítila motorka a jen tak tak se autu vyhnula. Jezdec přimáčkl brzdu k řídítkům, zadrhl zadní kolo a smýkl s celým vozidlem do strany. Starej strhl volant a zpod kol vylétlo mračno hlíny, kamení a prachu. Teréňák se zastavil blatníkem o sloupek plotu, jenž obepínal malou pastvinu. Zaskřipal ohýbaný a narážený plech.
"Kam čumíš, nemehlo debilní!" zařval už dost vytočený Starej. Řidič motorky sesedl a obešel džíp.
"Pro...promiňte, četaři. Neviděl jsem vás," blekotal svobodník-motorkář.
"Tak si kup brejle, vole. A vůbec, kde to hergot sme?" hřímal dál.
"Čtyři kilometry východně od vesnice Trémaine, pane" hlásil předpisově svobodník. Starej si ho přeměřil pohledem a rozložil mapu. Řekl svobodníkovi, ať mu ukáže na mapě tu křižovatku. Svobodník se na mapu podíval. Byli poněkud jinde, než chtěli. Minuli jednu dosti špatně vyditelnou odbočku, která vedla přímo do vsi. Potom vytáhl tužku a vymaloval jim jejich cestu. Zasalutoval a sedl si na svůj stroj. Nahodil motor a v oblaku modrého kouře zmizel.
"No a co, tak sem si nevšim tý žábožroutský silnice," vyskočil Starej, vidouc Bohrův výraz.
Kubel vyjel na silnici a zařadil se za motorku. Cesta vedla přímo do Trémaine. Už když se ke vsi blížili, viděli, že je okolí beznadějně obsazeno vojskem. Podél silnice stály zamaskované tanky, nákladní vozy, automobily, transportéry a různá obrněná technika. Pohybovalo se tu mnoho vojáků od všech možných zbraní. Tu a tam stoupal z křovisek úzký proužek dýmu a někdy zahlédli i malý stanový tábor. Starej přibrzdil a opatrně se tím vším proplétal. Volant mu jen létal pod rukama a řadící páka nezůstala chvíli v klidu. Když jeden takový zhluk projely, otevřel se před nimi rovnější úsek silnice. Starej trochu sešlápl plyn a volkswagen vyrazil kupředu. Zhruba v půli té rovinky náhle na silnici vyjel nákladní opel. Řidič kubelu prudce strhl volant, gumy zakvílely a vůz se smýkl po silnici. Voják za volantem opelu si všiml teréňáku na poslední chvíli. Sešlápl brzdu až k podlaze, ale srážce už zabránit nedokázal.
Okolím se rozlehl zvuk ohýbaného a týraného plechu. Opel z té srážky vyšel vcelku dobře, jen mu to pomuchlalo blatník. Starýho auto na tom bylo o něco hůř. Otevřel dvířka, vylezl ven a obešel náklaďák.
"Kams hergot čuměl, trotle!?" řval Starej na řidiče.
"Dávej trochu bacha, je tu odbočka k polnímu skladišti, nevidíš?" houkl na něj řidič náklaďáku a řadil spátečku. Starej zlostně nakopl zmáčklý blatník a nastoupil zpátky do džípu.
Jeli dál, dokud se jim do cesty nepostavil zátaras hlídaný vojenskou policií. Bohr tiše zaskučel. Vojenští policisté neměli mezi frontovými vojáky vůbec dobrou pověst. To platilo i v tomhle případě. Starej přibrzdil a četník si stoupl před zastavující vozidlo. Slunce mu dopadalo na plechový půlměsíc s odznakem polního četnictva pověšeným přes prsa. Významně si položil ruku na samopal a posunul si ho na zádech. Druzí dva se postavili ke koncům zátarasu a nadhodili si pušky na rameni. Ten se samopalem se pomalu vydal k autu. Prstem lehce poklepával na tělo zbraně a pohrával si se závěrem. Pomalu došel až k předku. Vytáhl cigaretu z úst a hodil ji na zem. Těžkou vojenskou botou ji zadupl a zadusil. Obešel vůz a zkontroloval poznávací značku. Obchůzku dokončil u Bohrovy strany. Jakoby nechtěně namířil samopal Bohrovi do obličeje.
"Papíry. Oba," řekl jen. Starej mu s kyselým výrazem podal svoji vojenskou knížku, stejně tak Bohr. Policista si je vzal, přeměřil si oba vojáky a odešel s doklady k opodál pod nasekanými větvemi stojícímu osobnímu hanomagu. Prohlédl si nejprve jedny doklady, zavřel je, pak druhé a následně se vrátil zpět. Vrátil knížky Bohrovi a pokynutím ruky je poslal dál. Vyštěkl na své podřízené pár rozkazů a ten menší voják se opřel do závory. Cesta byla volná.
Silnice se vynula podél živých neprostupných živých keřů, až se objevily první domy v Trémaine. I tady byla hustá vojenská přítomnost. Starej navedl auto na náves a zastavil u jednoho stromu. Vypnul motor a řekl Bohrovi:
"Počkej tady, Heinzi, dojdu pro tu jednotku, ať je naložej na náklaďáky. Potom pojedem," s tím se ztratil mezi houfem vojáků. Bohr se uvelebil na sedačce a natáhl si nohy.
Starej přeběhl přes náves a hledal velitelství praporu. Nikde nic nebylo. Našel pak situační značky, kde uviděl jen značení lazaretu, opraváren, muničního skladu a doplňovacího velitelství. Zeptal se tedy dvou tankistů, kde to je. Poslali ho k místní kapli a okolo ní doleva. Kaple byla spíše malá katedrála pocházející ze 14. století. Byla téměř nepoškozená, až na pár vstřelů okolo vchodu. Velká věž s plochou střechou a vylkými okny se tyčila nad okolní domky. Na jejím vrcholu se uvelebili dva pozorovatelé. Starej prošel okolo stavby a objevil malý statek. Stálo tu pár aut a postávali vojáci. Někteří pokuřovali, bavili se, nebo obcházeli kolem. Byli tu tankisté, granátníci, pěšáci, dělostřelci a pár chlapů od polních divizí letectva. Uviděl i pár výsadkářů. Zeptal se jednoho z nich, kde je tu velitelství praporu. Po delší debatě ho poslali k nevelké stavbě, hned vedle stodoly. Stál před ní obrněný transportér. Vedle haklu stál rozebraný StuG a na něm stáli tři tankisté ušpinění od oleje. Jeden svíral v ruce velký francouzský klíč a cosi dvěma zbývajícím ukazoval pod odmontovaným pancířem. Jeden z nich si dřepl na bobek a posunul si čepici do týla. Obrněnec prošel před pár dny těžkým bojem a sem se dostal ve značně zuboženém stavu. Místní opravna ho ale dala spolu s ostatní poškozenou technikou jakž takž do kupy, aby se mohl spolu s nově sestavenou rotou útočných děl vydat do akce. Překročil svinutý housenkový pás a vstoupil na malou zahrádku před domem. U nízké kamenné zdi patroloval voják. Vyžádal si od Starýho doklady a po jejich předložení jej poslal dál. Vlezl dovnitř malými dveřmi a ocitl se v nevelké místnosti, v níž seděl za stolem pokrytým mapami a nějakými papíry major a okolo stál jeden nadporučík a dva plukovníci. Starej srazil podpatky a zasalutoval. Major von Holzthal si sundal z nosu skřipec, odložil ho na jakýsi rozkaz a promnul si oči.
"Co nám nesete, četaři?" zeptal se.
"Pane majore, mám rozkaz převzít dvě pěší čety pod svoje velení a vydat se s nimi ve stavu 302. pěšího praporu na frontu!" hlásil Starej pevným hlasem. Na to mu podal z náprsní kapsy vyndaný přeložený formulář. Převzal jej od něj ten plukovník a předal jej majorovi. Von Holzthal si ho pročetl a uzavřel do stolu. Pak přikývl a řekl:
"Vaše jednotka je připravena nedaleko odtud. Řekněte štábnímu desátníku Holbeinovi, ať vás tam dovede, odchod," řekl von Holzthal a dál se věnoval svým věcem. Starej srazil podpatky a vyšel z místnosti.
Venku vyhledal desátníka Holbeina. Přivítal ho letmým zasalutováním a chladným pozdravem. Starej za ním vykročil a psolečně pak prošli na malou louku, kde stálo malé stanové městečko. Postávalo tu pohybovalo se tady velké množství vojáků. Zbraně byly srovnány do úhledných troj-a-vícenožek.
"Kde je velitel těch jednotek?" zeptal se Starej. Holbein jen mávl rukou k opodál postávajícímu četaři. Starej k němu přišel, zasalutoval a sdělil ju rozkaz. Voják si ho přeměřil pohledem a pak přikývl. Zavolal na vojáky pár rozkazů a muži začali skládat stany, zhášet ohně a brát zbraně. Starej přokývl a vydal se zpátky k Bohrovi do auta.
Bohr se mezitím zapovídal se dvěma střelci od nějakého motorizovaného praporu. Něčemu se dost nahlas smáli. Bohr třískal v záchvatech smíchu rukou do kapoty auta, ten druhý se svíjel v křečích, opřen o sloup lucerny a mezi záchvaty smíchu popadal dech. Třetí se napil ze své polní láhve a po další Bohrově poznámce vyprskl obsah ústní dutiny na dlážděnou zem.
"A to je hovno. Měli ste vidět, co sem viděl v jednom pajzlu v Lipsku," řekl Bohr. Chtěl vyprávět nějakou příhodu, když se objevil Starej.
"Pánové, je mi líto, že vás rušim, ale musíme vyrazit," řekl spíš Bohrovi. S úsměvem přikývl, rozloučil se oběma pěšáky a nasedl do auta. Starej kubela otočil, přitom urazil zrcátko o roh domu a zadním kolem ho rozdrtil. S křupnutím se zlomilo a pneumatika vmáčkla střepy do vozovky. Starej si pískal nějakou písničku a levačku položil na rám dveří, pravou otáčel volantem. Chytil levačkou volant a zařadil rychlost.
"Čemu ses tak tlemil?" zeptal se Starej a nabídl mu cigaretu. Bohr si ji zapálil a ušklíbl se. Vyhodil zápalku ven z auta a posunul se na sedačce.
"Když sem to tenkrát nakoupil vod Ivana u Stalingradu, vodeslali mě do jedný vodmašťovny ve Vestfálsku, jo tam někde to bylo. Tam byl jeden takovej doktor, notorik až na půdu. Navíc pošahanej. A tenhle vůl se jednou tak zlískal ve svym kanclu s ňákym stabsartztem a dělali děsný věci. Ten blb se houpal na lustru a tvrdil, že je tarzan. Rozflákal kompletně všecko sklo, kerý tam měl," Starej se zasmál a předjel motorku. Zařadil se zpátky ke kraji a zeptal se Bohra: "To je všechno?"
"Ne, tim to nekončilo. Když vodevřel flašku koňaku, půlku vytáh na jeden zátah, tak si sednul na židli a vytáh nějakou příšernou šavli. Bůhví, kde jí sebral. Na tý židli skákal po chodbě a ječel, že je bůhvíjakej arabskej šejk, a že pronásleduje nevěřící psi. Prohopsal takhle vokolo sesterny, z níž se vyvalila vrchní sestra Dora. My sme jí řikali "křižník Dora", poňáč byla tak tlustá a vohromná, že se podobala Bismarckovi, než ho potopili. Jenomže za sesternou byly schody. A tenhle blboun je sjel po držce a dole se rozmrdnul vo primářovu kancelář. Primář se nasral, nechal mu udělat papíry na hlavu a vodeslal ho do cvokárny," dokončil Bohr a odhodil špačka od cigarety.
Dojeli do tábora. Starej zašel za velitelem skupiny, kapitánem Gellertem, a Bohr odešel ke svojí četě.
Nalezl Stolbeho a desátníka Freiburga s láhví kořalky. Cosi Freiburgovi sděloval.
"Voběma už úplně přeskočilo. Řikaj "kurva" hlasem pětiletejch dětí," oznámil mu Hans Albers. Bohr se na něj s nechápavým výrazem podíval.
"Si to poslechni," nadhodil si pušku na rameni a máchl rukou ke Stolbemu, který se mezitím položil do trávy. Bohr si sedl na prázdný kanistr od benzinu a pozoroval ty dva.
"Kueva," prohlásil Freiburg hlasem tříletého dítěte. Stolbe se začal hihňat opileckým smíchem. Posadil se, krkl si a plivnul směrem k něčímu stanu. Podíval se na chechtajícího se Freiburga. Zavrtěl hlavou, praštil sebou do trávy a vytáhl cigaretu. Strčil si ji do pusy a americkým zapalovačem, který vyměnil od jednoho kuchaře, si ji zapálil. Odlezl do stínu za stan a chvíli byl klid. Pak se zpoza stanu ozvalo říhnutí, krknutí a:
"Kueva," tentokrát napodobil holčičku. Kdosi po něm hodil prázdnou plechovku. Stolbe jí vzal a vší silou jí švihnul do křoví. Zarachtala o větve a skončila napíchnutá na kmeni malého stroměčku.
Vrátil se Starej. Nejdříve nechal celou četu nastoupit a pak jim sdělil rozkaz. Celý prapor, spolu s dalším, měl za úkol napadnout dva důležité, strategicky významné body v krajině a plus jeden vedlejší. Ten první byl malý pahorek s poutním kostelem na jeho vrcholu. Před dvěma dny ho obsadila britská pěší rota. Druhým bodem byly dva mosty přes říčku Aubrieu, obsadit je a udržet. Třetím a vedlejším cílem byla vesnice Claire. Měl to být protiútok s cílem zastavit spojenecký postup směrem na město Tessy. Američané před sedmi dny dobyli po těžkých bojích Saint Lo a nyní tlačí Němce dál. Bylo ráno 31. července.
Kolona se pohybovala po úzké zpevněné cestě. Řidiči transportérů, náklaďáků a pancéřáků měli co dělat, aby nezapadli do škarp, které tu byly poměrně hluboké. Husté živé ploty po dobou stranách silničky často svými větvemi zasahovaly do silnice a vozidla tak měla ztížený průjezd. Větve šrábaly a skřípaly po stěnách transportérů a šustily po plachtách náklaďáků. Vojáci ještě během cesty kratší větve utínali a zastrkovali je do mezer mezi bočnicemi, aby jejich náklaďák měl aspoň nějaké maskovaní, když už postrádal plachtu. Motory hučely a celý ten plechový cirkus se sunul kupředu. Na několika rozcestích se od kolony odpojila samohybná děla, jež dostala za úkol podpořit pěchotu při útoku na americké pozice nedaleko odsud. Granátníci usazení na pancířích mávali kolegům odjíždějícím na transportérech a náklaďácích. Konvoj postupně opouštěl bezpečnou zónu.
Míjeli vyhořelou farmu, na jejímž dvořes tál rozstřílený Panzer IV, okolo mrtvoly německých a amerických vojáků. Z ohořelých budov se ještě dosud na pár místech kouřilo. Přední stěna jednoho stavení úplně chyběla. Vypadalo to, jako by nějaký veliký nůž ji prostě jen "ukrojil". Ve spálené stodole ležely mrtvoly dobytka, přes něž létala mračna much. Žebřiňáky, káry a různé zemědělské nářadí leželo poházeno po dvoře.
"Tady to vyhořelo přede dvěma dnama. Naši napadli Amíky a dostali fest na prdel," řekl jeden voják. Pro ně to byl denní chleba, vidět mrtvé, vypálené domy, být svědkem stovek a stovek lidských utrpení, marnosti, zmaru a žalu. Za tu dobu, co válka trvala, si zvykli. Říká se sice, že na pohled na mrtvé si člověk nezvykne. Starej jednou při pohledu na mrtvé vojáky pokrčil rameny: "Mohli sme to bejt my," To byla válka. Oni žili uprostřed země nikoho. Přední linie se stala jejich krajinou a díra v zemi jejich domovem. Naučili se s tím tak nějak žít. Byli zvyklí z Ruska. Tam se vedla válka šíleným způsobem. Pokud by je Sověti zajali, měli by malou, nebo žádnou šanci na přežití. Proto byli udiveni, když viděli, jak se tu němečtí vojáci chovali ke svým zajatcům. Někdy jim dali cigarety, čokoládu, nebo i kořalku. Jednou se stalo, že americký průzkum chytl dva vyděšené osmnáctileté vojáčky. Poslali je zpátky s dopisem, že americká armáda s dětmi nebojuje. Šlo o zdvořilostní gesto. Druhý den na sebe zase stříleli.
Kolona pomalu opustila ten zničený statek, minula dva vypálené americké Shermany. Tanky stály na silnici a zbyly z nich jen ohořelé vraky-výsledek zásahu dvou pancéřových pěstí. Stromy tu byly mnohdy polámané, někdy bez listí, nebo ležely ohořelé podél cest, či v křovích. Tu a tam ležela mrtvola, zničené auto, doutnající vraky džípů, ale i zkroucené vraky tanků.

BOJ

Tísnili se v úzkém prostoru transportéru, jenž s nimi ujížděl směrem na frontu. Zbraně měli položené v klíně, nebo sevřené mezi koleny. Přilby, polní láhve a batohy uložili do proutěného koše u sedačky řidiče. Stolbe se ládoval nějakou masovou konzervou, i když mu Starej říkal, ať toho nechá.
"Jestli to koupíš do břicha, prorve ti to střeva," prorokoval znalecky Starej. Stolbe nad tím mávl rukou a dál se cpal konzervou. Nakonec vyškrábl poslední zbytek, otřel lžičku o cíp uniformy a prázdnou plechovku vyhodil ven otevřenou střechou vozidla. Zvuk bitvy byl čím dál blíže a Bohr už rozeznával práskání výstřelů z tankových kanónů od dunění dělostřelectva. Už míjeli i první vyhořelý tank. Byl to německý Panzer IV, který dostal zásah na přední pancíř a vybuchl. Ohořelý vrak stál s hlavní vraženou do keře a dva mrtví členové posádky leželi vyvrácení v poklopech. Bohrův hakl projel okolo zčásti zuhelnatělých těl a mizel v zatáčce. Vojáci si z proutěného koše, který kdosi dal za sedadlo řidiče začali rozebírat svoje přilby a nasazovat si je na hlavy. Starej si nasadil na hlavu tu svoji, utáhl řemínek, vzal do ruky samopal a hranou ruky do něj zarazil zásobník. Natáhl závěr a vyklopil pažební opěrku. Položil si samopal na kolena a čekal. Ostatní vojáci se také připravovali k boji. Za opasky se zastrkovaly granáty, nabíjely se pistole, patrony do pušek a zásobníky do samopalů. Kulometčík otevřel závěr svého kulometu a založil pás. Přibouchl schránku a dal si popruh přes ramena.
Pásák vjel do nějakého rigólu a všichni nadskočili. Bohr se praštil hlavou v ocelové přílbě o zkosenou pancéřovou stěnu a usykl. Hakl však vyjížděl z díry ven a pásy se zakusovaly do jejích okrajů. Překážku překonal a razil si cestu dál. Hluk boje byl blíž a blíž. Už slyšeli střelbu z ručních zbraní. Někde střílel kulomet a odpovídalo mu pár pušek. Bohr sevřel pevněji pažbu samopalu a zády se pevně opřel o stěnu transportéru. Kus od náklaďáku před nimi vyrostl za ohlušujícího rachotu exploze ze země gejzír hlíny, větví, drnů, kamení a bláta. Tlaková vlna a kamínky okamžitě vyrazily okna a střepy vlétly mužům v kabině do očí. Neovladatelný vůz sjel do škarpy, kde zůstal stát. Vojáci z náklaďáku začali vyskakovat a hledat úkryt všude možně. Druhá syčící mina dopadla kus od haklu. Vybuchla mezi transportérem a samohybným dělem, které se jeho řidič snažil otočit a kolonu předjet. Obrněnec se zastavil, pak jeho motor zařval a vyrazil vpřed. Střepiny zabily čtyři muže snažící se nalézt úkryt na druhé straně silnice, v příkopu. Jejich potrhaná mrtvá těla zůstala ležet v kalužích krve na silnici.
Řidič haklu nadával a klel. Starej mu mezitím řval do ucha, aby se nezdržoval a jel dál. Mezitím třetí mina zasáhla ten havarovaný náklaďák. Žár zachvátil i hakla, který se právě z výbuchu vynořil. Na pásy se mu nabalila rozteklá hořící pneumatika. Planoucí hmota se vtiskla do pásu a vypadalo to, že transportér hoří.
"Jeď, kurva, jeď. Nebo nás rozeserou na mraky!" ječel Starej a kopal do sedačky řidiče. Vojákovi stékaly po skráních potůčky potu. Neustále řadil jednu rychlost za druhou. Motor řval a vyl, vypadalo to, že se každou chvíli musí uvařit. Vyhýbal se hořícím bytostem, které příšerně nelidsky ječely a snažily uhasit se v polozatopených příkopech. Ti štastnější zabila exploze hned. V horším případě umírali dlouho, nebo uhořeli zaživa. Cíl cesty už nemohl být daleko. Nebyl.
Vyložili je na malé křižovatce, kus od toho pahorku s kostelem. Starej kolem sebe shromáždil svoje muže.
"Ten kopec nahoře je plnej Tomíků. Na tom kopci je kostel, ze kterýho je moc dobrej výhled po celym kraji. Udělám to jednoduše, rozdělíme se do dvou grup. První to vezme tady po tý cestě, kerá vede na ten kopec. Tý bude velet tady Holbein. Druhá to vezme přes tu louku a zaútočí na Tomíky přímo. Pro první grupu, nestřílejte dřív, než dám signál, jasný?" vojáci přikyvovali a pak se po skupinách rozešli. Bohr se držel Stolbeho. Opatrně se prodírali křovisky a přelézaly padlé stromy. Podmáčená půda jim čvachtala pod nohama a do cesty se jim stavěla vysoká tráva. Bylo pod mrakem a každou to vypadalo, že začne pršet. Někdy se museli plazit. Potichu a obezřetně se plížili vpřed. Starej chvíli co chvíli kontroloval terén okolo sebe. Posunul si samopal blíž k sobě a klesl na všechny čtyři. Husté křovisko před nimi řídlo, až se rozestoupilo úplně. Za ním byla široká louka s vysokou travou. Za tou loukou, přibližně sto metrů širokou, se zvedal z okolí malý pahorek, na jehož vrcholu stál krásný gotický kostel ze 14. století. Měl dvě velké věže a kolo něj se táhla mohutná, nikoliv vysoká zídka.
Před vojáky teď ležel dosti nebezpečný úsek. Museli se přes tu travinu nepozorovaně přeplazit, aniž by zpsůobili poplach. Britové na věži měli určitě kulomet, nebo alespoň pozorovatele. V horším případě ostřelovače. Bohr se vplazil do trávy. Zjistil, že je celá louka je tak do výšky pěti centimetrů úplně pod vodou. Vzpomněl si na tu bitvu v močálech na východní frontě. Tenkrát, jak je vyhnali z Vostrotina. Tos nimi byl ještě Don. Zbývaly mu čtyři dny života. Díky tomu věděl, jak se v těchto místech pohybovat, aby nadělal co nejmenší hluk a zůstal neodhalen. Plazil se tou blátivou břečkou spolu s ostatními a cítil, jak mu voda prosakuje přes uniformu, zatéká do bot a vhlčí kalhoty. Sevřel pevněji popruh samopalu a plazil se dál. Dohnal Freiburga před sebou a poklepal mu na rameno. Desátník se otočil a přikývl. Pomalu, neuvěřitelně pomalu, se posunovali vpřed. Bitva v okolí zuřila s neztenčenou měrou a zdálo se, že začal hlavní útok. Na obloze přelétala letadla, hlavně americká. Američané už vůbec měli na nebi převahu.
Starej drtil mezi zuby stéblo trávy a rukou opatrně rozhrnoval trávu před sebou. Dalekohledem přejížděl přes zídku kolem kostela a napočítal dvanáct britských vojáků. Tedy zatím dvanáct. Další museli být na druhé straně a také uvnitř v kostele. Znova zalezl zpět a ponožil se do bláta. Zbraň si přehodil na záda a přilbu si posunul do týla. Sykl na skupinku vojáků za ním:
"Hej vy, trochu se roztáhněte. Nemůžeme bejt nasraný takhle za sebou," vojáci přikývli a pomalu se rozmístili do rojnice.
Konečně se dostali asi tak do půlky toho mokřadu. Bohr si připravil zbraň k palbě, Stolbe vytáhl z boty granát a Starej zkontroloval signální pistoli. Opatrně vysunul ruku nad okolní travinu a stiskl spoušť. Z hlavně vylétla s pufnutím zelená světlice-signál pro skupinu postupující po cestě. Začali střílet. Jenomže byli moc daleko. Dál, než měli být. Starej a jeho druhá skupina byli tak na špici útoku.
"Kerý vemeno to tam zas posralo. Kterej vůl to tam kurva vede. Až ho najdu, vykopnu mu tu zasranou prdel hlavou! Měli bejt do píči daleko vpředu, aby tam naházely ty zasraný granáty, do prdele!" řval Stolbe a zároveň tiskl spoušť samopalu. Bohr hodil granát a zároveň stiskl dvakrát spoušť. Samopal vyslal dvě krátké dávky.
Běželi v rojnici přes ten mokřad, stříleli, házeli granáty a snažili se proboha zbytečně nezemřít. Nejdříve zkoprnělí Britové hned nechápali co se proboha děje. Pak jim došlo, že se na valí německá jednotka. Naskákali za zídku a palbou z pušek a samopalu začali skrápět louku. Kulky srazily k zemi hned několik německých vojáků. Němci okamžitě zalehli. Bohr sebou praštil do té blátivé břečky a bláto mu vystříklo do obličeje. Okolo něj padly s mlasnutím dvě mrtvoly. Jedné chyběl kus obličeje a ten druhý voják byl zasažen do hrudi. Kulky hvízdaly skrz trávu a zarývaly se do vody. Vždy vyrazil malý gejzírek a skropil okolí. Plazil se vpřed. Střely bzučely vzduchem, okolo vybuchovaly granáty, práskaly karabiny a štěkaly samopaly. Vytáhl zpoza opasku granát a vrhl ho směrem ke zdi. Spadl s mlasknutím do vody a vybuchl. Okolo něj se okamžitě zvedl sloup bláta a kalu. Kus té hrozné břečky ulpěl na jeho uniformě a obličeji. Nebyl čas se tím vůbec nějak zabývat. Špinavým hbetem ruky otřel to bahno a postupoval dál. Zvedl se a utíkal dopředu. Lehký kulomet nahoře ve věži spustil. Kulky zasáhly mladého svobodníka a úplně ho rozťaly vejpůl. Zbytky těla se složily do trávy. Bohr zaklekl, zamířil na věž a zasypal okno nahoře ve věži dlouhou dávkou. Střely se skučením odlétly od kamenů. Kulometčík po něm poslal krátkou dávku, ale minul.
Vojáci se pomalu blížili k zídce. Britové po nich pálili a několik Němců zabili. Stolbe zahodil svůj samopal a od mrtvého vojína sebral pušku. Bleskově natáhl závěr, zamířil a stiskl spoušť. Střela si našla cíl. Brit hekl a zhroutil s roztříštěným hrudníkem k zemi. Stolbe znovu zalícil, mířil a vystřelil. Natáhl závěr a horká kouřící nábojnice vyskočila ven. Se syčením dopadla do vody a ponořila se do kalu. Kulka zasáhla Angličana přímo do hlavy. Spod helmy se vyřinula krev a voják se bez hlesu sesul k zemi. Stolbe se zvedl a popoběhl pár metrů. Obuv čvachtala v blátě a voda mu zatékala z mokrých nohavic dovnitř do vysokých bot. Vzal granát a hodil ho. Přehodil zídku a výbuch urval kus zdi, zřítivší se z kopečku dolů. Pálil už téměř bez míření. Přískoky se blížil k proluce ve zdi a skrýval se v té odporné bahnité kaši.
Starej mezitím zkoordinoval útok na kostel a postupoval s malou skupinou vojáků směrem k bráně na příjezdové cestě. Pálili po britských vojácích, kteří jim dosti ztěžovali postup palbou ze dvou lehkých kulometů. Starej přišel už o tři muže, které britské kulky přibily k zemi. Zalehl do zatopeného příkopu. Plazil se trávou prorostlým blátem na dně zatopeného příkopu. K jeho uším dolehl zvuk leteckého motoru. Nízko nad zemí letěl americký Thunderboldt a chystal se zaútočit. Lehce zakýval křídly a trochu klesl ještě o pár metrů níž. Ubral plyn a pilot stlačil čumák k zemi. Kdosi něco vykřikl, ale ten výkřik zanikl v rachotu rozbouřivších se kanónů. Střely se vydaly na svoji smrtící pouť. Zaduněly o zem a v místo jejich dopadu se okamžitě zahalilo do kouře, vyvržené vody, bláta a hlíny. V onom smrtícím mlýně našlo smrt více jak dvacet mužů. Jeden z vojáků začal panikařit a ačkoli na něj Starej řval, ať zůstane proboha ležet, vběhl přímo do dráhy smrtícího roje druhé dávky. Když bylo po všem, zbylo z vojáka jen pár kusů masa a trup. Hlava se rozpleskla jako když hodíš syrovým vajíčkem o podlahu, trup byl prostřílený a nohy rozdrcené. Pilot vystřelil potřetí, tentokrát jen z kulometu. Hvízdající kulky zasáhly dva vojáky, kteří s výkřiky padly do mokřiny. Letadlo odlétalo.
Starej jediným pohledem zjistil, že přišel o celé svoje družstvo. Od smrti ho uchránilo jen to, že ležel v příkopu a smrtící střely prolétly nad jeho zády a rozervaly násep nad ním. Mrtvoly vojáků ležely po celém okolí, kam je náraz odhodil. nemělo smysl se o cokoli pokoušet sám. Opatrně a potichu se odplazil za ostatními.
Bohr pochopil, že teď mají ještě malou šanci na náhlý útok, dokud se Britové schovávají za zídkou. Hvízdl na ostatní a máchl samopalem kupředu. Pochopili. Zvedli se a běželi směrem k zídce. Voda jim odstřikovala od bot a ulpívala na stébelch trávy. První britský voják, který vykoukl zpoza zídky dostal zásah do obličeje. Obličej se rozskočil a úplně přestal existovat. Mrtvola se zhroutila zpátky. Stolbe odjistil granát a hodil ho za zídku. Zalehl a čekal na výbuch. Zem se otřásla a někdo zakřičel. Vyhoupl se, naklonil se za zeď a vysypal dobrou polovinu zásobníku do zad Brita, který utíkal odsud. Úplně ho rozstřílel a mrtvý přepadl přes jeden z náhrobků. Bohrovo družstvo již zeď překonalo přes několik přerušení a nyní bojovalo s Angličany mezi náhrobky. Freiburg ustřelil kus kamenného kříže a kulka létala mezi náhrobky a odrážela se od nich. Bohr dávkou provrtal malý pomníček a zastřelil vojáka ukrývajícího se za ním. Kdosi vrhl granát mezi Angličany vybíhající z kostela. Výbcuh rozhodil kusy těl po krásném vchodovém portálu. Krev a roztrhané vnitřnosti se rozprskla na masívní dřevěná vrata. Vojáci na obou stranách padali mrtví jeden přes druhého. Krev ulpívala na hrobech a náhrobích, vybuchovaly tu granáty a vzduchem létalo olovo.
Stolbe se převalil přes zeď a zalehl za jednu širokou hrobku, přes jejíž čelní stěnu se odrazily čtyři kulky. Britové na ně pálili z okének a z kostelní věže. Kdosi se pokusil hodit nahoru granát, ale nedohodil. Odrazil se od zdi a padal přímo dolů na německé vojáky.
"Krejte se!" vykřikl Starej, ale granát vybuchl ještě ve vzduchu. Dva Němce zasáhly střepiny. Jeden zemřel hned a druhý byl zraněný. Okolí kostela bylo již vyčištěno od nepřátel, kteří zatím vedli palbu z oken a dveří kostela, než je zatarasili. Bohr okolo sebe shromáždil pět vojáků u vstupu do sakristie. Tyhle dveře ještě nepřítel nestihl zajistit. Když se o to pokusil, kdosi vybil zasklené okno a vhodil dovnitř granát. Výbuch vyrazil dveře ven a ty dopadly na jeden z náhrobků.
"A dovnitř!" zavelel Bohr. První muž vskočil do dveří a zemřel po zásahu puškou. Druhý vypálil dvě rány ze své karabiny a Brita zabil. Mrtvola padla na podlahu a obarvila se krví. Postupovali kostelem následováni dalšími muži. Angličané na ně pálili ze všech míst a dost jich zabili. Krásný dřevěný oltář s mnoha dřevořezbami a starými sochami svatých byl téměř úplně rozstřílen. Tři granáty rozpáraly obrazy a zlikvidovaly malé sošky a kostelní lavice.
Angličané ustupovali. Stáhli se k poslednímu východu a prchli. Němci mezitím zajišťovali okolí kostela, snášeli raněné k sobě a snažili se je ošetřit, zdravotníka ztratili. Ležel s rozstřílenýma nohama a vyrvaným žaludkem u vrat kostela. Starej seděl na jednom náhrobku a kouřil. Stolbe k němu přišel a opřel svoji pušku o ustřelený kus kamenného kříže. Byla to vrchní část s horní polovinou těla Krista. Socha na kříži přišla o ručičku a hlavičku.
"Přišel sem vo dvacet dobrejch chlapů," řekl jen. Stolbe soucitně pokývl a přisedl si k němu.
"Všechny sem je znal. Vod Stalingradu, Kursku i vod Sevastopolu. Pět let bojuju v týhle válce. Vidim, jak lidi umíraj jako zvířata, vidim hořet domy, města, mrtvý děti. Pět let žiju v díře, kus vod prvních pozic. Pět let nedělám nic jinýho, než zabíjim," řekl Starej prázdně. Jeho oči zůstavaly chladné a bez života. Vytáhl cigaretu z pusy, vyplivl tabák a kousky papíru, znovu si ji vstrčil do pusy a vybafl kouř.
"Mě už to sere, kurva!" vyřikl a nakopl špičkou špinavé boty kus cihly. Ostatní se rozhlédli, co se děje. Stolbe si podepřel rukou bradu a sundal přilbu.
"Takovejch masakrů sme už přece zažili. Šlo někdy i vo víc, jak dvacet chlapů," řekl Stolbe. Starej přikývl a poprvé řekl něco, co u něj nikdo za celou tu dobu, co s ním bojovali neslyšel:
"Já chci domů, Hansi," řekl s obličejem malého kluka, kterému se stýská po mámě a tátovi.
"Co na tom, že z mýho domu sou trosky a žena je mrtvá. Chci, aby už válka skončila a já moh jít domů. Nevim, jestli budu po tom všem ještě umět normálně žít. Po tom, co sem vlastnoručně oddělal desítky Ivanů, Amíků, Anglánů a bůhvíkoho ještě? Nevim," Stolbe mu položil ruku na rameno.
"Budeš. Vrátíš se domů, kopíš si domek na venkově, k tomu pole, budeš mít krávy, koně, slepice a já nevim co. Budeš žít, musíš žít," řekl Stolbe s nadějí v hlase. Starej se pousmál. Stolbe ho nechal o samotě a odešel za Bohrem.
Starýho vyrušil až příchod nějakého svobodníka. Oznámil mu, že přijely posily. Starej se zvedl a zamžoural k příjezdové cestě. us od brány stál náklaďák, dva stíhače tanků typu Marder a družstvo pěšáků. Nabyl znovu jistý krok. Zase byl tím velitelem, kterého všichni znali. Do cesty se mu postavil jakýsi starší svobodník od toho družstva, co přijelo s těmi tanky.
"Pane četaři, poslušně hlásím že...,"
"Máte munici?" zeptal se Starej.
"Ano, pane," odpověděl v pozoru stojící starší svobodník.
"Granáty?"
"Rovněž, pane četaři,"
"Fajn, právě ste se stali třetím družstvem. To původní leží dole pod kopcem. Najděte se ňákou pozici a hlašte všecko, co uvidíte," starší svobodník k sobě zavolal své muže a přetlumočil jim rozkaz.

"TANKOVÁ" BITVA

Starej pomalu přicházel ke dvěma zaparkovaným stíhačům tanků. Byla to taková narychlo projektovaná konstrukce. Podvozek to mělo z československého LT38, vzadu otevřenou neotočnou korbu, v níž se ukrýval 7,5cm panzerabwehrkanone a to bylo všechno. Byly dva a okolo nich stáli muži z osádek. Starej s rukama v kapsách přišel k veliteli, nějakému muži v černé tankové kombinéze, čepicí na hlavě a s hodností poručíka.
"Přijeli ste docela vhod," řekl. Muž se napřímil a otočil se od pásů. Prohrábl si prošedivělé vlasy a nasadil čepici. Přeměřil si toho četaře od pěchoťáků pohledem a zaklesl palce za přezku opasku.
"Přijde na to, četaři. Celá fronta stojí. My nemůžeme tam, Amíci nemůžou sem," řekl jen.
"Přivezli jsme vám nějaké panzerfausty a panzerschrecky. Můžete teď dát těm parchantům řádně na prdel," dodal. Starej přikývl. Než stačil cokoli říct, přiběhl k nim nějaký vojín.
"Pane četaři, tři britské tanky...dole...na silnici. Spousta pěchoty... a ... a míří sem," voják sotva popadal dech.
"Do prdele, poručíku, budeme vás potřebovat. Sami to tu neudržíme," řekl Starej. Meier, ten poručík, přikývl a povídá:
"Přejedu s marderama o kus dál. Až budou blíž k vám, vyjedu jim do boku. Chlapi, nasedat, čajovny na cestě!" hvízdl na své podřízené. Posádky nalézaly do vozidel a první pancéřák se trhavě rozjel.
Starej se mezitím vydal ke kostelu. Vzal od jednoho desátníka dalekohled a přitiskl si ho k očím. Zuřivě otáčel zaostřovacím kolečkem a hledal ty britské "čajovny", jak přezdívali anglickým tankům. Skutečně. Od silnice se k nim blíži dva Cromwelly a jeden Churchill. Za nimi šlo tak šedesát, možná osmdesát pěšáků. Mezi nimi a tou silnicí bylo tak dvě stě metrů travnaté půdy, něco takového, jako to, čím se dostali sem. Křikl na dva muže s panzerschreckem, ať sebou hodí do rohu té rozstřílené zídky. Rostl tam rozložitý strom. Muži sebou hodili a zaklekli. Ten druhý nabil střelci raketu do zbraně. Voják s raketometem zamířil první tank a čekal, až bude kolos blíž. Jiným Starej rozdal pancéřové pěsti a vyčlenil jim místo na různé straně. Tanky mezitím vjely do té podmáčené trávy. Trochu poklesly, jak zapadly do bláta, ale silné motory hnaly tu masu ocele vpřed. Vedoucí tank vypálil a přesně mířená střela rozmlátila vrchol věže, jenž se v lavině kamení, malty a dřeva se zřítil na skupinu Němců pod věží a zavalil je. Stolbe sebou praštil do kráteru po granátu a přidržoval si přilbu rukama.
"Kurva, ty to myslej vážně," řekl si spíše jen pro sebe. Z nebe se spustil drobný deštík.
"Doufej, že se ten tankán vobjeví, jinak nás čajofilové zadupou do země s pomocí toho svýho šrotu," řekl Bohr. Stolbe přikývl.
Britské tanky si mezitím razily mokřadem cestu vpřed. Občas vypálily a střely explodovaly ve zdech kostela a měnily ho v ruiny, nebo před zídkou. Na vojáky s každým výbuchem padaly kila hlíny a bláta. Angličtí pěšáci si zatím v klidu vykračovali za tanky u vědomí toho, že se jim nemůže mnoho stát. Postupovali v široké rojnici za tanky a své zbraně měli připravené k útoku.
První britský obrěnec, byl to vedoucí tank, se dostal na dostřel prvního panzerschrecku. Střelec si počkal, až bude přímo v zaměřovači a dlaní stiskl spoušť. Zbraň zahučela a raketa se s dlouhým kouřovým ohonem vydala na cestu k tanku. Minula však cíl, zcela neškodně přelétla okolo čelního pancíře a vybuchla v zemi mezi ním a druhým tankem. Pancíře tanků pokropila jen voda a utržená hloína proměněná v bahno. Ten druhý Cromwell, střelec nebo velitel asi viděli, odkud to přišlo, natočil věž a dělo vystřelilo. Granát rozťal strom, pod nímž se raketometčík skrýval. Výbuch je oba zabil jejich těla roztrhal. Tanky trochu nabraly na rychlosti a už pálili z kulometů do zdi.
Starej svíral křečovitě svoji pancéřovou pěst. Nadechl se, vyklonil se zpoza náhrobku, hodil si pěst do podpaží, zamířil a stiskl rukojeť. Těsně před tím zavřel oči a ucítil horký vítr šlehající z motoru střely. Zahodil nepoužitelnou prádznou rouru a už skákal do úkrytu. Angličan si ho všiml a střelec kopl do spouště kanónu. Střela zasvištěla dírou ve zdi a explodovala. Okolo Starýho se rozpoutala bouře. Katarze drobných kamínků a hlíny prolětěla okolo náhrobku, za který skočil, a rozbila se o zeď kostela. Tlaková vlna ho odmrštila několik metrů daleko. Během toho letu ztratil přilbu a svůj samopal. Probral se vedle kostelní zdi. Pískalo mu v uších a viděl rozostřeně. Ruce se mu třásly a v zádech ho bolelo. Musel ale dál. Bleskově se vyškrábal na všechny čtyři, sebral britský stengun válející se opodál a utíkal do jiného úkrytu. Cestou plival hlínu a krev z rozbitého rtu. Vojáci mezitím začali střílet po anglických pěšácích. Britové palbu z pušek a samopalů opětovali. Tanky pálily z děl a kulometů a mnoho německých vojáků bylo zabito. Kostel dostal další zásahy a střecha se s lomozem propadla. Jestli to takhle půjde dál, ty tanky je rozdrtí.
Zpoza malého náspu se objevila hlaveň a hned nato zbytek trupu na násep šplhajícího mardera. Vozidlo se přehouplo přes nerovnost a zamířilo k prvnímu britskému tanku. Velitel zařval "PAL!" a dělo sebou trhlo nazad. Z otevřených dveří korby vyletěla kouřící prázdná nábojnice. Cromwell dostal zásah do prostoru, kde byl uložen motor. Jeho kryt vyletěl do výše na mraku plamenů a se zapraštěním dopadl do trávy. Tank se zastavil a v tu chvíli jeden voják stiskl spoušť panzerfaustu a zalehl do úkrytu. Cromwell zmizel v oblaku ohně a kouře. Nejprve se vzňala munice, pak palivo a nakonec celý tank vybuchl. Dým se vznášel vysoko nad hořící vrak a rozplýval se ve výši. Ostatní dva tanky se zaměřily buď na kostel, který už skoro úplně rozstřílely, nebo na toho drzého stíhače tanků, který manévroval po bojišti s cílem najít výhodnou pozici. Angličtí pěšáci házeli po německém obrněnci granáty a tím poškodili jeho pásy. Jedne člen osádky se vyklonil z korby a samopalem po nich střílel. Dělo obrněnce znovu promluvilo a tentokrát byl zasažen Churchill.
"Dostávaj na prdel!" zavískl Stolbe a vypálil po britském pěšákovi. Zasáhl ho asi na třetí ránu.
Druhý marder zablokoval zbývajícím dvěma tankům ústupovou cestu a z bezprostřední blízkosti poškozený anglický tank dorazil. Do ruda rozžhavená ocel zasáhla i jeho pancíř. Poslední Cromwell kryl ústup pěšáků a sám se stahoval zpátky k silnici. Němci pomalu opouštěli svoje pozice a přecházeli do protiútoku. Mezitím poškozený marder s přetrhnutým pásem dostal zásah. Výbuch ho úplně zničil a z posádky nepřežil jediný muž. Všichni uhořeli zaživa v tanku. Všechno proběhlo tak rychle, že ani jediný z posádky nestihl vyskočit otevřenou korbou. Trosky se rozletěly do stran a hořící kusy pancéřáku padaly k zemi. Z poklopů řidiče a velitele šlehaly plameny a levý housenkový pás se přetrhl a pravý se válel svlečený po straně vraku.
Němečtí pěšáci se vrhli na zem a stříleli po kvapem ustupujících Britech. Poslední přeživší tank přejížděl sem a tam snažil se je krýt. Granáty vybuchovaly kolem něj a dva ho zasáhly. Kryty pásů to utrhlo a nějaká hořící látka ulpěla na něm. Třetí střela zasáhla bok a tank začal hořet. Z poklopů vyskákala osádka a připojila se k ustupujícím vojákům. Starej zaklekl a střílel po Angličanech. Dva zastřelil a třetího zranil. Jiný voják si ho hodil na záda a utíkal za ostatními. Přežilo jich o dost méně, než jich na pahorek zaútočilo. Kvapně a bez obrněné podpory běželi zpátky k silnici. Němci se mezitím stáhli zpět ke kostelu. Sem mezitím přijely dva hakly s pěšáky a vysadili je poblíž. Muži mezitím zaujali pozice. K bráně najely také dva Panzer IV a jeden Tiger. Měli je podpořit v dalším postupu na ty mosty, které byly dalším cílem.
Starýho posílená četa se naložila na pancíře a korby tanků. Vojáci šplhali po tancích jako nějaký hmyz a a snažili se vydobít si aspoň nějaké malé místečko. Seděli i na střeleckých věžích. Konečně se kolona dala do pohybu. Najeli na rozmlácenou cestu a posunovali se vpřed. Tanky sebou házeli a pěšáci měli co dělat, aby se na tancích vůbec udrželi. Kolona se valila vpřed po úzké silničce, když poslední tank předjela motorka a mávala na vedoucí vozidlo, aby řidič zastavil. Nevšímal si ale motorky a jel s tankem dál. Motocyklista kolonu předjel a zastavil před ní. Řidič tanku zadrhl oba pásy a vozidlo se prudce zastavilo, vojáci nabalení na korbě málem spadli. Motocykliksta si vytáhl brýle na přilbu a předal veliteli tanku, který seskočil na zem papír.
"Co se děje, hergot?" zavrčel tankista. Vyškubl papír motocyklistovi z rukou.
"Nové rozkazy, pane kapitáne," hlásil tankista.
"Máte se přemístit směrem k Thierville. Američané prolomili frontu a chystají se odříznout naše jednotky v tom městě," hlásil motocyklista.
"Co je to za nesmysl, vždyť byli ještě daleko před tím městem," řekl kapitán a rozbalil mapu. Položil ji na přední pancíř Tigera a přejížděl po ní prstem. Motocyklista mu ochotně ukazoval, kudy se americké síly k městu blíží.
"To abych sebou hodil," odtušil kapitán.
Tanky se otočily a vyrazily směrem za motocyklem.
"Co se to kruci děje," zabručel Starej.
"Změna plánu. Amíci nám nakopali prdel a chystaj se dobýt nějaký město," řekl jeden střelec, který vyslechl velitelův rozhovor se spojkou. Bohr obrátil oči vsloup a složil hlavu do dlaní. Tanky hučely pryč a zanechávaly za sebou svůj původní cíl. Pěšáci se moezi sebou bavili, co je tam asi čeká. Většina mužů už věděla, že to bude tvrdý boj o každý centimetr půdy. Nepřítel bude muset postupovat od plotu k plotu a probojovávat se skrz. Bude sice hodně úkrytů, ale pokud Spojenci nasadí své bombardéry, nebudou mít mnoho šancí. Nikdo hlavně netušil, kde to město vůbec leží. Starej jim řekl, že je to větší město, brání ho dva prapory a tanková rota. Oni musí na Američany udeřit ještě před městem a trochu ten hrot úderu otupit. Nikdo sice nechápal, jak tahle hrstka mužů a tanků, eventuálně s posilami, může něco takového provést. K městu nepřítel přisunuje hlavně tanky a pěchotu. O mohutně letecké podpoře ani nemluvě.
Po několika kilometrech jízdy potkali trojici haklů s několika družstvy pěchoty. Pěšáci maskovali kolopásy usekanými větvemi z okolních stromů a upevňovali je na boky transportérů.
"Kam jedete?" zeptal se velitel tanků pěšáků.
"Máme na vás počkat. Řekli nám, že nějaké tanky jedou sem a máme se k nim připojit," řekl velitel pěšáků. Kapitán přikývl palcem ukázal na konec kolony.
"Zařaďte se na konec a pojeďte za náma," velitel zasalutoval a nechal pěšáky nastoupit do haklů. Motory zahučely a první transportér vyrazil. Obrněnce se mezitím zas daly do pohybu.
Američany potkali asi tři kilometry od místa, kde se k nim připojily ty hakly. Stalo se to v místě, kde silnice opouštěla hustý les protkaný živými ploty. Silnice tu vedla na polozatopená a podmáčená pole, na nichž tu a tam stál malý remízek. Jednotlivá políčka od sebe odděloval drátěný plot na nevysokém náspu, pod nímž byl vždy mělký drenážní příkop. Kolona se vydala po rozmočené cestě mezi těmi poli. Chvíli to vypadalo dobře, a že i bezpečně přejedou. Zničeho nic se ozvala rána a poslední hakl okamžitě vybuchl. Trosky, rozžhavené kusy ocele a hořící části pancéřáků vyletěly k nebi. Vojáci uvnitř okamžitě zemřeli, nebo je to vyhodilo ven. Někteří vzpláli jako pochodně, když se na ně vylilo hořící palivo z proražených kanystrů. Jeden pěšák přišel o bličej, když mu do očí chrstla vzplanuvší nafta. Jiným výbuch utrhl ruce či nohy, nebo kusy masa. Ti teď leželi umírající v agónii v blátě a loužích. Většina jich však ihned zahynula. Pěšáci seskákali z koreb tanků a z transportérů. Pleskli sebou do bláta, nebo do příkopu podél silnice. Američtí pěšáci ukrytí právě v těch remízkách. Zpod větví se na ně řinula záplava olova a bzučících trasírek. Pěšák vedle Bohra se zhroutil k zemi a z úst mu vycházela tmavě rudá tekutina. Chrčel a vztahoval ruce k hrdlu, než jeho stiskt ochabl a poslední síly ho opustili. Bohr se zoufale snžail odplížit do bezpečí, neboť kulky z amerického kulometu vytrvale bušily do pancíře tanku a odrážely se do všech směrů. Viděl, jak utíkajícího pěšáka proud střel doslova rozerval vpůli. Mrtvola zalitá krví padla k zemi a zůstala nehybně ležet.
Z jednoho lesíka se za hluku motoru vynořilo americké samohybné dělo Wolverine. Vystřelil a střela zasáhla bok jednoho z Panzerů IV. Pěšáci ukrytí za ním výbcuh odmrštil několik metrů zpět, pár vojáků dopadlo na zem s vyraženým dechem. Druhý M10 vyrazil opatrně podél lesa a chystal se zablokovat případně ustupujícím Němcům cestu. Jeho velitel však přehlédl ukrytého Mardera, který zastavil u výjezdu z lesa kvůli technické poruše na jednom z válců. jeho velitel nechal vozidlo natočit a pojíždějící Wolverina zaměřit. Kanón zaburácel a střela zasáhla M10 z pouhých třiceti metrů. Zásah z tak bezprostřední blízkosti obrněnce okamžitě zlikvidoval.
Tiger likvidoval svým kulometem pěšáky střílející na německé vojáky. Obě jednotky na sebe střílely přes pole a kulky se zarývaly do všeho, co stálo jen pár metrů nad zemí. Zarývaly se do země, pronikaly vodou a rozstřikovaly je na všechny strany. Bahno odletovalo od zabodávajících se kulek do výše a ulpívalo na uniformách vojáků. Stolbe zamířil a vystřelil. Americký voják se zhroutil zpět mezi větve s prostřeleným ramenem. Natáhl závěr a přirazil ho zpět, zamířil a stiskl spoušť. Hlaveň pušky se zvedla a nepřátelský seržant padl na bok s dírou v hlavě. Ani nehlesl, ani nevykřikl, prostě sebou pleskl do rozmočené hlíny jako mokrý hadr. Bohr pálil krátkými dávkami po útočících Američanech, kteří postupovali kryti jedním Shermanem. Dělo tanku střílelo jeden granát za druhým. Podařilo se mu zasáhnout couvajícího hakla. Exploze jej proměnila v hořící vrak. Vypadla z něj lidská pochodeň, kdysi bývající řidičem. Hořící postava s šíleným agonickým řevem utíkala vstříc pásům couvajícího Tigera a vrhla se pod ně. Kosti zapraskaly a vnitřnosti se pod hrozivou tíhou tanku rozlily do stran. Otáčející se tank je rozmašíroval.
Věž Tigera se o pár centimetrů otočila, střelec zamířil a zatáhl za spoušť děla. Střela se na ohnivém polštáři vydala na cestu. Prohvízdla mezi dráty plotu a mířila k předku Shermana. Následující výbuch proměnil tank v roj rozletivších se trosek. Ti pěšáci, kteří byli moc blízko, měli své osudy zpečetěné. Jednomu z nich uťal kus rozstřelené věže hlavu. Tělo sebou párkrát škublo, z krku vystříkly dva proudy krve a mrtvola padla na záda. Někteři z vojáků přišli o končetiny a křičeli bolestí. Ti zbývající přeživší pálili po Němcích na silnici, kteří byli koseni jeden za druhým. Tiger se rozjel a najel na malý násep oddělující jedno pole od druhého. Bez problému přerval drátěný plot a hliněný val se pod ním zhroutil. Ukrytý střelec s bazukou po něm poslal raketu. Blížila se k zvednutému předku tanku a explodovala na podvozku. Posádka uvnitř dostala pořádný šok, ale pak se řidič probral a vedl tank dál. Ohromná masa ocele zapadla do bahna a propadla se o dobrý metr hluboko. Mohutný Maibach ale vyhnal tank znovu kupředu. Druhá raketa tank nezasáhla, ale jen škrtla o levý blatník pásu. Se skučením rotovala stranou. Dosud pracující motor a plyn vycházející z trysky vytvářel dojem rotující káči. Pak raketový nábej vybuchl stranou. Tiger otočil věž a jedním výstřelem zlikvidoval malý lesík, kde se raketometčík skrýval. Torza stromů, ohořelé a dosud hořící větve, drny, kameny, části stromů a kmeny padaly z výše k zemi.
Bylo po všem. Zdecimovaní Američané ustoupili a ještě zdecimovanější Němci seděli na mezi. Okolo nich hořely zničené hakly a jeden Panzer IV. Mrtví leželi tam, kde padli. Po cestě k nim pomalu pojížděl Marder s posádkou se zbraněmi připravnými k okamžitě střelbě. Starej zjistil, že přišel dobře o čtvrtinu mužů, všechno rezervní střelivo, v jednom z hořících haklů zůstalo i pár panzerfaustů a tři panzerschrecky plus rezverní rakety pro ně. Stolbe procházel okolo hořícího haklu, zakrývajíc si tvář před žhoucím ohněm a rozpáleným železem. Skrz plameny a hustý černý dým uviděl na kost ohořelé zuhelnatělé tělo řidiče a střelce, jenž ležel pod žárem zkrouceným kulometem. V ruce držel do poslední chvíle růženec, jehož drátek měl stále obtočený okolo rukou.
Dál museli jít po svých. Tiger zůstal stát zabořený v poli s hlavní stočenou k zemi, podle posádky zásah bazukou poškodil nějaké potrubí, prý vedení oleje a tank má tím pádem zničený motor. Poslední Panzer IV přišel o oba pásy a nemohou to spravit. Jediné, co bylo pojízdné byl ten poslední přeživší Marder a ten se pomalu sunul za odcházejícími vojáky. Tankisté posbírali zbraně od mrtvých a vydali se spolu s pěšáky ve trojstupu na pochod směrem Thierville.
"Musíme sebou pohnout. Rád bych vocaď byl dřív, než si toho kouře všimnou čajofilní letadla," řekl Starej a popoháněl muže rychleji kupředu.
Když se dostali až ke stromům na druhém konci těch polí, uviděli poslední vojáci v koloně dvě nízkoletící letadla. Tím prvním byl Spitfire a druhým americký Thunderbolt. Americké letadlo odhodilo dvě zápalné bomby a pak se zvedlo vysoko na nebe. Exploze a následný ohnivý vír se staly pohřební hranicí pro mrtvé vojáky ležící v okolí těch zničených vraků.

BITVA O THIERVILLE

Šestice B17 odlétala pryč od města. Bombardéry za sebou nechávaly bílé stuhy na obloze a město dole pod nimi téměř přestalo existovat. Starýho vojáci se na to koukali z malého kopce nad městem. Všechny domy byly beze zbytku rozmlácené, některé hořely a jiné se zhroutily jako by byly z karet. Stoupalo tu několik sloupů černého mastného kouře. Uprostřed toho všeho se z ruin tyčily dvě věže místního velikého kostela. I ten dostal pár zásahů a tři čtvrtiny stavby se propadly a zůstala z nich jen hromada dýmajících sutin.
Procházeli městem. Vládl tu zmatek, zdravotníci pobíhali se zakrvácenými nosítky sem a tam, pojížděla tu těžká technika, auta, sanitky a pohybovalo se tu spousta vojáků, jak zdravých, tak zraněných. Bomby zlikvidovaly sklad pohonných hmot, muniční sklady, část vozového parku stála v jednom ohni a do vzduchu vyletělo i celé nádraží s odstaveným lazaretním vlakem, který dvě bomby úplně rozmetaly po celém nádraží spolu s nákladem raněných určených k transportu do záložních nemocnic za frontou, nebo přímo v Říši.
Stolbe si všiml jednoho majora, jak seděl na schodech rozbombardovaného domu. Obličej a uniformu měl potřísněné krví a tiše mumlal:
"Všechno je ztraceno...všechno...všechno je ztraceno," K nim se potáceli zranění vojáci s obvazy na všech možných částech těla. Doprovázelo je několik zdravotníků a vedli je k improvizovaným sanitám sestavených z náklaďáků, transportérů a i motorek. Starej málem spadl do jednoho kráteru, který bomba udělala přímo uprosřed jedné ulice. Na jeho dně ležela nějaká doutnající hromada trámů a suti.
"Tady to teda vypadá," řekl jeden tankista a udiveně hvízdl. Stolbe s Bohrem se poděšeně rozhlíželi kolem. Přispěchal k nim kapitán Schulte.
"Vy jste od těch posil? Tanku přijedou za vámi, že?" zeptal se s nadějí v hlase. Starej zavrtěl hlavou:
"Ne, pane kapitáne. Tanky a zbytek posil je pět kilometrů odsud rozmlácenej na hadry. Tohle, co vidíte, je všechno, co to přežili," Bohr si všiml, jak Schulte zbledl. Lehce zavrávoral, ale pak znovu nabyl rovnováhy. Přejel si rukou po obličeji a tiše řekl:
"Nemám tu více jak čtyři roty. Slíbili mi tanky, pancéřovky a posily," Starej si zapálil cigaretu a nabídl i kapitánovi. Vzal si ji a mechanicky vsunul mezi třesoucí se rty. Ještě tišeji řekl, že město nemůže s tímhle ubránit. Předal je štábnímu desátníku Loewemu, ať jim rozdá rezervní munici a vydá poslední pancéřově pěsti, půjdou hájit nejdůležitější úsek: hlavní přístup k městu.
Prošli přes rozflákané náměstí, kde plno domů ještě hořelo. Stál tu rozmlácený náklaďák, ze kterého zbyla jen kostra, okolo leželi roztrhaní mrtví. Zastavili se u jednoho ze zemních betonových bunkrů. Štábní desátník hrdě zabouvhal na dveře a pravil:
"Amíci možná celý tohle město rozmlátili na prach, to jo, ale tohle ňák trefit nestihli. Potřebuju dovnitř tři chlapi, ať vynesou tu munici ven," řekl jen. Otevřel pancéřové dveře a dovnitř vešli Starym vybraní tři muži. Vynesli ven několik beden munice do pušek, samopalů, kulometů a také čtyři pancéřově pěsti. Když si munici rozebrali, šli dál.
Vykázali jim pozici na hlavní příjezdové silnici do Thierville. Byl tu systém zákopů, bunkrů, pevnůstek a malých zemních opevnění. Vzhledem k tomu, že se to celé rozkládalo pod keři a v malých lesících, nebylo to ze vzduchu téměř vůbec vidět. Rozmístili sem několik protiletadlových čtyřčat, dva kanóny ráže osm osm milimetrů a minomet. Pozice obsadili dvě roty pěšáků. Byla přichystána "požární družstva", pěchotní čety, které v případě nebezpečí proražení pozic měli nastoupit na nejvíce ohrožené úseky.
Starýho četa zaujala pozici na středním úseku a muži se rozmístili po jednotlivých úsecích. Stolbe zalezl do malé díry a vedle něj si opřel samopal o stěnu zákopu Bohr s desátníkem Freiburgem. Zatím to vypadalo klidně. Na nepřátelské straně byl klid, ani náznak aktivity. Vojáci pozorovali dalekohledy protější lesík. Nic se tam nehýbalo. Stolbe se posadil na dno díry a smetl hlínu z pažby pušky.
"Angláni přídou," řekl jen. Freiburg si odfrkl a položil lokty na parapet zákopu.
"Jestli nás seřežou tak, jako u toho blbýho kostela, tak to Bůh s náma,"
"Ale ale, ty sis nevšim, že přesně to máme na vopasku? Bůh s námi?" uchichtl se Stolbe.
"Jo, to ano, ale zatim sem si ňák moc nevšim, že by byl fakt s náma. Zatim to vypadá, že je spíš s čajofilama a Amíkama," řekl Freiburg.
"Rád bych vás varoval před tím, co říkáte, pánové. Za tohle by moh bejt provaz nebo kulka," řekl nevysoký svobodník jménem Ralf Heizer.
"Víš co? Radši se dívej támhle a dej nám vědět, až pudou," usadil ho Bohr, ukazujíc na nepřátelskou stranu fronty. Heizer cosi zabručel a přitiskl dalekohled k očím. Stolbe chtěl cosi říci, ale Bohr ho posuňkem umlčel.
Za pár minut to začalo. Na levém křídle se Britové slabě zaútočili se dvěma Cromwelly a hrstkou pěšáků v naději, že je tu jen slabá obrana. Když pak byly rozhročenou palbou zahnáni zpět, zaútočili znovu, tentokrát s těžšími Churchilly a mnoha pěšáky. Současně s tím zahájila americká jednotka útok na střední úsek obrany. Z nebe se snesly britské Typhoony a zasypaly pozice raketami. Dvě z nich explodovaly kus od Bohrova místa a ovanula je tlaková vlna s kusy hlíny a sutě ze zničených domů.
"Do prdele!" hekl a svalil se na zem. Než se stačili vzpamatovat, hnala se k nim čtveřice Shermannů a kropila jejich zákopy palbou z kanónů. Několik bunkrů bylo doslova přeoráno několikerými zásahy a zbyly z nich jen rozvaliny a doutnající díry. Z Halftracků vyskakovala pěchota a z karabin a samopalů pálila na německé vojáky, kteří palbu opětovali. Bohr natáhl závěr samopalu a střílel po Američanech běžících k malému příkopu kus od silnice. Dva zasáhl a spadli mrtví k zemi. Když se dostali blízkosti toho příkopu, kdosi stiskl páku detonátoru. Rozerval je výbuch silné trhaviny umístěné na dně příkopu. Stolbe pálil po amerických vojácích krčících se za popojíždějícím transportérem, který kulometem bušil do zákopu u silnice. Tři zabil a čtvrtého zranil, než ho palba ze dvou samopalů donutila zalehnout.
Starej ležel na podlaze svého úkrytu a držel si u levého ucha sluchátko telefonu:
"Velrba pět, Velryba pět, jsme pod těžkým americkým útokem, tanky a pěchota!" chraptěl do telefonu. Z něj mu odpovídal přerušovaný hlas:
"Držte...zice...nesmíte...ence pustit do města. Posi...y na cestě...ec"
"Zas vim hovno!" zaječel Starej do telefonu, když se hlas odmlčel. Drapl samopal a vyběhl z vchodu do bunkru. Utíkal mělkým zákopem a střílel do útočící americké pěchoty kryté tanky. Pár američané pokosil a jejich krev se rozstříkla po korbě amerického tanku. Kdosi jeho směrem vrhl granát. Starej se vrhl na dno spojovacího zákopu a granát vybuchl těsně u okraje. Na jeho záda spadla sprška kamení a hlíny.
Nízko and zemí letěl Typhoon a spustil svůj orchestr smrti, když se rozbouřily jeho kanóny. Střely rozervaly na kusy oddíl pěšáků utíkající na pomoc ohrožené pevnůstce. Torza těl se rozletěla do prostoru. Zbytek kulek se zaryl do země, nebo do stromů a odštípl kusy kmenů. Zvedl čumák a odlétal pryč.
Ke Stolbemu kdosi přispěchal s panzerfaustem. Zamířil a vypálil na první americký tank, který byl nejblíž. Shodou náhod pojížděl jen pár metrů od Stolbeho díry. Když raketa zasáhla bok, explodovala. Tank nikoli. Stolbeho ovanul horký vítr exploze, odhodil pušku a utíkal pryč. Strhl s sebou k zemi užaslého střelce a v tom okamžiku Shermann vybuchl. Přes zákop se přehnala bouře žhavých úlomků, střepin a trosek.
"Idiote, kam čumíš!?" seřval Stolbe vojáka, který se těžce sbíral. Sebral nedaleko se válící samopal a střílel do pěšáků. Nepočítal, kolik jich skolil a mrskl mezi zbylé granát. Dutý výbuch roztrhal těla mrtvých a přidal k nim další.
Američanům se podařilo vážně narušit obranu střední části obrany. Pravé křídlo bojovalo s Brity, ale těm se nedařilo obranu tak dokonalo rozebrat, jako jejich americkým kolegům. Ti likvidovali jednu četu za druhou a společně s další britskou jednotkou udeřili i na levé křídlo. Do toho všeho se přidalo dělostřelectvo obou stran, které se snažilo podporovat své jednotky v boji.
Bohr ležel v zákopu a střílel po amerických vojácích. Jejich prostřílené a často zohavené mrtvoly se množily. Do zákopu spadla horní část těla amerického vojína, kterého sem odmrštila tlaková vlna po dopadnuvším dělostřeleckém granátu. Dopadl přímo doprostřed jejich družstva a zmasakroval jej. Voják postrádal nohy, ruku, ale i obličej. Bohrovi se zvedl žaludek. Vyhrabal se ze zákopu a v dešti střel obou stran utíkal do druhého. Zapadl k obsluze kulometu, jejichž zbraň dštila oheň a řeky olova proti postupujícímu nepříteli. Americké tanky svými děly rozstřílely na mraky veškerá opevnění z přední linie. V jejich troskách se teď ukrývali američtí pěšáci a stříleli po svých nepřátelích. Sherman pásem rozdrtil zraněného německého poručíka, který se s prostřelenou rukou a těžce poraněnou nohou plazil pryč. Tank ho úplně rozmázl a jeho tělo se proměnilo na do země zamáčknutou krvavou kaši a zmeť rozdrcených kostí.
Stolbe samopalem rozstřílel jednoho seržanta a ty kulky, které nezasáhly zamýšlený cíl, zabily jednoho zdravotníka. Vykřikl a svalil se na zem. Okamžitě ho zaměřil zastavivší Sherman a plivl po něm granát. Zasáhl však místo docela daleko od Stolbeho. Jeho uchopila tlaková vlna a mrštila s ním bezmála dvacet metrů daleko. Zatmělo se mu před očima a jen vnímal, jak někam letí. Zbraň někde ztratil.
Starej vytáhl svou P38 a pálil z ní jednu rány za druhou. Nějakému americkému tankistovi, jehož tank se stal nepojízdným, vystřelil ranou z bezprostřední blízkosti mozek z hlavy. Druhému vpálil tři rány do zad a pak mu došel zásobník. Sebral od mrtvoly Thompson a střílel s ním po všem co se kde pohnulo a co nosio americkou uniformu.
"Ústup! Ústup!" řval kolem sebe a máchal rukou na znamení ústupu.
Zachránilo je protiletecké čtyřče, jehož posádka odhodila stranou větve, jež ho až doposud maskovali. Začal masakr. Granáty rozstřílely na kusy družstvo amerických pěšáků a jejich vnitřnosti a mrtvoly se rozstříkly do okolí. Výbuchy nabíraly mrtvá těla a posílala je do výšky. Nastelému infernu plamenů se nevyhnul ani najíždějící M10. Granáty roztrhaly bok Wolverina na kusy a z díry vyrazil sloup ohně. Posádka musela za živa uhořet. Američané začali ustupovat a pálili po Němcích, kteří začali znovuobsazovat ztracené pozice. Protiletadlové dělo přestalo existovat. Zasáhla ho raketa z bazuky a okamžitě vzplála munice. Po okolí přeběhlo několik lidských pochodní, než spadly mrtvé k zemi.
Američané decimovali celou linii soustřednou palbou těžkého dělostřelectva a samohybných houfnic umístěných poblíž. Starýho zmasakrovaná četa se spojila s družstvem pancéřových granátníků a jedním "požárním sborem" a společně ustupovali k prvním vybombardovaným domům, zatímco všude okolo duněly exploze a vyletávaly další a další gejzíry ohně a vzduté půdy. Pálili po postupujících amerických a britských pěšácích, jež podporovaly jejich tanky, které roznášely smrt všude okolo. Stolbe sestřelil v běhu jednoho Brita, jehož krev z přestřelené krční tepny se rozstříkla po jeho spolubojovnících. Škubající se tělo zmizelo v kráteru po bombě a zůstalo nehybně ležet. Práskl další výstřel, ale tentokrát Stolbe minul. Kulka zabzučela v křoví, jen kousek od Američanovi nohy. Němci už na nic nečekali a vzali nohy na ramena.
Vběhli do prvního zničeného domu a obsadili všechna okna a průrvy ve zdech, odkud vedli na postupující spojenecké jednotky tuhou palbu. První vojáci, kteří sem na začátek té ulice vlezli, byli doslova roztrháni palbou na hadry. Krev, vnitřnosti a mrtvá těla se válela na poničeném a rozpukaném dláždění. Starej stál u dveří a pálil z ukořistěného Stengunu jednu dávku za druhou. Skolil čtyři Američany a dva britské pěšáky. Odjistil granát a hodil ho do hromady, jež zbyla z dvoupatrového domu, přesně zasáhnutého bombou. Do vzduchu se vznesla dvě těla, která s plesknutím skončila na dlažbě před troskami. Nad ruinami se přehnala dvojice amerických Mustangů a ze svých kanónů pálila po tom děsu dole. Za nimi se k nebi vzepjaly dva mraky ohně, hned vzápětí doprovázené černým dýmem-to explodoval pohotovstní sklad paliva. Vojáci, kteří nestihli včas ohnivé řece plamenů utéci, uhořeli zaživa. Jejich těla pomalu stravoval oheň hořící nafty a benzínu. K nebi létaly jako nějaké rachejtle vybuchující sudy, které padaly dolů, kde explodoval zbytek paliva. Požár se šířil po vyschlých krovech a zachvacoval už velký kus města.
Situace Bohrova družstva už vypadala hrozivě. Zmizeli už ze tří domů, v nichý je spojenečtí vojáci za pomoci britských obrněných Humberů málem obklíčili. Zaplatili za to životy osmi mužů, kteří se snažili Brity zadržet, avšak byli rozstříleni. Ustupovali směrem ke Starýmu a jeho mužům, kteří drželi poslední zbytky toho, co zbylo z jednoho domu, který měl výhled na důležitou křižovatku ulic.
"Čajofilové a Amíci nás brzo vodříznou!" řval Bohr přes ulici na Starýho.
"Já tě vůbec neslyšim!" odpovídal mu Starej ve snaze přeřvat hluk okolní vřavy.
"Že nás čajofilové vodříznou!" řval Bohr. Starýho odpověď zanikla v rachotu k zemi se řítícího domu, jehož čelní stěna byla značně nakloněna do ulice. Zhroutil se přímo před předek britské Mathildy klestící si cestu přes popadané trosky a suť. Tank se na okamžik zastavil a to byla jeho smrtelná chyba, neboť pancéřovník s panzerfaustem si ho vzal na mušku a vystřelil. Raketová střela prolétla mezi ruinami a zasáhla tank pod věž. Následná exploze vytrhla věž z usazení a odmrštila ji několik metrů nazad. V tanku se okamžitě vznítila i munice a vozidlo explodovalo.
Bohr poslal dva pěšáky dolů ke vchodu, aby co nejdéle brzdili postup Britů. Brzy se jejich prostřílená těla svezla k podlaze. Spojenci již úplně ovládli okraj města a v těžkých bojích se prokousávali dál a dál. Němečtí vojáci bojovali o každý dům, bezmála o každou místnost a každý metr, ale pod zničující palbou tanků, děl a chytře načasovanými útoky malých skupinek útočníků museli vždy ustoupit, buď aby se vyhnuli úplnému sebezničení či obklíčení.

ÚSTUP DO DOURDANU

Boje dospěly až k náměstí. Starej, Bohr, Stolbe a hrstka mužů bránila to, co z města zbyla. Ostatní se po malých skupinách z města už vytratili. Náklaďáky a terénní auta, která ještě byla schopna jízdy ustupovala také. Většinou byla vozidla naložena raněnými vojáky, nebo důstojníky z velitelství.
Všude svištěly střely, zarývaly se do průčelí domů, explodovaly tu granáty a vybuchující miny demolovaly zbytky zničených domů.
"Uzavřete tu ulici, pár chlapů do tý ulice!" řval Starej na oslabené družstvo střelců, kteří zjevně vůbec netušili, co mají dělat. Stříleli po Američanech, neúprosně se přibližujících už ze tří směrů. Německý kulomet v budově kavárny Bauldin už dávno umlkl. Střelec i nabíječ leželi mrtvi v kaluži krve vedle kulometu. Zmasakrovaná rota se pomalu stahovala a jejich ústup se měnil v útěk. Probíhali okolo vypálených transportérů, jež americké Mustangy zastihly naprosto nepřipravené. Ohořelá těla posádek a vojáků se povalovala uvnitř, či v bezprostředním okolí vraků. Stál tu také jeden Panther, jehož motor byl poškozen a pásy na čtyřech místech přetržené.
Dostali se konečně z města. Stáli na malém vrcholku a za nimi umíralo město. K nebi šlehaly ohnivé jazyky a zdvíhaly se odsud sloupy kouře. Občas se tu a tam zhroutil nějaký krov do hučících plamenů a k zatažené obloze vzlétly snopy jisker jako nějaké tančící včely. Tu a tam zaduněla exploze. Trosky mizely v dýmu a zase z něj vynořovaly. Rozbitý kostel se už zhroutil úplně a nic z něj nezbylo, než hromada suti. Dívali se do té zkázy. Každý myslel na něco jiného. Všem ale vytanula v mysli jedna myšlenka: bude takto vypadat i Německo?
Obrátili se k zády a dali se na rychlý pochod. Zbytek Starýho roty, pouhých dvacet mužů, se dal na cestu do nedaleké vsi Dourdan. Později se ukázalo, že všichni, kdo přežili tu bitvu se stáhli sem. Ústup z Thierville probíhal naprosto nekontrolovaně. Malé jednotky samovolně opouštěly svoje pozice a ustupovali. Někdy za sebou svoje opevnění zničili, jindy jen prostě utekli.
Dourdan nebylo nijak zvlášť velké místo. Bylo to spíš pár zemědelských stavení a farem. Vojenský tábor se rozkládal asi půl kilometru za vsí. Když sem Starýho muži vkročili, první co spatřili byla cesta lemovaná raněnými na zakrvácených nosítkách. Podél hlavní cesty leželi sténající ranění s krvácejícími obvazy. Byly jich desítky. Někteří křičeli, řvali, či jen tiše skučeli nebo chroptěli. Bohr uviděl tankistu, jemuž z obličeje zbylo jen ošlehnuté cosi. Z místa, kde bývala ústa vycházelo jen chroptění a podivné zvuky. Viděl mladé vojáky s utrhanými končetinami, z nichž zbyly jen pahýly. Vzpínali je k nebesům a ječeli bolestí. Saniťáci však ale přinášeli další. Ti z nich, kteří mohli chodit, vrávoravě s podporou kamarádů, jiných vojáků, nebo zdravotníků uložili na plachtu vedle některého z těch příšerně zraněných mužů. Mezi nimi se pohybovalo pár postav v bílém plášti s krvavými skvrnami. Snad doktoři. Občas se u někoho zastavili a cosi si poznamenali. Mnoho mužů tu zemřelo. Na konci té strašné aleje stál velký stan. V něm stála čtyři lůžka a nad nimi se skláněly postavy v zakrvácených bílých pláštích. Byl odtud slyšet jekot a cinkání nástrojů. Lazaret.
"Bože," vyklouzlo Bohrovi z úst. Starej popoháněl svoje vojáky dál. Prošli mezi několika hustými keři a dostali se do stanového tábora. Zdálo se, že se tu sešli všichni, kteří před pár chvílemi ještě bojovali v Thierville. Seděli u ohňů, rozvaleni na své výstroji, nebo jen tak ve stanech. Pár vojáků sedělo opřeno o kola náklaďáku a kouřilo. Vojáci seděli po malých skupinkách a tiše se o čemsi bavili. Starej se zeptal tří granátníků, kde je tu velitelství. Nejdříve se na něj podívali, jakoby spadl z Marsu, potom ho odkázali na hakl číslo dvě stě třináct. Starej pokývl hlavou a vydal se hledat ten transportér. Procházel táborem sem a tam, ale nikde ho najít nemohl. Jak míjel jeden stan, cosi se v něm pohnulo.
"Hej," ozvalo se z něj. Starej tomu nevěnoval nijak zvlášť velkou pozornost. Nebyl si ani jistý, jestli je to vůbec na něj.
"Četař Hakenfeld?" obrátil se a za ním stál středně vysoký muž se světlými vlasy v hodnosti štábního rotmistra. Jmenoval se Fritz Bielert a Starej se s ním setkal v kurské bitvě. Rozuměli si a několikrát spolu byli v akci.
"Fritzi? Co ty tu sakra děláš?" zasmál se Starej.
"Noo...," protáhl Bielert, "Už mě nebavilo věčně honit Ivany, tak jsem se zajel podívat sem do krásný Francie. A nějak mě to tu nevzrušuje," Bielert zkroutil rty, pak pohlédl na Starýho ušpiněnou tvář a zeptal se:
"Ale co tu děláš ty? Myslel jsem, že váš pluk zničili někde na východě. Něco jsem o tom slyšel,"
"To jo, to je fakt. Ivani nám nakopali prdel a rozházeli nás po celym Svazu. Jenomže Adolf nas nejspíš potřeboval, tak z nás udělali jeden z těch pluků, který můžou zas hned rozmlátit. Poslali nás sem rovnou z kasáren v Hirschbergu," Bielert přikývl. Starej mu řekl, že se staví, ale nejdřív musí najít velitele. Bielert mu ukázal kde to je.
Starej uviděl v zadních dveřích transportéru sedět majora von Schlosse. Seděl v zadních dveřích a zíral do země. Čepici měl pověšenou na vyvrácených dveřích a Starýho vůbec nevnímal. Přišel k majorovi, srazil podřené a očouzené boty patami k sobě, postavil se do pozoru a hlásil:
"Pane majore, zbytek dvacátého praporu právě dorazil. Přesně podle rozkazu k ústupu, majore, pane!" von Schloss se na něj podíval a jen tiše přikývl.
"V pořádku, četaři. Děkuji," řekl tiše. Starej se podíval za majorovo rameno. Celý vnitřek vozidla byl od krve. Pod jednou sedačkou se válela ruka utržená někde nad loktem. Na jednom z prstů se jí blískal stříbrný prsten.
O půl hodiny později seděli se Stolbem, Bohrem a Bielertem kus od ostatních, na kapotě jednoho z terééních Wolkswagenů, kterýmu chybělo levé zadní kolo. Popíjeli nějaké víno, které Starej vykšeftoval od jednoho pěšáka za tři krabičky amerických cigaret. Vcelku dobrý obchod. Ty cigarety byly totiž kradené a velmi se po nich sháněl jeden poručík. Něco málo se Starej naučil od Dona.
"Hele, nevíš co maj nahoře v plánu?" zeptal se jen tak mezi řečí Starej Bielerta. Štábní rotmisr si prohrábl vlasy a vytáhl doutník z pusy.
"Vypadá to divně, aspoň pro tenhle prapor, Hansi," řekl Bielert. Muži se po sobě podívali. Tohle už znali. Jakmile někdo řekl, že něco vypadá divně, bylo to předzvěstí něčeho špatného.
"Jak moc?" zeptal se Bohr.
"Nejspíš...nejspíš to město budou chtít dostat zpátky, a to dost brzo. Podívej, jeden můj známej slouží právě na štábu divize a tohle mi dal," řekl Bielert a ulomil z jednoho keře klacík. Namaloval do měkké hlíny šišaté kolo a do jeho středu nadrápal velké T jako Thierville. Potáhl z doutníku, vypustil kouř a napil se z láhve vína. Stolbe pozoroval obláček dýmu, jak mizí v nastávajícím soumraku.
"Tohle je Thierville. Když ho teď Amíci s těma čajníkama dobyli, vytvořil se v linii fronty dost pitomej výběžek. A na velení ho chtěj zlikvidovat," Bielert namaloval na "plán" dvě šipky směřujícím k Thierville v místě, kde před tím namaloval linii fronty. Starej hvízdl, Bohr obrátil oči v sloup a Stolbe zavrtěl hlavou a svěsil ji na prsa. Uplivl si a zapálil si cigaretu.
"Je to spolehlivý?" zeptal se Bohr.
"Do jistý míry. Taky to nebylo zadarmo, že jo. A když jsme u toho, jak se má Don? Pamatuju se, jak jsme spolu ve dvaačtyřicátym vybrakli to skladiště v Dněpropetrovsku. Cha, vobrovská klika, že nás tenkrát nelapli lovci lebek," zasmál se Bielert.
"Don je mrtvej, Fritzi," řekl Bohr potichu a smutně. Všichni si najednou vzpomněli na mrtvého kamaráda. Na člověka, který měl vždy pro každého pár hezkých slov a k zajatcům se choval slušně, pokud to zrovna nebyli lidé od NKVD, nebo jiného podobného úřadu.
"Do hajzlu, vážně? Kdy se to stalo?" Starej smutně přikývl.
"Před pár měsícema. Nakoupil jí do ramene při akci u jednoho mostu. Přežil to, ale ztratil moc krve a v nemocnici ho už nezachránili. Poslední co řek, a poslední, co sem vod něj slyšel bylo kurva, já to tak nesnášim, když to koupim," Stolbe se pustě zasmál. Bielert se napil z láhve a polkl.
"Toho chlapa je škoda," řekl potichu. Pak jen popíjeli, kouřili a pozorovali soumrak. Kdesi nedaleko duněla palba a explodovaly granáty dělostřelectva. Někdo vyndal balíček umaštěných karet. Rozdal je a hráli oko. Mlčky, apaticky a vlastně jim bylo úplně jedno, že vůbec nějaké karty hrají. Listy tiše šustily na víku prázdné muniční bedny od puškového střeliva a ze ztenčujícího se balíčku mizeli další.
Padla tma. Po obloze se v různě dlouhých rozestupech klikatily blesky vzdálených i blízkých explozí a občas se krajem rozezněly táhlé a dunivé exploze. Kdesi vysoko nad nimi burácely motory bombardéru a nalétajících letadel. Odkudsi k nebi šlehaly trasírky svítících střel protiletadlových dělostřelců. Jedna baterie byla i slyšet. Zas další nálet. Východně od Dourdanu se země otřásala a měnila v měsíční krajinu. Planulo odsud rudé světlo z požárů a ohňů. Tentokrát to padlo na 23. tankový prapor. Když to všechno skončilo, z celé jednotky zůstaly tři bojeschopné tanky. Zbytek byl rozházený po okolí, hořel, doutnal, či stál neschopný jakékoli akce. Zbylí tankisté a vojáci, kteří přišli o svou techniku, nastoupili cestu směrem na Dourdan. Vesnice se stala jakousi lapací jámou pro takové jednotky.
Bohra vzbudili uprostřed noci. Bielert jím třásl a cosi mu šeptal. Bohr skopal přikrývku a postavil se na nohy. Byl omámený krátkým spánkem a ještě nebyl zcela při smyslech, víno a kořalka udělaly svoje.
"C...c...co je?" zeptal se a zívl.
"To bych taky rád věděl," řekl Stolbe a věšel si na záda americkou karabinu, kterou vyhrál na Bielertovi v kartách. Vydali se do tábora, kde již bylo všechno na nohou. Organizoval to tu nějaký kapitán. Bielert v něm poznal Jurgena Kappa. Kapp byl dobrým vojákem a dobrým velitelem. Politika ho nezajímala a válku bral spíš jako své zaměstnání. Vojáci se zvedali, řadili se a pomalu se posunovali ke koloně nákladních aut, která sem právě přijela. Muži pomalu nastupovali do náklaďáků a usedali na lavice u bočnic. Bielert si kolem krku uvázal špinavý šátek, do pravé ruky uchopil svoji G43 a vyskočil na korbu auta za Bohrem. Houkl na dva vojáky, ať bočnici zavřou. Muži přirazili sajtnu ke zbytku korby a zajistili ji zarážkami. Auta natáčela motory a líně se vydávala vpřed.

PŮLNOČNÍ SVÍTÁNÍ

Jeli po úzké silnici ve dvacetimetrových odstupech. Občas někdo vyhlédl přes žebroví korby, která postrádala plachtu. Vojáci ale spíše hleděli do tmavé noční krajiny ubíhající kamsi za náklaďáky. Auta jela se zhasnutými světly a rožnutá je měl jen první náklaďák. Směřovali na výchozí pozici k úderu. Muži kontrolovali své zbraně, či jen tak seděli a přemýšleli o tom, co jim tato noc přinese. Zase se bude umírat, střílet a ničit.
Na obzoru vzplanulo jasné bílé světlo a v zápětí zase zhaslo doprovázené tvrdou explozí. Pár vojáků nevzrušeně vzhlédlo a zase stočilo oči k podlaze auta. Lehký noční větřík je pleskal do tváří. Bohr si zapálil cigaretu a žhavý konec držel v dlani, aby nebylo vidět i tak malé světýlko. Dal pokouřit i několika dalším vojákům a pak si od nich cigaretu zase vzal. Svůj samopal si položil do klína a pískal si slabě nějakou písničku. Nikdo se k němu ale nepřipojil. Skrz protrhané mraky se prodral měsíc a zalil kraj stříbrošedým svitem.
"Zalez, parchante," odtušil Starej a natáhl se na volné místo na podlaze, přímo mezi boty vojáků. Pušku opřel o kabinu a zkoušel usnout.
Snad by se mu to i povedlo, kdyby auto nesjelo na vedlejší polní cestu a nazadrncalo po několika výmolech. Starej se posadil a zaklel. Byl to signál, že brzy budou vystupovat. Sáhl po pušce, zkontroloval náboje v komoře a připravil zbraň k palbě. Posadil se na lavici a sledoval temné větvoví stromů, jak se před čumákem auta rozestupuje. Větve vrzaly po žebroví korby a malé lístečky se jim sypaly dovnitř. Bielert je ze sebe smetl a pohazoval si z hlavní pušky z dlaně do dlaně. Pak toho nechal a uchopil ji pevně do rukou. Kolona se na chvilku zastavila. Vojáci se hotovili, že budou vylézat, když v tom se auto dalo zas do pohybu. Nadávali a vrčeli. Ujeli několik stovek metrů a zastavili uprostřed hustého lesa protkaného křovisky. Na malém rozcestí tu stáli další vojáci a tři Panzer IV a dva Hetzery. Vojáci vyskakovali a řadili se podle jednotlivých čet a družstev. Odněkud se zjevil Kapp a přes svoji uniformu měl přehozenou maskáčovou celtu. V ruce držel samopal, jehož kožený popruh tahal po zemi.
"Seřadit! Seřaďte se," přikazoval stroze. Muži se vyrovnali a Kapp začal mluvit:
"Vojáci, naším úkolem je provést útok na americký týl, který byl zbudován nedaleko obsazeného Thierville. Naše posílená rota s podporou tanků musí udeřit na tento důležitý uzel a následně se pokusí o úder na samotné město. Útok začne přesně v nula nula třicet. Bude mu předcházet mohutná raketometná příprava, která se stane zároveň signálu k úderu. Nějaké otázky? Ne? Pochodem vchod do výchozí pozice. Já povedu druhou četu a budu organizovat útok,"
Těžké vojenské boty dusaly po prašné silnici. V husté tmě proťaté jen měsíčním svitem zvedaly malá oblaka prachu rozplývající se u vrchu bot. Vojáci nesli své zbraně na popruzích, nebo jen tak v rukou. Výchozí pozice se blížila. Byla jí malá křižovatka dvou okresních silnic. Američané ji před dvěma dny těžce bombardovaly děly a orientačním bodem vojáků měly být dva zničené tanky Panther. Útok měl být veden ze dvou směrů, každý z jedné strany výběžku, v jehož středu bylo Thierville. Oba proudy se měly setkat v oblasti rozmláceného vodního mlýna a odsud vést útok na město. Současně s tím měla na linii fronty udeřit silná motorizovaná jednotka.
Muži zalehli ve příkopu podél cesty a v okolí křižovatky. Nervy napnuté k prasknutí. Každou buňkou, každým nervem očekávali zahřmění a jekot letících raket. Německé Nebelwerfery však stále mlčely. Starej odhrnul rukáv uniformy a pohlédl na svítící ručičky hodinek. Bylo dvacet pět minut po půlnoci. Zašeptal to Bielertovi a muž přikývl. Kdesi zaburácela slabá exploze. O pár chvil se mrtvé ticho změnilo v konec světa. Celý sektor jakoby explodoval. Po nebi letěla druhá salva raket. Ta první mezitím dopadla za pekelného rachotu k americkým pozicím a noční hvězdnatá obloha byla ozářena rudým světlem ohňů a záblesky explozí. Okolím se hnala dunivá vlna výbuchů a detonací druhé raketometné salvy.
"Vztyk a vpřed!" zavelel Starej. Noční stíny se zvedly a postupovali tmou. Překročili křižovatku, prodrali se hustým křovím a vylezli na nevelkou louku. Překonali prvních několik set metrů a zapráskaly první výstřely. Druhé družstvo třetí čety narazilo na nepřítele. I před Starýho vojáky se mihlo pár stínů. Během pár sekund vyšlehly z hlavní pušek plameny a zaťukaly samopaly.
Stolbe padl obličejem k zemi a nabral si do pusy hlínu. Plival ji všude kolem, zatímco Bohr pálil samopalem po přebíhajícím Američanovi. Voják se srdceryvným výkřikem padl na záda a zemřel. Vojáci zalehli do vysoké trávy a plazili se vpřed, nebo leželi a čekali na dobrou chvíli, kdy by mohli vypálit. Kulky svištěly nocí, zarývaly se do země a odštěpovaly kusy kůry od stromů. Granáty vybuchovaly mezi oběma stranami a osvětlovaly bojiště rudými záblesky. Bohr se orientoval jen díky nim a narudlému svitu oblohy, kvůli kterému bylo jakž takž vidět. Zabil už pět amerických vojáků, když se jeho četa dala na postup vpřed. Běželi vysokou travou a stříleli po amerických vojácích nehodlajících opustit svoje pozice.
Kdesi pálily protitankové kanóny a protiletadlové kanóny. Vedle Stolbeho dopadl na zem Bielert. Kulka mu prolétla nad tělem a odlétla do tmy. V ruce svíral panzerfaust.
"To bylo vo fous," řekl a zamířil přes mušku pancéřové pěsti. Našel místo, odkud vycházela nejhustší palba. Stiskl spoušť a raketa se s burácením na svou pouť. Letěla ozařujíc okolí pod sebou k cíli, kde narazila do pažení dřevěného plotu a vybuchla. Ozvaly se výkřiky a sténání. Kulometné družstvo změnilo pozici a pálilo jednu dávku za druhou do hustého keře do té doby, dokud neumlčeli všechen odpor. Četa se zvedla a přeběhla přes posledních pár metrů louky.
Když míjeli v rychlém postupu americké mrtvoly, mnohdy to byli mladí kluci, teprve dvaceti-dvaadvacetiletí. Na soucit tu však nebyl čas. Tanková bitka kdesi nedaleko nabírala na intenzitě a už slyšeli jasně práskat kanón nějakého Hetzera. Cesta je vedla k malé farmě, která stála celá v plamenech. Uvítala je prudká palba ze dvou kulometů ráže třicet. Německé mrtvoly popadaly na cestě a s výkřiky a steny muži zemřeli. Jednomu z vojáků prýštila z krční tepny krev. Tiskl si dlaň k ráně a zmítal se v křečích na silnici mezi mrtvými. Když se k němu druhý Němec vydal, srazila ho k zemi rána. Pak krátká dávka přeťala toho zraněného v půli. Jedno družstvo se tu farmu pokusilo obejít, ale zahnali je s velkými ztrátami. Na to zahájila malá jednotka útok přímo na hlavní vchod k farmě, ale byli do jednoho pobiti.
"To neni kurva jediní místo, kerý by nebylo krytý?" zeptal se Starej. Bielert vrhl granát do zničené stodoly a vyprázdnil tam zásobník. Už se chystali farmu obejít, když se po silničce přirachotil M24. Z kanónu vypálil mezi německé vojáky a množství jich zabil, či vážně zranil. Do jeho okolí dopadl déšť ručních granátu Graeberova družstva. Poničily sice tank, ale posádka nehodlala vozidlo opustit. Stále otáčeli věží a posílali granáty do všech míst, kde se mohli Němci ukrývat. MG42 zběsile pálil do trosek hořící farmy a všude se střílelo. Bohr a Stolbe pálili ze svých zbraní na slepo. Jediné světlo sem dodávaly záblesky a plameny z hořících budov, jinak nic.
Odevšad létaly střepiny, kulky a odražené střely. Pak na silnici zaburácel výbuch a americký tank se změnil ve zkroucený hořící vrak. Posádku uvnitř rozerval na kusy výbuch munice a vzplanuvšího paliva. Malé družstvo postupovalo dál a pálilo do všech podezřelých skříší. Jejich kulomet rachotil a střely rvaly ohořelé trámy a dřevo na třísky a rozštěpovaly ho na malé kousky. Starej velel k postupu a vojáci se zvedali ze země a popobíhali vpřed, nepřestávajíce střílet. Některým už došla úplně munice, tak obrali mrtvoly nepřátel o zbraně a střelivo. Starej sám pálil z americké karabiny M1, neboť jeho samopal už spotřeboval i poslední zásobník. Za zády jim zahučel motor tanku. V leknutí, že je to další americký obrněnec, vletěl Bohr do hustého křoví a bylo mu úplně jedno, jestli se poškrábe, či nikoli.
Byl to jeden z těch Panzerů IV. Jeho věž s dlouhým kanónem se otáčela sem a tam. Konečně se ustálila a dělo s hlasitým třesknutím vystřelilo. Granát prolétl cihlovou stěnou a vybuchl uvnitř v jedné místnosti. Výbuch vynesl do tmy kotouče jisker a rozbouřily se tu okamžitě jazyky plamenů. Uvnitř místnosti zahynula pětice Američanů střílejících po jedné četě pěšáků, která se snažila překonat silničku. Motor tanku zařval, pásy se zakously do země a vozidlo vyjelo vpřed. Projelo plamennou stěnou, zbořilo zbylé stojící zdi a všechno se to na něj sesypalo. Tank však vyjel na druhém konci, přímo na dvůr statku. Hořící kusy materiálu z něj padaly a mizely pod všedrtícími pásy. Poklop se s vrznutím otevřel a v něm se zjevila hlava velitele.
"Padejte dál, jděte dál. My to tady už dočistíme!" řval na Starýho vojáky a hlas mu přeskakoval. Celá rota prošla přes hořící statek, který stál v plamenech už kompletně celý a postupovala dál.
Obzor stál celý v rudé záři. Na celém úseku fronty se bojovalo. Po celém kraji duněly výbuchy, střílelo se a planulo vše, co mohlo hořet. Dohnaly je dva Tigery jedoucí v koloně po silnici. V otevřených poklopech seděla posádka a z pancířů tanků seskakovali granátníci. Kdesi za nimi se rozezvučela řada po sobě jdoucích dunivých výstřelů. To byly samohybné houfnice. Předsunutí pozorovatelé jim přes vysílačku udávali souřadnice střelby a dělostřelci pak měnili americké sklady a týl v hořící a vybuchující peklo.
Před četou se objevila další louka. Tentokrát silně podmáčená a místy zaplavená. Rozdělovaly ji nízké živé ploty a bílá zábradlí. Rozvinuli se do rojnice a postupovali vpřed. Bohr zhluboka oddychoval a svíral pažbu své pušky. Našlapoval v bahně, které čvachtalo a žbluňkalo. V jednom okamžiku se na druhé straně louky ozval anglicky povel k palbě. Proti nim se řítily stovky trasovacích střel a mračno olova. Mnoho vojáků ihned padlo mrtvých k zemi s krvácejícími ranami. Muž vedle Starýho dostal dva zásahy do obličeje a do hlavy. Znetovřený obličej, mozek a kousky kostí se rozletěly do okolí. Něco vlhkého a tepléhé stékalo Starýmu po tváři. Na to teď ale nebyl čas zjišťovat co to je. Flákl sebou do trávy a zběsile střílel před sebe, stejně jako všichni ostatní.
Posádka Tigerů zaletěla do útrob tanků a zabouchla poklopy. První z tanků popojel kus dopředu a už k němu letěla raketová střela. Vybuchla na předním pancíři, ale tanku mnoho škody nezpůsobyla. Naproti tomu, začal druhý tank skrápět americkou pozici ďábelskou sprchou. Ozývaly se výkřiky, výbuchy a létaly odsud další střely. První Tiger explodoval a výbuch zabil i okolo se kryjící vojáky. Druhý tank vypálil z hlavního děla a rozerval družstvo Američanů utíkající k postřílené osádce protitankového kanónu.
Granátníci mezitím rozložili minomet a vystřelili první minu.Jednaosmdesátimilimetrový granát dopadl kus před ně a vymrštil k temné obloze mazlavou vrstvu bahna a vody. Němci měli vysoké ztráty, ale podařilo se jim Američany zahnat. Jenomže jim na pomoc přijel jeden Sherman a jeden M24.
"To ne!" zakvílel Stolbe a plazil se pryč, zatímco jeho kolegy kus od něj porcovaly americké granáty a kulky. Tiger manévroval v obtížném bahnitém terénu a z bezprostřední blízkosti zlikvidoval toho Shermana, jehož několikatunová věž proletěla snad jen pouhý metr od hlavy jednoho vojína. Utíkal pryč co mu nohy stačily, ale nebylo to nic platné. Krátká dávka ho zasáhla do kolena a voják se zhroutil na zem. Přejíždějící Chaffee ho rozmačkal na krvavou kaši.
Tigerovi se stalo něco s motorem. Valil se z něho dým a když řidič přidal plyn, nepřirozeně skučel. Tank nebyl schopen dalšího boje, čehož američtí vojáci využili a pod silnou krycí palbou toho M24 ustoupili.

ÚTOK PROBÍHÁ PODLE PLÁNU

Starej vyhlásil krátkou desetiminutovou pauzu. Bylo nutné sesbírat raněné, doplnit střelivo a promyslet další postup. Dvě čety byly úplně vyhlazené a třetí měla velké ztráty. Vojáci se slezli k tomu Tigerovi, jehož posádka se hrabala v motoru. Řidič kopl do jednoho velkého šroubováku a zaklel. Stolbe se vynořil z té břečky obalená mokrou travou, jíž ze sebe pracně sundaval.
"Parta debilů, tohleto," a sklepával z rukávů uniformy bláto. Sundal si přilbu a prohrábl si vlasy. Vymetl z nich hlínu, zase si ji na hlavu nasadil a utáhl řemínek.
Přišel k nim radista od toho tanku. Minul je a řekl Starýmu:
"Vypadá to blbě. Ta bazuka udělala docela paseku v motoru. Nedokážeme to oparvit, ne v těchhle podmínkách. Dál muíste bez podpory" řekl. Starej pokýval hlavou a potáhl z cigarety.
"Zamaskujte to větvema. Nad ránem přijede přísun a snad to mechanici daj do kupy. My musíme dál," řekl a svolal zbytek roty.
Od místa, kde stál poškozený Tiger ušli asi tři kilometry lesem. Narazily na rybník, na jehož protějším břehu stála zničená americká cisterna. Ohořelý vrak auta spočíval předními koly ve vodě a na hladině plavaly skvrny hořícího paliva. Opatrně a po malých skupinkách přešli po hrázi rybníka na další polní cestu, tentokrát už vedoucí k tomu mlýnu, kde se měli setkat druhou jednotkou útočící z protější strany. Podle hluku tvrdého boje museli vojáci s Američany vést těžkou bitvu.
Prošli po rozbité hrázi. Za ní se zdvíhal malý zarostlý násep. Muži na něj pomalu vystoupali a na jeho vrcholu zalehli. Před nimi se otevřela rozlehlá krajina rozoraných polí. Tu a tam byl kráter po bombě, nebo trychtýř po granátu. Stálo tu pár zničených tanků, na silnici ležel na střeše vrak amerického džípu. Za těmi poli bylo malé lesnaté údolí. Starej se podíval do mapy a konstatoval, že to bude to místo, kde je ten zničený mlýn. Vycházela také odsud tuhá střelba a blýskaly se odsud výbuchy granátů. Zavelel vztyk a muži se vydali v rojnici vpřed.
Pomalu a obezřetně se blížili k těm vrakům. Prošli okolo vyhořelého německého obrněného transportéru, jehož posádka ležela okolo s dírami po kulkách rozesetými po těle. Rychle překonali silnici a zbývalo jim jen pár desítek metrů k prbním stromům.
"Musíme sebou hodit. Za chvíli začne svítat a nerad bych, aby nás Amíci měli jako na talíři," zabručel Starej a houkl na svoje podřízené, aby sebou pohnuli. Zvuk boje se blížil a rostl. Bojovalo se po celé délce údolí a vypadalo to, že Američané ustupují. Slyšeli už i motory tanků, zatím nedokázali určit jestli jejich, nebo nepřátelských. Teď to bylo jedno, hlavně se dostat co nejdříve k tomu mlýnu.
Vklouzli mezi stromy. První co spatřili, byla skupinka amerických vojáků, jak ze svých karabin pálí po Němcích, kteří se kryli v hustém porostu kdesi v lese, z čehož byly vidět jin záblesky z hlavní pušek. Starej posuňky naznačil kulometčíkovi, aby zaujal pozici a ostatním vojákům, aby se připravili k palbě. Co nejtišeji se rozběhli do svých úkrytů a zalehli za vývraty, pařezy, nebo hromady větví. Potichu natáhli závěry a zamířili. Starej dal rozkaz ke střelbě. Němci stiskli spouště, zbraně třeskly, kulomet se rozduněl a samopaly zaštěkaly. První američtí vojáci vzápětí na zem. Stříkance krve se rozstříkly po zbývajících mužích a přeživší zběsile zahájili palbu do tmy, z níž přišla tak náhlá smrt. Pálili téměř bez míření a spíše ve snaze, že se jim podaří někoho zasáhnout. Náhle nad korunami stromů vzplála světlice a pomalu se syčíc snášela k zemi. Jasné bílé světlo okamžitě ozářilo celý les. Nyní Američané viděli naprosto přesně, kde se nepřítel ukrývá. Naskákali do malého příkopu a pálili do větví.
Voják vedle Starýho pustil svou automatickou pušku a škubl sebou. Než ho Starej stačil odtáhnout do krytu, byl mrtvý. Stejně tak čtveřice střelců, která se Američany pokusila zablokovat. Jejich prostřílené mrtvoly sebou pleskly do podmáčené trávy a zůstaly bez hnutí ležet. Jejich třicítka se pustila do likvidace těch, kteří se dostali moc blízko. Kulky je doslova rozporcovaly. Mrtvá těla sebou škubala pod náporem kulek a tančila morbidní balet ve světle uhasínající světlice. Celou bitvu vyřešilo pár granátů, které dopadly do lesa a i na cestičku. Odneslo to šes Němců, které výbuch roztrhal a dva Američané, kteří se nestihli včas ukrýt.
Starýho skupina pomalu postupovala dolů a neustále zbraněmi kontrolovala prostor před sebou. Z druhé strany se blížilo německé úderné družstvo, které Američané překvapili. Jejich velitel párkrát blikl baterkou. Starej mu odpověděl a vojáci si oddechli: konečně přátelé.
"Přišli jste akorát, četaři. Máme problémy. Amíci držej několik stovek metrů širokej průchod mezi Thierville a týlem. Nám se ho nedaří zavřít. Tanky nemohly frontu prorazit a vrátily se zpět. Nám se sice ten mlýn podařilo obsadit, to jo, ale nemáme šanci se dlouho udržet, pojďte s námi," vyzval ho četař Senfleben, velitel těch průzkumníků.
Vydali se údolím zpátky a cestou si všímali sto po úporných bojích. Kůra stromů byla omlácená, země rozrytá a mnohé ze stromů byly spadlé. Stál tu planoucí Tiger a o kus opodál americký Halftrack. Po okolí leželi mrtví. K mlýnu to už nemohlo být daleko. Minuli malou kulometnou pozici, zakopaný minomet a pak úkryty, které zbudovali vojáci. Prošli rozstřílenou branou do mlýna. Za ní se rozkládal dvůr, na němž nebyla v celku jediná budova. Všechno spálené, zničené, vybombardované. Zeď vzala za své při výbuchu německého dělostřeleckého granátu a cihly ležely v rozmetány v poli za ní. U dvacetimilimetrovými projektily prostřílených vrat se povalovaly tři mrtvé krávy, kolem nichž bzučely miriády much a šířil se ze zdechlin neuvěřitelný zápach. Naproti stodole stál zaparkovaný Wirbelwind. Jeho posádka stála opodál a jedla kus pečeného masa. Hlavně protiletadlového pancéřáku byly vytočeny k obloze. Po farmě se různě pohyboval přes třicet vojáků.
"To je všechno, co tu máme," řekl skromně Senfleben. Starej kývl hlavou.
"Nějaké pancéřovky eště máte?" zeptal se. Četař přikývl.
"Pět nebo šest. Pár protitankových granátů plus zápalný flašky," posadil se na roztřískaný žebriňák a pložil si nohu na poničenou ložnou plochu. Pohlédl k nebi, na němž se pomalu začaly rozžínat první sluneční paprsky. Na hodinkách měl čtvrt na čtyři ráno.
O půl hodiny později ohlásila předsunutá hlídka dva M24 a jeden M10 cestou k jejich pozici. Za nimi se na náklaďácích vezla pěchota.
Auta zastavila, zatímco tanky jely dál. Muži z předsunuté hlídky je pozorovali dalekohledy, vysílačkou hlásili jejich další pohyb vojákům ve mlýně. Američané se rozhodli německou jednotku obejít a udeřit z toho údolí, kde před několika hodinami Starej a jeho muži přepadli jejich hlídku. Ve mlýně mezitím vyhlásili poplach. Vojáci si hledali úkryt, nastavovali minomety a zaměřovali kulomety. Všude rachotily nabíjené zásobníky, cinkající náboje a vydávané rozkazy. Dusaly tu těžké boty a míhaly se maskáčové i šedé uniformy. Kdosi rozkopl víko muniční bedny a vydával vojákům munici. Bylo mezi náboji i pár pancéřových pěstí. Starej a jeho muži si našli pozici v rozmlácené mlýnici. Kdosi natáhl kulomet. Surový zvuk železa klouzajícího po železe. Na podlaze zacinkal nábojový pás se šklebícími se olověnými špičkami. Střelec si uložil pažbu do ramene, skrčil se k závěru a pohlédl ven skrz mířidla. Stolbe si vlezl k puklině ve zdi a natáhl závěr své G43, Bohr se utábořil u vchodu do zničené zahrady. Naskládal před sebe nějaká vědra, necky a pár okolo se válejících cihel. Zalehl za ně a položil vedle sebe čtyři zásobníky do svého samopalu. Upřel pohled do pomalu ustupující tmy. Z opasku vytáhl dva násadkové uční granáty a položil je k patě dveří.
Zvuk motorů se blížil. Bylo slyšet i vrzání pásu a praskot mučených větví, jež byly pásy ničeny. Americké Wolveriny si klestily cestu a pomalu se blížily ke mlýnu. Kdesi v údolí zapráskl výstřel. Po něm další, zas další a pak se strhla mohutná přestřelka, američané zahájili útok. Z blednoucího hvězdného nebe se k zemi řítily dva P47. Jejich kanóny se rozduněly. Rudé blesky trasírek se vydaly k zemi a proměnily malou stavbičku v moře plamenů a hroutícíh se podpůrných zdí. Německý Wirbelwind náhle ožil. Otočil svou násypkovitou věž a jeho čtyřče se otočilo vzhůru. Z jeho hlavní šlehaly ohromně dlouhé plameny a střely letěly vstříc útočícím Thunderboldtům. První střela se dotkla křídla amerického letounu a z trupu se oddělil malý obláček. Chvíli letělo letadlo bez větších problémů, než se z motoru vyvalil hustý černý dým. Po menší ráně z něj vyrazily plameny a požár zachvítil i pravé křídlo. Stroj se měnil v letící pochodeň, otáčel se ve vývrtce a řítil se k zemi. Vypadalo to, že dopadne přímo mezi německé vojáky na dvoře, když se v poslední chvíli vyrovnal, proletěl hrozivou rychlostí těsně nad střechou domu, v níž se ukrýval Starej a explodoval mezi kmeny stromů, nad něž se vznesl ohnivý mrak, rozplynuvší se v nastávajícím ránu.
Druhý letoun odpálil sérii raket. První zasáhly ten flakpanzer a výbuch jej okamžitě zapálil. Obrněnec se rozletěl do všech směrů a do ruda rozžhavená ocel létala všude kolem. Kus rozlomeného pancíře se zasekl do hrudi jednoho z utíkajících vojáků. Vykřikl a zhroutil se mrtvý k zemi. Američané mezitím podnikli drtivý útok na opevnění v údolí a tlačili Němce v těžké bitvě před sebou.
Naproti tomu se nepřátelské tanky s menší skupinou pěšáků dostaly na dostřel Starýho vojáků opevněných ve mlýně. Strhla se přestřelka. Němci stříleli odvešud, odkud se dalo a kulky svištěly ranním šerem a zarývaly se do země a těl. Jeden z tanků natočil věž a vypálil. Střely vybuchla u zdi domu, kde ležel Starej se svými lidmi. Exploze otřásla zdmi a z dosud stojících zdí se sypal prach a saze z ohořelých trámů. Dovnitř vniklo mračno hlíny a kamení. Stolbe se vyklonil a ze své pušky párkrát vystřelil. Americký seržant se zhroutil v krvi mrtvý k zemi. Jeden z tanků dostal zásah pancéřovou pěstí a zůstal stát. Vedle něj přistál protitankový granát a vybuchl pod předním pancířem. Posádka uvnitř omdlela. Jeden z granátníků vyběhl zpoza hromady klád a kryt svými druhy hodil na bok M24 molotovův koktejl. Láhev se rozbila a hořící tekutina se okamžitě rozlila na pancíře. Americká posádka začala tank opouštět a hned se do nich pustili nepřátelští střelci.
Všude se střílelo. Američané se však stále probojovávali údolím dál a už se dostali skoro do mlýna. Náhle však mezi nimi vybuchlo několik tankových střel. Stromy vedle nich se začaly kácet a mezi padajícími kmeny se draly dva Tigery a jedna osmikolová Puma. Za nimi postupovala velká skupina pěšáků. Američané začali pomalu ustupovat a pak se stáhli úplně. Pěšáci si pospíšili k mlýnu a s podporou Tigerů zatlačili americké útočníky zpět. Konečně se jim podařilo oblast zajistit. Bohr vyšel na dvůr a přisedl si ke Starýmu a Stolbemu.
"No tak to by bylo, ne?" řekl jen. Stolbe se pousmál.