Ballantines

Zachvátila jí panika, a tak se snažila utíkat. Hluboce. Ale nohy jí nestačily. V její mysli svítila jakási žárovka, jakési světýlko s mohutným stínem, jenž se neustále zvětšoval. Strach. Ležela vystrašená pod vysokým stromem. Její kaštanově hnědé oči div nevyletěli z důlků. Cítila to, ten tlak ze skrytu duše jejího druhého já. Hladila jizvy, které jí na kůži způsobila Barbora, to jak se dere ven. Skoro usínala v její náručí, když v tom to znovu ucítila. Ony chladné oči jí pronásledovali celou cestu. Klopýtavými pohyby se pokoušela znovu zvednout a utýct, ale nešlo to. Opět. Byla omámena jeho krásou, krásou černého muže se zaprodanou duší. Byla kousek od brány, kterou by se dostala ven, když její obličej zakryly křišťálové ruce. Pohladil jí po vlasech, pak silou přitáhl k sobě. Na krku ucítila šimrání chladného nože, teplý pach krve, na stehnech zas lechtivý pocit euforie. Ona chtěla utýct, ale Barbora ji táhla k němu. On toho využil, připoutal si je obě k hrudi a unesl do pekel.
Barbora se probudila jako první, vzrušení jí nedalo spát. Duší se natáhla k whisky, ale tělo ji neposlouchalo. Jak to ji štvalo! Proč musela sdílet stejné tělo ještě s Ní? Barbora toužila po samostatnosti, Ona zas po životě bez Barbory. Avšak osud jim to nepřál.
Po chvíli se konečně vzbudila.
„Co se to stalo?“ ptala se sama sebe.
„Mlč a dej mi radši něco k pití, jinak tady zkysnu a ty se mnou!“ dušovala se Barbora.
Ona si jí však nevšímala. Raději se porozhlídla kolem. Ležela uprostřed temné jeskyně, okolo létali netopýři. Milovala je. Konečně se cítila chvilku naplněně. Ten okamžik však zarazilo mrazení. Zas ten nejistý pocit plápolající svíce, jenž je uvězněna na dně oceánu ve skleněném boxu. Dochází jí kyslík, každou chvíli zhasne. Když ale box rozbije, rozdrtí ji voda. Beznaděj. Přesně tak se teď cítila. On byl ohnivý muž a ona ledová víla. Milovali se, ale nemohli být spolu, protože by ji zabil.
„Odkaď přichází ten mráz?“ říkala si.
Byl to pach znesvěcení a čistoty zároveň. Následovala ho.
Skála se uzavřela a ona teď byla vystavena přímo jemu. Věděla, že tam je. Vzduchem se vznášeli jeho havraní vlasy a hladily ji. Svíce ohraničovali úzkou chodbu, šla dál. Přiškrcená meluzína v dáli zpívala metalové balady. Černí holubi se vznášeli přímo z pekla. Nechtěla být sama. Na chvíli se poohlédla po své minulosti. Co vlastně byla zač? Schoulená narkomanka, co se bála pravdy. Uvízla v temném zrcadle, co se rozbilo. Ona sama ho rozbila. A tak si v podvědomí utvořila Barboru, které všechno připisovala. To Barbora opíjela jejich tělo. Barbora vždy propadla chtíči. Mamonu, který ubíjel obě. Pak ji ale přerostla přes hlavu. Barbora se parádně sjela, kdežto Ona musela na detox, Ona zvracela, Jí postihovali deprese a strach.
(…)
Z přemýšlení jí vytrhla prudká rána. Lekla se. Stála uprostřed jakéhosi doupěte, pod lustrem z lidských kostí. Hrůza ji drsně přitlačila páteř k plicím. Duch vyhaslého ohně se vznášel prostorem. V koutě dřepěly ony modré oči havraního muže a upřeně se dívali na ni. Prostor se zmenšoval a modré oči nabírali hutnosti. Chraplali jak o závod.
Najednou se ocitla na předlouhém točitém schodišti. Věděla, že musí sejít dolů. Utíkala. Skákala, Brala je po deseti. Až se ocitla na dně. Teprv tam jí to došlo. Koukla se nahoru a uviděla hrdlo. Seděla na dně velké Ballantinky a ždímala do pusy poslední hadry nasáté whisky.
„Tak hluboko kleslo moje zoufalství,“ řekla si.
Proklínala Barboru, ale ta se jí smála do očí.
„Jsem ty, pamatuj si to,“ řekla jí Barbora, „jsem zrozena z tvé skryté touhy, se kterou nedokážeš bojovat.“
(…)
Ležela na posteli s rudými peřinami z hedvábí. Hleděla do tmy na modré oči a chtěla je přitáhnout k sobě.
„Nemůžeme býti spolu,“ řekl jí, „ty jsi víla z ledu a má křídla by tě propálila.“
„Tak proč jsem tady?“
„Nezlob se, musel jsem to udělat.“
„Ale co?“
„Vzít tě sem.“
Všimla si, že ji kolem kotníků ladně svírají nekompromisní náruče z oceli chladných pout.
„Opravdu jsem musel, jsi moje duše. Bez tebe nemohu být. Zároveň nemohu ti být na blízku. Odpusť mi to.“
Zmateně přejížděla očima tam a sem. Nevěděla co říci. Chtěla s nim být, ale představa o životě v podsvětí ji znepokojovala.
„Vzal jsem tě sem, ale dám to východisko odejít.“
Začali se jí klepat ruce. Její tělo potřebovalo dávku.
Přistoupil blíže a pravil:
„Vím, co tě trápí.“
S bolestí v očích mu podala ruku.
„Zvládneš to.“
„Ale já potřebuju! Sakra!,“ špitla.
Vynořil se za stínů. Konečně ho mohla vidět. Opravdu to byl on, černý muž z lesa s havraní duší. Žár v jeho srdci už dávno vyhasl. Byl chladný. Dlouhé černé vlasy dokonale splývaly s černým šatem. Jen modré oči se drali ven. Nikoho tak chladného ještě neviděla. Ale stejně to moc nevnímala, tělem ji projížděla abstinenční bouře.
„Dostaň mě ven, chci pryč,“ švitořila.
Jeho ruce se přiblížily k jejímu tělu. Opravdu byly z křišťálu. Utěšovali její zvadlou duši. Pak jí zakryl tělo přikrývkou ze sametu. Lehl vedle ní, opět začínal hořet. Ona se k němu tiskla a chytla taky. Její tělo z ledu se roztavilo a on dýchal už jen její páru.
Nezabil jí on, ale alkohol.