Hitman: Pracovní nabídka (druhá část)

Párty končí

William Grent

Z některých úkolů se stala jakási rutina. 47 u některých úkolů strávil dny plné příprav a plánování jak obět nejlépe zneškodnit. Připravil si cestu, po které jen později stačilo jít a nesejít z ní, neučinit jedinou chybu. Věděl, že za chyby se platí. V minulosti se ze všech nepříjemností dostal, někdy ho to však téměř stálo život. Neustále měl před očima několik momentů, kdy měl na kahánku. Poprvé, když zastřelil člověka, který mohl za jeho stvořením. Minutu poté do domu vtrhla speciální jednotka a hitman unikl jen o vlásek smrti nebo zatčení.

Jednou téměř zemřel ve Francii, když ho překvapila připravenost policejního velitele, který ho postřelil. Tenkrát to přežil ani netušil jak, po celou dobu ho pronásledovaly halucinace. Nakonec unikl policejnímu komandu a velitele zabil.
Často na něj útočili jiní nájemní vrahové, často na něj útočili jeho bratři, kteří byli nyní všichni po smrti. On ale vždy vyvázl. Bylo mu však jasné, že pokaždé nemusí mít takové štěstí.

Když dostal za úkol zabít Williama Grenta, považoval to za lehký úkol. Ten muž pracoval v bance, každý den do ní přišel v 7:50, v 8:00 již seděl v kanceláři ve dvacátém druhém patře a neodešel zní před druhou hodinou, kdy sjel dolů do přízemí a zašel si do jídelny. Přesně o půl páté nasedl do svého BMW v podzemní garáži a vyrazil domů.
Vchod byl hlídán ostrahou a každý musel projít detektorem kovů. To hitmanovi nečinilo potíž. Vydal se do banky jen s plastovou strunou a s injekcemi.

V 7:50 nastoupil William Grent do výtahu v podzemní patře, cestou do toho dvaadvacátého se výtah několikrát zastavil, aby do něj mohli nastoupit další pasažéři. V přízemí nastoupil holohlavý muž s v černém obleky, bílé košili a rudé kravatě. William ho příliš nevnímal a ťukal do komunikátoru zprávu. Ve výtahu nebyli sami, po čase sem přistoupilo několik žen a mužů. Hitman vystoupil až s Williamem. Byl si vědom toho, že všechna patra hlídají kamery. Jen na jednom místě chyběly. Bylo zakázáno mít kamery na toaletách. Proto, když William otevřel dveře s panáčkem, následoval ho hitman dovnitř.
Nebylo nic jednoduššího než zabít chlapa močícího u mušle. Nájemný vrah počkal než William vykonal potřebu a poté mu do krku prudce zabodl injekci s jedem. Poté jeho tělo odtáhl do jedné z kabinek, kde ho posadil a opřel hlavou o zeď.
Další práce byla vykonána.

Když vyšel z banky skrze ochranku, zastoupil mu cestu vysoký svalnatý muž. Na hlavě měl hnědý klobouk, na očích černé brýle a pusu měl stáhnutou do úzké čárky.
„Půjdete se mnou,“ řekl.
„Proč?“
„Můj šéf by s vámi rád mluvil.“
„Kdo je váš šéf?“
Hromotluk však neodpověděl.
„Nemám zájem,“ řekl hitman a chtěl pokračovat v cestě, v tu chvíli ho však na boku zatlačila hlaveň pistole.
„To mě nezajímá.“

Nasedli do limuzíny s kouřovými skly, naproti hitmanovi se posadil hromotluk s namířenou pistolí, zaklepal na sklo, které je dělilo od řidiče a auto se rozjelo. Poté nájemného vraha prohledal a sebral mu injekce i strunu.
„Říkej mi Tom, čtyřicet sedmičko.“
Hitman neodpověděl a díval se ven z okna.
„Omlouvám se, ale musím tě uspat. Která z těch injekcí je se sedativem?“
Nájemný vrah beze slova ukázal na fialovou tekutinu.

Probral se až na pohodlném gauči uprostřed veliké pracovny. Chytnul se za hlavu a pomalu se posadil. U stěn stály vysoké knihovny, uprostřed místnosti stál robustní stůl, za nímž seděl muž v koženém křesle, za jeho zády byla francouzská okna odhalující krásy jakési rozlehlé zahrady.
„Vítám vás u mě,“ začal muž. Na jeho vzhledu nebylo nic zajímavého – šedovlasý a šedovousý stařík, jakých chodí po ulici plno. Tenhle však měl na sobě sako od Armaniho a v ruce držel tlustý kubánský doutník. „Určitě vás zajímá, proč chci s vámi mluvit.“
„Spíš se divím, že nejsem mrtvej.“
„Proč bych vás měl zabíjet, mám pro vás nabídku.“
„Kdo sakra jste?“ zeptal se hitman a posadil se. Hlava ho bolela jako střep.
„Jméno ti asi nic neřekne, ale jsem David Goods.“
„Aha. To vy jste si objednal smrt Boba Petersona před třemi měsíci.“
„Znáte jména klientů? To nepoukazuje na příliš velkou profesionalitu agentury.“
„Co mi chcete?“
„Víte, musím se vám omluvit za to, jak si s vámi hraji. Ten agent CIA na té párty – to byla moje práce. Jakýsi test. A vy jste prošel bez chyby.“
„To jsem rád. A teď bych se rád vrátil do města.“
„Počkejte,“ zvedl ruku Goods se zlatým prstenem na prostředníčku a usmál se. „Vždyť jste ještě neslyšel mojí nabídku.“
Nájemný vrah si povzdechl a mávl rukou. „Tak co mi chcete?“
„Chci, abyste opustil Agenturu a pracoval pro mě.“
„Aha. Nemám zájem.“
„Nabízím vám více peněz, větší bezpečí, mám podplaceno hned několik policejních okrsků. Budete ve větším bezpečí. Takhle jste na všechno sám.“
„Vystačím si. Žádám vás, abyste mě odvezli tam, kde jste mě unesli.“
„My vás neunesli.“
Hitman se zvedl, došel až ke stolu a opřel se o něj pěstmi. „Poslouchejte mě. Nemám zájem pro vás pracovat. S Agenturou jsem nikdy neměl žádné problémy, už jsem si za ty roky zvykl. Takže kdybyste vyhověl mému přání a poslal toho vašeho goriláka aby mě odvezl zpět do města, byl bych vám vděčný.“
David Goods se na nájemného vraha chvíli zaraženě díval a poté si povzdechl. „Jak myslíte. Tome!“
Dveře pracovny se otevřely a dovnitř vstoupil hromotluk, který hitmana kontaktoval před bankou.
„Odvez tady pána tam kde jsi ho sebral. My jsme skončili.“
Hitman se otočil a beze slova následoval Toma.
„A ještě něco,“ začal Goods. „Kdyby se náhodou něco stalo někomu z vašich přátel, dávejte to za vinu jen sobě.“
Hitman se otočil a probodl Goodse ledovýma očima. „Já žádné přátele nemám.“
„Vím minimálně o jednom. Zachránila vám život.“
47 mlčel a jen na muže hleděl.
„Sbohem,“ řekl a vyšel z pracovny.

Když procházel vstupní halou, všiml si, že v ní sedí dva muži. Když vyšel ven, zaregistroval další dva hlídající hlavní dveře. Nastoupil do limuzíny, Tom si opět sednul naproti něj.
„Musím tě zase uspat,“ řekl téměř omluvně. Hitman pokrčil rameny. Limuzína se rozjela.
Když se Tom přiblížil injekcí k hitmanovi, nájemný vrah mu ruku chytl a injekci z ní vytrhl, poté hbitě vytáhl Tomovu pistoli z pouzdra a vtlačil jí muži do hrudi.
„Ať zastaví,“ zašeptla holohlavý muž.
„Sakra…“ ulevil si Tom. Vzápětí ucítil, jak se mu hlaveň noří do vypracovaného břicha. „Zastav!“ křikl na řidiče. Limuzína ustala v pohybu. Stříkačka zajela Tomovi do krku, vzápětí hitman vystoupil, otevřel dveře řidiče a praštil ho pěstí do spánku. Přenesl ho do zadní části limuzíny a nastoupil na jeho místo. Otočil auto a vrátil se k domu Davida Goodse.

Nerad by přivedl do nebezpečí ženu, která mu zachránila život, která mu tolikrát pomohla a poradila. Nemohl dovolit, aby jí ublížil nějaký naštvaný stařík, pro kterého odmítl pracovat. Proto bylo lepší zprovodit ze světa Davida Goodse hned.

David Goods si promnul oči a napil se whisky, kterou si před chvílí nalil. Zvedl mobilní telefon a projel se v seznamu čísel, poté jedno vytočil.
„Tak co, už jí máte?“ zeptal se upírající pohled na sklenku.
„Ne pane. Je ještě v Agentuře, čekáme na ní před hlavním vchodem.“
„Dobře.“
Přerušil hovor a položil telefon na stůl. Zívl. A poté uslyšel tupou ránu. Jakoby někdo spadl na podlahu. Vyděšeně se postavil a zalovil v zásuvce po pistoli. Stoupl si za dveře a potichu vyčkával, jestli je někdo neotevře. Někdo je otevřel. Tak silně, že praštily Davida číhajícího za nimi do nosu.
„Kruci,“ ulevil si a držel se za krvácející přeražený nos. Na spánku ucítil studenou hlaveň. „Do hajzlu.“
„Přesně tak,“ řekl hitman. „Teď zavoláš těm zmetků co se chystají unést Dianu. A na všechno zapomeneme.“
Muž se na vraha nedůvěřivě podíval. „Ty mě nenecháš jít.“
„Věř mi. Nechám. Chci jenom ochránit svojí zaměstnavatelku, to je všechno.“
David Goods tedy ukázal ke stolu ve znamení, že telefon leží na něm. Hitman tedy sebral Davidovi zbraň a oběma pistolemi na něj mířil, když muž vytáčel před chvílí volané číslo.
„Přepni to na handsfree“ nakázal hitman.
Goods tak učinil, telefon už vyzváněl.
„Změna plánu. Nakonec se k nám přidá, nemusíme tu mrchu unášet.“
„Dobře. Vracíme se.“
Konec spojení.
„Fajn,“ kývnul hitman.
„Stejně mě zabiješ, že jo?“
Hitman znovu kývnul.