Démon z hvozdů - Kapitola první

Kapitola první

Myslivec Vladimir Groznyj čekal na nádraží v Samaře. Šedesátiletý muž vypadal ve svém zeleném loveckém kabátě jako mladý voják z hustým šedým vousem. Na klobouku měl velké orlí pero, za opaskem dlouhý nůž a na rameni pověšenou pušku. Čekal na vlak z Moskvy. Když se ozvaly první skřeky jeho píšťal, přistoupil blíže ke kolejím.
Železný had se zastavil a z vagonů začali vyskakovat lidé, nejprve zaměstnanci drah a poštovní poslíčci, poté samotní cestující. Z poslední vozu vylezl na peron třicetiletý Angličan s o něco mladším sluhou. Vladimir tak soudil podle kufrů, které mladík nesl svému pánovi. Myslivec chvíli počkal a pak mávl na cizince rukou.
Když se setkali, potřásli si rukama.
„Už je to věčnost, co jsem vás viděl.“ usmál se Vladimir. „Byl jste ještě malý chlapec. Vašeho otce je mi líto. Byl to dobrý přítel:“
„Děkuji.“ odpověděl klidným hlasem se skotským přízvukem. „To je můj asistent, Thomas Doyle.“ Mladý muž položil zavazadla a pozdravil se s myslivcem.
„Pojďte, musíme si pospíšit, vlak do Buzuluku odjíždí za pár minut a kolej, na které stojí, není zrovna nejblíže.“
Všichni tři se vydali k vlaku, nastoupili téměř za jízdy, našli si volné kupé a pohodlně se usadili. Teď si teprve Vladimir v klidu prohlédl Gabriela Rainwooda, známého lovce z britských ostrovů.
Angličan měl delší zvlněné hnědé vlasy, lehké strniště na přírodou ošvihané tváři a modré oči po matce. Tolik se jí podobal, pomyslel si Vladimir. Oblečen skoro stejně jako jeho otec v černém kabátě a v kožených botách budil respekt, navíc umocněn revolverem u pasu a dýkou v levé botě.
„Proč jste mne vlastně zavolal až sem, do Ruska?“ zeptal se Gabriel.
„V naší vsi dochází každoročně v nejtěžších dobách zimy k vlčím útokům na dobytek a někdy i na lidi. Dokážu se o to postarat, ale tentokrát je to horší.“ začal vyprávět Vladimir.
„Co se stalo?“ vložil se do hovoru Thomas.
„Počalo to nalezením mrtvé krávy. Myslel jsem si, že to jsou vlci. Můj úsudek potvrdila smrt potulného chlapce, kterého roztrhala smečka hluboko v lesích. Pak se ale jednoho večera vydal do lesa na dříví dřevorubec, statný a nebojácný muž. Takových se vlci bojí. Ale on byl zabit a považte, jeho mrtvolu jsme s ostatními našli ve větvích stromu několik metrů vysoko. Žádný vlk přece neleze s kořistí na stromy.“
„To by mohl být zatoulaný sibiřský tygr.“ uvažoval Gabriel nahlas.
„To jsem si myslel také, ale okolo byly jen stopy velké psovité šelmy. O pár dní později jsem našel tři rozsápané vlky a příští den medvídě, u kterého byla smrtelně zraněná medvědice. Ani tucet vlků nezaútočí na medvědici, která brání mladé. Nevěděl jsem, co si počít, a tak jsem ihned telegrafoval do Edinburgu pro vás.“
„Uvidím, co se dá dělat. Tohle bude zajímavý lov, už se těším.“ usmál se Gabriel. „Thomas se mnou chodí lovit již rok a tohle bude pro něho zkouška.“
„Omluvte mě, ale teď se trochu prospím. V Buzuluku vystupujeme a dále pokračujeme na koních proti proudu řeky Samary až do naší vsi. Také si odpočiňte.“ řekl Vladimir a zavřel oči.
V kupé až do Buzuluku nikdo nepromluvil. Ticho jen několikrát přerušil kašel starého myslivce.
U Vladimirova přítele si vypůjčili tři jezdecké a jednoho tažného koně. Tomu naložili zavazadla a připoutali ho za Thomasova koně. Vydali se na východ.
Cesta jim měla trvat tři dny. Dvakrát tedy museli přenocovat v přírodě, což ani jednomu z nich nedělalo potíže.
První den jeli krajinou jen napůl pokrytou lesy a za tábor si zvolili otevřené místo u řeky Samary. Počasí jim nepřipravilo žádné překvapení v podobě sněhové bouře nebo silných větrů, takže spali pod širým nebem. První hlídku večer si vzal Vladimir, poté ho měl před půlnocí vystřídat Gabriel. Thomas měl za úkol střežit okolí až k ránu.
Zhruba v jedenáct poklepal Gabriel myslivci na rameno a mlčky mu naznačil, aby šel spát. Zaujal jeho místo na padlém kmeni na okraji tábora a zabořil pohled do tmy.
Měsíc se připravoval na svůj další úplněk, který měl nastat za tři dny, a občas vykoukl mezi černými mraky a vrhl nějaké to světlo na zem a ulehčil Gabrielovi práci při jeho poslání.
Kabát s ovčí vlnou ho hřál stejně jako kožené rukavice a jemu se chtělo spát. Rozepnul si tedy dlouhý oděv a kulovnici sevřel jen v holých rukách. Zima ho probouzela. A pak si toho všiml. Pohyb, kterým znervózněl.
Přímo v křoví před ním, tak padesát kroků daleko, se něco hnulo. Zaostřil zrak a do ramena si vložil pušku. Dýchal pomalu a s velkými intervaly, aby nebylo ve vzduchu vidět moc páry, která zobrazovala jeho dech. Po několika minutách bez známky dalšího nebezpečí vstal a vydal se pomalu kupředu.
Když byl pár stop před keřem, ozvalo se praskání větviček a hrabání po zemi. Gabriel se sehnul a zkontroloval lesní půdu pod křoviskem. Tam se ve tmě krčila malá lasička a zvědavě hleděla na svého podivného hosta. Gabriel se napřímil, otočil a vrátil k ostatním.
Ti na něho čekali se zbraněmi v rukách, protože myslivec slyšel praskot větví a probudil i mladého Thomase, aby byl připraven na případný útok.
Gabriel je oba pobavil příhodou o setkání s místní šelmičkou a poté se vrátil na stráž. Po zbytek čekání ho lasička ještě několikrát donutila držet se v pohotovosti. Zvykl si na její přítomnost a ona na jeho. Každou minutu se objevovala blíž a blíž, a když ji nabídl sladký pamlsek v podobě malého cukříku, neodolala a přicupitala až k němu. Snědla ještě několik jeho slaďoučkých dárečků a uvelebila se v jeho vyhřátém kabátě. Pojmenoval ji Drobeček.
Když ho Thomas přišel k ránu vystřídat, lehl si a Drobeček mu vylezl na hruď, kde se zachumlal do hebkého svetru a usnul.
Hodinu po východu slunce opustili břehy Samary a dál se vydali skrz temný les. Gabriel jel s Drobečkem a Vladimirem vpředu, Thomas pak hlídal čtvrtého koně v jejich zádech. Stereotypní krajina jim brala opatrnost z dalšího postupu, a tak si ani nevšimli, že je Drobeček trochu nesvůj.
Neustále se ohlížel a pobíhal po Gabrielových ramenech tam a zase zpátky. Jediný, koho to štvalo, byl kůň, kterému každou chvilku skočil Drobeček na krk a zaťal drápky, aby nespadl.
Příroda okolo začala být nepřátelštější a nutila je zpomalovat. Rozhodli se tedy zastavit a načerpat síly přes noc na další namáhavou cestu. Hlídky byly stanoveny stejně jako minulou noc, jen Gabrielovi teď od začátku dělal společnost maličký chlupatý přítel.
I dnes je ale nic nemilého nepřekvapilo a ráno se pustili na poslední osmimílovou etapu cesty. Terén opustili nízké neprostupné keře a nahradily je vysoké jehličnaté a listnaté stromy, které se vlnily v kopcích a údolích jako plesoví tanečníci na velkém bílém parketu.
Vladimir jel teď na čele sám a vedl je známými zkratkami a lehčeji sjízdnými cestami.
Po třech hodinách jízdy zahlédli mezi stromy obrysy domů a vyjeli na otevřené prostranství. Tam se krčilo asi dvacet nahodile poskládaných chalup s o nic větší kaplí uprostřed. Lidé je přiběhli přivítat. Každý chtěl poklepat rukou statečnému myslivci, který se vydal nebezpečnými lesy pro záchranu, a také vidět své zachránce. Všechny odvedli do velkého domu vedle kaple, kde je ve slavnostně oděné dvoraně čekala hostina.
Tam se Gabriel seznámil s Natašou, vdovou po mrtvém dřevorubci, a s její dcerkou Márií. Na vesničanku vypadala Nataša hezky. Byla štíhlá, měla dlouhé, hnědé rovné vlasy a modré oči. Ve vesnici žila teprve rok od svatby s Ivanem. Pracovala jako kuchařka pro místní dřevorubce a Vladimira a teď dělala hlavní hostitelku. Řídila celou hostinu od chutných pokrmů až po výzdobu dvorany.
V černých smutečních šatech vypadala ještě zamlklejší, než ve skutečnosti byla. Smutný výraz co chvíli vystřídal lekavý pohyb obličejových svalů, když se ozvala rána nebo pokřik.
Gabriel také poznal další dva členy jeho loveckého týmu.
Prvním byl dřevorubec Michajl Tordovskij, přítel mrtvého Ivana a otec rozsápaného chlapce. Už mockrát se ve zdejších tuhých zimách setkal s vlky a čelil jejich hladovým tlamám. Chodil prý vyzbrojen pouze svou sekyrou, která vzala život nejméně tuctu nočních šelem. Byl něco málo přes dva metry vysoký, svalnatý a obličej měl ošlehaný krutými ledovými větry.
Druhý, Fjodor Groznyj, byl Vladimirův synovec, učedník a nástupce. Vlastnil pušku podobnou té Vladimirově. Postavou byl hodně podobný Thomasovi, se kterým si ihned padli do oka a začali spolu pít.
Gabriel několikrát svého asistenta napomínal, aby se neopil, že na to není zvyklý. Ten ho ale neposlouchal a po několika rundách spadl pod stůl, neschopen dalšího pohybu. Před půlnocí slavnost skončila. Thomase odnesli ke Fjodorovi, který měl jednu postel volnou. Gabriel s Drobečkem byli posláni k Nataše, která po nešťastném úmrtí svého muže disponovala prázdným ložem.
V malé chalupě byla zima. Gabriel donesl dříví a pomohl poklidit uvnitř, aby vynahradil svou přítomnost nějakými službami. Pak si všiml manželské postele.
„Chcete se vyspat na posteli?“ zeptala se Nataša.
„Ne, ne. Já si ustelu na zemi. Jen si v klidu lehněte, jak jste zvyklá.“ usmál se na mladičkou vdovu, která mu vděčně pohlédla do tváře a přichystala se ke spánku.
Sedl si do křesla u kamen a přiložil do ohně dvě borová polena. Pohlédl ke dveřím. Velká závora se zde pnula přes vyřezávané vzory. Vedle stála jeho kulovnice opřená o zeď. Odložil i revolver a Drobeček si vlezl k němu na klín. Oba pak propadli do údolí snů během několika minut.