Démon z hvozdů - Kapitola třetí - poslední

Kapitola třetí

Týden se ve vesnici nic nedělo. Gabriel začal pomáhat Vladimirovi a Fjodorovi s pochůzkami po lesích, při nichž se učil poznávat ruskou přírodu. Sníh ještě stále okupoval údolí, ale už sedm dní se nezbarvil krví. Lidé začali opět nerušeně pracovat. Sháněli jídlo, dřevo a několik se jich odvážilo do sousední vsi, která ležela dva dny jízdy na koni daleko, pro byliny, mouku a koření.
Nataša shodila černý šat a zapojila se každodenního života, při němž vařila skoro pro celou vesnici. Drobeček si oblíbil místo u Márii v kolébce a zastával práci hlídače, když musela její matka někam odběhnout.
Gabriel si ní teď trávil mnohem více času a Nataša neskrývala, že jí je jeho přítomnost milá. Každý večer mu vyprávěla příběhy z dětství, nikdy se však nezmínila o posledních letech. Nezkoušel z ní něco dostat naléháním a pozorně poslouchal její krásné zážitky z dob, než se přistěhovala sem.
Zjistil, že nikdy nepoznala otce. Prý to byl spisovatel ze západu, který její matku opustil, když zjistil, že je těhotná. Když jí matka zemřela, přestěhovala se ke svému strýci, který ji nakonec provdal za dřevorubce Ivana. Tomu porodila dcerku. Po pár měsících zemřel.
To bylo vše, co se dozvěděl z její minulosti po smrti matky. Jak se jmenoval její strýc, mu neřekla.
Když jednoho dne spolu seděli venku před domem a Nataša míchala v kotli nad ohněm slepičí polévku, vyběhl z lesa Vladimir se synovcem, které ten den Gabriel nedoprovázel.
„Netvor zase zabíjel!“ křičel zadýchaný Fjodor.
„Kde?“ vstal Gabriel a popadl pušku.
„V lese, necelou míli na sever, je zabitý chlapec s roztrhaným psem.“ vysoukal ze sebe starý myslivec.
„Kdo je to?“ ptal se Gabriel.
„To nevíme.“ odpověděl Fjodor, „Vypadá to, že není od nás.“
„Jdeme!“ zavelel Angličan.
Dorazili na místo. Nanejvýš desetiletému chlapci chyběla ruka a měl roztržený hrudník. Vedle něho ležel pokousaný ovčácký pes, kterému se ránou v boku vyvalily ven vnitřnosti. Okolo byly stopy psovité šelmy, která se ale místy pohybovala po dvou končetinách.
„Leží tu tak den.“ zamračil se Gabriel. Dořekl slova a něco zašustilo nalevo od nich. Otočili se a zamířili na útočníka.
Z křoviska vylezl malý beránek, který se taktak držel na promrzlých nožkách. Fjodor se k němu sehnul a vzal ho do náruče. Gabriela ale upoutal řemínek, který měl nalezenec na krku. Vyndal z boty nůž a slabou kůži s přívěskem uřízl. Pozorně si jej prohlédl. Pak vyndal z kapsy papírek po cigaretě a přečetl konec slova: ...tum.
„Ano.“ řekl si potichu.
„Copak je?“ vyzvídal Vladimir.
„Ten netvor roztrhal smečku vlků, zabil dřevorubce a zaútočil na medvědici. A po tom všem nechal malého beránka naživu?“ uvažoval Gabriel. „Ne. On se ho bál. A víte proč?“
Oba hajní zavrtěli hlavou.
„Kvůli tomuhle.“ ukázal jim malý šperk.
„Kvůli téhle cetce?“ divil se Fjodor. „Třeba ho neviděl.“
„To je stříbro. Útržek z knihy mého otce, kde je věc, které se bojí, končí písmeny TUM. A jak se latinsky řekne stříbro.“
„Argentum.“ pochopil Vladimir.
„Pojďte, musíme rychle zpět do vesnice.“ pobídl Gabriel své přítele.
Šťastný návrat. Tak si to Gabriel představoval. Už vědí, co mají použít proti netvorovi z lesů. Jediné, co ho trápilo, byl fakt, že nevěděl, jestli ve vesnici nějaké stříbro najdou.
Když dorazili, informovali vesničany o svém zjištění a ukázalo se, že veškeré stříbro, kterým vesnice oplývá, je šperk malého beránka. Ten byl naneštěstí tak malý, že z něho po roztavení odlili pouze jednu kulku.
Ten večer nařídil Gabriel, aby se všichni sešli ve dvoraně a uspořádali slavnost, aby bestii přivolali. S Vladimirem se poté opět zamkli v kapli a na střeše hlídali vesnici. Tři dny tak slavili a jejich radovánky se ozývaly do lesů, ale netvor se neukázal.
Další noc tedy poslal Gabriel všechny domů. Starý myslivec přišel na nápad, že vlkodlak, jak mu říkali zdejší obyvatelé, chodí lovit do vesnice jen při úplňku. Mají tedy skoro dva týdny klidu před sebou.
Vesnice opět ožila každodenním shonem. Gabriel si s Natašou rozuměl víc a víc a jednoho večera ho ona pozvala na procházku po vesnici. Všude byl klid. Skrze okna ven pronikalo slabé světlo od svící a ještě slabší lidské hlasy.
Dlouho si povídali, a když se trochu otřásla zimou, přehodil ji přes ramena svůj kabát. Podívala se mu do očí a on ji objal. Teď věděl, že ji miluje. Že nechce nikam odjet, až to skončí. Že tu s ní chce zůstat. Nádhernou chvíli přerušilo vytí. Netvor se blížil a nebyl úplněk.
Popadl Natašu za ruku a utíkali k velkému domu. Tam se zastavil, vytáhl revolver a poslal ji do dvorany, kde už se houfovala celá vesnice. Zamířil na les, ale nic neviděl a tak vběhl dovnitř za ostatními.
Když zavřeli dveře, začal hledat Natašu. Nebyla u kolébky, kde rozrušeně plakala její dcerka, ani nikde jinde. Rozčileně volal její jméno. Pak se venku ozval ženský křik. Gabrielovi ztuhla krev v žilách. Nedbal nebezpečí, odemkl dveře a vyběhl ven. Pár metrů před domem klečelo na čtyřech nohách velké chlupaté zvíře. Když slyšelo, že je někdo za ním, otočilo se a vzpřímilo na zadní.
Netvor byl tři metry vysoký, mohutný a svalnatý. Jeho černá mastná srst se leskla ve světle pochodně, kterou držel Gabriel v ruce. V ohromné tlamě zářily dva palce dlouhé zuby, ze kterých proudem stékaly sliny. Netvor měl nepřirozeně malé, až lidské oči. Roztáhl náruč a natáhl se ke skoku.
Gabriel na něho namířil a stiskl spoušť. Výstřel vlkodlaka odrazil několik kroků zpět. Rána na prsou se mu ale během tří vteřin zahojila. Gabriel to nechápal. Byla to přece stříbrná kulka. Vlkodlak se otočil a popošel dozadu. Tam na zemi ležela Nataša.
„Ne!“ zakřičel Gabriel a vyprázdnil do bestie zásobník.
Pak se stalo něco, co nečekal. Nataša se zvedla, přistoupila k vlkodlakovi a ten si k ní sedl a nechal se pohladit. Ona pak zvedla druhou ruku a v ní svírala stříbrnou kulku.
„Hledáš tohle?“ usmála se a zahodila náboj kamsi do křoví.
„Proč?“ nechápal Gabriel.
„Ptáš se proč? Protože vy muži jste odporní.“ rozkřikla se. „Můj otec napovídal matce, že je spisovatel a že se musí vrátit do Evropy, když zjistil, že mne nosí pod srdcem. Byl to ale obyčejný potulný kněz, který ji svedl a pak utekl sem do vesnice. Změnil si jméno a usadil se tady. Můj strýc mu přísahal pomstu, ale pak se setkal s tvým otcem, který ho zatáhl příliš hluboko do severních hvozdů a z mého strýce se stal vlkodlak.“ Pohladila bestii po hlavě a šelma se na ni zadívala slzavýma očima. „Musela jsem dokončit strýcovu pomstu a navíc se pomstít tvému otci. Jenže on zemřel a já zjistila, že má v Anglii syna. Řekl mi to omylem ten staroch Groznyj. A tak jsem jménem svého strýce podepsala manželskou dohodu mezi mnou a tím neomalencem Ivanem, abych se dostala do vesnice. Musela jsem nechat zabít několik lidí, včetně svého muže, aby nepadlo podezření na mne. Náš starý Vladimir si nevěděl rady a poslal pro tebe. Tak tu mám všechny. Teď zabiji tebe a mého otce a má pomsta bude vykonána.“
„Kde je tvůj otec?“ zeptal se Gabriel a všiml malého stínu za Natašou.
„Ten je už několik dní zamčen ve sklepení pod kaplí. A nikdo si nestěžoval, že tu chybí.“ usmála se Nataša.
Z křoví vyrazil Drobeček, proběhl kolem vlkodlaka a skočil na Gabriela. Zakousl se mu do ruky a poté odběhl zpět k Nataše.
„Vida, ani tvůj malý přítel tě nemá rád.“ poznamenala jízlivě.
Gabriel pohlédl na ruku, z níž tekla krev z malých ran po Drobečkových zubech a všiml se lesklého předmětu přichyceného pod rukávem. Nenápadně ho vyndal a zjistil, že s jedná o stříbrnou kulku. Drobeček byl tedy na jeho straně. Pomalu strčil ruku pod kabát, kde nechal revolver s prázdnou nábojovou komorou.
„Nyní je čas, aby si zemřel. Pak bude řada ihned na mém otci.“ usmála se Nataša a pobídla vlkodlaka kupředu. „Sbohem.“
Gabriel vytáhl revolver zpod kabátu a namířil na netvora, který se připravoval ke skoku. Na okamžik se zastavil čas a oba lovci si pohlédli do očí. Výstřel vlkodlaka srazil na zem.
Tam se obrovský zabiják začal svíjet v bolestech, dokud nevykrvácel a naposledy nevydechl.
Gabriel se rozhlédl po Nataše. Nebyla nikde. Rozběhl se ke kapli. Ta měla otevřené dveře a on vběhl dovnitř. Na podlaze uprostřed haly ležel mrtvý kněz. Měl podříznuté hrdlo. Gabriel sjel rukou k opasku, ale žádné náboje nenašel. Tu se na něho ze stínu vyřítila Nataša a máchla po něm dýkou. Reagoval rychle a zbraň ji vyrazil z ruky. Padla na zem a vyjekla bolestí. Sebral dýku a připravil se k obraně. „Už je konec. Vzdej to.“ řekl.
Usmála se a vstala. „Konec nás nečeká ani zdaleka. Dokud si živý, bude příběh pokračovat.“ Načež rozhodila kabát a v rukou sevřela dvě šavle, každou minimálně dvě stopy dlouhou.
Vrhla se dopředu a několika rychlými výpady Gabriel odzbrojila. Pokusil se bránit pěstmi, ale sekla do ho do ramene a poté kopla do hrudi, takže neudržel rovnováhu a spadl na zem. Chtěl vstát, ale ucítil chladnou čepel na svém krku. Donutila ho kleknout. Jednu šavli držela namířenou na něj, kdyby se bránil, druhou napřáhla, aby mu usekla hlavu.
„Tak tedy sbohem, příteli.“ věnovala mu poslední pohled a výstřel, který se rozlehl po kapli, ji zasáhl do zad. Z úst jí vytryskla krev, zavrávorala a poté se skácela na jednu modlitební lavici. U dveří stál Vladimir a v ruce držel pušku.
Gabriel vstal. Došel až k myslivci a pohledem mu poděkoval. Oba poté klidně vyšli ven. Měsíc se zjevil v celé své síle. Dva muži se zastavili u místa, kde ležel mrtvý vlkodlak.Dlouho na něj koukali, a když se mezi domy objevili první vesničané, vrátili se k nim.
Lesem prolétlo vytí vlků, kteří byli zase v bezpečí.