Tajemství

„Viktorie,slyšíš mě“?Dívka nevypadala že něco slyší.Rukama si objímala kolena a na bělostné posteli se pomalu kolébala dopředu a dozadu.Její velké sytě zelené oči se dívali na zem a plné rudé rty mumlaly slova které nikdo neslyšel.
Žena která seděla na židli vedle postele zmučeně svěsila hlavu a chvíli tak setrvala.“Pak vzhlédla a podívala se na doktora. "Pane doktore já už nemůžu“,zašeptala.Doktor si povzdechl,nechtěl by být na místě této ubohé ženy.Mohlo jí být sotva 35,ale vypadala tak na 50.Blonďaté vlasy jí vyseli v mastných provazcích kolem sinalého obličeje,ramena měla svěšená,tvář já brázdily vrásky a pod velkýma zelenýma očima měla temné kruhy.
„Paní Černá,nesmíte se vzdávat naděje,našel jsem nového doktora který se bude snažit pomoci vaší dceři“,řekl doktor.
Žena znovu vzhlédla,na dlouhých černých řasách se jí zatřpytily krůpěje slz,pak němě zavrtěla hlavou,zvedla se a neslyšně prošla kolem doktora ke dveřím.

Štěpán se neklidně zavrtěl a pohlédl na hodinky,už tu dávno měli být:Sotva na to pomyslel dveře se otevřeli a dovnitř vstoupily dvě ošetřovatelky a mezi nimi stála ta dívka.Štěpán vyskočil zpoza stolu a pomohl jí sednout.Když obě ženy odešly pozorně se zadíval na dívku která teď seděla před ním.Byla velmi půvabná.Vysoká,hubená,dlouhé,rovné černé vlasy jí splývaly do půli zad.Měla také neobyčejně světlou,téměř bílou tvář ne které se vyjímaly plné rudé rty.Co ho však zaujalo byli její oči.Velké,zelené,bez výrazu,které upírala na stůl před ní.
Štěpán vzal do ruky listy které doteď ležely na stole a začal v nich číst.Viktorie,18 let,nalezena v bezvědomí u těl dvou kamarádek.
Zvedl oči od papíru a pohlédl na Viktorii.
Položil papíry zpět na stůl a podepřel si bradu.“Slečno?Slyšíte mě?“Viktorie dál hleděla na stůl a nezdálo se že by ho vnímala.“Slečno“?Zkusil to Štěpán hlasitěji.Dívka sebou trhla a pak upřela své oči na něj,zdálo se mu však,že hledí mimo něj,to Štěpána znervoznilo,ale nedal na sobě nic znát.“Jak se jmenujete“?Zeptal se silným hlasem.
Viktorie pohla rty,ale nevyšla z nich ani hláska.Štěpán to zkusil ještě jednou.“Jak se jmenujete slečno,víte to“?
Znovu pohla rty,tentokrát z nich vyšlo slovo sotva slyšitelné „Viktorie“.
Štěpán se usmál „Výborně,jsem váš nový doktor Viktorie a teď se můžete vrátit do pokoje,budeme se vídat každý den.
Viktorie se jako ve snách zvedla a pomalu kráčela ke dveřím.Štěpná vstal šel jí otevřít dvře.Když kolem něj procházela lehce ji chytil za paži a otočil k sobě,překvapilo jej jak byla studená.
„Viktorie,nebojte se,vy se uzdravíte….já vám pomůžu“.Oči dívky na něj bezvýrazně pohlédly,chvíli na sebe hleděli.Štěpán na prázdno polkl.Co se to s ním děje,tohle s ním ještě žádná žena neudělala.Ale nemohl od těch jejích zelených bezvýrazných očí odtrhnout pohled.
A pak se jejich výraz náhle změnil.Jako by si teprve teď uvědomila že tam s ní někdo je a přestala hledět skrz něj ale podívala se na něj.Zorničky se jí rozšířili děsem.
Její ruce mu křečovitě sevřeli límec a ona se přitáhla až k jeho obličeji.Překvapeně se na ni zahleděl,ochromil jej nenadálý strach.
Hleděla na něj tak naléhavě „pomozte mi“,zašeptala.